Brygmi

Nehodnotitelné. Skvěle sestříhaná série s geniálním obsazením (hlavně Lauren, Chrissy a Devon), která měla nakročeno do mé top ten... aby ji pak potopil poslední díl s naprosto nesmyslným twistem, který jde proti základním principům hry. Survivor zažil lepší i horší časy, ale tohle překročilo skutečně únosnou mez. Jsem smutná.

Nejdepresivnější seriál (nejen) o duševním zdraví, navíc skrytý pod škatulku muzikálové komedie. Pokud na začátku seriálu je Rebecca Bunch jen trochu trhlá žena posedlá romantickými vztahy, na konci druhé série už je jasné, v jak temném prostoru se pohybujeme a že vlastně o Joshe/Grega/Nathaniela ani zase tolik nejde.

Skvělá kombinace telenovel (však je to také remake jedné z nich) a tradičního romcom seriálu. Jane je těhotná panna, otcem dítěte je její dávná platonická láska, jeho sestra ji omylem oplodnila a má vztah se svou nevlastní matkou, otec Jane je hvězda telenovel a je to prostě tak zábavná směsice všeho možného, že tomu nemůžu odolat. Navíc neskutečně sympatické obsazení.

Dvanáct let natáčený film o životě jednoho obyčejného kluka se nezaměřuje na zlomové okamžiky, ale naopak jen na drobné epizody, které se důležitých momentů pouze dotýkají. Některé segmenty jsou pak i zcela „nedůležité“ pasáže, drobné rozhovory o ničem. Možná v tom tkví největší síla a největší slabina filmu, kdy si dovedu představit, že pro některé diváky bude Boyhood naprosto nesledovatelný. Zatímco trilogie „Before...“ byla ohraničená dvěma postavami a setkáváním po letech, zde se postavy objevují a mizí takřka bez vysvětlování, protože se ocitáme vždy v „náhodných“ okamžicích Masona života. Navíc univerzální milostný příběh je nahrazen ještě univerzálnějším (a o to víc problematickým) procesem stárnutí. Ukazování banality a všednosti života je ale ve své jednoduchosti alespoň pro mě naprosto fascinující. Netýká se to jen při sledování fyzické proměny, ale hlavně proměny názorů a postojů, k čemuž dochází vždy velmi nenásilně. Plynutí času zprostředkovává i skvěle vybraná hudba (diegetická i nediegetická) a občasné zmíňky o důležitých událostech posledních několika let (Harry Potter, Obama). Boyhood je zřejmě první časosběrný fikční film, ale rozhodně to není nějaký podivný experiment. Vše nějakou záhadou funguje, a to včetně takřka tříhodinové stopáže. Každopádně je to spíše festivalová věc a v běžné kinodistribuci si to moc představit nedokážu.

Děti hrající si ve zpomalených záběrech na pláži, Rose Byrne objímající Ježíše (WTF?), tklivá hudba a tři hodiny. Tak špatné, že se tomu ani nedalo smát.

Filmy Wese Andersona jsou autorsky rozpoznatelné – výrazně stylizované, plné bizarních postav a obsazené pořád stejnými herci. Grandhotel Budapešť je svéráznou poctou kinematografie (proměny formátů) a vyprávění obecně, nicméně stylová Andersonova stránka zůstala nezměněna. To, jak film budete hodnotit, se pak bude odvíjet od toho, jak moc vás Andersonův styl nudí nebo jak moc si ho naopak užíváte. Grandhotel je svižný, zábavný, je prapodivně evropský, ale z hlediska stylu už nic moc vzrušujícího nenabízí. Respektive se poměrně rychle okouká a hlavně pasáže uprostřed jsou pak poněkud těžkopádné. Zajímavé je se zaměřit na samotné herce, kteří neztělesňují plnohodnotné charaktery, ale jen figurky, jejíž herecký projev je naprosto jednotný a v podstatě zaměnitelný (důraz na gesta, mimiku, nejrůznější tiky). Spousta hereckých jmen je pak zde vyloženě spíše jako cameo. Bill Murray se objeví například na asi dvě minuty v takřka nedůležité roli – ale Grandhotel Budapešť je film Wese Andersona, takže tam Bill Murray být musí a publikum jeho přítomnost (a stylizovanost) ocení. Stejně tak i Tilda Swinton nebo Edward Norton – je prostě tak nějak uspokojivé vidět určité herce v přehnaných kostýmech a deklamující podivné dialogy.Berlinale 2014 - Friedrichstadt Palast.

Některé pasáže jsou přepáleně akční a bizarně zábavné (škola), jiné naopak vyloženě krásné způsobem snímání. Bohužel film sráží chvíle, kdy se snaží být vážný a vyjadřovat se ke společnosti, diktátorství, náboženství, etc. Hrozně špatný je v tom hlavně monolog hlavního hrdiny a také úplný závěr filmu. Celé to v podstatě nedává smysl a evokuje to spíše videohity devadestých let, což mi přijde poněkud málo.

Paul Rudd si čte knihu o Nietzschem a Jeremy Sisto je třídní playboy. Esence devadesátek.

Nymfomanka nepůsobí dramaticky ani eroticky a spíše dává vzpomenout na (pseudo)umění, kterému ukazuje vztyčený prostředník Velká nádhera. Je to v podstatě hrozně nepřekvapivý film a recyklace zcizujících prvků, metafor, podivného střihu a odkazů na všechno možné (Bach celkem vtipně připomene Mortal Instruments: Město z kostí). Provokaci z hlediska sexuality nepotřebuji (a ani ji nedostanu), každopádně provokace z hlediska filmařských ambicí by se hodila. K uspání poslouží zdlouhavé pseudopsychologické dialogy (parafráze : „Já jsem TAK špatná!“ „Ale nejsi.“ „Ale né, jsem,.“ „Ale nejsi, mně se to nezdá tak hrozný.“ „Však počkej, jsem strašně špatná.“). Každopádně za reklamní kampaň palec nahoru, takhle se dělá film-událost.

Pro mě paradoxně o dost slabší než první film. Z poměrně drsné Hunger Games All Stars předlohy se stala soft romance, která už nevíc nemá ani perverzní kostýmy. Je to celé příliš učesané, uhlazené, ničím neprovokující. Na druhou stranu pořád musím pochválit, že z genderového hlediska je to stále progresivní a Peeta ztělesňuje milostný protějšek, který je třeba zachraňovat, aniž by se ovšem z Katniss stal chlap. Obrácené role pořád fungují.