bratr.Milan

Poslední velkou zabijačku jsme pořádali někdy v polovině devadesátých let. Sešla se rodina rozptýlená po celé republice. Já byl tenkrát jihomoravský týnejdžr a poslali mně hodit vnitřnosti, do vařícího kotle. Asi za hodinu na mě strýc řve, „proč si tam hodil i játra?! Ty potřebujeme syrové na paštiku!“ Teta se mě zastala: „Nekřič na něj! On to nevěděl, měl si mu říct, že tam má hodit všechno kromě jater“. Inu. Musela se koupit v obchodě, abychom měli domácí paštiku. Na zabijačku přijel i strýc, který pracoval a bydlel u Prahy a přivezl s sebou kamaráda s manželkou. Kdo znáte kulturu zabijaček, víte, že každý zúčastněný si odnáší část prasátka, jako výslužku. Nezáleželo na tom, že kamarád z Prahy nebyl jako pomocník příliš platný. Během zabijačky se otevřeli staré neuzdravené rány a na konci se někteří rozcházeli rozhádaní. Starenka na odcházejícího strýce křičela: „A prýště si sebú dovez deset Pražáků!!!“ --- Po shlédnutí krátkometrážního studentského film Anatomie českého odpoledne, jsem byl zvědavý, jak se jeho tvůrce popasuje s celovečerním formátem. Fandil jsem mu, protože měl svůj osobitý styl. A můžu říct, že to zvládl. - (následují malinké spoilery) – Měl jsem strach, aby některá z postav nezemřela, či skončila jinak tragicky, ale autor udělal sladký happyend. Že se vydal opačně než ve svém studentském snímku jsem rád, ani malý kluk, ani děda neumřel, jak jsem po minulé zkušenosti čekal. Z celého snímku jsem cítil velký boj a námahu tvůrce, aby dostál očekávání, nebo se možná vyrovnal starším českým filmovým klasikům. - Teď přidám trochu kritiky. Jako u svého studentského počinu, tak i tady, se Adam Martinec mazlí s postavami, záleží mu na nich a každou má rád. První půlka je pro diváka velmi náročná, ukazuje jen negativní jednání a konflikty postav. Divák si musí počkat a oddechne si až později, kdy jsou ukázány i pěknější chvíle. Po silném stresu přichází uvolnění. Martinec má dobře odpozorované vnější chování a hlášky obyčejných vesničanů, ale nejde moc do hloubky. A proto si musí pomoci okatě symbolickými vyjádřeními. Například Karel upadne a vyleje na sebe prasečí krev z lavoru, jako symbol uvědomění si svého zraňujícího jednání vůči ostatním. Musí se doslova vykoupat v krvi, aby se obrátil. Jako pěst na oko na mně zapůsobila píseň „Lásko, Bože Lásko“ při závěrečném happyendu. Byla zde, aby i hloupější divák pochopil, že nejdůležitější je láska? Nevím. Myslím, že by bylo mnohem lepší, vložit tam originální hudbu zkomponovanou přímo pro tu situaci. Něco, jako je hlavní hudební motiv ve Slavnosti sněženek. Takto to vypadalo, že se Adam Martinec bál vážnějšího, nebo poetického vyznění a v duchu moderní doby zlehčoval scénu humorným pomrknutím. Jako by si s dobrým koncem nevěděl rady. Nenechal u diváka doznít lidské a morální poselství a místo hudby vrazil do titulků nezávazné „vtipné“ tlachání protagonistů. To podle mě byla chyba. Myslím, že mu měl někdo se scénářem pomáhat. Rád bych viděl, Martincovu spolupráci na podobném filmu s nějakým dobrým současným spisovatelem podobně jako spolupracoval Menzel s Hrabalem u Sněženek. Mohlo by vzniknout velmi dobré dílo. I když nevím, jestli v současnosti nějaký „nový Hrabal“ existuje. Mord je přesně za tři a půl hvězdy, ale protože panu Martincovi fandím, dávám za čtyři.

Martha Graham představuje své umění a tanečníky ze svého studia. Její styl se na první pohled zdá chladný a technický, ale když pak tancuje, ovládá svoje tělo, tak dokonale, že je schopna vyjádřit jakoukoliv myšlenku, emoci a komunikovat pomocí těla a jeho pohybů. Ona a její tanečníci používají tělo podobně jako profesionální hudebník svůj nástroj. Tanec je pro ni způsob komunikace, a proto ovládá svůj jazyk co nejlépe a stále se učí mluvit. Skrze disciplínu v technice dosahuje svého cíle: svobody. „Skrze disciplínu svého řemesla se naučíte být skutečně svobodní“, říká. A já to mohu podepsat. Bez disciplíny můžete být svobodní jenom zdánlivě a chvilkově. Svoboda bez disciplíny vás postupně přivede k záhubě. Asi po deseti letech cvičení se stanete tanečníky. To neznamená, že do té doby netancujete. Ale chce to čas, aby dům vašeho těla pojmul božského nájemníka, ducha. Nejde tu o talent. Všichni lidé se rodí s genialitou, ale někteří si ji udrží jen pár minut. Co se stane, budete-li na sobě deset let pracovat? Možná se unavíte, ale pokud se protlačíte dál, nebudete tancovat ve skupině čtyřiceti tanečníků, ani čtrnácti, stanete se jedním z pěti, nebo ze čtyř. A nejde o žádnou soutěž, neexistuje žádná soutěž s ostatními. Soutěžíte jen s jedinou osobou. Hádejte, se kterou! Nejde o talent. S tím s Matrhou souhlasím a to také sám říkám lidem, kteří si povzdechnou, že nemají takový talent jako já, když chválí moje kresby nebo obrazy. Nejde tu o talent, ale o to, že jsem víc než deset let na sobě pracoval. Všichni se rodíme s genialitou, ale někteří si ji udrží jen pár minut. Pokud budete naslouchat moudrým myšlenkám této umělkyně, může vás něco naučit, nejen o tanci.

V tomto Království bych rozhodně žít nechtěl. Celé je to neuvěřitelný filmový zážitek na pokračování.