mupimup

Z americké filmové tvorby všichni víme, že nakopat Luciperovi prdel není až zas taková věda. Celkově je vlastně překvapivé, že se ještě někdo tohoto nešťastného stvoření bojí. Odmyslíme-li si jeho poněkud nestandardní vzhled (v porovnání s Lady Gaga vlastně poměrně civilní), z většiny snímků víme, že se v případě konfliktu nezmůže než na hlášky typu: "Zhyň, smrtelníku", nebo "Došel jsi na konec své cesty". A pokud mu hrdina, před jeho terminací poskytne ještě chvíli času, přidá ze svého repertoáru ještě maximálně bonus v podobě hysterického pochechtávání. Padlý rytíř Dante ovšem o těchto omezeních neví a tak se prosekává, na cestě za svou milovanou, devíti kruhy pekla s razancí, které nižší pekelný management samozřejmě nemá šanci odolat. Během své pouti je Dante, jako účastník křížové výpravy, zároveň konfrontován i s temnotou ve své duši a tak jak se blíží k devátému kruhu, srdci pekla a Luciferově obýváku, dochází paradoxně ke vzdalování jeho čisté Beatrice. Síla příběhu netkví hlavně v jeho grafickém zpracování, ale v jeho emočním náboji podepřeném zejména výborným hlasem vypravěče. Dantovo peklo se řadí rozhodně mezi ty zajímavější animované filmy cílené na starší publikum. Vzhledem k tomu, že se bere vážně, by ovšem sneslo i o něco hlubší vykreslení hrdinova morálního konfliktu.

Příběh s působivou gradací zakončený výbornou akční scénou, kde mi snad chyběl jen Crowe nadzvedávající zadek tatrovky a následně jí kopancem posílající mezi nic netušící ozbrojence. Obsazení hlavních rolí tu funguje na jedničku – Russel Crowe mimoně umí, Meg Ryan hrát nemusí a David Morse je zde výborný. Stejně tak je znát, že i výběr představitelů pro vedlejší role zjevně neprobíhal jen podle toho, kdo z obyvatel Bogoty má doma největší prase (zde není řeč o obsazování ženských rolí) nebo snad dokonce lamu. Můj výborný dojem ze ztvárnění jednotlivých postav, a tím celého příběhu, tak kalí jen představitel onoho vychrtlého, nějakým omylem rovněž uneseného, misionáře. Jeho přehrávání jsem se snažil omluvit záměrem scénáristy zvýraznit duševní trauma způsobené dlouhým zajetím, nicméně vskrytu jsem se nemohl zbavit dojmu, že tomuto umělci zřejmě hrabe i v civilu. Film není vytvořen s cílem ovlivnit dějiny kinematografie, není postaven na velkolepých scénách ani světburcujícím apelu. Je to „pouze“ dobré drama se slušnou emocionální hloubkou, ztotožnitelnými postavami a fungujícím napětím. Pro mě 75 %

U hromady filmů jsem se dusil smíchy. Filmů, kde jsem si pobrečel, je celá řada a málo není ani těch, které mě zahřály a aspoň na chvíli ze mě udělaly lepšího člověka. Ale filmů, které mou skeptickou dušičkou doslova fyzicky otřásly je tak málo, že si teď ani žádný další zfleku nevybavuji. Živě si však vybavuji, jak jsem po skončení Umučení Krista jistě hodinu nemohl mluvit. Temný Velikonoční příběh Ježíše z Nazareta je tím temnější, čím hlouběji si člověk uvědomuje, o co v něm šlo. Při hodnocení se tak nemohu vyhnout ovlivnění přesahem filmu, dotýkajícího se ryze osobně mého vztahu k Bohu. Koneckonců jedním ze samotných záměrů tvorby filmů je, že mají mít nějaký dopad (v ideálním případě pozitivní) a jsem přesvědčen, že také dopadem jsou většinou recenzentů hodnoceny. Pevně doufám, že akademických intelektuálů, schopných dát totální sračce tři hvězdy za skvělou kameru, je jen nevýznamná skupina, ke štěstí všehomíra plně zaměstnaná odbornými diskusemi nad krabicí vína. I tak bych však nebyl schopen dát plné hodnocení jen pro osobní prožitek, kdyby tento nebyl spojen s nadstandardně kvalitní řemeslnou prací Gibsonova týmu. Syrová podívaná je v pravých chvílích citlivě odlehčena pohledy do minulosti. Film má výbornou hudbu a rovněž použití originálních jazyků výrazně posunulo jeho působivost a autenticitu. Vedle poselství filmu je pak pro mě hlavní silou excelentní výkon Jamese Caviezela stejně jako dalších výborně zahraných postav. Naprostá většina výtek se vztahuje k brutalitě filmu, což je, vezmeme-li v úvahu současnou tvorbu, kouzelný paradox. Zbičované a ztýrané tělo tu pohoršuje právě proto, že není fiktivní (což by bylo v pořádku), ale skutečné. Má smysl zobrazovat tak hrůzné věci? Nestáváme se takovou tvorbou podobní středověkým měšťanům s gustem si užívajícím od stánku s preclíky lámání v kole a jiné lidové veselice? Věřím, že existují výjimečné příběhy, kde se lidství, odvaha či láska povznesly nad naší slabost a strach z následků a kde poukázání na utrpení, bolest a krev není samoúčelné, přinesené k uspokojení krvavému davu, ale kde je jednou z cest k osvětlení skutečné hodnoty takového činu. Prvním z těchto příběhů je pro mě ten Ježíšův.

Sourozenci Baudelairovi neměli v životě štěstí. Stoprocentně to platí přinejmenším, co se týče vzdálených příbuzných. Ti charakternější zpravidla, po setkání s ústřední trojicí, nežijí dost dlouho, aby mohly být oceněny jejich kvality a hrabě Olaf je zmetek, jakému není rovno. Nejenže dotlačil slovo „humus“ na zcela novou úroveň, ale navíc vyniká nejhorší ukázkou ochotnického herectví před příchodem Martina Maxy. Film vyniká nádhernou vizualizací, plnou temných a smutných scenérií, na jejichž pozadí exceluje komediální herectví Jima Carreyho, projednou oproštěné od mimických záchvatů. Jeden ze snímků, u kterého jsem se při opakování, svobodný od sledování dějové linky, bavil detaily jednotlivých scén ještě víc než napoprvé.

Bývalému policajtovi na odpočinku straší v makovici poslední nevyřešený případ sériového vraha malých holčiček (soudě podle kinematografie jsou spojené státy zřejmě domovem magorů všech kategorií, přičemž sériové vraždění se zde těší zvláštní popularitě). Ve chvíli kdy se život našeho hrdiny pomalu začíná obracet k lepšímu, způsobí nová stopa vzkříšení staré obsese a stárnoucí muž vyráží zbavit se dluhu a najít pokoj k novému začátku. Jenže (jak typické pro reálný život), všechno dopadne trochu jinak. Zajímavý film s nezklamávajícím Jackem Nicholsonem v hlavní roli.

Kamarádsky svorná družina charakterních afroameričanů, ze kterých snad jen zlý osud, proti jejich vůli, udělal zloděje a štětky, se při jedné nevinné čorce (tato skupina foglarovců zásadně odmítá zbraně) připlete do obchodu s jakousi jabloneckou bižuterií, do které se někomu podařilo vycucnout celou temelínskou elektrárnu. Někdo však, věřte nebo ne, začne tyto kameny postrádat a neštítí se pro jejich zpětné získání použít tak nefér způsoby, že je naše šokovaná družina donucena přestat si držet ubrousek před ústy a vyslovit své nesmlouvavé: Tak to se nedělá! Jistě pochopíte, jak titánskou námahu muselo dát tvůrci udržet všechny nitky tohoto spletitého dramatu pohromadě. Již vypracování tak složité zápletky pravděpodobně vyčerpalo tvůrcova génia natolik, že přes všechny jeho nemalé schopnosti a kinematografické úspěchy zůstal zavalen pod pilíři svého megalomanského projektu. Z celého nadějného díla tak zůstává jen několik světlých okamžiků jako třeba supertajná schůzka největších ilegálních obchodníků se zbraněmi z celého světa. Škoda jen, že se nám již dnes asi nepodaří odhalit umělcovu metaforu, jejímž záměrem vypadají tito profesionálové jako vystajlovaná přehlídka zamindrákovaných metrosexuálů. Netroufaje si hodnotit tyto roztroušené střepy dokonalosti zůstává mé ordinérnosti k ocenění jen pár tradičně kvalitních akčních scén s Jetem-li. Mea culpa.

Mou nevýhodou u hodnocení tohoto filmu je moje zamilovanost do knižní předlohy. Kniha Umberta Eca je jedním slovem geniální, Annaudův film dvěma slovy geniální není. Vměstnat do 130 minut obrazového materiálu nesmírnou bohatost románu vytvořeného mistrem pera je možná čirá utopie. Film i přes očividnou snahu postrádá jak hloubku imaginace duchovního ovzduší středověkého kláštera, včetně dobové atmosféry předcházející papežskému schizmatu, tak i třeba onu tajemnou chuť spirituálního nebezpečí při odhalování labyrintu knihovny. Rozdíl v prožitku při četbě knihy a sledování filmu lze proto u mě srovnat s rozdílem prožitku dvou týdnů strávených v Rio de Janeiru versus prohlížení jeho fotografií v turistické publikaci. Příběh samotný je zde minimalizován na historickou detektivku, která i přes spolehlivé herectví Seana Conneryho ztrácí vůči předloze plasticitu. Oproti jeho kvalitnímu výkonu je ztvárnění postavy Adsona Christianem Slaterem jasným zklamáním. Nevím, kde drželi Adsona před jeho výletem do zdejšího opatství, ale dle jeho neustále vytřeštěného výrazu soudím, že dosavadní roky svého života prožil pravděpodobně uzavřen v bedně. Tři hvězdy jsou zde hodnocením kvalitního, ale průměrného snímku, který by spíš než jako věrná adaptace zasloužil být uveden podtitulkem „inspirováno románem Umberta Eca“.

Jakkoli je první díl vetřelecké série kritiky nevychvalovanější, ten druhý je zase nejoblíbenější diváky. Zatímco Vetřelec se musel „zdržovat“ vykreslováním postav a dobových okolností, ve Vetřelcích již je vesmíruznalý divák posazen do rozjetého vlaku a nic ho neruší v dychtivém očekávání prvního velice blízkého setkání. A je na co se těšit! V prvním díle se samotou ztrápená obluda (astronauty rdousila pravděpodobně hlavně z nudy) držela ve stínu a ve vzácných záběrech na sebe maximálně prozradila, že kromě nedostatku zubní péče ji trápí i slintavka. Ve druhém díle již odhodila zbytečný ostych a vede čilý společenský život v takové míře, že lidské návštěvníky bere i k sobě domů a přestavuje jim svojí maminku. Z nedostatku inspirace, co se týče kolektivních sportů, zapojuje pak sportovně založené mariňáky hlavně do hry na honěnou se svými kamarády. A že jich tam je. Vetřelci neoslní překvapivým dějem (zájezd probíhá podle zaběhnutého itineráře: příjezd, procházka, svačina, kondiční běh, oběd o více chodech atd..), ale zručnou gradací napětí, která nenechá diváka vydechnout až po výborné finále, a více méně vrchovatou měrou všeho, co fanoušek prvního dílu očekával. V žánru vesmírných požíraček jeden z jasných favoritů.

Místo nenáročné oddychovky s předpokládaným, černobílým světem (pochopitelně vybarvených) komiksových hrdinů, jejichž samozřejmé klady se odrážejí na pozadí ničemnosti opovrženíhodných superpadouchů, jsem byl zaskočen hlubokým dramatem s hrdiny zápolícími s typicky lidskou rozporuplností. Tam kde by člověk očekával přirozenou vřelost a morální sílu nachází chlad nebo pohrdání a ryzost a lidství občas překvapivě povstane ve špinavém zákoutí. Oslavovaný Dr. Manhattan se ukazuje být tragickou postavou a skutečným hrdinou nejméně oblíbený Rorschach. Přidám-li neotřelý příběh se silnou myšlenkou, strhující zpracování akčních scén a jisté herecké výkony, mohu jen konstatovat, že se jedná o výjimečný film, a to nejen ve svém žánru komiksových adaptací. Po chvíli váhání přidávám pátou hvězdu. Jako nenáročnou oddychovku si prosím pusťte něco jiného.

Mise na Mars rozhodně není nekvalitně natočené sci-fi. Divák se nemusí obávat toho, že uvidí na vlascích zavěšené lepenkové modely kosmických lodí, ani toho, že pohyb astronautů ve vzduchoprázdnu bude připomínat nešťastníka ze všech sil se snažícího donést svou stolici až na toaletu. Co tkví za nízkou oblibou tohoto snímku. Nedostatek invence ve scénáři? Gradace příběhu sunoucí se rychlostí důlního rypadla? Nebo herecký výkon Garyho Sinise, jenž dokáže vtisknout ústřední postavě tolik charismatu, že se s ním bez potíží ztotožní celé nemocniční oddělení pacientů s mimickou obrnou? Nejspíš to bude spíš vražedný kompilát výše zmíněného. Výsledkem je lehce edukativní drama trpící chronickým nedostatkem energie. O moc víc už to nemohla vylepšit ani moje závěrečná představa pekelně naštvaného mimozemšťana, který vteřinu před dopadem na planetu Zemi, bílý vzteky, kope do řídícího panelu svého hvězdoletu se slovy, že jestli tohle přežije tak tim startérem toho zas…nýho mechanika umlátí. Na druhou stranu genetický bujón z tohohle ufona, jako iniciátor života na Zemi, by dokonale vysvětloval naší mírumilovnou povahu.