ClayGirl

Když jsem byla znuděná puberťačka, tak mě zajímaly filmy a seriály, které měly bůhvíjakou přelomovou existencionalistickou myšlenku a tak podobně. Dnes, když už mám pár povinností a starostí a celý den se snažím pochopit všechnu tu spletitou medicínskou vědu a společnost, která se jí zabývá, tak už nějak nestojím o to zamýšlet se nad něčím složitým. Jsem ráda, že se můžu občas podívat na seriál, který srší optimismem a vtipem. Ráda se zasměju opravdu bystře vymyšleným a natočeným konverzacím. Baví mě sledovat každodenní život dvou žen, které jsou mi i v něčem podobné, a svoje starosti zvládají s větším nadhledem, než já, čímž mě motivují k tomu, abych se taky nebála té trochy optimismu a bezstarostnosti.... A ano, ten seriál jsem začala sledovat teď ve zkouškovém.

Celý film se nic moc neděje. Myslela jsem, že to aspoň nějak zajímavě zakončí (najdou dárce za neobvyklých podmínek nebo udělají nějaký vědecký závěr), ale kde nic, tu nic. Jen našli pár syslů, kteří tu krev darovali, a to bylo vše. To mám za to, že se mi nechce doma uklízet a koukám místo toho na náhodné pytloviny, co běží na Nově.

Možná se to na první pohled nezdá, ale ten film má hlubokou myšlenku. Celkově to na mě působí jako dobře odvedená práce, něco promyšleného s účelem vyšším, než jen povrchně zaujmout masy lidí vizuálními efekty a laciným příběhem. Kde duše začíná a kde končí? Je to poutník, který může obývat jen vědomí živého organismu, nebo se duše rovná vědomí a když zkopírujeme vědomí, zkopírujeme i duši? Také se mi líbí, jak si film pohrává s otázkou existence boha a vztahu člověka k němu. Prostě krása. A abych nezapomněla, Johnny je sladký jako vždy.

"Měl jsi Sithy zničit, ne se k nim přidat!" Anakine... Ty můj chudáčku.

Pro tento film mám slabost. Když jsem byla ještě blond, představovala jsem si, že se jednou taky vdám za takového mužného obtloustlého trpaslíka a budu jeho sexy vyfintěná ženuška... Obě rodinky jsou vtipné a roztomilé a já jsem navíc až moc vyměknutá a otupělá všudypřítomným kouzlem Vánoc a gaučinkem, takže se mi nechce do ničeho rýpat a nemám si na co stěžovat. Další talíř cukroví, prosím!

Ach bože. Počkat... Cože?

Tak to vidíte, na co kouká maturantka v neděli ráno místo toho, aby rozjímala nad ionizační energií a hladinou vápenatých kationtů v krvi. Ach, ty Vánoce...

Když jsem včera dočetla Styronovu Sophiinu volbu, cítila jsem se trochu rozpačitě, protože mi v tu chvíli přišlo, že na mě moc nezapůsobila, lépe řečeno u mě nenastalo to hrozivé citové zhroucení, které obvykle lidi po přečtení této knihy popisují. Ale teď jsem to viděla znovu a vcelku a konečně mi to došlo. No hurá, nakonec nejsem cynická ignorantka. Miluju Sophie a Nathana. Jen pro ty dva se možná podruhé prokousám těmi sedmi sty stran. A ten film je prostě krásný. Úplně celý, stejně jako ta kniha je dokonalý takový, jaký je.

Nekonečně dlouhý, vlažný film, jehož hlavním účelem je pravděpodobně vybrat peníze od co největší masy lidí, které byl vymyt mozek dostatečně důkladně na to, aby zhltla i tři dny starou slupku od banánu, kterou někdo přestříkal žlutou barvou, vyplnil vatou a vymáchal ve sladkém aroma.

Naivní, nerealistická, ale krásná a strhující podívaná. Chvíle, kdy musel být tatínek svědkem únosu své dcery, kterému nemohl nijak zabránit, mě naprosto dojala a vtáhla do děje. Hlavní hrdinka je podle mě hloupé, nevychované a rozmazlené děcko. Až mi bylo líto těch lidí, kteří museli umřít kvůli tomu, aby se ona mohla vrátit ke svému pohodlnému životu. Závěr byl rozpačitý a naléhavost filmu degradoval, možná záměrně. Byla by z toho pěkná videohra.