Vysoké podpatky
Tacones lejanos
Talons aiguilles
High Heels
Réžia:
Pedro AlmodóvarScenár:
Pedro AlmodóvarKamera:
Alfredo MayoHudba:
Rjúiči SakamotoHrajú:
Victoria Abril, Marisa Paredes, Miguel Bosé, Féodor Atkine, Javier Bardem, Rocío Muñoz, Anna Lizaran, Cristina Marcos, Agustín Almodóvar, Mayrata O'Wisiedo (viac)Obsahy(2)
Mezi slavnou zpěvačkou Becky del Páramo a její dcerou Rebeccou panuje dlouholeté napětí. Rebecca trpí matčinou popularitou a k její nejistotě a méněcennosti přispívá i to, že populární a zaneprázdněná matka se o ni starala a zajímala jen sporadicky. Když se Becky po 15 letech vrací do vlasti, její dospělá dcera je odhodlána se s problematickým vztahem vypořádat. Mezi ženami však záhy propukne nový konflikt kvůli Manuelovi – bývalému milenci matky a současnému manželovi dcery. Propletené rodinné vztahy brzy fatálně naruší vražda...
Film zosobňuje přechod mezi ranými Almodóvarovými filmy s jejich bláznivou komikou a perverzní sexualitou a pozdějšími citově vypjatými melodramaty. Almodóvar klade důraz především na vyjádření emocí a možná proto dokáže suverénně a vkusně natočit zápletku, jejíž převyprávění by vyznělo neskutečně či banálně. Strhující výkony herců v tenatech tragikomických vztahů podtrhuje hudba Rjúičiho Sakamota. Za povšimnutí stojí vizuální stránka filmu včetně oděvů a doplňků obou hlavních hrdinek, z nichž některé (náušnice, podpatky) hrají v příběhu důležitou roli.
(Česká televize)
Recenzie (73)
Přepsáno v březnu 2020. Vzdalující se podpatky je strastiplným překonáním překážek při smíření vztahu matky s dcerou. Lze tu sice zaznamenat paralely k jiným filmům, Bergmanova Podzimní sonáta je dokonce citována, ale není to podstatná věc pro film Pedra Almodóvara. Ten opět podniká expedici do středu niterných pocitů přes nadnesenou formu kriminálního thrilleru. Konfrontace pocitů vyvěrá z nejintimnější úzkosti, bolest se v zoufalství přiznává k slzám. Rozervanost vztahu je dílem vzájemného soupeření, snaživého kopírování, nedostatečné pozornosti, nenaplněného očekávání a též pocitu viny, restaurování je možné jen vykoupením sebeobětováním, nejupřímnější to akt lásky. Příběh je výstřednější, provokativní, zlehčující a sarkastický, niterná podstata pocitového rozpoložení je odhalena a vystavena na oltář neukojitelně vybarvené Almodóvarovy žádostivosti. Hlavní postavou exploze úzkosti je Rebeca Giner (velmi zajímavá Victoria Abril, jako menší a mladší Rocío Muñoz-Cobo), hlasatelka televizních zpráv. Celý dosavadní život se odehrává ve ctižádostivé snaze, ta má vést k upoutání pozornosti a konejšivým slovům uznání, je to jediné místo vhodné ke znovuzrození. Jen trable s muži se musí naučit řešit méně destruktivním způsobem. Příčinou exploze niterné úzkosti je Becky del Páramo (vynikající Marisa Paredes), populární zpěvačka a matka Rebecy s nedostatečnou péči dětského poznávání světa. Uhýbá se před možností výčitek, přesto je jen smíření osvobozující. Hlavní mužskou postavou je Letal alias Hugo alias Juez Domínguez (zajímavý Miguel Bosé), v kabaretních výstupech Becky napodobující transvestita, natěšený narkoman a soudce, vyšetřující krvavý zločin. Spravedlnost využívá své další role k pátrání i niternému uspokojení. Láska kvete bizarním soustředěním touhy. K výraznějším postavám patří také Manuel Giner (příjemný Féodor Atkine), manžel Rebecy, bývalý novinář a současný šéf televizní stanice. Ženská láska není určená k trvalému užívání. Z dalších rolí: ze zmizení milence zmatená a Rebece ve vězení pomáhající sociální pracovnice Paula (Cristina Marcos), televizní moderátorka zpráv pro hluchoněmé a Manuelova nejnovější milenka Isabel (Miriam Díaz-Aroca), cyničtější a dominantnější nevlastní Rebečin otec Alberto (Pedro Díez del Corral), soudcova radící matka (Mayrata O'Wisiedo), Beckyina sekretářka Margarita (Anna Lizaran), či přirozená autorita mezi uvězněnými ženami, ztepilá Suzanna (Bibiana Fernández). Vysoké podpatky, či přesněji Vzdalující se podpatky, jsou narcistní výstředností černého humoru, zlehčujícím sarkasmem a prozářenou kresbou niterného rozvratu v úzkosti a vůni vášně. Zábavná extravagance. ()
Natočit vkusně film, kde si žena vezme bývalého milence svojí matky aniž by o tom věděla a den před jeho smrtí s oběma navštíví klub, kde si to v šatně rozdá s transvestitou, který napodobuje její matku (známá zpěvačka) zvládne skutečně jen Almodóvar. Výborný film, krásně stylizovaný do červené barvy (nebo se to zdálo jenom mně?), prostě Pedro nikdy nezklame. ()
Film na pokraji nervového zhroucení. Vysoké podpatky nikdy nemají daleko k tomu, aby se zlomily v Almodóvarovu sebe-parodii, pro kterou je samotný akt recyklování dřívějších motivů důležitější než vyprávění. Nebýt silného ústředního tématu, kterým je rozporuplný vztah matky a dcery, hledajících k sobě po letech odloučení cestu (podobně jako se mladí Španělé snažili pochopit svou vlast po Francově smrti), film nic nedrží pohromadě. Je příliš očividné, že zápletka vznikla poslepováním námětů slavných „ženských“ filmů (Stella Dallas, Mildred Pierce, Vše o Evě). Snaha vzdát hold co nejvíce starým mistrům vede k tomu, že cca každých dvacet minut dochází k překvapivému dějovému zvratu a lehkému pozměnění žánru (včetně krátké muzikálové vsuvky), z nichž žádný není tak docela „čistý“ (groteskní policejní vyšetřování). Film nám sice nedává šanci, abychom se začali nudit, ale vinou svého překotného střídání nálad se nikdy nedostane víc do hloubky a pořádně nepředstaví hrdinky. Neustálé poukazování na vykonstruovanost narativu není – jako ve Spoutej mě! nebo v Rozervaných objetích – odůvodněné prostředím, v němž se příběh odehrává (nanejvýš skutečností, že se minimálně dvě postavy živí hraním), a překáží v soucítění s protagonistkami, které vyjma pár autenticky působících scén (dialog v kostele) slouží jenom jako neživotné stavební prvky. Přes kontraproduktivní antiiluzivnost (slovní spojení na zabití, uznávám) se mi líbilo, jak Almodóvar pokračuje ve svém queer tažení proti žánrovým klišé. Nečitelní jsou zde muži, kteří mohou mít mnoho tváří, ale pořád touží po tomtéž, a kteří v záběrech s přísně symetrickou kompozicí (ženy) oddělují, namísto toho, aby spojovali. V souladu s výraznou výtvarnou stylizací elegantně odívané dámy neplní úlohy pouhých dekorativních objektů, ale svého křehkého vzezření naopak sebevědomě využívají (počínaje flashbackem z dětství, který měl pravděpodobně odkazovat ke Starému domu uprostřed Madridu). Z konvenčního rodinného modelu byla vyloučena postava otce a ani štěstí žen neodvisí od jejich vztahu k mužům (v ženské rovině by se dala interpretovat také erotická scéna Rebeky s mužem, který ještě před chvíli ztvárňoval její matku). Vykonstruovaná zápletka nakonec paradoxně slouží k tomu, aby byly jiné, genderové konstrukty bourány. Stejně ambivalentní jako tato skutečnost je můj postoj k celým Vysokým podpatkům, filmu postmodernímu v dobrém i zlém. 75% ()
Musím říct, že převládá spíše zklamání. Pedra považuju za vynikajícho hráče s emocemi a právě tady se ty emoce moc rozmělńovali mezi všechny zůčastněné a flákali to hlavní, vztah matky a dcery. Za trestuhodné pobvažuji například skok kdy milenec matky se proměňuje v manžela dcery, možná tohle by vydalo na celý film, možná. Ke konci film sice nabere obrátky (nemocnice), ale dojmu, že jsem tentokrát nedostal tak velkou pyrenejskou porcí emocí jakou mistr Pedro uměl navařit v jiných filmech už jsem se prostě nezbavil. Záležitosti jako herecký výkony, hudba, kamera jsou na vysoké úrovni, takže času stravenýho u filmu rozhodně nelituju, ale... . ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $1,710,057║Tržby Celosvetovo $-║ ()
Co je to jenom za vlákna, kterými mě Pedro Almodóvar přitahuje ke svým filmům. Možná jsou to vlákna plné emocí, nebo vlákna jeho barviček, kterými ve filmu jen hýří, já nevím, ale po jeho příbězích jsem téměř vždy chvíli mimo realitu. I tady v jeho skoro režijních začátcích mě dokázal vtáhnout mezi své ženy, matku Becky a dceru Rebeccu, obě plné citů a přesto tak komplikovaných, že je mezi nimi téměř nepřekonatelná propast. Další vztahové drama, kde pochopitelně nechyběli ani muži a já jsem se těšila hlavně na Javiera Bardema, který se ale tentokrát ke slovu moc nedostal, za to Miguel Bosé si tady mohl vyzkoušet, co všechno dokáže a obstál velmi dobře. Byla to Almodóvarova docela zajímavá žánrová barevnost, která mně ale vůbec nevadila, protože tak dokázal podpořit celou škálu lidských emocí.70% ()
Všechny znaky Almodóvarovy tvorby jsou sice přítomné, ale k jeho vrcholným filmům to má hodně daleko. Dal jsem mu 45 minut na to, aby mě vlákal do světa svých hrdinů, ale asi jsem mu za to nestál, protože s přibývajícími minutami jsem k těm postavám a jejich problémům cítil čím dál větší lhostejnost. Opět jde o vztahovou záležitost, kde se prodávají emoce jak v nějaké latinoamerické telenovele, opět hrají prim ženské postavy, které Almodóvar umí mnohem líp než ty mužské, znovu se objevuje motiv transvestie atd., ale co naplat, kdyby Almodóvar točil snímky na téhle úrovni, hvězdou festivalového publika by se určitě nestal. V červeném poli je tenhle kousek především kvůli režisérovu renomé a jeho početnému fandomu. Celkový dojem: 40 %. Jsou filmy, které vás nudí tak, že spěcháte, abyste se co nejdřív seznámili s pointou, a jsou takové, kde vás už vyústění příběhu ani nezajímá. A já jsem cítil spíš to druhé... ()
Velmi nevyrovnaný film. Almodóvar mě zatím žádným svým dílem nepřesvědčil k udělení 5*, ale přesto nadprůměrné kousky točit rozhodně umí. Vysoké podpatky k nim ale nepatří. K čemu Victoria Abril a Marisa Paredes hrají jako o život, když příběh je docela nudný a odhalení "1" z postav (ta šokující pointa!) totálně mimo? Komedie to není vůbec, možná snad pár směšných, resp. trapných scén by se tu našlo, ale to je tak všechno. Natočit srdceryvný příběh matky a dcery šlo určitě lépe, z mé strany to vidím pouze na průměr, a to jen za výborné herecké výkony výše zmiňovaných hereček. ()
Pedro Almodóvar je geniální filmař, ale toto jeho rané, komediálně laděné dílo mě příliš nezaujalo. Jeho roztržitě laděná komediální stránka se mísila s, občas až telenovelově laděnou dramatičností. Ač jde jistě o osobité dílo, raději dávám přednost jeho novějším snímkům. ()
Velký Almodóvar. Transky. Vztah matka-dcera opsaný ze životopisu Marlene Dietrich-Maria Riva. Začínající Javier Bardem. Barevné jako Piet Mondrian. Není možné žádat víc. ()
Oproti pozdějším Almodóvarovým filmům je příběh více vykalkulovaný a místy až překvapivě předvídatelný. Tragikomické scény však měly u mistra šmrnc vždycky, stejně jako pečlivé vedení herců. Marisa Paredes mě opět utvrdila v tom, proč ji považuji za královnu španělského herectví, Miguel Bosé ve své šílené trojroli nemá chybu a Victoria Abril se pro roli křehké Rebecy snad narodila. Mimochodem milostná scéna posledně jmenovaných je asi ta nejoriginálnější,co jsem zatím viděl. A Sakamotovu rytmickou hudbu si budu pobrukávat ještě dlouho. ()
Jsem pošahaný já, Almodóvar nebo 77% lidí na ČSFD? Nevinná, vinná; nezabila, zabila; nepovím, povím. Do toho všeho Fantomas se zánětem spojivek, až mně bylo na konec úplně jedno, jak to bylo a bude. V žánru zfilmovaná telenovela zřejmě extratřída, v rámci filmového večera nuda. ()
Šialené ako telenovela a pritom nudne triviálne ako artová komorná dráma. Almodóvar predviedol, že aj úplne bizarný námet sa dá nakrútiť tak banálne, že diváka unudí k smrti. ()
Viděno na ČT2 v děsivém českém dabingu. Jak obecně dabing nesnáším, tenhle film se jím fakt zabil. Pokud bych to viděl v kině v originálním španělském znění, velmi pravděpodobně bych hodnotil o hvězdu víc. Přesto však, vzato kolem a kolem, mám zde pocit, že svůj umělecký vrchol měl Almodóvar teprve před sebou. Tenhle film mi celkově nesedl, strašně mě například iritovala herecká představitelka postavy Rebeccy, a pak všechna ta hudební čísla. U toho "muzikálového" výstupu ve vězení (že by hold Jacksonovu videoklipu "Bad"?) jsem se vyloženě chytal za hlavu a úpěl, jak tohle mohl natočit můj letitý oblíbenec, kterého všude vynáším do nebes. Ve svém výrazu mi tento film přišel afektovaný a protivně scenáristicky vykonstruovaný do nevěrohodně absurdní krajnosti. Naopak se mi nesmírně líbilo výtvarné provedení úvodních titulků a herecký výkon Marisy Paredes - vpravdě mistrovská herečka, jejíž herectví jsem již obdivoval v jejích dalších rolích ve filmech jako "Kůže, kterou nosím", "Mluv s ní", "Princ bez království", "Vše o mé matce", ad. Měl-li bych tento film nějak celkově shrnout, pak u mě osobně spíše zklamání - a hlavně nuda. ()
bravo, pedro . . . červený film o vzájomnej ceste matky s dcérou skrz minulosť, vraždu a sebareflexiu . . . výborný film ()
Viac zaujímavé, ako dobré, ale pre Almodovarových fanúšikov povinnosť a možno aj taký malý kult. Lenže pokiaľ ste už tých jeho filmov videli viacero, tak Vás Vysoké podpatky asi ničím neprekvapia. Je to trochu nefér, pretože som ich videl až po jeho novších snímkach, ktoré sú logicky už viac repetitívne, ale s tým nič neurobím. Takže je to farebné, ťažko melodramatické, ukecané až až, nepravdepodobné, skáče sa v čase a stále ma to dosť bavilo. Čiže klasický Pedro. Také malé bonusy mimo deja sú už dnes strašidelná dobová ženská móda a Javier Bardem v malej úlohe kameramana v štúdiu správ. Ešte mi nedá nevyjadriť sa k tunajšiemu obsahu, ktorý je spoileroidný až až a asi by sa mal niekto zamyslieť nad tým, čo sa tu má uverejniť. ()
Ač chvílemi vypadá, že se Vysoké podpatky snaží za každou cenou tvářit jinak a upoutat stylizovaným barevným vizuálem, ve výsledku mi přijdou stejně jako celkem obyčejná vztahová detektivka plná zvratů v kruhu různě narušených postav. Hodně mi to připomíná ČST inscenace amerických detektivek z 80. let od Dudka a spol. (jen tentokrát bez papundlekových kulis a s umělečtějším vizuálem), což tedy nepovažuji za žádný velký trapas, i přes mírně chladný pocit vůči většině postav mě to často celkem bavilo. Problém či lépe řečeno překážku k vyššímu hodnocení vnímám v tom, že jde o celkem slušný film na jedno zhlédnutí, jehož děj ale většinou lze předvídat a osobně u něj necítím moc důvodů se k němu v budoucnosti vracet. Možná je chyba ve mě, že od Almodóvara coby režiséra s tak obrovským mezinárodním renomé prostě očekávám víc, než prostý noirový krimi příběh v pestrobarevném kabátku obohacený o režisérovy oblíbené transvestity, ale cosi podobného jsem už dostal od něj v Zákonu touhy. Oproti tomu mají Vysoké podpatky alespoň tu výhodu, že vražda se tu stane mnohem dřív a tak vyšetřovací linka se rozjede velmi brzy. Dost zajímavý motiv představuje napjatý vztah mezi matkou a dcerou, ač tu Almodóvar opět zklouzává do scén jako vystřižených z telenovely a nepomůže mu se z toho vymanit ani odkaz na Bergmanův film. Nevím jak ve španělském originálu, ale v českém dabingu měl herec v postavě soudního vyšetřovatele tak výrazný hlas, že jsem tajemství jeho postavy ohledně několika identit a převleků odhadl prakticky okamžitě. [65%] ()
Je to hlavně dokonale vedená kamera a skvělý "design" celku, který jinak poměrně typický almodovarovský produkt posílá nahoru. Oproti Pedrovým začátkům už jsou příběh i postavy méně chaotické, ne tak bizarní. Podpatky jsou nefalšovaným předělem mezi Almodóvarem začátku let osmdesátých (starší filmy se zatím nedají sehnat) a tím dnešním, už (možná) více zkomercializovaným a od dob Volveru i více sledovaným. ()
Teprvé můj třetí Almodovar, ale třetí parádní drama. Vysoké podpatky je skvělé drama, kdy matka žádá o odpuštění od své dcery, které se nevěnovala tolik, jak by měla. Líbí se mi skvělé prolínání stylu, kdy sledujete klasickou rodinnou zápletku a do toho se navíc přimotá krimi stránka, kdy probíhá klasické vyšetřování vraždy. Navíc je film krásně stylizovaný do mojí oblíbené červené barvy. ()
Nejsem na něj expert, ale přesto mi to přišlo, jako trochu jiný Almodóvar. A to přesto, že jsou zde transvestiti a ženy v hlavní roli. ()