Sbohem, královno
Les Adieux à la Reine
Adiós a la reina
Farewell, My Queen
Réžia:
Benoît JacquotKamera:
Romain WindingHudba:
Bruno CoulaisHrajú:
Diane Kruger, Léa Seydoux, Virginie Ledoyen, Xavier Beauvois, Noémie Lvovsky, Michel Robin, Julie-Marie Parmentier, Dominique Reymond, Aladin Reibel (viac)Obsahy(1)
Píše sa rok 1789. V podvečer Francúzskej revolúcie pokračuje na zámku Versailles zvrátený a bezstarostný život, ako keby nikto netušil, ako to v centre Paríža vrie. Keď správa o dobití Bastily dorazí na kráľovský dvor, šľachtici a služobníci neváhajú a rýchlo odchádzajú. Mladá a skromná služobníčka Agathe-Sidonie Labordeová (Léa Seydouxová) je celkom oddaná svojej kráľovnej, ktorej predčíta romány, a odmieta veriť správam zvonka. Myslí si, že pod ochranou Márie Antoinetty (Diane Krugerová) sa jej nič nemôže stať. Netuší, že po boku kráľovnej jej zostávajú už len tri dni doterajšieho života v prepychu Versailles. (TV JOJ)
(viac)Recenzie (68)
Představte si, jak se bude chovat naše „smetánka“ když půjde do tuhého. Jak budou balit, jak se budou chovat ti služebníci kolem. Pokud to chcete vidět v barvách, podívejte se na Sbohem, královno. Přesně vystižené charaktery a vztahy mezi lidmi vládnoucími, uzavřenými v pocitu neomezených možností, věčné moci, bohatství a slávy a jejich přisluhovačů, lokajů (kolik z nich si svých pánů váží či mají odvahu jim ukázat jejich omylnost?). Zasazeno do povedeného dobového kostýmního dramatu. Vidíte nějaké podstatné rozdíly se světem kolem vás? Já ne. Za pozornost stojí dvě hlavní postavy - komorná Léa Seydoux a královna Diana Kruger. Jsou výborné. Na Gabrielle de Polignac v podání Virginie Ledoyen raději zapomenu. Toto se režiséru Jacquotovi povedlo. ()
Zlatý Medvěd - výběr ()
Koukám, že poslední dny Marušky Antonešky byly plné stresu a obavy o holou existenci, joo to znám taky. Sice mě nechtěl lynčovat obyvatelé Paříže, alespoň zatím, ale složenky taky umí svoje. Jinak hodně keců, ale dobře se povedla atmoška versaillského dvora pár dní před tím než tam chudinská lůza začala dělat inventuru. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $1,347,990║Tržby Celosvetovo $5,867,000▐ herečky obstoja len príbeh sa nikam zvlášť za celú dobu nedokáže ráznejšie pohnúť, príde to moc statické, príliš komorné poňatie /40%/ ()
Hodí se flanderská krajka s růžovým brokátovým kanýrkem ke gilotině? Dá se říci hermeticky uzavřená společnost, která ví, že jí zbývá pár posledních dnů, po kterých už život nikdy nebude jako dřív. Povětšinou vyprávěno perspektivou prostého člověka, sloužícího oddaně svým pánům. Člověka, který je panstvu blízko a přitom celou dobu tak daleko. Tu paralelu s berlínským bunkrem v Pádu Třetí říše nejde přehlédnout.. Od Jacquota komorní kostýmní drama se zajímavou předčítačkou L.Seydoux, nepříliš účinnou snahou o přesah a do jisté míry promrhaným potenciálem. Marie Antoinetta od Sofie Coppola mi přišla osobitější a s cílevědomější autorskou vizí. ()
Přesladké niterné hledisko věnované posledním dnům Marie Antoinetty ve Versailles. V českém prostředí podobnou metodu známe z Vávrovy Veroniky, kde nám také hlavní hrdinku vykresluje především pohled do ní zamilované stoupenkyně. V Les Adieux à la reine jsou emoce ještě intimnější, už pro ten zkrácený čas. Nádherný soukromý pohled do mozaiky Velké francouzské revoluce. (Předlohou je román, který česky samozřejmě nevyšel.) ()
Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. ()
Pěkné kostýmy a účesy, nic víc ... ()
Trochu jiný pohled na jeden ze ztěžejních okamžíků dějin svobodného lidstva světa. Velmi "komorní" pohled.. ()
Co říct, pro mě byly na celém filmu nejuhrančivější herečky, především ty mně nejznámější, Diane Kruger a Virginie Ledoyen, z nichž jsem pomalu nespustila oči, když se v záběru objevily. Léa Seydoux a hudební motivy skončily na druhém místě. Samotný příběh posledních dnů předčítačky Marie Antoinetty mě ale vcelku nijak neoslnil, ačkoli ani neurazil. Pěkně natočený i zahraný průměr. 60% ()
Konečně kvalitní artový snímek o ženách, který je ovšem vtipný tím, že je natočen ryze mužským pohledem, takže takřka v každém pohledu je nějaký ten velmi hluboký výstřih. Trochu rozpačitá jsem z lesbických motivů, ale co už - obě dámy jsou alespoň krásné. Každopádně je tam příjemně roztěkaná kamera a vůbec hysterická atmosféra Versailles. Tam kde končí Marie Antoinette, začíná Sbohem královno. Berlinale 2012 – Haus der Berliner Festspiele ()
Ach tá Mária Antoinetta, človek vážne nevie, či bola naozaj až tak hlúpa, alebo len chladne, bezcitne a arogantne povýšenecká... Výborný námet, zaujímavé obdobie, no snímok toho po dramatickej stránke veľa neponúkne - mdlé a nezáživné spracovanie, žiaden psychologický ponor do postáv, žiadna atmosféra (pritom podmienky tu na ňu boli), minimum pocitov... len častá nuda. Jediné čo ako-tak oslovilo bol výborný herecký prejav L. Seydoux a slušná výprava. Podpriemer. 40/100 ()
Kostýmní podívaná, která se pokoušela evokovat atmosféru strachu a napětí ve Versailles, ale moc jí to nešlo. ()
Příjemné překvapení, zatím je to tady docela podhodnocené, řekl bych. Jedná se po formální stránce o naprosto výtečně natočený film, vyniká zejména svěže realistické pojetí kamery. Co se týče děje, tak se film neustále odehrává v jakémsi vakuu a velmi sugestivně tak pomocí kusých informací "zvenčí" evokuje atmosféru Versailles jako izolovaného města ve městě. Herecké výkony jsou velmi dobré, zejména Diane Kruger byla Jacquotem dobře režírována a svou neurotickou královnu plnou strachu z věcí budoucích zahrála až překvapivě přesvědčivě. Všechnu pozornost ale na sebe strhává v prvé řadě nádherná Léa Seydoux a především její výstřih, na kterém si kameraman až nápadně často pochutnával :). Docela mě rušila akorát zvláštně zvolená hudba, tedy hudba - spíše takové to nenápadně dunění a probublávání v pozadí, hodící se spíše do thrilleru. Nedočkal jsem se ani jednoho tónu klasiky, což trochu zamrzí. ()
Nuda, nuda a nuda! ()
Povedená dobová atmosféra, líbily se mi kostýmy a interiéry s exteriéry. Zaujmul i projev představitelky hlavní role, ale marná sláva - bylo to bezkrevné, chaotické a neschopné upoutat. kdyby jste se mě po deseti minutách zeptali, nedokázal bych si vybavit jedinou scénu. Škoda. 30% ()
"Bože, tady se nikdy nedalo žít !! Je to mauzoleum Ludvíka XVI. !!" Takový Můj týden s Marií Antoinettou, který se však bohužel v rukou Benoita Jacquota stává spíš takovou nadšenou onanií nad vlastní režijní invencí než čímkoliv jiným, když se nakonec skřípění zubů pod tíhou historické nepřesnosti zdá vlastně jako čirá zbytečnost.. ()
60% ()
Musím říct, že z filmu jsem měla pocit, že ho natočila žena, Benoit Jacquot mě tedy překvapil. Vztahy mezi Marií Antoinettou, její předčítačkou (předčítání je tááák sexy, že tohle byl druhý film během pár let, kdy předčítačka zcela ovládla smysly svého posluchače. Co takhle natočit film o chlapovi, co je předčítač?) a jednou šlechtičnou. Splývání snu a skutečnosti, všudypřítomné erotické dusno, nádherné kostýmy a zejména výborné herecké výkony tří hereček dělají z tohohle filmu něco víc, než jen další z filmů o posledních dnech Marie Antoinetty. ()
Doslova lesbická rekonstrukce posledních dnů přepychu Marie Antoinetty. Vždy mě zajímalo pozadí takových různých historických událostí - pocity služebnictva apod.. Dost mě pobavilo zařazení tohoto filmu do drama. Už jen pro četnost pádů služebnice bych tu její lesbickou oddanost brala s rezervou sobě vlastní. Jistě je známo, že tento film je tak trochu jemně lesbický - nebo na mě tak působí(dotyky královny a služebné, pohledy hereček na sebe apod..). Je mi známo, že Marie Antoinetta byla zhýralá a nedbala tolik přísné etiketě na královském dvoře, ale postrádala inteligenci, kterou měla její matka Marie Terezie. Ze začátku byla královnou milovanou a poté nenáviděnou... A docela i chápu proč. Diane Kruger v roli Marie Antoinetty byla vcelku přesvědčivá i když se nikdy nepřestanu divit jak zvládá hrát v tolika jazycích. Ukončila bych to takto: „Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně.“ Těmito slovy se královna Marie Antoinetta omluvila katovi, jemuž omylem šlápla na nohu. P.S. Mrzí mě, že s historií tento film má pramálo společného. ()