ClayGirl

Už se vám někdy stalo, že jste se skoro dvě hodiny koukali (snažili koukat) na film, a přitom na konci nedokázali říct, o čem vlastně byl? Jediné, co si pamatuju, bylo, že chtěli nějakého chlápka zbavit koulí pomocí obřího kladiva. To bylo tak hrozně děsivý, až to bylo děsivě směšný a my jsme se s bráchou kvůli tomu smíchy skoro váleli po podlaze. Ale nebudu tomu filmu křivdit, vlastně to byla z větší části moje chyba, že jsem klábosila s Cleverbotem místo toho, abych dávala pozor.

Na tento film prostě nemám žaludek. Má to myšlenku a propracované hlášky, ale jsou doprovázeny pečlivým vyzobrazením těch nejnechutnějších lidských aktivit, všech možných tělesných tekutin rozstříkaných na místech, kde byste je nechtěli vidět ani v tom nejhorším snu, špíny, mrtvol (hodně cynicky řečeno),... Myslela jsem, že to zvládnu dokoukat do konce, ale... Ne, prostě ne!

Tak to je žrádlo! Sledovat Jeho filmy je jako když posloucháte hrát na klavír svého starého učitele, který to dělá každý den celý svůj život a zamlada se živil koncertováním. Tím nechci říct, že je Tarantino starý, myslím to, jak si je jistý v kramflecích. Jak víte, že sakra dobře ví, co dělá, a vy se proto můžete požitkářsky oddat filmu, aniž by vás rušily jeho chyby a nejistota, protože tam prostě nic takového nenajdete. On je zkrátka mistr.

Zamilovala jsem si tu sedmnáctiletou holku, zvlášť při scéně s týpkem za barem. Nejspíš proto, že chlapi jsou silnější a když chtějí ženské ublížit, tak se jim to obvykle povede. Proto bych taky chtěla být nevyzpytatelná vycvičená samurajka. "Chceš mě opíchat? A co kdybych píchla já do tebe?" Boží. Jinak jsem na sebe docela pyšná, že jsem to vůbec dokoukala do konce, protože při každé dobře mířené ráně jsem si zarývala nehty do stehna a při černobílém masakru už jsem to nevydržela, hodila jsem přehrávač na lištu a snažila se uklidnit zkoušením krásné nové rtěnky, ale zdeptalo mě to ještě víc, protože jsem si zrovna dneska koupila krvavě rudou.

Hrůzostrašný film bez špetky vánoční nálady. Stojí to na zcivilnění Santy typu: "Otec mě nutí, abych pracoval v jeho firmě. K narozkám jsem dostal boží sáně ve sportovním provedení." a používají tam podivný cihloidní telefon, který robotickým hlasem říká: "Hodný!" nebo "Zlý". Ne že bych ho nějak zbožňovala, ale Santa už není Santou, když ho zbavíte té kouzelné tajemnosti.

Krásná pohádka, která na vás dýchne kouzelnou artmosférou Vánoc. Vždycky se na ni o svátcích těším a při sledování si taky přeju být malou holkou v pyžamu, která nastoupí do tajemného Polárního expresu.

ON se vesele čachtá v tom oceánu šplašků a sleduje všechny ostatní, jak odhodlaně plují na svých pečlivě vybudovaných lodích, a baví se tím, že jim je zespoda svým nožíkem prořezává. Proč si nezažertovat? Stačí pár prostých triků a svět mu leží u nohou. Je mužem okamžiku, protože nemá ideály a cíle, za kterými by se hnal jako vzteklý pes, nemá svou kuličku hoven, kterou by si před sebou valil a za každou cenu ji ochraňoval, nemá strach, který by ho svíral a nedovolil mu volně dýchat. On se jen baví.

Od začátku Fantom oplývá kouzlem tajemného, trpícího, ale přesto šarmantního tmavovlasého génia, což je v podstatě definicí mužské přitažlivosti. Ale potom (spoiler), co ho Christina zradí, jakoby ho vyměnili - vlasy zesvětlají a vytratí se z nich gel, který mu dělal svůdnou image, přijde o masku a odmítá si ji znovu nasadit a navíc se chová jako nějaký hysterický kuřák, který si už dvě hodiny nezapálil. A tak přichází o všechny výše psané přednosti - zůstává jen fakt, že trpí, což je mu ale k ničemu, co se okouzlování žen týče, pokudže při tom brečí jako malá holka. Ale dost bylo cynismu, protože na tu část, které se týkal, se stejně už nikdy nepodívám. Vždycky to zastavím ve chvíli, kdy vystoupají na mostek, Erik vyzná Christině lásku snad tím nejkrásnějším způsobem, jaký si od něj umím představit, ona se něžně dotkne jeho tváře a on zazpívá: "Christine, thats all I ask of...." stop. Kéž by ho nechala dozpívat tu větu a pak mu řekla, že už ho nikdy neopustí.

Pohyblivé obrazy znázorňující fyzickou stránku života - tak bych Samasaru popsala. Po vizuální stránce je všechno vkusně poskládané, sladěné a estetické, připadala jsem si, jako bych byla v galerii a prohlížela si malby na plátně nebo umělecké fotky. Myslím, že většina lidí musí být po zhlédnutí docela vyděšená, protože jsme tam zobrazováni jako bezvýznamní, hloupí a slepí mrňaví mravenci, jejichž jediným úkolem je být součástí velkého zvráceného koloběhu neustálé snahy o uspokojení potřeb naprosto špatnými a nechutnými způsoby, které nám nejspíš určili "ti rovnější" a my pouze jdeme jako ovce poslušně se stádem. Jo, nejspíš přesně tak zvenčí vypadáme. Vnitřně má ale každý z těch mravenců svůj vlastní jedinečný svět, je sám pro sebe velký a důležitý a prožívá věci, které nemůžeme vidět očima, tomu už Samsara přílišnou pozornost nevěnuje a to jediné může být v případě znepokojení z toho filmu útěchou.

Jak bych si mohla nezamilovat chlapa, který má tolik charakterových vlastností mého vysněného prince a navíc je tmavovlasý? Na chvíli jsem byla Holmesem tak okouzlená, že jsem vyslechla přání mladšího bráchy a podívala jsem se s ním na Avengers jen proto, že tam Downey hraje nějakého divného chlápka v železném obleku, co srandovně běhá. Ale pak jsem viděla Hru stínů, a říkám si, co to sakra provedli s mým chudáčkem Sherlockem? Obléct ho do podvlíkaček s gaučovým motivem, udělat z něj ženskou a ještě ho nechat tančit ploužáka s Watsonem? Legrace musí být, ale změnit geniálního, charismatického detektiva v šaška na úrovni Petera Griffina? Ale no tak!