mupimup

Politické ovzduší 50. let přálo ve Spojených státech jakési západní obdobě socialistického hledání třídního nepřítele. Vzhledem k rozjíždějící se Studené válce byl původce hrozby nasnadě a sílící protikomunistická hysterie našla nadšeného inkvizitora ve Wisconsinském senátoru Josephu McCarthym. Přitom, kdyby McCarthy napřel své křížové tažení například proti nekuřákům, kteří byli ve Státech tehdejší doby zřejmě víc bílými vránami než komunisté, mohl být národním hrdinou s podporou celého veřejného mínění. Z toho co jsem ve filmu viděl, musel být v té době popelník v povinné výbavě i u přebalovacích pultů. Skutečně najít v celém filmu jeden záběr, kde současně nehoří aspoň tři cigára, je nadlidský výkon. Černobílý snímek popisuje průběh mediálního souboje McCarthyho s redaktorem zpravodajského televizního kanálu CBS Edwardem Murrowem, který se odvážil senátorovo tažení napadnout. Mnohem víc, než o profesionální cti a novinářském nadšení však vypráví o obyčejné občanské statečnosti, kterou se, obviněním senátorových metod, Murrow vyčlenil z kolektivní neodpovědnosti a postavil se agresivitě bezpráví, které právě mlčící masa otvírá dveře. Vedle síly samotného námětu se film opírá zejména o výborné obsazení. Po stránce zpracování příběhu lze snímku snad vytknout jen, pro historií USA nedotčeného diváka, minimalistické vykreslení dobové atmosféry a pozadí dramatu, což má za následek trochu pomalejší divákovo zorientování se a emocionální angažovanost. I přes tento diskutabilní nešvar bude divák, který přemůže nechuť k politickému dramatu, odměněn lidským příběhem s myšlenkou, která zdaleka nesouvisí jen s politikou.

S nadsázkou by se dalo říci, že Tomovým zaměstnáním je hledání mozků, kdyby je však nehledal se smetáčkem a lopatkou. Jeho úklidová firma se specializuje na byty vytapetované hemoglobinem majitelů, kteří se nezřídka nacházejí ve dvou místnostech současně a společnost Tomovi při práci často dělají masařky jak pětikoruny. Po jednou rutinním úklidu ustřelené škéci však Tom zjistí, že pro někoho dělal (jak překvapivé) špinavou práci. Na solidním filmařském zpracování, vynikajícím šikovným střihem a kamerou, je znát zkušená ruka a působivost je navíc podtržena výborně hrajícími Samuelem L.Jacksonem a Edem Harrisem. Navíc velice oceňuji, že režisér, v jedné části filmu, nevěnoval víc pozornosti kulise dívčího fotbalového utkání, protože i přes milostivý střih, bylo zřetelně vidět, jak představitelku Tomovy dcery stojí veškeré soustředění vůbec se strefit do mičudy (o směru nemluvě) a ještě po odkopu pokračovat po dvou. Film nepotápí ani slušný dabing, místy nicméně klopýtající logikou překladu. Tom pět minut vypráví o holčičce, která našla svojí maminku rozstřílenou lupičem a posluchačka na konci šokovaně vyrazí překvapivé odhalení: „To byla její dcera!!“, což napovídá, že původní dialog je v originále vystavěn poněkud jinak. Co je ale skutečnou vraždou divákova zážitku je zoufale standardní, stokrát viděné rozuzlení, které s očividným záměrem diváka překvapit, opravdu smutně překvapuje jen svou naprostou nepřekvapivostí. Ačkoli tedy film dlouho aspiruje na čtyři hvězdy, končí nakonec v šedém tříhvězdovém skladišti filmů, ke kterým se už po jednom shlédnutí nikdo nevrací.

Charles Farmer se rozhodl si splnit svůj sen a navzdory názorům sousedů a nepřívětivosti úřadů buduje ve své stodole kosmickou raketu. Slibný příběh nabízející mnoho možností, jak v komediální, tak ve vážné rovině, je naneštěstí neblaze poznamenán autorovým přístupem. Začínám rozumět tomu, čeho se někteří ze zdejších respondentů děsí pod označením „Rodinný film“. Totiž snímku, který ve snaze být přístupný všem věkovým kategoriím, není vlastně pro nikoho. Podle šablonovitosti a nenáročnosti zpracování bych cílové publikum odhadoval ještě tak na sektor druhého stupně základních škol. Aby divák mezi dvěma lopatami popcornu nemusel dělat pauzu na zapojení představivosti, nebo nedejbože přemýšlení, vytvořil autor osazenstvo filmu z naprosto katalogovitých postav. Namátkou komisní, staré panny coby sociální pracovnice, necitlivého, byrokrata coby šéfa posuzující komise, psycholožky, sypající freudovské teorie už od dveří nebo dvojice černě obrýlených, federálních agentů, kteří byli pověřeni hlídáním Farmerovy stodoly s nejvyšší pravděpodobností v rámci projektu FBI „U nás najde uplatnění i idiot“ (k úděsu diváka se tento párek dementů místy dokonce snaží i o humorné vložky). Ve složitosti charakterů tedy rozhodně nezabloudíte. Jediný, kdo v těchhle škatulkových orgiích působí přirozeně, jsou výborné Farmerovy děti a možná ještě výbornější Farmerova manželka. Samotný B.B.Thorton mě svým výkonem neoslnil (nepočítá-li se jeho schopnost ukazovat najednou všech dvaatřicet zubů). Téma obyčejného farmáře, který navzdory NASA vyhlásil svůj vlastní vesmírný program, a které mě také k filmu přitáhlo, šlo rozhodně zpracovat jemněji, bez laciných schémat a prvoplánovostí. Těch několik opravdových a hezkých scén prostě celý film neutáhne.

Čokoládovna je pro děti bezesporu nebezpečné místo. VIP exkurze ve Wonkově stylu však pro děti připomíná procházku minovým polem. Willy Wonka se v rámci generálního úklidu rozhodl tentokrát protáhnout i potrubní rozvody a další těžko dostupné součásti továrního mechanismu a nesporní vítězové soutěže „Fakan planety“ se mu zdáli jako nejvhodnější materiál (v případě Duseldorfského jelitožrouta Augusta Kdouleho s téměř fatálními následky). A není divu. Pro mladého Willyho, ze kterého se, aspoň soudě podle rovnátek, jeho tatínek snažil udělat v dětství Robocopa, není dětství oblíbeným konverzačním tématem. Burtonovsky extravagantní film s explozí nápadů, barev a gagů je především výbornou zábavou, ale přesto nepostrádá zároveň i moudrost a zamyšlení nad podílem rodičů na fakanství svých ratolestí. Johny Depp zde potvrdil svou pověst jednoho z nejmetamorfóznějších herců současnosti a jeho Willy Wonka je jednoznačně nejvýraznější postavou příběhu. A malý Karlík, inkarnace Mirka Dušína a anděl mezi spratky? Ten je hlavně rád, že je tam, kde je.

Postava duševně i tělesně těžkopádného boxera, která se stala Stalloneho osudovou, je dozajista jeho srdeční záležitostí a dovedu si představit realizaci této pocty i pokud by se nejednalo o takřka komerční jistotu. Nutno říci, že i přes všechna úskalí, která sebou šesté zpracování s malými obměnami de fakto totožného příběhu nese, jde o poctu povedenou. V rámci kontrastu artritida vs. akné byl sice do role vyzyvatele zestárlého Rockyho obsazen, coby několikanásobný mistr těžké váhy, chlapeček, kterého by pravděpodobně Vitalij Kličko hned v prvním kole vycestoval ze sálu i s uvaděčkou, ale od čeho by pak byla divákova imaginace. Planeta se následně tradičně rozdělí na ty, kteří nepochybují o tom, že po první ráně zůstanou v ringu po troufalém páprdovi jenom cvičky a na ty druhé, kteří očekávají, že exhumovaný bijec umlátí šampióna svým srdcem (což by při použití některého ze starších typů kardiostimulátorů nemuselo být vyloučené). Samotný zápas je veden podle obligátních hollywoodských pravidel filmového boxu (viz můj komentář k filmu Boxer), kde jsem však ze strany Rockyho podpůrného týmu zaznamenal i překvapivě praktickou radu: „kryj se“, která, ač zní rozumně, opět zůstala oběma borci oslyšena. Ale přiznejme si, o rohovnický zážitek zde nejde. Celé poselství filmu, a dle mého i Stalloneho motto, je shrnuto v hezkém proslovu Rockyho k jeho synu a v ringu již jde jen o jeho zpečetění. Snímek se nevyhýbá sentimentu a slzám, ale díky Stalloneho profesionalitě nesklouzne k trapnosti nebo patosu a to není samozřejmost. Rozhodně tři hvězdy a možná i kousek navíc.

Na pozadí zadumaných severských scenérií hor, mlhy a větru, vřesovišť a vody začíná cesta zotročeného jednookého bojovníka za svobodou a jeho osudem. Snímek nic nevysvětluje, minulost není důležitá, vždyť jen přítomnost je natolik drsná, aby stálo člověka všechny síly přežít. A budoucnost…na konci své křížové výpravy se tento němý zabíječ, pokládaný spíš za démona, ukáže být víc člověkem a naplnitelem Kristových myšlenek, než pomatení šiřitelé křesťanství typu: „musíme pohany vyvraždit ještě do soboty, abychom si mohli ve svatý nedělní den uspořádat ničím nerušené bohoslužby“. Snímek nikam nespěchá, dlouhé a tiché záběry nehostinných hor a mlčenlivých lidí, tímto prostředím vytvarovaných, ukazují dobu, kdy aspoň pro tu chudší většinu byl život krátký a pomalý, poskládaný z opakujících se činností dotýkajících se samotných základních životních potřeb, zvláště oproti dnešku, kdy se „entertainment“ stala naší hlavní činností. Sama hudba, podtrhující zamyšlenou a tíživou atmosféru filmu je buď zvláštní, skládající se z jednotlivých zvuků, anebo prostě chybí vůbec. Pro sociální networky s gigahertzovým životním tempem, očekávající svižnou akční jízdu, tenhle snímek asi nebude. Anebo je právě pro ně. Až můj despekt k našemu hektickému životnímu stylu s milionem informací denně zase jednou dostoupí vrcholu, možná si Valhala rising pustím znovu a možná pak dokonce přidám i tu pátou hvězdu.

Kromě myšlenky, za kterou samozřejmě filmový štáb nemůže, je u tohoto filmu těžké najít něco, co by bylo skutečně dobré. Tak jak by mělo, tu nefunguje snad nic. Herecké výkony jsou v těch lepších chvílích průměrné a to včetně Bena Kingsleyho, u kterého je účinkování v podobných počinech buď za a) forma zvrácené zábavy anebo mu za b) tyhle kšefty sjednává manželka, které poslední tryskáč neštymoval ke kabelce. Technické zpracování je v lepších chvílích průměrné jako i výprava, dialogy či triky. Pokud by se vám zdálo, že se opakuju, tak se vám to nezdá, výše zmíněný obrat lze totiž použít takřka na každou jednotlivost, ze které se film skládá. Výsledek nicméně není katastrofální, jen je jaksi, hmm… v lepších chvílích průměrný. Jedna hvězda je tedy za myšlenku a alespoň snahu jí ztvárnit a druhá za mou slabost pro městskou zeleň.

U snímku, který si nezakládá na originalitě a neotřelosti příběhu, očekává divák nějakou protihodnotu v podobě kvalitního zpracování, emocionality nebo zajímavého prostředí. Boxer je příběhem, který tu už tisíckrát byl a ještě ho mnoho dalších zpracování čeká (kdo by si taky s těma Jarmuschema furt lámal hlavu, že), nicméně mu žádná z výše zmíněných kvalit nechybí a navíc přidává výborné herectví Daniela Day-Lewise, který dokáže zvednout i mnohem slabší scénář a Emily Watson, u které vždy půl filmu strávím dumáním jestli je vlastně hezká a proč. S konci, k diváku laskavými, si zpravidla hlavu nelámu, co mě však vždy pobaví je filmové pojetí boxu. Tolik čistých háků, zvedáků a direktů v jednom kole jsem naposled viděl v jedné reportáži z ruského parlamentu. Vedle každému diváku znalého, zpoceného ploužáku dvou zaklesnutých svalovců v reálném boxu působí filmové rohovnictví jako, že si borec, nejspíš dojatý že se na něj diváci vůbec přišli podívat, říká: „Alej co, že dostanu vo pár desítek čistejch na držku navíc, ať maj ty lidí nějakou zábavu“, a pohrdaje krytím nechá si sázet zprava zleva pecky až se mu v makovici přesýpaj piliny. Tomu říkám postavit se k rachotě jako chlap.

Film o tom jak ukočírovat monstrum, narostlé z nepatrných ústupků vlastnímu svědomí a v případě našeho hrdiny jak to ještě navíc vůbec přežít. Ethan Hawke coby detektivní nováček na zkušební jízdě, který se k vysněnému služebnímu postupu dohrabal po letech šlapání chodníku, má tu smůlu, že starší kolega rozhodující o jeho způsobilosti, by zahltil protikorupční oddělení na pár let i s vrátným a uklízečkou. Nejenže je doma ve čtvrti, kde když mají příležitost někomu ustřelit palici ve vaně, vytáhnou jí na dvorek, pozvou rodiny z okolí a do rohu šoupnou gril s klobásama, ale navíc ještě dluží něco peněz místnímu bossovi a vražda mu nepřijde jako špatný nápad jak tenhle sedmimístný restík smáznout. Všeobecně výborně zahraný thriller se zpravidla charakterním Denzelem Washingtonem v bezcharakterní roli, vynikající napětím a silným příběhem slušného chlapíka, který se ve finále snaží už jen obstát sám před sebou.

Francouzská revoluce začínala v myslích idealistů jako rajský obláček a končila realitou hrůzy a vraždění, při které si nadšení čerti s gustem brali dvojité směny. Danton rozhodně nebyl co se týče běsnícího teroru a krve nevinných žádným neviňátkem, ale oproti Robespierrovi, Saint-Justovi a dalším byl aspoň oběma nohama na zemi a proto byl, pro vývojem revoluce zděšené chudáky, ještě srozumitelný. Působivost filmového zpracování, které se vcelku taktně vyhýbá Dantonovým předchozím činům, stojí a padá s výborným Depardieuovým výkonem a ještě kvalitním představitelem Robespierra. Co se týče ostatních je zřejmé, že vedoucí castingu zcela očividně nepochopil neironický režisérův pokyn: „Vyber pár tragédů pro vedlejší role“ a tak se při sledování dalších herců nemůžu zbavit dojmu, že jejich posledním angažmá byl nějaký vlastenecký divadelní spolek, vedený chotí místního pana podúčetního. Jen tak si dokážu vysvětlit ochotnické emocionální přehrávání, na které jsem byl zvyklý ze starších asijských filmů, zde ještě vylepšené umělci, kteří se do okamžiku svého vstupu dloubou v nose, aby pak svojí větu ve vteřině vysypali v explozi emocí, které tím kdoví proč nepůsobí věrohodně. Tento kus historie je plný snílků, kteří se srdcem plným nejlepších úmyslů skutečně uvěřili, že ze znásilněné a krví zaplavené přítomnosti vyroste nebesky ušlechtilá budoucnost. Oproti této historické zkušenosti je výsledek nejlepších úmyslů Andrzeje Wajdy jen lehce překonatelným zklamáním.