mupimup

K těm největším objevům lidstva došlo často náhodou a mě nikdy nenapadlo, že i já budu moci do této světové pokladnice něčím přispět. K mému objevu došlo během opakovaného sledování seriálu, vynuceném mojí dcerkou, při kterém jsem sám na sobě mohl zaznamenávat paralelu mých duševních změn s Einsteinovou obecnou teorií relativity. Ve světle Einsteinových postulátů se totiž Hello Kitty – dobrodružství v Pařízkově jeví jako ekvivalent supermasivní černé díry, kdy pobytem v jejím silném gravitačním poli dochází k zakřivení časoprostoru. Podobně při působení stupidity určité duševní hmotnosti dochází k zakřivení vkusu takového rozsahu, že se předchozí demence stává opět oduševnělostí. V prvních hodinách pokusu lze sledovat určitý „rudý posuv“, dosud popisovaný hlavně v souvislosti se sledováním vzdálených hvězd, při další dávce seriálu však tento jev překvapivě mizí. Teoreticky lze tedy předpokládat, že pokud by tvůrci dále přidávali na stupiditě, mohlo by hodnocení plynule stoupat až k pěti hvězdám. Nízké hodnocení respondentů je zřejmě důsledkem nedostatečné doby jejich expozice. Nejsem si však zcela jistý, co by se stalo, pokud by byla míra stupidity dále konstantně navyšována. Není vyloučeno, že by mohlo dojít k zhroucení seriálu do sebe a následné explozi gigantických psychických vln s terminálním účinkem na celou populaci. Jsem si vědom vážnosti mého objevu (ve své korespondenci s Královskou švédskou akademií věd jsem navrhl název „Mupimupova kurvatura obludnosti“), který má evidentně sílu přiblížit k sobě světy psychologie a teoretické fyziky. Vývoj experimentálního potvrzení objevu naneštěstí zatím selhává na nedostatku dospělých dobrovolníků, ochotných absolvovat opakované sledování Pařízkovských orgií. Chcete-li tedy být osobně účastni dalšího Velkého skoku pro lidstvo, neprodleně mě prosím kontaktujte. Majitelé kardiostimulátorů a uživatelé psychofarmak ať se prosím nehlásí.

Na zeměkouli se přestali rodit děti. Pro někoho, jako třeba pro kuchařky ve školní jídelně, je to dobrá zpráva (v Africe by tu mojí zemlbábu žrali po kilech a ty spratci chtěj furt hranolky), pro výrobce prezervativů těžká rána a třeba pro pedofily, kteří tím přišli o životní koníček, naprostá katastrofa. Že taková situace nahrává nárůstu všech možných forem extremismu a exhibici dosud latentních magorů, nikoho nepřekvapí. Hlavní hrdina, stojící do značné míry stranou všeobecné hysterie, se stává, spíš samospádem událostí, ochráncem možná poslední těhotné dívky na světě. A že je ochrany zapotřebí. Zatímco na matku tzv.sere Bílej tesák, dítě je v zájmu vyšších cílů středem pozornosti všech Zachránců světa, kteří v něm vidí trumfové eso ve hře o moc a politický vliv. Clive Owen, zase projednou pod dobrým scénářem, ukazuje, že má na víc než jen na zachmuřené tvrďáky, cedící skrz zaťaté zuby jednu hlášku za druhou, Julianne Moore se k mé lítosti příběhem jen více méně mihne. Film jednoznačně vyniká výbornou atmosférou, která se zaryje pod kůži a hned tak jí nesetřepete, a dobře fungujícím napětím. Přesto však k dokonalosti něco schází. Z mého pohledu je to slabší druhá půlka, která, i přes silné okamžiky, možná postrádá scénáristicky vystavěné vyvrcholení dodávající celému příběhu tečku hodnou předchozí kvality. Bez debat silné 4 hvězdy.

Hodně, hodně smutný film. A zdaleka nemluvím jen o jeho pohnutém konci. Z celého rodinného léta na pobřeží na mě dýchala taková prázdnota, že při představě takhle prožitých prázdnin, bych se možná dal radši dobrovolně naverbovat na nějaké letní doučovací kurzy s fousatou bábou co má nervy v kýblu jako učitelkou. Nekončící rodičovská párty, kde může aspoň zdání pohody navodit už jen vagon chlastu, nebo spíš dva, a neutěšená atmosféra letoviska okouzlující tak pro někoho, kdo se kolem vleče s kusem špagátu a hledá vhodnou borovici. Vzhledem k zoufalství, které jí obklopuje, a zmatku který sama prožívá, by to mohla být zrovna náctiletá hrdinka příběhu a samotný konec, během filmu zřetelně avizovaný, by mohl být spolehlivý důvod. Oproti jiným líbivějším snímkům ve mně Déšť rozhodně něco zanechal, a ona stopa v podobě uvědomění si jak snadno se dá životem projít a při ohlédnutí vidět jen trosky mi za ty čtyři hvězdy stojí.

Co může být větší sen pro dostatečně ujetého scénáristu, než vizuelní ztvárnění pokřivené mysli deviantního masového vraha. Velká část filmu se proto odehrává uprostřed noční můry, v duševním světě nešťastníka, který už minul možnost návratu k lítosti, ale ve kterém přesto přežívá část, která si na ní pamatuje. Jenifer Lopez zde představuje jakousi hloubkovou psychoanalytičku, jejímž úkolem je turistikou v magorově kebuli vyhledat tohoto lidského spojence a najít stopu k nalezení poslední dosud žijící oběti. Myšlenka, že nikdo není jen černý, je také nosným sloupem a silou obsahu vyprávěného dramatu. Přesto, že je ženské hrdince věnován lví podíl celkové stopáže filmu, je herecky znatelně zastíněna D´Onofriovým deviantem. Je vůbec zajímavé, že zahrát kladnou postavu, tak aby byla ještě stále přirozená a lidská, je pro představitele druhu Homo Sapiens leckdy těžší než zahrát vyšinutou zrůdu. Čím to asi je? Snímek nepostrádá atmosféru a napětí, je originální, a pokud na tom někomu ještě záleží, rozhodně není hloupý. Pro mě slabší 4 hvězdy.

Od málo známého japonského animáče jsem neměl žádná velká očekávání. Spíš obavy z nějakého ultratajemného asijského drama, plného podivně rozervaných emocí, které nemá obyčejný smrtelník, navíc narozený na špatném světadíle, naději pochopit. Byl jsem však příjemně překvapen dvěma vzájemně nezávislými příběhy, sdílejícími společně jen nápaditost příběhu a výborné grafické zpracování. Příběhy samotné se opírají o slušnou myšlenku s emocionálním nábojem a nevtíravým poselstvím. Pomineme-li tradiční úchylky japonského animačního folkloru, kdy velitelkou vesmírného korábu musí být dívka se vzhledem čerstvé absolventky základní školy, lze snímku vytknout snad jen místy slabý dabing a logiku dialogů. Snímku by možná rovněž prospělo pár minut navíc, věnovaných detailnějšímu vykreslení prostředí do kterého je děj zasazen. Celkově pro mě spolehlivé 4 hvězdy.

Jako fanoušek Hvězdné pěchoty jsem byl připraven odpustit třetímu pokračování leccos co se týče hereckých výkonů nebo složitosti samotného příběhu. Čeho jsem se skutečně obával, byl nízkorozpočtový příživník na úspěšném titulu, kde bude invazi arachnidů, z nedostatku prostředků, představovat pomocný asistent hrabající zpoza rohu arachnidskou končetinou přivázanou ke smetáku. K mé velké úlevě jsem se však setkal s poměrně solidním zpracováním, jednak technickým a trikovým, ale překvapivě i příběhovým. Herecké výkony i scénář sice místy kolísají a náboženská vložka působí lehce připitoměle, ale zpracování naštěstí nepostrádá, pro hvězdnou pěchotu tak typickou, více či méně povedenou nadsázku, která dodává scénám potřebné odlehčení. Vyznání víry a prosba o sňatek v kostele, s pozadím explodující planety, patří rozhodně mezi ty povedené. Snímek ani tak není soustem pro náročného diváka, ale pro veterány z Pojízdné pěchoty?…Hrdinové Federální armády, plukovník Ricco, brouk jak Milešovka, andělé zkázy, láska a zrada…Chcete vědět víc?

Mají půl metru dlouhou ruční vysílačku a na špionážní kameru potřebují nejmíň kufr. Šunka co v ní jezdí, není kamufláž, ale opravdu šunka, neumí dvojitý kop s otočkou, a když potřebují vlézt do druhého patra, použijí žebřík. Kouzlo seriálu tedy nejspíš nebude v dechberoucích akčních scénách, vizuálních tricích nebo nadlidských výkonech. Pánové Shaw a Collins si lezli na nervy až do třetí řady seriálu, což vedlo k tomu, že i přes režisérovy pokyny se každý zásadně oblékal a choval jinak než ten druhý. Výsledkem byly originální charaktery postav a hlavně originální chemie jejich vzájemného vztahu ještě umocněná třetím originálem v podobě George Cowleyho. I díky dávce obyčejnosti a civilnosti se podařilo vytvořit postavy agentů, kteří mají divákův respekt, a přesto nemá problém se s nimi ztotožnit. Pány Doyla a Bodieho všechny v úvodu zmíněné handicapy nemůžou obrat o moje sympatie. Já jim prostě jejich Profesionalitu uvěřím, i kdybych je viděl vyrážet domovní dveře houskovým knedlíkem.

Nevím jak působí Strauss na američany, ale ve mně Vídeňský valčík vytváří tak hmatatelnou kulisu Rakousko-Uherska, že jsem vážně uvažoval o vypnutí zvuku, abych se, pro mě rušivého podbarvení úvodních vesmírných scén, zbavil. Následný kakofonický doprovod už tak pro mě byl vlastně vítaný, i když si soundtrack s velkou pravděpodobností asi ve volných chvílích pouštět nebudu. Představitel mého oblíbeného Dr. Floyda byl krajně nesympatický, dialogy ploché a napětí úvodní části srovnatelné s mojí ranní cestou do práce. Ano, jsem obdivovatelem Clarckovi knižní předlohy což je má smůla i štěstí. Prostřední část filmu, často kritizovaná pro zdlouhavost scén, je jasně nejlepší. Kubrick, dle mého názoru, předvedl ještě minimální stopáž, aby realita dlouhého letu a zmechanizovaných činností z celkové výpovědi úplně nevymizela. Škoda jen málo využitého potencionálu HALova vnitřního konfliktu, který nakonec vede k tragédii letu. Závěrečná „pocta Andymu Warholovi“ pak jen stěží přibližuje výborné zakončení románu. Čtyři hvězdy jsou zde výsledkem výborné kosmické vizualizace, mé knižní imaginace, která doplňuje bílá místa filmového zpracování a samozřejmě obdivu k jednomu z nejlepších scifi jaké jsem kdy četl.

Posun v rolích Jodie Foster začíná být lehce alarmující. Z křehkých vyplašených dívek se začíná proměňovat do semetrik, které má okolí většinou chuť vzít mokrým hadrem přes hubu. Co se týče studenosti jejího charismatu už se naštěstí žádný posun čekat nedá. Role vibrující matky je jí šitá na míru a není tedy divu že, i díky slibné zápletce, drama pěkně klape a funguje. Tedy až do poloviny. Kdyby v polovině filmu odešla televize, je téměř jisté, že by si napjatý divák nedal pokoj, dokud by film nesehnal a nedodíval ho. A je naprosto jisté, že by toto rozhodnutí po skončení filmu trpce revidoval. Číst si na záchodě se někdy nevyplácí. Z takřka kolmého propadu totiž soudím, že druhá půlka původního scénáře zřejmě spadla scénáristovi den před odevzdáním do mísy.

Samota, beznaděj, strach, hlad, kanibalismus a všudypřítomná šedá barva. Nic co by už člověk neviděl v jiných zpracováních postkatastrofického světa. Co se týče beznaděje, je Cesta snad jen ještě o něco silnějším destilátem a moc to nezmění ani lehké sluníčko na konci. Příběh se nicméně zjevně o nějakou inovaci v žánru nesnaží. Je postaven na vztahu otce k synu a neustálém ohrožení skončit někomu na sporáku. Nejsilnější myšlenkou pro mě pak ve filmu bylo, jak se v prostředí všeobecného rozkladu hodnot ubránit tlaku chovat se jako zvíře, popřípadě rovnou chtít udělat ze svého bližního šiškebab. Nejsilnější scéna s černochem, kdy se spolu setkají ještě relativně „hodní lidé“. I za náznak tak často diskutovaného happy endu jsem po 107 minutové depce děkoval panu režisérovi na kolenou.