Stratené v preklade

Zažili jste někdy něco mezi důvěrným přátelstvím a platonickou láskou? Když jste s dotyčným člověkem, cítíte se jakoby ukrytí v bezpečí daleko od okolního světa. Slova snad nejsou potřeba a připadá vám, že druhého znáte, on zná vás, navzájem si jste jediným člověkem, který vás dokáže správně pochopit. Je mezi vámi určitý druh romatického napětí, ale milostný vztah není příspustný třeba proto, že jste oba zadaní nebo vás dělí velký věkový rozdíl. O tom je Lost In Translation. A možná je to paralelou našeho světa, kde všichni hledáme svého Američana skrytého v tisícovce Japonců. (13.01.2012)

Nevím, já jsem se prostě chvílema solidně nudil. (03.02.2012)

Na tenhle film musí člověk mít tu "správnou" náladu. Viděl jsem první půlku a bylo to tak strašně nudné a nijaké, že jsem to radši vypnul. O několik dnů později, už v zcela jiném rozpoložení, jsem se rozhodl, že to teda dokoukám. A ono to tak strašné nebylo. Sice jsem litoval Japonce, že je jejich krásná země vykreslená tak depresivně a ponuře (hlavně díky tomu šedému filtru) a jejich národ jako nudný a bezcharakterní, ale to byl hold záměr autorů, aby mohlo dojít k navázání kontaktu hlavních hrdinů. A gradace jejich vztahu byla vážně uvěřitelná. Scarlett i Bill potěšili, sexuální napětí (ve své osobité formě, naprosto odlišné od bouřlivých vzplanutí dvou mladých lidí, jaké se ve filmech zpravidla objevují) mezi nimi se ke konci filmu dalo už krájet, až mě docela mrzelo, že dal Murray přednost nějaké náhodné flundře z baru a mezi hlavními hrdiny tak k ničemu nedošlo. Ale to se ostatně dalo o začátku čekat. :-) Resumé - něco mezi, takže tři hvězdičky, třeba to napodruhé bude lepší. (08.02.2012)

Japonsko je plný podivínů a Bill Murray se mezi nimi krásně ztratil. (15.04.2012)

Lehkost, jednoduchost a krása. Žádné zbytečnosti a složitosti, prostě dva malinko frustrovaní lidé, kteří se náhodu potkají, porozumí si, prožijí spolu bezstarostný týden a rozloučí se a konec. Vím, že věci jež vypadají samozřejmě a jednoduše, na konec i hezky a umí potěšit, není většinou snadné stvořit. A to je umění. To je Lost in Translation. (24.11.2012)

Uznávám, že vykreslení dvou lidí, Boba Harrise (Murray) a Charlotte (Scarlett Johansson) v velkoměstě, které jim nerozumí a kterému nerozumí oni, je podařené. Jejich přátelský vztah také, že se nevyvinul v sex jen oceňuji. Jinak mě film ale nudil a nedal mi zhola nic. Nemyslete si, oceňuji psychologické filmy, ale tento příliš velkou sondu nesestrojil. Stálé omýlání toho stejného, nic hlubšího. (27.12.2012)

toto je lahôdkový filmík. Nemám čo vytknúť 93% (07.01.2013)

Osmutnil mě ten konec, že z toho nic moc nebylo no, ale jinak snímek opravdu krásný. Viděno ve škole, když byly uzavřeny známky. ;) (19.06.2013)

Děcka, viděli jsme ten samej film? Plně se ztotožňuju s komentáři uživatelů, kteří dávají tomuto veledílu odpad, ač já tak kriticky hodnotit nechci, neb odpad musí být něco pro mě extra odpornýho. Ale vážně bych jako charakteristiku použil mnohokrát opakované nuda, nuda, šeď, šeď. Zcela vážně. Takhle nudnej film jsem dlouho neviděl, bylo to nebetyčné utrpení, kterým jsem se prokousával asi třikrát a musím konstatovat, že jsem v něm nenašel naprosto nic, co by mě nejakým způsobem chytlo nebo se mě dotklo. Šedivé nezajímavé scény, nudné výměny frází, nulový spád, vše se táhlo jako hlen za hlemýžděm a i toho sledovat, jak si to slizí po chodníku, by byla větší zábava. A že to dostalo oskara? No já už dlouho takovou věc neberu za směrodatnou, oskara totiž, stejně jako nobelovku, může v dnešní době dostat kdokoliv/cokoliv. Ne, děkuji, tohle byl otřesný zážitek a rozhodně se tím znovu nudit už nikdy nechci. (17.11.2013)

Dechberoucí konec. Dechberoucí Bill Murray. 98 minut mých pocitů z Japonska. Jsem ráda, že jsem se v Tokiu cítila stejně jako Scarlett. (28.12.2013)

Film o nudě, prázdnotě, stereotypu a beznaději stáří ... (02.11.2014)

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů, ne-li ten vůbec nejoblíbenější. Setkání dvou lidí rozdílné minulosti, rozdílného pohlaví a věku, spojených v obraně proti uniformitě hotelových prostor a tíze na duši, mě stále znovu baví nenásilným vtipem, stále znovu dojímá ztraceností a hledáním postav, stále znovu nutí k zamyšlení nad smyslem, strachem z prázdnoty a nad okamžiky, které se nevracejí. Bill Murray je tu bezesporu ve své nejlepší formě, v přerodu z prvoplánových komediálních poloh do vyzrálého hereckého minimalismu, který najednou dodává scénám zcela jiný zábavný rozměr. Pro film je vůbec typický humor, který se nevysmívá, vycházející často z obyčejných situací (scény z baru, z nemocniční čekárny, při karaoke), ale rovněž hluboké okamžiky rodící se ze stavu, kdy už únava nedovolí se společensky usmívat a kdy všechno co uděláte je opravdové. Vyjímečná citlivost vyprávění se odráží zejména ve vztahu Boba a Charlotte. Přirozená přitažlivost se tu mění v srdečnou náklonnost, která zůstává srdečnou náklonností bez potřeby erotického podtextu, se silnou finální scénou, která by měla bolet, ale přesto zanechá dojem něčeho naplněného. Moje periodické filmové pohlazení. Díky Sofie. (22.11.2014)

Nechápu jak mě mohl tolik dojmout tak zdánlivě jednoduchej a zvláštní film. Posledních 30 minut jen :)))))))))))))))))))))) do nejtěžší křeče. (27.02.2015)

Takový typ filmů mám nejraději, musím říct, že jsem přesná cílovka + odehrává se to v Japonsku, takže jinak než za plný počet to nejde. (26.11.2015)

Je vidieť, že tento film točila žena. Je krásne citlivý a divák pozvoľna prijíma príbeh nabitý melanchóliou, pocitom odcudzenia. Scarlett Johansson a jej dievčenský zjav, krásne vlasy, nesmelý prejav - to celé musím vychváliť, skutočne citlivo vybraná herečka. Mužský prvok reprezentovaný životom unaveným Bobom alias Murraym, ktorý je zakotvený v ako-tak šťastnom manželstve, od ktorého si ako reklamná hviezda občas oddýchne. Výborne napísané postavy, skvelý námet, pekné hudobne podfarbené komorné scény, vedie "Alone in Kyoto". Čo ma málo mrzí sú trošku zbytočne dlhé telefonáty Boba so ženou, ktoré už beztak simple tempo ešte viac naťahujú, a začiatočný gýčový artový záber na priesvitné nohavičky. Čo ma mrzí viac je vsunutý mužov ľahký románik pred koncom filmu, ktorý mi do celého jemného a citovo vybalansovaného produktu skrátka absolútne nesedí. Záverečné scény - županový pokec v bare, lúčenie v hoteli i lúčenie na ulici nádherné. (26.03.2017)

Proti uměleckým filmům nic nemám. Pár jich je skutečně dobrých a koukatelných. Tady ale opravdu nechápu to vysoké hodnocení. Dobrý herecký výkon Murryho a japonců je dost málo na to kvalitní film. Bylo to hodně mimo. Nebýt Murryho tak jsem to po 30 minutách vypnul… (11.04.2017)

"Zdálo se mi, že toho řekl mnohem víc." Film také jistě řeší více, než jen pocit osamění a sblížení v cizí zemi. Avšak režie a časté cizojazyčné pasáže mne místy uváděly v nudu. (18.07.2017)

Opus Magnum pro Sofii Copollu. Pomalé, elegantní a dokonale klidné. 8,5/10 (11.07.2019)

Tenhle film mi nesedl. Prostředí hezkého Tokia, herci podali maximum, jenže se to celé nějak táhlo v divném oparu nesourodosti postav až to upadlo do těžké nudy! Hra na náhodné setkání nepůsobila u mě věrohodně. Krásná a akční Scarlett a zapšklý podivín Bill nemají pranic společného a jejich přátelství bych jim opravdu nesežral. Coppola chtěla spojit dva protiklady jenže to u mě se to nepodařilo a bylo to bez emocí. Ani závěrečná loučící se scéna mě nijak nedojala, naopak jsem si říkal ať už to skončí! 5/10 (20.01.2021)

Příběh dvou Američanů, kteří se ocitli v naprosto cizím a odlišném prostředí Tokijské džungle, a kromě toho je hlodají jejich vnitřní problémy. Bob Harris je upadající americká filmová hvězda, která dorazila do Tokia, aby se objevila v dobře placených reklamách na whisky Suntory. Ubytován je v luxusním hotelu Park Hyatt Tokio a trpí krizí středního věku a také problémy v 25 letém manželství. Dalším americkým cizincem v Tokiu je Charlotte, mladá a krásná absolventka velice lukrativního oboru jménem filozofie na Yaleově univerzitě. Charlotte doprovází svého manžela Johna, který pracuje jako fotograf celebrit. Ti dva jsou spolu už dva roky, přesto má Charlotte pochybnosti o manželství a budoucnosti. Charlotte i Bob trpí nespavostí kvůli jet lagu, zažívají kulturní šok a tráví čas nuděním se na hotelu. V hotelu je také povrchní hollywoodská herečka jménem Kelly, která zde propaguje film. Narazí na Charlottu a Johna a mluví o tom, jak jí kdysi John fotografoval, a Charlotta cítí lehkou žárlivost. Nakonec na sebe v hotelovém baru narazí Bob a Charlotte. Po několika setkáních pozve Charlotta Boba do města, aby se setkali s nějakými místními přáteli. Společně si užívají noční život ve městě a jejich přátelství se upevňuje. Zpívají spolu s přáteli karaoke, a když je to přestane bavit, tak leží na hotelovém pokoji a povídají si o životě. Čekal jsem, že to mezi nimi vzplane, ale to se nestalo - přece jenom oba ctili svátost manželství. Bob nakonec stráví noc s krásnou jazzovou zpěvačkou z baru, a další den je při obědě mezi Charlotte a Bobem trochu dusno, což jsem úplně nechápal. Večer se však opět usmíří a Bob oznámí Charlotte, že další den odjíždí. Následuje nějaké to dojemné loučení a jízda taxíkem na letiště. Co k tomu dodat? Zvláštní film, který byl místy vtipný, ale největší kvality v něm představují herecké výkony a atmosféra odcizeného velkoměsta.  (19.10.2023)