Čierna Venuša

PŘISTUPTE BLÍŽ DÁMY A PÁNOVÉ, PŘIJĎTE A PŘESVĚDČTE SE SAMI....... /// Není to medvěd, není to slon, není to akrobatka.... černá žena – HOTENTOTSKÁ VENUŠE, divoška z buše, odlišná vzezřením a na jejíž prdel (která je obrovská) si za 1 šiling můžete šáhnout. Životopis (zvrácenej? nebo byl takovej i její život?) Saartjie Baartman, ,,pouťový“ atrakce 19týho století, nebo jen příběh smutný ženy (kolem který byli všichni veselí), která mohla vydělat ,,majlant“, kdyby tenkrát těm vědátorům ukázala osmej div světa. Ale na ,,kdyby“ se nehraje. Ani v životě, ani v tomhle filmu. Připravte se na vožralej Londýn, sexuchtivou Paříž a sodomisticky zvrhlou závěrečnou půlhoďku. (popcorn doporučuju nechat v mikrovlnce). Tohle je totiž NEPŘÍJEMNĚ SKUTEČNEJ PŘÍBĚH, u kterýho touha dozvědět se něco novýho, vítězí nad zážitky z filmovýho řemesla. A celkem chápu i ten vodpad (jako hodnocení...)! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Tajně sním o vagíně, jejíž laloky vytvářejí zástěru.... 2.) Rozhoduju se mezi medvědem a ženskou.... 3.) Thx za titule ,,mmaaja“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (03.01.2012)

Čekal jsem druhého Sloního muže a přišlo spíš druhé Saló. Přiznám se, že dlouho jsem neodcházel z filmu tak naštvaný. Chápu, bylo záměrem přesně tyto pocity v divákovi vyvolat, dobrá, ale přihlížet tomu zkrátka nechci; už třeba jen proto, že stejnému teroru jako ,,černá Venuše" byla vystavena její představitelka, Yahima Torres. Největším problémem je do nebe volající prvoplánovost - Saartjii všichni jen ubližují a zneužívají ji, je tu jen černá a bílá, nic mezi tím (nejhorší je scéna vystoupení pro pařížskou smetánku, která chtěla tak strašně moc šokovat, až mi jakýmsi zvráceným způsobem přišla legrační). Vše je ukázáno natvrdo, realisticky, bez náznaků, do nechutných detailů. Nejumělečtějším aspektem filmu je tak jeho plakát. O hrdince nevíme vůbec nic, jen ji vidíme, jak neustále trpí. Je vypodobněna tak ploše, až mě bohužel nezajímalo, co se s ní stane a (jakkoliv to zní strašně), už jsem se nemohl dočkat toho, až umře, aby ona i divák byl konečně osvobozen ze všech těch nechutností. Především šílená stopáž činí z Venuše prakticky nekoukatelnou podívanou. (20.08.2011)

Strastiplná odyssea hotentotské ženy Saartjie Baartman (Yahima Torres) po metropolích tehdejšího světa. Saartjie je ve filmu prezentována jako objekt, který čelí postupně stále většímu ponížení. Nejprve je vystavována jako atrakce v londýnské freakshow, poté je prezentována jako sexuální anomálie v pařížských erotických klubech, následně se stává prostitutkou a nakonec objektem zájmu profesorů lékařské fakulty na Sorbonně. Pro tehdejší Evropany je lákavou atrakcí především pro svou fyziognomii s nadměrně vyvinutými hýžděmi a stydkými pysky. Režisér Abdel Kechiche skrze Saartjie-objekt procházející ve filmu svoji křížovou cestou odhaluje předsudky a manipulativní podstatu „bílé společnosti“ a záměrně zvolenými filmovými prostředky (dlouhá stopáž, neustálá blízkost hlavní hrdince, rušivé zvuky) útočí na diváka voyeursky sledujícího utrpení jiných a tím pádem i na podstatu filmu jako takového. (02.11.2011)

Hned úvod filmu vám dá jasně vědět, jestli je to film pro vás, či nikoli. Spolu s francouzskou vědeckou společností sledujete sádrový odlitek černošské ženy, která byla velmi specifická stavbou svého těla. Společnost komentuje její lebku, jako neskutečně podobnou opičí. Její tělo by sneslo srovnání s Věstonickou venuší. Jenže Sarah Baartman nežila v pravěku, ale na přelomu 18. a 19. století. Vymykala se i tvarem svých malých stydkých pysků, které byly neskutečně prodloužené, jak nám film také ukáže. Tvůrci se totiž neštítili, a tak můžeme sledovat vnějších pohlavní orgán plně zachovalý v nálevu, který si vědci prohlížejí. Právě díky tomu, jak se Sarah - nebo Saartjie chcete-li - odlišovala od ostatních svou stavbou, byla oblíbenou atrakcí, vydávanou za divošku. Ona ale vůbec divoká nebyla, naopak se jednalo o velmi civilizovanou ženu, která se snadno domluvila v Anglii (její velkou část života, kdy byla v podstatě cirkusovým zvířetem, sledujeme právě v Anglii) a mohla se i obhajovat u soudu, kde byla proto, aby dosvědčila, že jí její zaměstnavatel ve skutečnosti vykořisťuje a má ji jako otroka, s nímž navíc zachází nelidsky. "Černá Venuše" není příliš pěkným filmem. Nebudete z něj odcházet s dobrými pocity. Co si vytrpěla herečka, to je neskutečně ponižující, na druhou stranu to ukazuje sílu, jakou v sobě měla a odhodlanost, kterou promítla do věrohodného ztvárnění role. Za to jí musím vzdát hold, stejně jako režisérovi za velmi odvážný příběh podle skutečného příběhu. Budou zde lidé, kteří budou film označovat za ubohý, já si naopak myslím, že se velmi povedl, i když to jistě není snadno skousnutelné pro každého. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/09/expendables-2-cerna-venuse-mame-papeze.html (28.02.2013)

Katalóg zneužívania. Ako bolo kedysi, tak je dnes. Mladé, chudobné naivné ženy s vidinou zárobku tancom, spevom a umením tela sú často odvliekané do barov, kde začínajú ako hostesky, ktoré každý omaciava a končia vo fádnych, či špecializovanejšich bordeloch. S chabou znalosťou jazyka, bez možnosti vrátenia sa domov. Ich anatomické zvláštnosti nie sú tak zvláštne aby skončili ako tie z filmu, naložené vo formaldehyde v múzeu, ale inak je všetko viacmenej podobné. Pozerať dve a pol hodiny na formy utrpenia, živené zhýralou a opileckou spoločnosťou, založenou na peňažnom využití tela, bez myšlienkovej nadstavby, len s úmyslom starostlivo zrekonštruovať minulosť - to nie je práve najobjavnejší filmový zážitok. Ak teda za myšlienku nerátam všeobecnú pravdu, že človek v zajatí z iného kultúrneho prostredia trpí a jeho údelom je buď utrápenie sa, rezignácia alebo smrť. Fakt, že príbeh bol sfilmovaný na základe skutočnej udalosti, ma necháva na rozdiel od tunajších komentárorov dokonale chladným. (26.09.2012)