mupimup

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů, ne-li ten vůbec nejoblíbenější. Setkání dvou lidí rozdílné minulosti, rozdílného pohlaví a věku, spojených v obraně proti uniformitě hotelových prostor a tíze na duši, mě stále znovu baví nenásilným vtipem, stále znovu dojímá ztraceností a hledáním postav, stále znovu nutí k zamyšlení nad smyslem, strachem z prázdnoty a nad okamžiky, které se nevracejí. Bill Murray je tu bezesporu ve své nejlepší formě, v přerodu z prvoplánových komediálních poloh do vyzrálého hereckého minimalismu, který najednou dodává scénám zcela jiný zábavný rozměr. Pro film je vůbec typický humor, který se nevysmívá, vycházející často z obyčejných situací (scény z baru, z nemocniční čekárny, při karaoke), ale rovněž hluboké okamžiky rodící se ze stavu, kdy už únava nedovolí se společensky usmívat a kdy všechno co uděláte je opravdové. Vyjímečná citlivost vyprávění se odráží zejména ve vztahu Boba a Charlotte. Přirozená přitažlivost se tu mění v srdečnou náklonnost, která zůstává srdečnou náklonností bez potřeby erotického podtextu, se silnou finální scénou, která by měla bolet, ale přesto zanechá dojem něčeho naplněného. Moje periodické filmové pohlazení. Díky Sofie.

Citlivý a s humorným nadhledem vyprávěný příběh krize středního věku jednoho obyčejného architekta „za vrcholem sil“, excelentně ztvárněného Karlem Heřmánkem, která kulminuje během 100km pochodu na nějž se vykolejený hlavní hrdina vydává v lakýrkách a s aktovkou. S fyzickou krizí během pochodu se vynořuje i jeho krize existenční, pracovní a rodinná a z pochodu, ke kterému se hlavní hrdina dostal jako slepý k houslím, se postupně stává iniciátor jeho vzdoru proti životním okolnostem, které ho semlely. Přestože je konec otevřený, problémy nevyřešené a hlavní hrdina klopýtá na osmdesátém kilometru, zůstává v divákovi hřejivá naděje, že ona katarze, kterou během pochodu prošel, povede k dobrému konci. Pro mě spolu s Krávou nejlepší film Karla Kachyni.

U hromady filmů jsem se dusil smíchy. Filmů, kde jsem si pobrečel, je celá řada a málo není ani těch, které mě zahřály a aspoň na chvíli ze mě udělaly lepšího člověka. Ale filmů, které mou skeptickou dušičkou doslova fyzicky otřásly je tak málo, že si teď ani žádný další zfleku nevybavuji. Živě si však vybavuji, jak jsem po skončení Umučení Krista jistě hodinu nemohl mluvit. Temný Velikonoční příběh Ježíše z Nazareta je tím temnější, čím hlouběji si člověk uvědomuje, o co v něm šlo. Při hodnocení se tak nemohu vyhnout ovlivnění přesahem filmu, dotýkajícího se ryze osobně mého vztahu k Bohu. Koneckonců jedním ze samotných záměrů tvorby filmů je, že mají mít nějaký dopad (v ideálním případě pozitivní) a jsem přesvědčen, že také dopadem jsou většinou recenzentů hodnoceny. Pevně doufám, že akademických intelektuálů, schopných dát totální sračce tři hvězdy za skvělou kameru, je jen nevýznamná skupina, ke štěstí všehomíra plně zaměstnaná odbornými diskusemi nad krabicí vína. I tak bych však nebyl schopen dát plné hodnocení jen pro osobní prožitek, kdyby tento nebyl spojen s nadstandardně kvalitní řemeslnou prací Gibsonova týmu. Syrová podívaná je v pravých chvílích citlivě odlehčena pohledy do minulosti. Film má výbornou hudbu a rovněž použití originálních jazyků výrazně posunulo jeho působivost a autenticitu. Vedle poselství filmu je pak pro mě hlavní silou excelentní výkon Jamese Caviezela stejně jako dalších výborně zahraných postav. Naprostá většina výtek se vztahuje k brutalitě filmu, což je, vezmeme-li v úvahu současnou tvorbu, kouzelný paradox. Zbičované a ztýrané tělo tu pohoršuje právě proto, že není fiktivní (což by bylo v pořádku), ale skutečné. Má smysl zobrazovat tak hrůzné věci? Nestáváme se takovou tvorbou podobní středověkým měšťanům s gustem si užívajícím od stánku s preclíky lámání v kole a jiné lidové veselice? Věřím, že existují výjimečné příběhy, kde se lidství, odvaha či láska povznesly nad naší slabost a strach z následků a kde poukázání na utrpení, bolest a krev není samoúčelné, přinesené k uspokojení krvavému davu, ale kde je jednou z cest k osvětlení skutečné hodnoty takového činu. Prvním z těchto příběhů je pro mě ten Ježíšův.

Smutný, vtipný, znepokojující, lidský, obyčejný…všechna tato adjektiva by bylo možné použít pro Schumacherův film. Ačkoli dokáže absurdními situacemi upřímně rozesmát, hned za zábavným nátěrem se nachází hluboké zoufalství labyrintu civilizačních zdí a společensky posvěcených deformit, s kterými je konfrontována jedna vyšinutá duše. Cesta jednoho pomateného muže, který si myslí, že právě on je normální, je tvořena řadou setkání s jinak pomatenými lidmi, které pro změnu máme za normální my. Každé z jeho setkání je jiné a odhaluje jinou formu zvrácenosti, ale rozhodně žádné z nich není nudné nebo zbytečné. Stejnou měrou to platí i pro vedlejší příběhovou linii posledního služebního dne postaršího policisty, která se s hlavním příběhem protíná. Volný pád je film, který působivě graduje až do konce. Jeho síla však přesto není v silné finální scéně, která by přinesla rozuzlení či pro diváka přežvýkané poselství. Zasahuje plošně jako celek, každým okamžikem a dialogem a jaké poselství kdo přijme, je ponecháno na divácích. Pro mě osobně dokonalý film, jaký se povede jednou za život.