ClayGirl

Nádherný film znázorňující jeden ze základních vesmírných zákonů, před kterým nás v dětství varují slovy "nedělej druhému to, co nechceš, aby dělal druhý tobě", tedy to, co dáváme, se nám zase vrací. Alex deLarge je opravdu zajímavá, charismatická postava. První část filmu je hlavně o cynickém, zvrhle zábavném a vtipném ultranásilí. Ve druhé už se takových skopičinek nedočkáte, ta je o očistci (chudáčka) Alexe, který se stane obětí kompletní duševní kastrace, krádeže všech tužeb, všeho, co miloval a pro co žil.

Moc krásné, trochu sentimentální (ale hezky, ne tak protivně jako Pilcherová) , člověk má celou dobu jistotu, že si všichni udrží své tváře, dobří zůstanou dobrými a vše se zase v dobré obrátí. Na film se dá dívat i s citlivým člověkem, který nesnese typická dramata k zamyšlení (násilí, sex, psychicky náročné události, příliš složité myšlenky). Pusťte to klidně i babičce, popláče si a užije si happyend.

Jak se všichni mění v chladné hráče, když jde o to, kdo z nich půjde do vězení. Jak se s klidem postaví proti nejlepším kamarádům (v nouzi poznáš přítele). Scénář se mi líbí, má to nápad, je to i docela napínavé. Herci to zvládají dobře. Co na tom, že režisér není vykřičený a nemůže do filmů vrážet milióny? Odpady jsem nepochopila, je to pořád mnohem lepší film než Lidice.

Tohle je chlápek. Přistěhoval se z civilizace do divočiny, kde nemají kam kadit a má rád rum. Má kamaráda, který slintá na právě hrající desky s výměšky Třetí říše a plive oheň, jezdí s ním autem bez dveří a dělají to na koníčka. Hele, sexy kočka! Někde pracují, ale asi tam moc nechodí a jsou na ostrově s nějakým jiným chlápkem. Pak mají jít do vězení, ale nějak se na to zapomene. Ta ženská zmizí a zmizí vlastně úplně všechno. Zůstanou jenom ti dva chlápci. Chvíli vystrkují jazyky a skončí to lodí odplouvájící po moři ozářeném zapadajícím sluncem. Romantika jako z pera pravého rumaře.

Jeffrey je hrozně nesympatický a přišlo mi, že nemiluje ani jednu z těch holek, tak jaký pak příběh lásky (chlápek, co občas zavolá zadané roztleskávačce a pak si jde mimoděk zasouložit k neznámé blouznící paní)? Lauru Dern jsem si pořád představovala s rovnými hnědými vlasy, tak hrůzostrašnou blondýnu jsem ještě neviděla, a její postava je navíc dost kýčovitá. Občas tam je nějaká myšlenka či záhada a Dorothy a Frank jsou docela zajímaví, ale jinak je to... no, Lost Highway je nádhera, ale toto mi připomíná spíše The Room. Pokud je Lynchovým záměrem, abych se ptala, proč točí něco tak obyčejného a (možná zdánlivě) jednoduchého - pak jste mě dostal, pane!

Jako první mě po zhlédnutí napadlo, že je to paralelou života. Vše je chaotické, neustále se měnící, pro každou věc existuje nekonečno způsobů, jak ji vidět a vysvětlit. Nikdy nevíme, co se stane, a častokrát vůbec nechápeme, co se děje. Jedeme po cestě šílenou rychlostí bez možnosti zastavit. Dá se do nekonečna hloubat nad tím, do jakého cíle směřujeme, jaký je důvod a smysl toho všeho. Spousta lidí může být přesvědčená o své pravdě, ale nikdo ji nemůže na sto procent dokázat. Tak jako já můžu věřit, že smyslem Lost Highway je to, co teď píšu. Lynch je každopádně úctyhodný umělec.

Není nad to po dlouhém dni zapálit svíčku, vzít si pár sušenek a jogurt a podřimovat u filmového příběhu o tom, kterak nebojácný Honza strávil noc v opuštěném strašidelném domě. Je nesmírně záživné a dokonce děsivé sledovat, jak zmíněný Honzík polovinu stopáže odvážně otvírá už potřetí ty stejné dveře a zamyšleně pozoruje neustále se houpající křeslo, ve volné chvíli sáhne po nějaké literatuře nebo dravě strhne zažloutlou tapetu ze zdi, při tom všem ho pozoruje několik chlupatých opičáků hrajících na kuchyňské pokličky a občas projde kolem nějaká paní. Přestože jsem se skoro počůrala, když se znenadání sám pustil kohoutek, musím říct, že to příliš nedoporučuji nikomu, kdo má rád (strašidelné) horory, a vlastně ani tomu, kdo je rád nemá.

První polovina je obyčejná, druhá dechberoucí. I ten korbáček, co jsem ožužlávala, jsem musela v poslední čtvrtině odložit, a ještě teď je mi skoro na zvracení. A to jsem viděla mnohem nechutnější filmy. Peníze versus důstojnost. Není snad nikdo, kdo by běžně neřešil otázky typu: Vzít si tajně stovku z dědovy důchodové obálky, když už je dvacet minut zavřený na záchodě a močí pomocí hadičky? Vysléct si za pětikilo tričko před tím chlápkem, který mi koupil dva Jelziny? Nechat si cizí peněženku zapomenutou v převlékací kabince na koupališti? Záleží na každém, co si zvolí. Saartjie chtěla peníze, a když si to rozmyslela, dveře už byly zavřené. Začala se oddávat troše zdravého bovarismu a myslela na manžela a dítě, se kterými bude jednou díky těm penězům šťastně žít ve své rodné krajině, až nakonec zašla tak daleko, že už jí ani nevadilo, že místa jejího těla, která chránila jako svou svatyni, jsou teď vystavována na odiv široké veřejnosti a nakonec je ještě za pár zlatých znehodnocuje nějaký ochlasta, kterého vidí poprvé v životě. A to se může stát každému.

Asi ten nejdepresivnější film, který znám. Jedna moje spolužačka si to půjčila a koukala se na to, protože tam hraje její oblibený cukrouš Jared Leto, a pak z toho byla ještě dva dny psychicky úplně v háji. Člověk by měl v průběhu skoro chuť si něčeho šňupnout, ale ke konci ho to dozajista přejde. Někdo říká, že tento film nepoučuje, nevyhrožuje, neodrazuje od drog. Vždyť hlavní myšlenkou je, že když si začneš s drogami, přijdeš o všechno.

To je z Timova slabšího soudku. Já snad ani nevěřím, že to natočil vážně on. Zhruba polovinu filmu jsem debatovala s tátou o současném stavu české politiky. Došla jsem k závěru, že by to bylo rešitelné, kdyby jsme dosáhli snížení penězních příjmů poslanců a jim podobných zhruba na 30 tisíc měsíčně. To by se tam možná dostali i slušní lidi, kteří se opravdu aspoň trochu zajímají o stav našeho státu. Ještě tu změnu nějak zajistit. To by chtělo revoluci. A rovnou defenestrovat toho pána se čtyřmi pochybně získanými tituly, který je na špičce pyramidy korupce a tunelování a na jehož přimhouřená prasečí očka se musím každý den osm hodin koukat. Sladká to utopie. Další část filmu jsem polehávala na gauči, pak jsem poslouchala bratrancovo povídání o nějaké počítačové hře a pak jsem se smála té kapslovce, co měl ten chlápek v tom filmu. Pak jsem se snažila dávat pozor, ale nešlo mi to, protože tam bylo moc akčních scén a při těch pozor dávat neumím. Aspoň že to brzo skončilo a můžu jít spát.