mupimup

Zábavná a přece vážná fantasy Ridleyho Scotta o mladém hrdinovi podnikajícím s pomocí lesních bytostí cestu za záchranou dívky a navrácením jednorožců. První polovina příběhu je zahalená do snové atmosféry pralesa plného poletujícího chmýří, druhá je mrazivá a temná jako zima do níž se svět propadl po jednom marnivém činu. Legenda je mistrně natočený a výborně zahraný příběh s nádhernou vizualizací (ztvárnění vládce Zla je pro mě dodnes jedno z nejlepších, jaké jsem kdy viděl). Že je však výjimečná svou emocionalitou, mnohovrstevnatostí a nepodbízivostí, stejně jako tím co z fantasy dělá fantasy (tj. překvapivě fantazií) jsem pochopil až po shlédnutí mnoha dalších děl tohoto žánru.

Zlověstní jezdci snášející se obilnými lány ke spartskému městu.Vzpínající se kůň pod ocelovým nebem a lebky králů. 300 se nestydí být teatrálním, patetickým a komiksově prvoplánovým filmem, ukazujícím napjaté svaly a dopadající meče ve zpomalených záběrech. Zároveň je to ale rovněž obraz za obrazem vicizelovaná podívaná, působivě podávaná ve všudypřítomném bronzovém odstínu, jako by byl daný příběh již coby legenda sňat z tepaných reliéfů spartských štítů. Výsledný efekt ještě umocňuje drsný hlas vypravěče a masivní hudba. Pokud úzkostlivě nelpíte na historických reáliích a neurazí vás příběh bez složitější zápletky, postavený na sympatickém, charakterním svalovci a jeho 300 vyrýsovaných chasnících, užijete si výborně zpracovanou vizuelní hostinu a na konci filmu zalitujete, že jste v dětství přemluvili rodiče, aby vás nedávali cvičit do Sokola.

Sylvester Stallone nám všem ukázal proč nenasírat horolezce v blízkosti vhodně velkého rampouchu. Standardní scénář obyčejného hrdiny stojícího jen s cepínem (a i ten mu parchanti seberou) proti přesile dokonale vyzbrojených profesionálních teroristů. Kdyby tento zcela všední horský exzáchranář neovládal shodou okolností schopnost vydržet nějakou tu čtvrthodinu pod ledem, trumfnout sněhuláka v odolnosti proti mrazu a nevlastnil certifikát na variabilní využívání skobovacího kladiva, mohlo to snad i špatně dopadnout. Kvalitní, nenáročná akční klasika, při které si ničím neobtěžovaný mozek hezky odpočine a drsňák v nás dostane vrchovatou porci.

Ačkoli se "božský Leonardo" snaží v posledních letech postavami otrlých chlapů zbavit image hezkého hošíka, působí na mě v těchto rolích stále jako chlapeček zoufale se snažící o vzezření nebezpečím kaleného dobrodruha. Pláž je v tomto směru výjimkou. Pro roli je zde Di Caprio ideální a díky tomu také mohl vytvořit kvalitní a pro mě uvěřitelnou postavu. Silným bodem filmu je myšlenka lidmi vytvořené iluze ráje, která ovšem funguje jen dokud někomu nezaskočí rybí kost v krku, nebo nedojdou baterie do walkmana. V případě většího průseru pak fiktivní ráj může být rychle vystřídán velice skutečným peklem. Je to překvapivé, ale vyhřátý píseček a azurové vlnky z nás asi lepší lidi na delší dobu neudělají.

Kopání hrobu, krev vytékající zpod dveří, Krabat se plíží nahlédnout do čarodějné knihy - scény při kterých mi strachy vynechávalo srdíčko. Klasický omyl socialistických rodičů: Je to kreslený - děti pojďte se dívat, dávaj pohádku! Když jsem, jako jedna z obětí tohoto omylu, viděl Čarodějova učně poprvé mohlo mi být tak 6 let. Dodnes si pamatuju, že už tenkrát mi celkem rychle došlo, že tohle asi pro mojí věkovou kategorii nebude. Kouzlo Zemanovy animace na mě nicméně působí dodnes. Stejně jako prostota a syrovost jeho příběhů. U dnešních animáčů se většinou výborně bavím, ale poezie už v nich moc nezbylo.

Coby filmového fanouška, který se má za člověka s dobrým vkusem (apropo potkali jste se už s někým, kdo by o sobě tvrdil, že má vkus špatný?), mě nikdy nepřestává fascinovat schopnost lidské mysli opomíjet očividné absurdity a nelogičnosti či naslazenost scén smyčcovými nástroji, umožňující mi užívat si i snímky jejichž prvoplánovost a nulová výpovědní hodnota je zcela zřejmá. U právě recenzovaného filmu jsem se naštěstí přesvědčil, že i tato schopnost má své hranice. Mladý Percy samozřejmě prožil duševní otřes, když zjistil, že jeho nejlepší kamarád je napůl koza a oblíbený profesor ovládá schopnost nacpat koňský zadek do invalidního vozíku. Ani to však pro mě není dostatečné vysvětlení faktu, že je Percy schopen během jednoho večera překlepat smrt matky, zavražděné mu před očima, aby již druhý den mohl skotačit po lese s ostatními adolescenty. Tvůrce nicméně nenechá diváka vydechnout a se zručností skutečného sračkéra rozpoutá celou plejádu podobných duševních skoků evidentně se záměrem zahlcením smyslových receptorů soudnosti zabránit divákovu mozku v odeslání signálu odhalujícího celý výtvor coby naprostou zhovadilost. Namátkou vyjímám přestěhování celé řecké mytologie do USA, či schopnost hlavního hrdiny přežít bez základních dovedností jakoukoli situaci, kteroužto by mu mohl závidět i Chuck Norris (dokonce snad i Čuk Rorýs). Bude-li po mě někdo v životě požadovat důkaz ocelové osobní kázně a sebeovládání, pak s výrazem těžce zaplaceného triumfu vytáhnu eso v podobě vytrvání u tohoto výměšku až do konce.

Obyvatel velkoměsta, který večer před stěhováním na vysněný čistý venkov, produkující zemité, ale ryzí duše, shlédne na nezapakovaném televizoru Michálkův film, možná na chvíli dohlédne ze svého obláčku o něco dál. Snímek mrazivě ostře vykresluje do jakých deformací se může vyvynout těsné soužití obyčejných lidiček ve vesnickém mikrokosmu a zároveň co v tomto požehnaném kolektivu dokáže jeden nebojácný všivák. Na pozadí filmem popisovaných událostí pak společná nedělní návštěva kostela všech farníků působí jako surealismus nejhrubšího zrna. K poctě autoru a hlavním představitelům filmu, kterým sekunduje překvapivě výborný Jiří Bartoška, uvádím , že se mi většinu času chtělo blít.

Vlasy byl první film ikony české kinematografie Miloše Formana, který jsem před lety shlédl. Zatímco protiválečné poselství se o mě jen letmo otřelo, poselství protikonzumní mě zasáhlo naplno a to s výsledným efektem naštvaného pohrdání – překvapivě však ne vůči konzumu, ale vůči způsobu podání tohoto poselství Formanovým filmem. A to o to víc, že film je natočený dobře, s nezapomenutelnou hudbou a charismatickým sympaťákem v postavě vlasatého rebela. Dráždí mě však černobílé vyznění autorova pojetí svobody, kdy „obyčejný“ život s pravidelnou pracovní docházkou je ponecháván tupému stádu malých či bigotních lidí a naopak vlastně úplně nejhodnotnější je protančit den v parku. Toto zjednodušení je o to smutnější, že tvůrce tu označuje za svobodu způsob života, který dotyčného, pokud jej nezachrání něco tak přízemního jako rodina a (aspoň svým malým vzrůstem) ještě přízemnější děti, spolehlivě promění v asociální trosku. Světlým bodem se mi zprvu zdál být okamžik, kdy těhotná přítelkyně označí jednoho z mladíků zcela trefně a střízlivě jako sobce. Nicméně postupem času jde do sebe (ta dívka samozřejmě), uvědomí si svou úzkoprsost (to je slovo, že?) a v okamžiku pochopení, se jako nyní již také svobodná, sopránem připojuje ke svým rozevlátým druhům. Evidentně totiž došla prozření, že svoboda jejího přelétajícího přítele nabyla takového levelu, že chtít po něm, aby zůstal s ní a jejich dítětem je jako strhávat anděla mířícího ke slunci do bláta našich nedokonalých tělesných potřeb. Nízké hodnocení tohoto filmu je tedy, i přes jeho silný konec, výsledkem faktu, že mě jeho poselství nejen neinspiruje, ale vlastně v druhém sledu uráží.

Pokračování úspěšného snímku Mlčení jehňátek bylo zásadně ovlivněno jak jiným režisérem, tak dalším neangažováním se Jodie Foster coby agentky FBI Starlingové a obsazením této postavy Julian Moore. Přestože rozdílně, jsou obě protagonistky natolik charismatické, že přeorientování se z jednoho stylu projevu na druhý mi nečinilo větší obtíže. Nutno říci, že hladkosti tohoto procesu značně napomáhají jisté herecké výkony a zručné zpracování příběhu. Neskutečnou atmosféru Lecterova italského útočiště dokonale podbarvuje Zimmerova hudba v popředí s nádherným operním motivem zkomponovaným čistě pro tento film Patrickem Cassidim. Kvalitu snímku umocňují i některé mistrné okrajové scény jako čichová zkouška Lecterova dopisu nebo čekání inspektora Pazziho zda Lecter uchopí rukojeť zavazadla. Film jednoznačně staví na chemii vztahu obou hlavních postav, která kulminuje v závěru filmu před pozadím značně netradičního kulinářského zážitku. Umným vedením je zde diváku vsugerován dojem neskutečna, místy jsem vnímal scénu odosobněně jako bych byl nadopován sedativy spolu se Starlingovou. Výše uvedené změny tedy příběhu rozhodně neublížily a Hannibal má svou kvalitou právo na obsazování nejvyšších příček oblíbenosti diváků. Zkrátka jak říká výborně dabovaný Dr. Lecter : Eňo ňuňo

Citlivý a s humorným nadhledem vyprávěný příběh krize středního věku jednoho obyčejného architekta „za vrcholem sil“, excelentně ztvárněného Karlem Heřmánkem, která kulminuje během 100km pochodu na nějž se vykolejený hlavní hrdina vydává v lakýrkách a s aktovkou. S fyzickou krizí během pochodu se vynořuje i jeho krize existenční, pracovní a rodinná a z pochodu, ke kterému se hlavní hrdina dostal jako slepý k houslím, se postupně stává iniciátor jeho vzdoru proti životním okolnostem, které ho semlely. Přestože je konec otevřený, problémy nevyřešené a hlavní hrdina klopýtá na osmdesátém kilometru, zůstává v divákovi hřejivá naděje, že ona katarze, kterou během pochodu prošel, povede k dobrému konci. Pro mě spolu s Krávou nejlepší film Karla Kachyni.