Ohňostroj

Škoda, že moja prvá oficiálna návšteva u Takešiho Kitana, čo sa konkrétne týkalo po režisérskej stránke, dopadla tak strašne katastrofálne, až pomaly tomu nemôžem ani sám uveriť, že by ma mohol nejaký japonský snímok až takto veľmi sklamať, skôr by som to ale charakterizoval, ako proste počas sledovania tohto filmu, si prechádzať「neuveriteľnou nudou」, ktorú som dopozeral iba s obrovským vypätím všetkých svojich síl, až som momentálne teraz z toho mimoriadne vyčerpaný, keď si vzápätí môžem pogratulovať asi v tom zmysle, že to mám aspoň konečne za sebou, pričom, na druhej strane, zase pevne verím tomu, že snáď nabudúce to dopadne už úplne ináč...?! • Skrátka, aby som bol predsa trochu viacej konkrétnejší, tak som zrovna v tomto prípade - v podstate ani poriadne netušil, čoho chcel vlastne tento univerzálny tvorca dosiahnuť viac? Či sa túžil predovšetkým zamerať na typickú yakuzu, odkiaľ najviac pramenili tie najbrutálnejšie scény, alebo povedzme sa venovať i protagonistovej, smrteľne, chorej žene, či dokonca kolegovi, ktorý je kvôli nemu akurát upútaným na invalidnom vozíku a podobne. • Áno, tentoraz ste presne trafili klinček po hlavičke, pretože pokiaľ sa dobre pamätám, stelesnil nielen hlavnú postavu v podaní výbušného (niekdajšieho) detektíva Nišiho, ktorého si taktiež napísal priamo na telo, ale súčasne si k tomu tento dosť『popretkávaný príbeh』, zostrihal i podľa svojho vlastného gusta, čím v mojom osobnom ponímaní vôbec nedosahuje požadovaného efektu, najskôr len určitého defektu, spojeného s daným rozčarovaním zo strany zainteresovaného diváka, ktorý sa pomaličky ani nestačil čudovať, čo mu to ten režisér neustále servíroval rovno na filmový tanier... • Totižto, ani jedno menované prostredie, mi neprirástlo k srdcu tak, ako som si možno trošku naivne predstavoval, že by práve mohlo, zväčša na mňa pôsobilo len chaotickejším spôsobom, nakoľko sa väčšinou vykryštalizovalo z čista jasna, ako trebárs, z nejakého, podivuhodného sna. • Bohužiaľ, musím následne skonštatovať, že Hana-bi, nie je tým filmom, na ktorý budem ešte v dobrom spomínať... (07.04.2023)

Ze všech Kitanových filmů, které jsem měl možnost zhlédnout, považuji Ohňostroj za jeho nejlepší. Přes všechny ty nečekané výbuchy násilí a proudy krve se jedná v podstatě o decentní melodrama s Kitanovým tradičním hrdinou, který téměř vůbec nemluví, na první pohled je emocionálně vyprahlý a nebojí se užít extrémního násilí. Ačkoliv se tento film v jeho filmografii řadí mezi ty vážné, objevuje se zde i situační humor, toliko typický pro režisérovy ztřeštěné komedie, ačkoliv má jemnější a decentnější formu (např. scéna s nasazováním řetězů na kola od auta nebo fotografování na samospoušť). (20.06.2011)

Hodne emotivni film, jemuz je ale potreba se oddat. Je potreba aktivni divakovi spoluprace, styl vypraveni i formalni styl ho do pribehu samy nevtahnou. Atmosfera je podtrzena vhodne zvolenym hudebnim doprovodem. Malovane obrazky vypovidaji o depresivite Horibeho postavy mnohem lepe nez jakkakoliv slova. A nakonec je hlavne potreba smeknout pred Kitanovou sebereflexi, ktery dokaze charakter postavy sobe na telo nejen vystizne stvorit, ale i charismaticky a presvedcive zahrat. (26.08.2006)

Pro mě nejlepší Kitanův film. Prolíná se zde několik žánrů (krimi, drama, thriller) a každý sem dokonale pasuje. Ve filmu sledujeme detektiva, který se stará o svou umírající ženu a přítele (bývalého kolegu), který je na invalidním vozíku a našel nový smysl života v malování. Film je samozřejmě místy dost brutální ale na to jsme u Kitana zvyklý. (13.01.2007)

Takeši Kitano se po těžké dopravní nehodě vrátil s filmem, ve kterém se vyrovnává s touto zkušeností a předvádí svůj nejspíš vůbec nejlepší filmařský výkon. Hlavní postava policisty Nišiho toho moc nenamluví, ale přesto se do ní dokáže divák vcítit a pochopit jeho chování a jednání. Tragická událost jednoho pracovního dne týmu policistů odstartuje Nišiho snahu všechno co jde napravit ať už to bude stát cokoli a jeho cesta za lepším životem pro svou nemocnou ženu a pro kolegy, za jejichž neštěstí cítí odpovědnost, přináší spoustu mlčenlivých dojemných scén i plno tichého ale tvrdého násilí spolu s nečekaností tragédie, která může přijít kdykoli. K tomu by Takešimu stačila snad i ta jediná scéna ve filmu, kdy si Niši v nemocničním pokoji své ženy zapaluje cigaretu. V Ohňostroji se objevuje snad úplně všechno co k životu patří a Takeši Kitano to předvádí velmi osobitým způsobem s velmi strohými dialogy, ale silnými scénami ať už násilnými, nebo humorně roztomilými, jako několik scén při výletu Nišiho a jeho ženy na horu Fudži. Podobně silné jsou i ty málomluvné scény s policistou Horibem, který je od toho osudného dne na vozíku a snaží se, za Nišiho přispění, vyrovnat s takhle razantní změnou v životě malbou, která mimochodem obsahuje výhradně obrazy Takešiho Kitana, jež vytvořil během rehabilitování se z vlastní nehody, a které jsou přítomné ve většině scén ať už při Horibeho malování nebo jako obrazy pověšené v nemocnici, v sídle jakuzáků a dalších. To všechno je navíc podbarveno krásnou hudbou s tím úžasným hlavním motivem. S ohňostrojem Takeši Kitano vytvořil jeden z nejkrásnějších filmů o životě, co kdy byl natočen a i když jsem ho viděla už asi milionkrát, tak se na něj vždycky ráda podívám znovu. (04.12.2010)