LadyEsik

Škola střihu, propracovaně odvyprávěné.

Právě jsem pár minut před půlnocí dokoukala Vyšší princip (1960). Rok 1942, po vraždě Heydricha, mladí lidé, maturanti, čelí zatčení a zavraždění svých spolužáků. Vykreslení charakteru chlapce, který je pro jiné jen jménem na seznamu dalších tisíců jmen, jménem monotónně odříkaným rozhlasem, na který si obyvatelé Protektorátu pomalu zvykají. Se svými přáteli, které divák poznal jen okrajově, stojí v potemnělé garáži a čeká na smrt, jakoby situace vypadla z povídky od Sartreho. Mezi těmito událostmi se neustále omílá pojem „vyšší princip“, který je pomocí citátů ze Seneci a dalších přibližován, ale kterým se neřídí ani ten, kdo ho neustále omílá – profesor gymnázia, klasický filolog. Odvážný krok je bezesporu profesorova návštěva šéfa gestapa, při které vidíme, že je to vzdělaný člověk (sám profesor je zaskočen), který svého synka nabádá, aby zlatou rybičku vrátil zpět do vody, jinak zemře. Říct však před svojí třídou, která přišla o tři spolužáky, že s tímto činem nesouhlasí, získat pochopitelně jejich podporu, a tím ukázat sílu onoho „vyššího proncipu“, to už za část jeho hrdinství nemůžu považovat. Ani za výhru "vyššího principu" v něm. Neozval se a veřejně proti jednání gestapa nevystoupil na schůzce s dalšími profesory ve sborovně, kde byla stejně tak dobrá příležitost, když byli učitelé žádáni o podpis jistého dokumentu proti chování tří zavražděných studentů. Ne, ozval se až po vstupu do třídy, kdy by na něj tak jako tak padla tíha pohledů jeho mladých svěřenců, a on řekl to, co by přiznali i oni sami. A zdálo se, že to udělal jen a jen sám pro sebe, aby se zbavil pocitu viny, že se celou dobu oháněl vyššími principy, ale sám se před nimi krčil, mezi lidmi, kteří na něj jistě žalovat nebudou, ale budou ho za to nejspíš uznávat. A ti mladí lidé si stoupli a opravdu se na něj uznale dívali a podpořili ho, přitom se to odehrálo jen v jejich uzavřeném prostoru. Tedy mimo nebezpečí a bez jiného dopadu. Hrdinství menších či větších je ve filmu víc. Stejně tak zbabělosti. Mimo obsah, který mě zklamal, se mi zpracování filmu včetně hereckých výkonů líbilo. Nejvíc mi daly ony citáty, které se daly i po dvou tisících letech aplikovat na „současnou“ situaci.

Osobnost Jindřicha Štreita tento krátký dokument sice moc neosvětlí, ale jeho tvorbu vyolá z negativu dokonale :).