Hana-bi
Fireworks
Réžia:
Takeši KitanoScenár:
Takeši KitanoKamera:
Hideo JamamotoHudba:
Džó HisaišiHrajú:
Takeši Kitano, Kajoko Kišimoto, Ren Ósugi, Susumu Teradžima, Júko Daike, Makoto Ašikawa, Tecu Watanabe, Anatolij Ruděnko, Kandži Cuda, Ken'iči Jadžima (viac)Obsahy(2)
Láska beze slov a smrt bez varování v dojemném příběhu plném krve. V pořadí již sedmý film jedné z nejpopulárnějších a nejvšestrannějších osobností japonské mediální scény, Takešiho Kitana (Takeshi Kitano). Herec, režisér, scenárista, střihač, bavič, výtvarník a básník, v Japonsku populární již od 70. let, kdy vystupoval jako polovina komické dvojice The Beats a dodnes používá každému srozumitelný pseudonym Beat Takeši, se na mezinárodní filmové scéně poprvé významně představil právě filmem Ohňostroj. Příběh bývalého policisty, který trpí výčitkami svědomí za zmrzačení svého kolegy, smrt jiného a také lítostí nad smrtelnou nemocí své vlastní ženy a který se rozhodne, že dá do pořádku všechno, co bude možné, získal na MFF v Benátkách Velkou cenu Zlatého lva, Cenu kritiky na MFF v Sao Paulu, Cenu pěti kontinentů časopisu Screen International, Ceny ruských, francouzských a australských filmových kritiků a na MFF Camerimage v polské Lodži Stříbrnou žábu pro kameramana Hidea Jamamotoa.
Zcela kitanovský mix hluboko skrytých a cudně prožívaných citů s bezohlednou brutalitou bývalého policisty, který si svou spravedlnost musí krutě vybojovat s jakuzou, je pro evropského diváka, neznalého krutých stránek života v japonské společnosti, jistě trochu šok. Pro diváky, jimž jméno Takeši Kitano nebo Beat Takeši již něco říká, je naopak tento film překvapivě cudný a láskyplný. Hlavními rysy Kitanovy osobnosti jsou totiž osobitý smysl pro humor, kamenná tvář (v Evropě by se řeklo poker face, v Japonsku však tvář, neprozrazující naprosto žádné emoce, patří k dobrému vychování), jíž však dokáže – a jako v tomto případě – i beze slov vyjádřit mnoho, a osobitý přístup k zobrazování násilí, které však nastupuje vždy jako odezva nikoliv provokace. Ve srovnání s jeho ranými filmy jako Brutální policista (Violent Cop), či Sonatine, je Ohňostroj rodinným filmem o poslední společné cestě manželů, o splácení dluhů blízkým a přátelům a zároveň elegií o lásce a smrti, jež obě jsou přirozenou součástí života...
Malou perličkou svědčící o všestrannosti tohoto tvůrce je i fakt, že autorem všech kreseb, ve filmu použitých, je sám Kitano.
(Česká televize)
Recenzie (103)
Kdybych měl Ohňostroj hodnotit jen čistě po hudební nebo výtvarné stránce, byla by to určitě pětka jako vyšitá, ale asi mi není souzeno, aby Takeshi Kitano stal hercem mého srdce. Už i Kikudžiro mě dvakrát nerozpálilo a tenhle film to jenom potvrdil, ale nevěším hlavu a zcela neochvějně doufám, že ten pravý film s Takeshim na mě teprve čeká a že do třetice, to už na beton vyjde. ()
Nevidím najmenší dôvod dať Ohňostroju vyššie hodnotenie. Z Kitanovho diela som sa pokúsil pozrieť si Kikudžiro, ale bolo nad moje sily. Aj sledovanie tohto filmu bolo dosť namáhavé. Je to taký riadne premiešaný kaleidoskop jednotlivých záberov veľmi rôznorodej výpovednej hodnoty, ktoré si má divák poskladať do niečoho zmysluplného. Táto hra s divákom ma nikdy neoslovovala a tak okrem niekoľkých naozaj zaujímavých záberov ma na celom filme najviac zaujala hudba, a to je dosť málo. ()
Aj napriek všeobecne vysokým hodnoteniam, v mojom prípade sa jedná zatiaľ o najslabší Kitanov projekt (z tých, čo som mal možnosť zhliadnuť). Hlavne v druhej polovici som pociťoval čoraz väčšiu nudu, a to pritom samotný príbeh už poriadne hustol a gradoval. Kitano je ale herec, ako sa patrí. Aj keď zvykne excelovať pred aj za kamerou, v tomto prípade mu to pred ňou ide o dosť lepšie. 70% ()
Málomluvný tvrďák s kamennou tváří a černými brýlemi je role, která jakoby vypadla z Kitanových akčních kriminálek. Jenže tady jsou žánrová očekávání odsunuta na vedlejší kolej a mistr nám ze svých obvyklých ingrediencí namíchal melodrama. Ostatně od autora filmu Scény u moře se těžko dalo očekávat, že by chtěl točit pořád stejné filmy. Dalším těžko oddiskutovatelným plusem je (opět) výborná Hisaišiho hudba. Z mého pohledu už Ohňostroj ničím nepřekonal. ()
Filmy Takešiho Kitana patří pro mě k nezaměnitelným zážitkům a obvykle mě na chvíli unesou do zvláštního transu a odlišné dimenze, v níž jakoby existoval jenom režisér a jeho osobité dílo... v tomto případě nejen režisér a herec, ale ještě navrch autor krásných poetických obrazů (jež se objevují celým filmem) v jedné osobě. Slůvka zvláštní se tady zatím neumím zbavit, jelikož přesně taková mi přijde hodně neobvyklá kombinace objevujících se výjevů plných násilí a krvavé smrti, se všemi příhodami hlavní postavy a jeho nemocné ženy, které jsou zase plné dojemného prozření ze smutku, nákažlivé radosti, nevšední romantiky bez klišé a hýří příjemnou náladou. Jednou tedy tříská velký ohňostroj plný lásky a energie, jednou se stejnou intenzitou tříská krev po palbách... I přes pomalé tempo si mě Kitano svým filmem ale dost podmanil a to i v mnoha dlouhých statických záběrech, nabízejících možnost hlouběji procítit niterné pocity, a dokázal na mě zapůsobit i ukázkou dvou jakoby zcela odlišných osobnostních světů jednoho člověka – drsného policisty v boji proti japonské mafii a milujícího partnera. Přesto jsem se ne vždy zbavil jisté pachuti a hlavně dojmu, že opakování pár sdělení či výjevů občas jen prodloužuje film navrch, což mi brání sáhnout po plném počtu... ač po nejedné scéně, co mě Ohňostroj svou atmosférou, poezií, vytříbenou vizuální stránkou či Kitanovým minimalistickým výkonem ohromil, jsem k němu neměl daleko. [85%] ()
Kitano je prostě filmový mág. Spojit násilí s poetikou, dokonalou hudbu s tísnivým tichem, hrubost s jemným humorem, zdánlivě nesouvisející scény a minimum dialogů to prostě umí jenom on. Vždycky mě překvapí jak mě dokážou ty jeho pomalý filmy zaujmout tak, že zapomenu nejenom na čas, ale i na to, že bych měla dýchat... ()
Škoda, že moja prvá oficiálna návšteva u Takešiho Kitana, čo sa konkrétne týkalo po režisérskej stránke, dopadla tak strašne katastrofálne, až pomaly tomu nemôžem ani sám uveriť, že by ma mohol nejaký japonský snímok až takto veľmi sklamať, skôr by som to ale charakterizoval, ako proste počas sledovania tohto filmu, si prechádzať「neuveriteľnou nudou」, ktorú som dopozeral iba s obrovským vypätím všetkých svojich síl, až som momentálne teraz z toho mimoriadne vyčerpaný, keď si vzápätí môžem pogratulovať asi v tom zmysle, že to mám aspoň konečne za sebou, pričom, na druhej strane, zase pevne verím tomu, že snáď nabudúce to dopadne už úplne ináč...?! • Skrátka, aby som bol predsa trochu viacej konkrétnejší, tak som zrovna v tomto prípade - v podstate ani poriadne netušil, čoho chcel vlastne tento univerzálny tvorca dosiahnuť viac? Či sa túžil predovšetkým zamerať na typickú yakuzu, odkiaľ najviac pramenili tie najbrutálnejšie scény, alebo povedzme sa venovať i protagonistovej, smrteľne, chorej žene, či dokonca kolegovi, ktorý je kvôli nemu akurát upútaným na invalidnom vozíku a podobne. • Áno, tentoraz ste presne trafili klinček po hlavičke, pretože pokiaľ sa dobre pamätám, stelesnil nielen hlavnú postavu v podaní výbušného (niekdajšieho) detektíva Nišiho, ktorého si taktiež napísal priamo na telo, ale súčasne si k tomu tento dosť『popretkávaný príbeh』, zostrihal i podľa svojho vlastného gusta, čím v mojom osobnom ponímaní vôbec nedosahuje požadovaného efektu, najskôr len určitého defektu, spojeného s daným rozčarovaním zo strany zainteresovaného diváka, ktorý sa pomaličky ani nestačil čudovať, čo mu to ten režisér neustále servíroval rovno na filmový tanier... • Totižto, ani jedno menované prostredie, mi neprirástlo k srdcu tak, ako som si možno trošku naivne predstavoval, že by práve mohlo, zväčša na mňa pôsobilo len chaotickejším spôsobom, nakoľko sa väčšinou vykryštalizovalo z čista jasna, ako trebárs, z nejakého, podivuhodného sna. • Bohužiaľ, musím následne skonštatovať, že Hana-bi, nie je tým filmom, na ktorý budem ešte v dobrom spomínať... ()
Pro mě nejlepší Kitanův film. Prolíná se zde několik žánrů (krimi, drama, thriller) a každý sem dokonale pasuje. Ve filmu sledujeme detektiva, který se stará o svou umírající ženu a přítele (bývalého kolegu), který je na invalidním vozíku a našel nový smysl života v malování. Film je samozřejmě místy dost brutální ale na to jsme u Kitana zvyklý. ()
Asi chápu co tím chtěl básník říci, ale říkal to opravdu, ale opravdu strašně moc nudně. Poslední dobou nemám štěstí na asijské filmy. Tohle bylo pro mě jedno velké utrpení. 4/10 ()
Takeši Kitano se po těžké dopravní nehodě vrátil s filmem, ve kterém se vyrovnává s touto zkušeností a předvádí svůj nejspíš vůbec nejlepší filmařský výkon. Hlavní postava policisty Nišiho toho moc nenamluví, ale přesto se do ní dokáže divák vcítit a pochopit jeho chování a jednání. Tragická událost jednoho pracovního dne týmu policistů odstartuje Nišiho snahu všechno co jde napravit ať už to bude stát cokoli a jeho cesta za lepším životem pro svou nemocnou ženu a pro kolegy, za jejichž neštěstí cítí odpovědnost, přináší spoustu mlčenlivých dojemných scén i plno tichého ale tvrdého násilí spolu s nečekaností tragédie, která může přijít kdykoli. K tomu by Takešimu stačila snad i ta jediná scéna ve filmu, kdy si Niši v nemocničním pokoji své ženy zapaluje cigaretu. V Ohňostroji se objevuje snad úplně všechno co k životu patří a Takeši Kitano to předvádí velmi osobitým způsobem s velmi strohými dialogy, ale silnými scénami ať už násilnými, nebo humorně roztomilými, jako několik scén při výletu Nišiho a jeho ženy na horu Fudži. Podobně silné jsou i ty málomluvné scény s policistou Horibem, který je od toho osudného dne na vozíku a snaží se, za Nišiho přispění, vyrovnat s takhle razantní změnou v životě malbou, která mimochodem obsahuje výhradně obrazy Takešiho Kitana, jež vytvořil během rehabilitování se z vlastní nehody, a které jsou přítomné ve většině scén ať už při Horibeho malování nebo jako obrazy pověšené v nemocnici, v sídle jakuzáků a dalších. To všechno je navíc podbarveno krásnou hudbou s tím úžasným hlavním motivem. S ohňostrojem Takeši Kitano vytvořil jeden z nejkrásnějších filmů o životě, co kdy byl natočen a i když jsem ho viděla už asi milionkrát, tak se na něj vždycky ráda podívám znovu. ()
Nejedná se o příběh jakési bisexuální Hany, jak by mohl zavádět a svádět originální název filmu, ale o klasickou, čistokrevnou ukázku Kitanovy specifické, jemnodrsné školy. Kitano tak jak ho mám nejradši - zamlklý, lehce psychopatický schizoid s kamennou tváří a nepředvídatelnými reakcemi. Nemluví. Někdo mu třeba něco říká a on neodpovídá. A ani posunek neudělá, prostě nereaguje. Má jen ty svoje tiky. Jinak mlčí a čumí jako bluma. Nevyzpytatelně. A místo odpovědi pak třeba najednou vezme jídelní hůlky a vrazí je chlápkovi do oka... Děj příběhu je trochu krkolomně poskládaný. Chce to trochu víc soustředění a trpělivosti, než při nějakém hollywoodském, standardně předžvýkaném filmovém žvanci. Na tuhle formu nekomunikace (respektive jiného způsobu komunikace) s divákem jsem ovšem u východních Asiatů zvyklý, takže z mojí strany docela pohoda a spokojenost. Ale viděl jsem už mnohem lepší japonské filmy. Nakonec asi nejvíc mě v Ohňostroji zaujaly Kitanovy naivistické malůvky. ()
Smrť, smrť, smrť, smrť, smrť. Smrť všadeprítomná, smrť tisícich podôb... a predsa vždy tá istá Smrť. Takéto rozjímanie plné poetiky, farieb a hudby, smutné i nadnášajúce zároveň, to si dám naozaj kedykoľvek. Opus magnum, zrodený v pokore a tichu, ktoré tejto téme prináležia. ()
Neskutočné pôsobívá snímka zameriavajúca sa na život a smrť ale to tak ako ju nepoznáme. Kitano nám ako obvykle servíruje kvantum pomalých minimalistických scén z hutných obsahom a symbolizmom. Dôležitosťou tohoto filmu je všade prítomný hluk ale aj ticho ktoré tvorí jedinečný kontrast medzi životom a smrťou ale aj vnímaním. Sledujeme osudy dvoch hrdinov a obidvaja stratili všetko ale cesto všetko sa vydali ďalej. Jeden začal maľovať jeden sa snažil navrátit späť do života aký žil. Kitano namaloval pre tento film aj obrazy ktoré nám symbolizmom vysvetlujú vnímanie krásy hlavných hrdinov a pomáhajú sa nám stotožniť s ich osudmi. Tiež nemôžeme opomenúť skvelý Kitanov humor ktorý je nevtieravý , príjemný a obohacuje túto snímku o rámec absurdity aké si vlastne celkové zamýšlanie nad smrťou zaslúži - pokus o fotku, hádanie kariet, alebo celkovo zneškodnenie jakúzakov ktoré je zároveň vtipné a zároveň pekne brutálne. Jedno z najlepších diel čo Kitano vytvoril a posledná scéna na pláži je geniálna. ()
Taky ten bezutesny film v ktorom sa hlavnemu hrdinovi cely cas deju zle veci a na konci zomrie. To snad po chvili dôjde kazdemu, takze to je asi taky spoiler ako ked by som vam prezradil, ze sa v romantickom filme ustredny par na konci da dokopy. Kitano tu hra policajta, ktoremu pred rokmi zomrela dcera a najnovsie uz aj jeho zena ma na male. V praci sa to tiez vsetko poserie a odskacu si to jeho kolegovia, co sa postupne dozvedame vo flashbackoch. Takze sa rozhodne, ze si pozicia vela prachov od mafie, aby sprijemnil zene chvile, ktore je ostavaju. Ale mafia chce svoje prachy naspät. Prva polovica filmu, ktora sa venuje odhaleniu vsetkych utrap ktore Kitana postihli ma bavila viac. V tej druhej, ked travi chvile pohody so zenou je bohuzial slabsia. Postrada poriadne emocie. Vinim za to Kitana ako herca. Cely cas ma jeden vyraz a len obcas sa usmeje. To uz nie je ani minimalisticke herectvo. Proste len tak nepritomne pred kamerou stoji. Nema moznost hadzat aspon nejake smutne pohlady, kedze väcsinou ma okuliare. Tato jeho poloha sa hodi do gangsteriek v ktorych hra drsneho yakuzaka, ale tu mi vôbec nesedela. Podobne malovravny pristup v Dolls na mna fungoval vdaka vhodnejsiemu hereckemu obsadeniu. Takze tu ma viac zaujali vedlajsie postavy Kitanovych kolegov a ich manzeliek. Ich pribehy ma dojali viac ako ten hlavny. Aj ked vlastne si cennim, ze aj ked to ma taku depresivnu zapletku, tak to nema nejake citovo vyhrotene sceny. To by ma stvalo viac, takze nakoniec sa mi film celkom pacil a urcite sa k nemu vratim. Akcia mi pripadala trochu inak natocena. Tentokrat nepôsobi tak chladne. Okrem bleskovych prestreliek tu mame aj jednu v ktorej Kitano pouzil spomalovacky, aby vyznela emotivnejsie. Alebo hned na zaciatku ma zase pobavila svojim strihom scena, ktora by normalne u Kitana skoncila ako tvrda rana, ale dopadlo to inak a to skoro az parodicky. Nakoniec este spomeniem hudbu. Tentokrat sa Džó Hisaiši vytiahol. Po vsetkych tych obrazoch, ktore do svojich filmov Kitano umiestnuje mam skoro chut sam nieco namalovat a to mi malovanie v skole fakt nikdy neslo. :) 7/10. ()
Hodne emotivni film, jemuz je ale potreba se oddat. Je potreba aktivni divakovi spoluprace, styl vypraveni i formalni styl ho do pribehu samy nevtahnou. Atmosfera je podtrzena vhodne zvolenym hudebnim doprovodem. Malovane obrazky vypovidaji o depresivite Horibeho postavy mnohem lepe nez jakkakoliv slova. A nakonec je hlavne potreba smeknout pred Kitanovou sebereflexi, ktery dokaze charakter postavy sobe na telo nejen vystizne stvorit, ale i charismaticky a presvedcive zahrat. ()
Moc milý film. To bych do Takeshiho nikdy neřekla, že dokáže natočit něco takového. Na jednu stranu zmlátí chlápka za to, že se na něj křivě podívá a na druhou mu manželka přejede ruku a on neřekne ani ty ty ty! :D ()
Kurva-to je tak krásný film... melancholický ale pozitivní, krutý a zároveň něžný, smutný a stejně dokáže vydolovat úsměv ...Magie jak kráva. ()
Jeden ze slabsich Takeshiho filmu. Po tom co me totalne dostal v "Dolls" a "Achilles and the Tortoise" me pomalu zacina nudit. Je to stale hezke, poeticke a s jak jinak nez excelentni hudbou Joe Hisashiho, ale obcas je to proste nuda. Takhle pomaly a nemy film se jen tak nevidi. Dalsi vyhradu bych mel primo ke Kitanove herectvi, ono je to sice super, flegmaticke a zabavne, ale Kitano nehraje charaktery, on hraje sam sebe. Grimasy, styl chuze, minimum slov, presne takhle se prezentuje naprosto ve vsech svych filmech, takze to casem zacne byt stereotypni a prestavate mu to zrat. 6/10 ()
Niekoľko výborných scén je udupaných množstvom balastu a nudy a neschopnosťou filmu diváka citovo vtiahnuť. Scéna s kvetinkami mi spôsobila také veľké WTF od prekvapenia ako už dlho žiadny film nie. ()
Poetikou, dějem a celkovou roztahaností mi to připomnělo mého oblíbeného Kim Ki Duka, bohužel z tohoto filmu jsem si neodnesla nic zapamatovatelného ani poučného či rozporuplného. ()