Reiniš

Pro mě osobně jedna z největších filmových událostí na letošním Berlinale. Milostný příběh sedmnáctiletého chlapce a hosta jeho rodičů odehrávající se v létě 80. let na Italské riviéře, vychází z na západě populární knižní předlohy André Acimana. Stylově je to něco mezi Xavierem Dolanem, Bernardem Bertoluccim a queer heritage (na scénáři spolupracoval James Ivory). Film dokonale evokuje atmosféru osudového léta a nové lásky. Celý film táhne ústřední pár Timothée Chalamet a Armie Hammer, mezi nimiž funguje neuvěřitelná chemie. Postavy jsou i v rámci queer cinema poměrně ojedinělé; v aktivní roli se zde ocitá mladší postava. Zajímavý je prvek bezkonfliktnosti, primárně jde ve vyprávění o city a budovaný vztah mezi postavami, homofobie či dobové restrikce zde nemají místo.Film skvěle pracuje s plynutím času a postupnou gradací. Je do značné míry zosobněním milostného snu, utopií, kterou si jistě většina diváků přeje prožít. I přes značnou smyslnost celého příběhu je ústřední téma velmi univerzální. Atraktivnosti příběhu dodává i módní stylizace 80. let a trefný soundtrack. Film má potenciál stát se novou queer klasikou a zosobňuje, alespoň pro mě, novátorský přístup k žánru queer filmu, umě kombinující postupy hned několika kinematografických vlivů.

Filmařsky velmi vyzrálý debut bývalého herce Francise Lee. Velmi drsná, machistická a místy až naturalistická gay romance. Primární je zde především vývoj hlavní postavy, ke které si divák většinu filmu hledá cestu. Charakter vztahu ústřední dvojice je zároveň podpořen nehostinným prostředím anglických plání. Na rozdíl od Zkrocené hory, ke které bývá film od loňského Sundance hojně přirovnáván, nemá tragické hrdiny. Na konci poskytuje hrdinům naději do budoucna. Skvělé jsou postavy otce a babičky, hrané Gemmou Jones a Ianem Hartem, přinášející téma mezigeneračního napětí. Na první pohled drsný, uvnitř však citlivý a autentický pohled na gay vztahy mimo prostřední velkých měst. Film nabourává vžité stereotypy o gayích a zároveň posouvá celou tématiku o level výš, jak dokládá konec snímku.

Děj snímku reflektuje téměř třicetileté období života “amazonského Davida Livingstonea“, Percy Fawcetta. Během něj sváděl boj nejen s nehostinnou amazonskou divočinou, ale i s nepřáteli v zákopech první světové války a nakonec i ve vlastní rodině, kdy se jeho dlouhá nepřítomnost podepsala na vztahu k jeho dětem i manželce. Ztracené město Z se stalo jedním z příjemných překvapení letošního Berlinale. Režisér Gray představil velkolepou historickou podívanou, která je obohacená o téma destruktivní snahy dosáhnout kýženého cíle a vyniká vykreslením psychologicky zajímavých charakterů (jeden z nejlepších výkonů kariéry zde podává například Robert Pattinson). Film je díky své komplexnosti, stylistické nápaditosti a téměř transcendentálnímu konci milým zpestřením v žánru dobrodružného biografického filmu, který se v posledních několika letech přemístil hlavně na televizní obrazovky.

Přes kosti mrtvých byla pro mě rozhodně jedna z nejrozpačitějších projekcí letošního Berlinale. Hlavní problém vidím především v neustálém vršení nových motivů a příběhových linek, aniž by se adekvátně dořešily ty předchozí. Snaha o žánrově ambiciózní film je chvályhodná, ale ve výsledku se tu nevyrovnaně skáče mezi poměrně brutální kriminálkou, ekologickou agitkou, rázovitou vesnickou komedií a romancí třetího věku, která svou křečovitostí téměř připomene poslední filmy Marie Poledňákové. Obdobně nevyvážené je i režijní vedení herců. Zvláště Agnieszka Mandat je v titulní roli snad až příliš agilní a její postava je asi tak sympatická, jako Jessica Fletcherová z To je vražda, napsala. Pokud Agnieszka Holland zaujala ve své kariéře nejednoznačnými charaktery a psychologickou drobnokresbou postav, zde jsou její hrdinové až pohříchu jednostranní (záporné postavy se chovají pouze záporně a naopak). I tentokrát měla režisérka šťastnou ruku na výběr kameramana. Oceňovaná polská kameramanka Jolanta Dylewska snímá atmosférické obrazy přírody všech čtyř ročních období a vizuálně zanechává film velmi silný dojem. Škoda, že působivé kulisy nemohly posloužit kvalitnějšímu příběhu. Více než starší filmy Agnieszky Holland jako bylo Úplné zatmění nebo Julie na cestě domů, připomene její novinka stylisticky standardního, ale dramaturgicky totálně rozpadlého Jánošíka.

Ona kontroverze okolo nových Krotitelů duchů je poněkud matoucí. Film vlastně neděla nic jiného, něž že opakuje koncept třicet let starého originálu. Tedy usazuje populární komiky z pořadu Saturday Night Live do prostředí letního trikového velkofilmu a pohrává si s dekonstrukcí archetypu hrdinství. Za remakem navíc stojí většina původního týmu (camea celé původní party, producentem filmu je režisér originálu Ivan Reitman). Režisér Feig přináší do filmu své dvorní herečky Melissu McCarthy, Kristen Wiig a do této doby převážně stand-up komičky Kate McKinnon a Leslie Jones. Dochází zde tedy oproti originálu k výměně genderových rolí, kdy se o humor a záchranu světa starají ženy, zatímco muži (překvapivě vtipný Chris Hemsworth) jsou zde redukováni na objekt touhy a pouhý estetický doplněk. Jinak jsou ale noví Krotitelé duchů vlastně velmi konvenční letní blockbuster s několika velmi povedenými trikovými sekvencemi a pár skutečně zdařilými vtipy. A oproti třeba velmi nekorektnímu, leckdy drsnému humoru Žen sobě se zde tvůrci poměrně drží na uzdě a servírují stravitelnou komedii pro široké divácké spektrum. Vlna šovinistických (na fýzis McCarthy či přitažlivost Wiig), rasistických (odchod Jones ze sociálních médií) a homofobních (lesbická orientace McKinnon) útoků na účet hlavních hereček před i po premiéře bohužel jen dokazuje, že ženy to v hlavních rolích žánrových snímků stále nemají jednoduché.

Podobně by nejspíše dopadlo Laurence Anyways, kdyby jej byl Xavier Dolan nucen natočit v Hollywoodu. Film s transgender tématikou určený především heteronormativnímu publiku, působí ve ztvárnění přeměny hlavního hrdiny na několika místech neuvěřitelně naivně a krotce. Místo exkurzu do dobového sexuologického kontextu se divákovi dostává opulentní melodram o krizi jednoho manželství. Nedostatky scénáře film ale nahrazuje vizuálně precizní mizanscénou a herectvím všech zúčastněných. Zkrátka a dobře na úrovni filmového stylu velmi líbivý film s trans tématikou, který se nemusíte bát pustit mámě ani babičce. Progresivní je film ale jedině v tom, kolik toho jsou schopni v druhé polovině filmu ústřední herci vybrečet.

Film je chytřejší a objevnější, než by se z poněkud prvoplánové mediální kampaně mohlo zdát. Kromě toho, že film s až masochistickou pečlivostí monitoruje fyzický i psychický rozklad zpěvačky, tak zároveň výstižně reflektuje i mechanismy současného hudebního světa a showbusinessu obecně. Styl dokumentu je nesmírně osvěžující. Kombinace privátních záběrů s těmi čistě propagačními a dodatečně pořízenými audionahrávkami tvoří zábavný kompilát, oproštěný od mluvících hlav a citových manipulací. Zřejmě nejautentičtější pohled na daný příběh, jaký mohl vzniknout.

Od Ryana Murphyho, který léta bořil na televizních obrazovkách společenská tabu (Nip / Tuck) a experimentoval s filmovou formou a stylem v žánrově rozličných seriálových projektech (AHS, Glee, The New Normal), bych tak konvenční a vykalkulovaný kus nečekal. Film obsahuje několik explicitně působivých scén průběhu nemoci a následné smrti na druhé straně otevírá několik témat najednou (nemoc sama, politické machinace, homofobie, morální vina ad.) ale zpracovává je povrchově leckdy bez jasného autorského stanoviska. V rámci mizanscény je film navíc úsměvně ahistorický (především co se týká kostýmovaní, masek či účesů), což sice dělá film módnějším a mužská těla atraktivnějšími avšak ne zcela to souzní s agitačním a sociálně kritickým zaměřením filmu. Po herecké stránce je film bravurní, vyjma hlavního hrdiny jsou ale ostatní postavy až trestuhodně jednorozměrné a přesně typově vykonstruované. Díky obsazení zásadních gay ikon současnosti lze film vnímat jako generačně důležitý (HBO ho tak vlastně i propaguje), nicméně jaký je jeho skutečný osvětový charakter a do jaké míry povzbuzuje / vyvrací předsudky proti LGBT lidem by vydalo na širší studii.

Líbánky se u seveřanů inspirují více, než by bylo nutné. Mají asi tři konce, přičemž v tom posledním jsou až zbytečně popisné. Některým dialogům (a jednomu dlouhému monologu) by slušela spíše divadelní prkna. Ale i přes všechny tyto výtky, vnímám Líbánky jako komplexní dílo dokazující, že Hřebejk není mrtev. Díky pánům Štrbovi s Březinou jakoby objevil nové způsoby filmového vyjádření. Téma mi přišlo neuvěřitelně nosné a resonovalo ve mně více, než bych od českého filmu čekal. Hraní si s metaforami (odhození urny, závěrečná montáž při rozhovoru se synem) a minimalistické zpracování plně podporuje příběh se společenskokritickým přesahem a hraním si s diváckými očekáváními. Přehlédnutí tohoto filmu diváky i kritikou mě překvapuje. Takto autentický soudobý film navíc s žánrovými přesahy tu už nějakou dobu chyběl.

Ten film je věrohodný asi jako britský přízvuk Amy Adams. Nebo tupé Christiana Balea... Přes dvě hodiny trvající otravná pozéřina a důkaz toho, že většinu filmových cen už opravdu nemůžeme brát vážně (celkem mě překvapilo, že za tlačenkou tohohle filmu nestojí Harvey Weinstein). A takhle krásně amorální happy end tu už dlouho nebyl. Krást je hrozně cool, kraďme také, kradou všichni. Kapitalismus nám to odpustí.