mupimup

Roland Emmerich je jedním z mála režisérů s úzkou specializací na monumentální sračky. Oprava – na výdělečné monumentální sračky. V obou směrech se z něj postupným broušením stává skutečný briliant žánru. A tak se stoupající monumentalitou lineárně klesá křivka kvality. Myšleno té obsahové. Do mysli diváka se tak skoro vkrádá podezření, že autorovým primárním cílem je snad místo kvalitního kulturního zážitku vydělat nekulturně ordinérní peníze. Co se týče monumentality, nechal za sebou Emmerich ve svých námětech postupně hranice národní, kontinentální, pak planetární a výhledově má našlápnuto i na ty galaktické. S obavami jsem si uvědomil, že jediný další rozměr, o který by se mohl pokusit je ten duchovní, čehož bych se, vzhledem k vytrácející se obsahové složce jeho díla, dožil nerad. Za dvě hodiny filmu si autor neudělal čas na byť minimální představení svých hrdinů a tak se, v nepřetržité akci plné ohromujících efektů, díky tomu heroicky rvou o život vlasti a národa diváku zcela lhostejné postavy. Tedy až na několik, z mého pohledu zcela zbytečných rolí, které bych ve scénáři s radostí vměstnal do poznámky „v pozadí na něj spadne barák“ – např. mnou nepochopená postava vládního agenta, nebo podivuhodně herecky sterilní postava kamaráda hlavního hrdiny. Tyto postavy navíc, jestli jsem to dobře pochopil, měli ve filmu zaručovat vtipné scény. I bez těchto omylů castingu však humor, který by mohl být protiváhou nedostatku hlubší roviny filmu, zápasí napříč scénářem s tak neuvěřitelnou impotencí a amatérskou trapností, jakou je člověk ještě ochoten tolerovat na školní besídce prvního stupně ZŠ. Odvážím se nicméně tvrdit, že na tuto skupinu Emmerich svým dílem nemířil. Nehledě k výše zmíněným podezřením pravděpodobně proto, že zpravidla nemají peníze na lupen.

No to je mazec. Už dlouho se mi nestalo, abych se vlivem vygradované trapnosti v zamýšleném strhujícím vyvrcholení dramatu nekontrolovatelně rozesmál. Po povinné závěrečné Myšlence, kterou autor pravděpodobně nahodile poskládal z toho, co mu ráno vyšlo v osmisměrce, jsem však zase naopak zvážněl. Jak je možné, že nikdo z tvůrčího týmu tu doočíbijící trapnost a slaboduchost zcela primárních modelových scén nevidí. Jediným vysvětlením je že pan Blakeson je sám mimozemšťan a před samotnou invazí se snaží zabít svým dílem cokoli inteligentního na planetě. Ano, pátou vlnou je rozhodně tenhle film. Vypočítávat ony modelové scény a drhnoucí stupidity nelze, skládá se z nich celý film. Namátkou jen zmíním náctku co zamilovaně sleduje svého spícího bratříčka (profesor Matějovský popisuje tento raritní fenomén hned u 0,5 % pubertálních dívek), rachitickou pizdu coby fakt nejnebezpečnější bojovnici celého toho obskurního disney tábora, a konečně fakt, že celá mimozemská kontrola situace se zhroutí jedním pohledem na buchtu, co civí na kalouse či kýho výra sovu. Aby mě někdo donutil sledovat případné pokračování, bych si snad musel hrát s hladem nebo být divergentní.

Budoucnost lidstva vykreslená v tomto spektáklu je barvitá. Lidstvo, přeživší jakousi standardní katastrofu všehomíra zde disponuje hned pěti !!! povahovými skupinami. V této spleti charakterů pak klopýtá naše nebohá hrdinka, která je, považte - disperzní ... ehm tak to nebylo ... disfunkční ? ne, detergentní, AHA, už to mám, která je, ó hrůzo, DIVERGENTNÍ !!! Pro nás běžné monoprodukty to znamená, že jí nevyzpytatelná příroda vybavila hned DVĚMA schopnostmi. Nelehká pozice. Jen dívčiným zmatkem se dá pak omluvit fakt, že se v den svého bat micva, coby očividně tvarohoidní disatletické jelito, nejala s komunitou hipísáků jednotit řepu, ale včlenila se do kasty tzv. Neohrožených (poměrně laskavé označení pro ty méně mentálně vybavené, kterým ještě nedošlo, že to zařízení na kolejích lze při potřebě vystoupení i zastavit). Sledovat její akční pohyby v následujících testosteronových orgiích bylo ryzí utrpení a opravdu nepomohlo ani to, že si naše víla nechala hned po nástupu k jednotce vytetovat tři kosy na kozy. Ke konci jsem navíc začal tušit, že snaha tvůrců o vypocení dalšího hungerenderova vesmíru pro dojení náctiletých si vyžádá otevřený konec a dychtivou potřebu dalšího dílu. Trilogie. Dekameronu. A kdyby tak bůh dal seriálek.

Již název filmu prozrazuje o příběhu mnohé. Minimálně fakt, že Jeníček s Mařenkou dospěli a našli své společenské uplatnění. Fixace na dětská oslovení musí však i začínajího psychoanalytika varovat na možnost přenesení a transformaci adolescentních her jako Na honěnou, Krvavé koleno či Maso do dospělého prostředí. Zatímco Mařenku zážitek s flambováním ježibaby poznamenal zřetelnými sklony k sadismu, Jeničkovo mládí na perníku se zase, aspoň podle jeho projevu, zvrhlo v opravdu agresivní formu diabetu. V inzulínovém rauši Jeníček vraždí. A to nikoli cukráře, jak by se mohlo nabízet, ale čarodějnice, s jejichž identifikací mají prostí středověčané překvapivě problém. (Z toho co jsem shlédl na jejich výročním Sletu vcelku nechápu proč.) Povedené úvodní intro v zemanovském duchu (Karla, ne Miloše) naznačuje slibný vývoj, ale samo pokračování už, přes veškerou snahu o co nejbizarnější odchod na věčnost, tak slavné není. Laskavě hodnoceno poměrně zapomenutelná pohádka pro dospělé ve Van helsingovském kabátku.

Je s podivem, že americké demografické statistiky už dávno nezavedly kolonku zohledňující nemalé procento obyvatel, oživujících jaksi podpodlažní základy amerických předměstí. Není přece žádným tajemstvím, že každý průměrný američan vlastní dřevostavbu s prostorným sklepem, patřičně vybaveným dle úchylky svého majitele. Úchyl z našeho příběhu nechce nic menšího, než zvrátit nelítostný vektor americké společnosti vytvořením rodiny z čisté lásky, přičemž oběť, kterou se rozhodl pro naplnění této myšlenky podstoupit, spočívá konkrétně v periodickém osouložování unesených štětek. Jak už to ale bývá, ne vždy je slunce na obloze. A tak si jednou, místo nadějné samice, přivede Úchyl z vánoční chumelenice domů zcela nenadějného obimbaseného transvesťáka. Drobný omyl, snadno vyřešitelný pohrabáčem, řekli byste. Následky šokézního vykolejení již vykolejeného Úchyla jsou však pro projekt PURE LOVE doslova osudové. Nedbaje starého přísloví že: transky chodí vždycky v páru, udělá následně náš Vykolejenec prakticky tu samou chybu unesením obtloustlé, podivné "dcery" místního policejního detektiva, jejíž ženství, (popř. stadium transexuálního procesu) lze uhodnout de facto jen z kontextu filmu. Přehlídku temné strany ženského charismatu pak završuje detektivova parťačka, u níž mi záhy vyvstala otázka, jak se mohla taková nesympatická a neschopná kráva pochybné minulosti dostat do velící pozice policejního sboru. Naštěstí je vše, v rámci geniality páně O´Neillova šokujícího závěrečného odhalení, vysvětleno její pravou totožností, coby ZAČÁTEK SPOJLERU vyšinuté svině KONEC SPOJLERU. Přihodíme-li k již zmíněným ještě nešťastného, pobíhajícího detektiva, černošského nemocničního vepřoida a dvě emeritní rajdy účastnící se projektu, máme hned na scéně celé obsazení dramatu. Jakkoli rozdílné se tyto postavy zdají, mají společné to podstatné, a to, že jejich osudy mi byly díky autorovu zpracování dokonale ukradené. Upocený, neoriginální, nezajímavý film. Fuj.

Vánoce a Vánoce, Vánoce...... byl snad kdo mocen vánočním nocem cenu větší ocenit než Živný výživným koncertem? Netrápila se snad Jitka Molavcová noce co noce co by Vánoce, Vánoce učinilo z Vánoc nocí nejšťastnější? Mohl kdo dát program Vánocím, Vánocím šťavnatější než Suchý? Je toho moc co by měl divák Vánocemi, Vánocemi pocelován ocenit! Snad právě Vánoce. Vždyť jen díky Vánocím, Vánocím a Vánocím, Vánocím podobným pořadům, byly mé Vánoce teprve Vánocemi.

Když znuděný Pasolini sáhl, při nuceném ubytování v hotelu během dopravního kolapsu, po hotelovém Novém zákonu, byl překvapen zde popsaným obrazem Ježíšovy osoby jaksi se míjejícím s jeho všeobecně podávaným obrazem religiózním. Evangelium sv. Matouše je ovocem tohoto rozporu. Ježíš tu naprosto nepůsobí oním jediným správným všelaskavým dojmem, ale sype svoje soudy s neúprosnou nekompromisností jako by střílel z kulometu. Zatímco ve filmu Son of God ztrápený Kaifáš hledá Ježíšovu smrt spíš z obav o průběh svátků a o bezpečnost obyvatel, v Pasoliniho ztvárnění dává Ježíš farizeům takovou čočku, že prakticky nemají jinou možnost než činit pokání, nebo se ho zbavit. Pasoliniho pojetí je tak mnohem blíž dojmu jaký Ježíš evidentně vzbuzoval v mnoha svých současnících (jeho následovníky nevyjímaje), a jaké je v evangeliích jasně patrné. A to dojmu buřiče, revolucionáře, svévolníka a narušitele hodnot. Takový Ježíš byl pro Pasoliniho jako marxistu rozhodně atraktivní, zatímco neskrývaná Pasoliniho homosexualita se postarala o to, aby se film stal problémem ještě dřív než se vůbec dostal do kin. Zpracování filmu, a pro diváka mé kategorie i jeho poživatelnost, je poznamenáno dobou, rozpočtem i autorovou oblibou v nehercích. Přiznám se, že shlédnout jej až do konce se postupně ukázalo, vzhledem k jeho délce, jako skutečná výzva. Pokud by přitom autor poněkud sestříhal významné pohledy a nevěnoval se např. detailnímu záběrovému představení každého člena Herodova třicetičlenného přepadového komanda, mohl být film minimálně o třetinu kratší. Co mě čeká, mi nicméně napověděla už první němá scéna: María zírá na Giuseppeho...Giuseppe zírá na Maríu...María si zírá na pupek...Giuseppe zírá Maríi na pupek...María je nešťastná, že je těhotná...Giuseppe je ještě neštastnější, že je María těhotná...Giuseppe se jde projít...María zírá za Giuseppem. (Intermezzo s andělem). Giuseppe se vrací a zírá na Maríu...María zírá na Giuseppeho...Giuseppe se usmívá a je šťastný, že je María těhotná...María se usmívá a je ještě šťastnější, že je těhotná. I přes takto pro mě trýznivou filmařinu však film obsahuje některé působivé, osobité a zajímavé scény (vraždění nemluvňat, Ježíšův soud). A ano, původní znění je zde rozhodně osvěžující, například když se mudrci z východu doptávají u Heroda, kde že se to narodil onen capo di Israel. Ačkoli jsem byl původně rozhodnut film pro jeho paleokvalitu nehodnotit, pro princip a ze sympatie mu o jednu hvězdu víc než Sanofgádovi střihnu.

V roce 1979 natočili pánové Krish a Sykes film Ježíš, inspirovaný Lukášovým evangeliem. Film neměl umělecké ani komerční ambice a vzhledem k faktu, že vznikl očividně s jediným záměrem: přiblížit nekřesťanům Ješíšovu osobu, to ještě dopadlo celkem slušně. O záměrech či ambicích pana Spencera (kromě flagrantní touhy prubnout si celovečerňák) netuším, ale natočit po 30ti letech stejným způsobem stejný příběh tak, že vyvolává naprosto stejný dojem, je kulantně řečeno zbytečné. Ačkoli bezpodmínečně netrvám na nových a nových interpretacích historických faktů, vždy uvítám něčí jiskru či originální rukopis, který nové zpracování ospravedlní. Všemu co jsem uvedl v předchozí větě se však autor s obdivuhodným talentem vyhnul. A tak je Ježíš opět ten nejlepší kámoš a nejprimovější chlapík, co nicméně mluví jako mimoň zmítaný city a vy každou chvíli očekáváte, kdy se dá samou tklivostí do pláče. Ježíšův komparz (tj. všechny ostatní postavy) se patřičně tváří a gestikulují na správných místech přesně podle zažitých představ. Scény na sebe opět nenavazují, ale pouze jednoduše následují jedna za druhou, což spolu se závěrečným shrnutím pak už jen umocňuje neodbytný pocit dejávu. To co mě nutí k zamyšlení v písemném zaznamenání vzpomínek zestárlých apoštolů, mě zkrátka v tomto x-tém obdobném zpracování zákonitě neoslovuje a nudí. Jediným nechtěným osvěžením tak pro mě byl představitel Barabáše, jehož podoba s naším prodavačem v Zelenině je tak zjevná, že jsem čekal kdy nabídne Pilátovi kedluben. A to je, věřte mi, za dvaadvacet mega USD opravdu málo.

Když NASA tváří v tvář doklepávající Zeměkouli prohlásila, že budoucnost lidstva je v černé díře, každý tehdejší farmář odpověděl, že to už dávno tušil. Jen jeden však porozuměl, že se nejedná o eufemismus pro prdel. Po jednom obvzlášť šťavnatém kukuřičném steaku, spláchnutém kukuřičným moštem, odsunul rozhodným pohybem kukuřičný dezert a vydal se do vesmíru hledat galaxii s alespoň jedním prasetem. Leč ke svému zklamání brzy zjistil, že víc vepřového by našel snad i v rabínově mrazáku. Desetiletí hledání, zápasů s kosmosem i gumou z tuby a výsledkem jen jedna surfařská planeta, kde se vám zato (jak říká Průvodce) "každá dovča opravdu protáhne". Teprve poté co se i nadějná svině, objevená na planetě doktora Manna, ukázala po intenzivním ohřevu jako nepoživatelná, vzpoměl si astronaut na radu Rady naší NASY a s poslední nadějí zamířil k místní černé díře. Vcuc, Výmršt, Šok, Hněv. Z prasete ani rypák, zato takové množství literatury, jaké páter Koniáš netušil, že by kdo kdy mohl do Temna kterékoli černé díry nacpat. Pak ale Procit, Údiv, Úžas, Excit a nakonec ... Osvit. Je to tak! Sebechutnější ogrilovaný živočich nemůže vyvážit hodnotu vzdělání! A to je, milé děti, poučení, které v dnešní nelehké době posílá Otec naší vesmírné stanice i vám: Hodně šunky v bříšku, devalvuje kníšku ! (vyňato z učebnice Aplikované etiky pro první stupeń Základní Saturnské školy.)

Úvodní scéna dramatu by mohla svést k dojmu, že ona osamocená dívka překračující íránskou hranici je jen další nablblá západní turistka v burce, zvěčňující na Ipod své dobrodružné počínání. Chyba lávky. Scarlett není totiž kdovíjaká prostoduchá krasavice. Ve svých svěžích 28 letech se kromě doktorátu z archeologie a londýnské profesury pyšní i magistrou z Chemie a dokonce i pro společnost tak nenahraditelným PíejčDý ze symboliky! A já se ptám. Jak to, že do dcerunky její velkokapacitní pseudovědný otec, toho času bludný oběšenec pařížské kanalizace, nevtloukl vedle sanskrtu, prasinajštiny, paleohebrejštiny a jazyku tzotzil alespoň elementární základy aramejštiny? Jen kvůli tomuto trestuhodnému opomenutí musela totiž naše britská hrdinka shánět francouzského známého z tureckého kriminálu k překladu aramejského manuálu z iránské büčí busty!!! Než co! Iránský tur ukázal kopytem neomylně na Paříž a je tedy jasné, že zdejší odpadní systém skrývá ještě děsivější artefakty než Jean Valjeanovy sandály. Sledem logických úvah je pak už i naprostému tupci jasné, že Onen Ó Objekt Scarlettina zájmu je nutno hledat na půl cesty do Pekla. (To, že se Peklo nachází v Paříži nicméně nikoho, kdo se jednou octl na l´Etoille ve vnitřním pruhu, nepřekvapí). Kdyby exaktní vzdálenost pekelné brány od hladiny moře nebyla všeobecně známým faktem, mohli být naši hrdinové dočista v prdeli, že? Takhle však zbývá jen zabalit něco lan a baget pár a hlavně, HLAVNĚ, neslézt moc hluboko… Ale jak už to v pohádkách a hororech bývá, všechno dopadne nakonec trochu jinak.