ClayGirl

Občas si pustím film bez titulků, ale v tomto případě jsem to neměla dělat. Většina lidí tam neustále chrlí takové výrazy, o kterých pochybuji, zda jim vůbec rozumí rodilí mluvčí, a to navíc tak rychle, jak jim jen jazyk dovolí. Ve slovníku jsem listovala prakticky nepřetržitě a brzy jsem byla tak vyčerpaná, že jsem si ty titulky raději zapnula. Lenošivějším a pomalejším čtenářům doporučuji dabing.

Film jako stvořený pro páteční večer, kdy sedíte s mladším bratrem v obýváku, pijete Kofolu a cpete se brambůrky. Možná nemáte supersílu a neumíte létat, třeba se jen proměňujete v morče nebo čas od času oslnivě záříte. Nevadí, člověk nikdy neví, co se může hodit.

Nádherně naivní a pohádkový sen o zdánlivě dokonalém, úžasně kýčovitém městečku s upravenými ženuškami, které se každodenně po odjezdu manželů hromadně schází za rožkem, aby probraly, co je nového. O vynálezci, který stvořil stroje na pečení cukroví patřičně majestátné, jak si to děti představují, a z hlavního robůtka kuchaře se rozhodl udělat člověka. Nestihl mu však dát ruce, na které se chudáček tolik těšil. Miloučký Edward mě vynesl někam do výšin, kde jsem se v noční košili zachumlala do naducaného obláčku, sledovala padající vločky a poslouchala příběh, jakoby mi jej vyprávěla vlastní babička.

Tento film vás bez pochyby neobohatí ničím jiným, než špatným pocitem, zlými sny a nevolností.

Nejúchylnější film, co jsem kdy viděla. Celkem dobrý nápad a záporák. Mimochodem, já být tím doktorem, moc spokojená bych nebyla, je přece hned jasné, že poslední článek brzy zemře na podvýživu. Vzhledem k tomu, že byl i přesto ze svého díla nadšený, nutí mě to myslet si, že mu ve skutečnosti nešlo o stvoření "lidské stonožky" jakožto živočicha schopného fungovat, ale že to byl prostě jen sadista. Těžko říct, co tím režisér zamýšlel.

Naprostá nádhera! Nevím, kdy jsem naposledy viděla film tak opravdový, citlivý. Však víte, jak krásné jsou dětské sny a jak je o ně člověk malými, nevinnými krůčky připravován. A když nenávidíte muže, hnusí se vám jejich pach, hrubý hlas, pohledy, funění a slova „Jsi vrušená kotě?“, snadno vás pak ovládne láska k bezbranné dívce, která vás nechce pouze pro bezduché uspokojení. Ženy navíc vnímají lásku ke stejnému pohlaví úplně jinak než muži (spousta z nás s ní má i vlastní zkušenost). Jak je pro zvadlou prostitutku už téměř neznalou citů nádherné opět zažít milování, nikoli konzumní, upocený sex, cítit blízkost člověka, na kterém vám záleží, mít potřebu jej chránit, starat se o něj, zastat se ho. Když pak zabijete jednoho úchyláka v sebeobraně a cítíte uspokojení z pomsty, najednou máte nutkání zabít další muže. Ale vražda drásá duši každého člověka... Mně nezbývá než smeknout před režisérkou, herci (Charlize!) a všemi, kdo měli s tímto filmem co do činění.

Několik odpolední deštivého léta jsme se sestřenicí strávily sledováním Tísice a jedné noci. Ach, přesladký Onur! Dodnes se mi zdají divoké sny o tom, jak mě v noci tajně navštíví – hlava se mu rozmile leskne v měsíčním svitu a svým exotickým pohledem mě svádí! Vždy neodolám, vrhnu se na jeho mužně ochlupenou hruď a pokračujeme v lechtivém scénáři.

Moji drazí opět nezklamali a stvořili další povedenou večerní oddechovku, neboli popáté to stejné jezulátko v jiném kabátku. A že jej musel šít úchylák snad s ještě vytříbenějším vkusem než ty předchozí. Povedený je jak úvod tak i závěr a co se týče útoků hlavního záporáka, tvůrci se ničeho neštítí a s radostí tam naplácali takové laskominy, které by běžného smrtelníka nenapadly ani v hodně zlém snu. Škoda přeškoda, že jsem na to nešla do kina!

Ano, je pravda, že to nejhorší, co vás v tomto filmu čeká, je nadzvedávání přikrývky a samovolné přesouvání předmětů z jednoho místa na druhé. I takové drobnosti však umí vytvořit výjimečně děsivou atmosféru. Když jsem na tom byla v kině, můj tehdejší přítel z toho byl na vývrat a každou strašidelnou scénu spečetil hned několika pikantními výrazy. Během druhé poloviny filmu byly ze všech stran slyšet výkřiky „Já du dom!“. Já jsem sice značnou část snímku způli podřimovala a způli uklidňovala spolusedícího, ale nakonec jsem sebou taky párkrát cukla. Možná vám to dopřeje i onen kýžený podivný pocit, co se dostaví, když máte jít sami potmě na záchod. Doporučuji všem milovníkům lekaček a těm, kdo chtějí v nouzi otestovat přítomnost koulí přítele.

Zažili jste někdy něco mezi důvěrným přátelstvím a platonickou láskou? Když jste s dotyčným člověkem, cítíte se jakoby ukrytí v bezpečí daleko od okolního světa. Slova snad nejsou potřeba a připadá vám, že druhého znáte, on zná vás, navzájem si jste jediným člověkem, který vás dokáže správně pochopit. Je mezi vámi určitý druh romatického napětí, ale milostný vztah není příspustný třeba proto, že jste oba zadaní nebo vás dělí velký věkový rozdíl. O tom je Lost In Translation. A možná je to paralelou našeho světa, kde všichni hledáme svého Američana skrytého v tisícovce Japonců.