mupimup

SD je snímek bez velké reklamy a hvězd, který si průměrný divák (mezi něž se počítám) automaticky zařadí do kategorie B a jediné dilema, které řeší je, jestli obětuje svůj drahocenný čas na to, aby se přesvědčil, že to béčko skutečně je. O něco snazší rozhodování mají příznivci postapokalyptických snímků (mezi něž se počítám také), kteří disk s opatrným očekáváním vloží do mechaniky. Po povinném intru dostává film obrátky, které už do konce filmu nezpomalí a hlavní hrdinka spolu s dalšími přeživšími členy záchranné mise je nucena přehodnotit cíle výpravy z uspět na přežít. Obyvatelé izolované zóny, kam mise vyrazila hledat záchranu lidstva, totiž za dobu své nucené izolace prošli nečekaným vývojem, přičemž ke skautským hodnotám je evoluce očividně nenakopla. Hlavní představitelka sice není typ, který přiroste k srdci (možná za to může takřka konstantní výraz, s kterým projde celým filmem), nicméně jí divák cestou potravním řetězcem stejně začne držet palce. Film si nehraje na novátorství v žánru ani se nesnaží o hlubokomyslné poselství, ale jen a pouze baví a co bychom herdek vlastně víc chtěli. Některé scény jsou skutečně hutné- zejména veselice místních obyvatel, kde si rozebírají na součástky jednoho člena výpravy mi nadlouho zůstala v mozkové kůře. Takže tři hvězdy za solidní futuristickou řezačku a jedna navrch za chlapskou obdobu kankánu, při kterém se mi do nevěřící mysli vkrádala čistě „pandorská“ otázka : Co to ten choreograf kurnik hulil za matroš?

Je až s podivem, že pokusy o filmy z horolezeckého prostředí zpravidla dopadají, když ne katastrofálně, tak aspoň značně rozpačitě. Snímek Vertical limit nevybočuje z tohoto trendu a nebezpečně se přibližuje první skupině. Jako by pro dostatečnou dramatičnost nestačila lidská odvaha a přátelství, syrová krása hor a boj o jejich překonání, měl autor potřebu (asi ze strachu, aby se diváci znuděni takovými plytkostmi nepřesunuli za zvukem kulometu do vedlejšího sálu) vyplnit prostor dobývané hory nějakým zpestřením. Jmenovitě explozemi jakési experimentální pákistánské trhaviny, vrtochy posedlého milionáře, rodinnou noční můrou (která se pravděpodobně měla postarat o hlubší psychologickou zápletku), vrtulníky a v neposlední řadě jakýmsi zapomenutým himálajským tygrem, který ve zdejším base campu, zašněrován ve stanu, překlepává již zřejmě několikátou pětiletku. Podtrženo a sečteno zůstává v tomto pelemele jediný světlý bod v podobě hlášky onoho kempujícího vytrvalce: Tam nahoře se neumírá, tam vás to rovnou zabije. Za tuto perlu ona hvězda.

Tento bezesporu kvalitní snímek doplácí na určité klamání tělem, které, minimálně u mě vyústilo v menší ohodnocení, než by si možná film zasloužil. Přitom výpravné zpracování, skvělé herecké výkony i tísnivá atmosféra jsou rozhodně nadprůměrné. Film od začátku vytváří dojem, že jeho hlavním tématem je mimozemská invaze hodlající uskutečnit celosvětovou genocidu. S hlavním hrdinou procházíme útěkem, ukrytím, zajetím a likvidací prvního tripoda, po kterém se divák, znalý obligátních filmových schémat, zatetelí a dychtivě očekává jak teď Tom s malým přispěním US Army, OSN, NATO, OOP, ROH a ostatních mocenských pák světa konečně natrhne emzákům řiť. K divákově překvapení je však v pěti minutách po invazi a rozkládající se agresoři potupně visí ze svých nefunkčních strojů jenom proto, že vedoucí zájezdu nejspíš opomněl biologicky otestovat naše křišťálově čisté životní prostředí. A tak se na konci filmu divákovi konečně rozsvítí, že celá invaze byla jen pozadím pro přerod jednoho nezodpovědného chlapíka do skutečného táty a pro znovunalezení vztahu s jeho dětmi. Což samozřejmě není málo. Ovšem za tu krádež sladké pomsty, které se autor dopustil na spravedlivě nakrknutém pozemšťanovi, dávám „jen“ tři hvězdy.