ClayGirl

Život, který ten seriál popisuje, je snem každé holky. Proto se na to tak rády koukáme. Všechna ta povrchnost a marnivost, která je nám v mládí vyčítána a zakazována jako v dětství cpaní se bonbóny a posmívání se spolužákům, je v GG základem, na kterém to celé stojí a nám to dává pocit, že se není za co stydět, když žijeme jen upravováním svého zevnějšku, jsme závislé na nakupování a naše psychika stojí na tom, co si o nás myslí kámošky. Každá scéna je zároveň přehlídkou krásně sladěného luxusního oblečení a účesů a Chuck a Blair jsou jako Edward s Bellou, jen míň kýčovití a víc reální. Já jsem dokonce ztratila jeden celý den prázdnin tím, že jsem sjížděla jeden díl za druhým, jedla tuňáka s melounem, fazolemi a extra hořkou čokoládou a když jsem pak šla večer na pivo, málem jsem z toho hodila šavli.

Už od pondělka jsem každého na potkání otravovala s tím, jak se hrozně těším na ten středeční film. Ale jo, kino je kino a můj smích byl asi nejhlasitějším zvukem v sále hned po krkání spolusedícího, ale už jsem viděla i lepší filmy. Faktu, že je to hrozně komerční a usilovně se to snaží zaujmout dnešní zkaženou, sexuchtivou mládež, se snažím si moc nevšímat. Je to ale hrozně zamotané, nejdřív to vypadá jako Karlík a čokoládovna, pak jak Prcičky a ještě navíc jako Dexter, nehledě na to, že Mila hraje stejně jako v Kamarád taky rád. To už je na jeden film moc filmů naráz. Aspoň že je ten medvídek tak roztomilý!

Komentář Isherwooda mě rozesmál skoro tolik jako scéna s Brangelinou. Všechno nemusí být smysluplné a vkusné, nebuďte takoví suchaři, hlavní je, že je to hlína!

Probudím se a na koberci kolem mě je asi tisíc přelomených kytar, co mě škrábou strunami do kůže. Pak si to uvědomím a zjistím, že mi někdo cuchá vlasy a není to nikdo, koho mám ráda. Uteču a přitom šlápnu na svou hlavu, která leží bezvládně někde v hromadě starého harampádí na půdě. Bohužel jsem právě v odpadní rouře, takže to budu muset celé obejít. Pak začnu kopat do stěny a hned mě přijde vyšetřit veterinář, protože jsem sežrala pošťáka a od té doby pořád rýpu klackem do spolusedícího. Nechápu, proč po mě lidi hážou ty papuče, ale poděkuju jim za to. Někdy v bodu varu se všichni co mám ráda změní v kapky vody a já zjistím, že moje srdce je stejně prázdné jako celá obloha. Pak to zjistím ještě pětkrát a pokreslím strop řasenkou a nakonec obejmu prase a zase usnu.

Myslím si, že filmy podle knih se točí převážně ze dvou důvodů. Buď režisér usoudí, že příběh je natolik důležitý a poučný, že by ho měli znát i ti, kteří by knihu do ruky nevzali, v tom případě je film jeho přesným převyprávěním. Nebo se režisérovi zalíbí námět, vymaže některé dějové linky, odstraní nebo přidá pár postav a udělá z toho trhák. Tento film mi připadá zbytečný, protože v postatě neplní ani funkci předání knižní myšlenky, ani není nijak zvlášť zábavný nebo v jiném směru obohacující. Sinuhet se počtem stran pomalu blíží Bibli a já jsem ho četla snad rok, takže chápu, že toho strašnou spoustu museli upravit a vyškrnout (i když Mineu jim nemůžu odpustit). Jenže oni úplně vynechali taky celé poselství té knihy, Sinuhetovu věčnou osamělost, jeho obrovské poznání a moudrost, zbytečnost válek, všudypřítomnost smrti, a vůbec, škoda mluvit. Přečtěte si tu knihu a kašlete na film.

Příliš dějepisné a válečné na to, abych se v tom zorientovala, ale chápu, že se to někomu líbí.

Náš angličtinář by řekl svým holčičím hláskem: To si snad děláte legraci?! Dneska večer si uvařím termosku kávy, dám kytaře pod struny ponožku, zapnu si, pro mě za mě, třeba nějaký sportovní kanál, hlavně abych, proboha, nemusela jít spát! Kvůli těm nočním můrám, co by se mi po tomhle filmu zdály, bych nadosmrti nevyšla z temného kouta ve sklepě, kde bych kolem sebe sříkala lepící pistolí a tvrdila, že jsem pavouk. Musím doufat, že lidi nemají v hlavě slámu a vezmou ten film jako humornou přehlídku klišé, a budu věřit, že režisér je fanouškem The Room a řekl si, že by bylo fajn natočit remake.

Já jsem vážně probrečela celý romantický film? Nestačím se divit.

Jakožto správná tatínkova holčička mám odjakživa úctu k jeho koníčkům. Zajímám se, kdo právě vede při závodě Moto GP, a truchlila jsem, když umřel Simoncelli (líbily se mi jeho vlasy). Občas chodím po domě v tričku s potiskem AC/DC, i když sama je moc neposlouchám. Taky se ráda nechám svézt na Yamaze. A vzhledem k tomu, že taťka rád mlátí, kromě do kluků, co mě naštvou, i do boxovacího pytle, bez větších výhrad jsem se podívala na tento film. Clinta jsem zatím viděla jen v Gran Torinu a nějak se nemůžu zbavit pocitu, že ty role hraje úplně stejně. Je pořád tak nějak naštvaně drsný a přitom hrozně sentimentální. Ten konec jsem vůbec nečekala. Chlapi si to asi užijí více.

Natočené je to šikovně. Omílání té stejné věci pořád dokola bylo možná účelem, ale já asi nejsem ten správný typ diváka, kterého by to zaujalo. Ždímačky slz taky nikdy nebyly můj šálek kafe, zvlášť tak strojené - na konci filmu je první polovina osazenstva mrtvá a druhá naprosto na dně. A kdyby na mě pan "ulov a znič" jen pohlédl, kopnu ho do koulí tak, že mu vyletí očima. Buď je špatně zahraný nebo nám tím režisér naznačuje, jací jsou lidi dementi, že skočí na špek škaredému trumberovi, co předstírá charisma.