bratr.Milan

Dne 4. června 2005 čínský filmař Lui Wei míří s kamerou a jednou jednoduchou otázkou na pekingskou univerzitu a náměstí Nebeského klidu. „Víte, co je dnes za den?“ ptá se kolemjdoucích studentů a mladých lidí. Ten den je 16. výročí studentského povstání na náměstí Nebeského klidu, při němž bylo rukou čínské armády zabito několik stovek protestujících. Když Liou pokračuje ve svém dotazování, většina říká, že o tom nic neví, a rychle pokračuje v cestě nebo se nechápavě dívá do kamery. „Nechci o tom mluvit“, „Vypněte kameru“ a „Nevím“ jsou nejčastější odpovědi – důkaz, že vzpoura je v Číně stále tabuizovaným tématem. Liouův film zachycuje, jak chaos a násilí onoho dne vystřídalo ticho. Ukazuje, jak si mladí lidé neuvědomují, že toto téma bylo po léta zakázaným tématem rozhovorů a že vzpoura byla úřady utajována. Liu však tímto filmem prolamuje mlčení tím, že ukazuje jejich popírání.

Kamera z dálky sleduje nic netušící lidi v ulicích Paříže, vybírá si jednotlivce a pomocí detailních záběrů na jejich tváře na malou chvíli proniká do jejich životů a sleduje co dělají. Lidi spěchají, postávají a přemýšlejí, baví se s přáteli, řeší běžné problémy. Film je uveden krátkým komentářem, neslyšíme zvuky ulice ani lidí, ale vše sledujeme za doprovodu hudby.

Rekonstrukce vraždy Mahmouda Al Mabhouha velitele organizace Hamas, která se stala 19. ledna 2010. Film je poskládán jen ze záznamů bezpečnostních kamer hotelů a letiště v Dubaji s doprovodným textem co se na záběrech děje. Sledujeme pohyby několika podezřelých týmů specialistů plánujících vraždu od jejich příletu do Dubaje 19 hodin předem až k odletu po jejím vykonání. Týmy používají speciální komunikační zařízení, různé techniky klamání, jako jsou převleky, aby splnili svůj úkol.

Dokumentární záznam přípravy benefičního koncertu Yvese Montanda ve prospěch chilských emigrantů, který se konal 12. února 1974 v pařížském sále Olympia. Slavný zpěvák se rozhodl pro toto gesto v důsledku svržení Salvadora Allendeho a nástup generála Augusta Pinocheta, který v Chile nastolil vojenskou diktaturu. Přípravy probíhaly v rychlosti a ve velkém napětí. Montand nestál na pódiu šest let a měl jen osm dní na přípravu, vidíme ho nervózního a občas propadá záchvatům zuřivosti. Není to klasický dokument o chystání koncertu, spíše sledujeme tělesné reakce Yvese Montanda na stres, jeho ruce a nohy, až s blížícím se závěrem příprav pohlédneme zblízka do tváře zpěváka. Charakterizuje ho pantomima jeho těla, je zde zachycena precizní práce s výrazem, tělem, prostorem a samotný zpěv je upozaděn. Montand běhá, cvičí, zkouší, a nakonec zazní jeho interpretace písně „Le temps des cerises“ na koncertu. Nejedná se o oslavný dokument, ale o přiblížení se k umělci jako k člověku, proto ho Marker nechá mluvit o politice a ženách a vkládá do snímku i ukázky z některých jeho filmových rolí.

V první části Chris Marker vypravuje pomocí fotografií a archivních záběrů oslavnou filmovou esej o vlacích, které ve dvacátých letech dvacátého století rozšířily socialistickou revoluci do celého Ruska. Vagóny pomalované proticarskými a proticírkevními obrazy přivážely k lidem Leninovi projevy i propagační filmy. V druhé části přijíždí sovětský režisér Alexandr Medvědkin v roce 1971 do Francie na pozvání filmařské skupiny SLON. Vypráví o své zkušenosti, kdy v roce 1932 s týmem filmařů jezdili po Sovětském svazu ve vlaku upraveném na filmové studio a laboratoř. Navštěvovali vznikající kolchozy a továrny. Natáčeli se zemědělci a dělníky takzvané „okamžité filmy“, ty jim následně pouštěli. Diskuze po projekci často vedla k řešení problémů, na které film ukázal. Na závěr Medvědkin shrnuje jak tato zkušenost ovlivnila jeho život a tvorbu.

Pět žen z umělecké skupiny Kolektiv Prádelna sedí na postely v pokoji a povídají si. Čtou texty o projektech, které jiní umělci dělali s bezdomovci a upřímně je komentují ze svého pohledu žen, jež samy zažily život na ulici.

Dokument o znovuobjevení zapomenutého prvního filmu Chrise Markera. Celým snímkem nás provází neznámá mladá žena v černém. Je to režisérovo alter ego, nebo skutečná restaurátorka filmů? To se nedozvíme. Ta postupně objevuje kotouče filmu Olympia 52 v archívech, vysvětlí nám pozadí a vznik díla, neobyčejné filmové reportáže z Olympijských her v Helsinkách v roce 1952. Na této dobrodružné až detektivní cestě se ho Julien Faraut snaží vzkřísit a vytáhnout ze hřbitova zapomenutých filmů i přes odpor Chrise Markera, který si přál, aby zůstal tam, kde je. Díky tomu se ukazuje jeho zvláštní vztah ke svým minulým dílům, u některých z nich nechtěl, aby byly znovu promítány. Jsou zde i ukázky z e-mailové korespondence s Markerem v posledním roce jeho života.

Celý film je koncipován jako dopis divákovi, obrazová esej, jejíž struktura je komplikovanější než Markerovi předcházející snímky. Střídá se zde cestopisný dokument, animovaný film o mamutech, písně, falešná reklama o sobech, antropologický dokument, reportáž a filmová esej. Marker se zde nezabývá obvyklou návazností jednotlivých záběrů na sebe, ale propojuje obraz a zvuk podle komentáře. Slavná je část, kdy ukazuje stejnou sekvenci třikrát a pokaždé ke stejným záběrům připojuje jiný komentář, poprvé prosovětský, podruhé protisovětský a poslední neutrální, aby poukázal, že nevěří v objektivitu dokumentů. Komentářem, který je někdy vážný, jindy poetický nebo hravě ironický, popisuje svůj pohled na Sibiř od přírody, přes obyvatele, její mytologii, technologický pokrok, od pravěku až k budoucím cestám do vesmíru.

Krátký film nám ukazuje souboj dvou černých býků ze známých býčích zápasů v japonské Okinawě. Díky působivé kameře, blízkým záběrům, zoomům a hudbě se ukazuje, že mnohem zuřivější než býci, jsou muži, kteří je vedou a provokují.

Záběry na slona v zologické zahradě, který tím, jak se hýbe, vypadá jakoby tančil tango.

Krátké záběry na zvířata v zoo, které se díky montáži zdají obžalobou jejich věznění.

Krátká meditace o sovím pohledu. Ve snímku se střídají pohledy Markerova oblíbeného zvířete za doprovodu elektronických zvuků.

Milovaný kocour Chrise Markera jménem Guillaume-en-Egypte leží líně na klávesách klavíru a poslouchá hudbu.

Animovaný snímek vznikl spoluprací tvůrců Juliette Hamona Damouretta, Marca Herichera a Jao M'Changama. Ruka animátora kreslí křídou na tabuli jednoduché panáčky, rozděluje je do skupin (množin, bublin), které mezi sebou bojují o vymezený prostor, a ruka do jejich snah různě zasahuje. Animace cituje a vzdává hold prvním animovaným snímkům tvůrců, jako byli např. Émile Cohl nebo James Stuart Blackton.

Tři přátelé si povídají nad fotografiemi jednoho z nich. Nikdy nevidíme účastníky rozhovoru a pouze si můžeme vše představovat prostřednictvím fotografií, které jsou určitými odrazy jejich myšlenek. Úvahy o fotografickém umění a politice obsahují osobní vyrovnání se Sovětským svazem, který dřív Marker nekriticky obdivoval a rekapitulaci jeho dosavadní tvorby. Vše je zde podřízeno osobnímu a subjektivnímu pohledu tvůrce.

Filmová esej zkoumající prostřednictvím fascinujících mikroskopických záběrů tajemství života, embryologii, buněčný život, vnik zoologických anomálií, manipulaci s chromozomy a hormony, partenogenezi a tajemství nesmrtelnosti. Na filmu spolupracovali jako odborní poradci biologové Etienne Wolff a Paul Becquerel.

První film Chrise Markera, který vznikl jako zakázka pro organizaci Peuple et Culture s podporou francouzského ministerstva školství. Jedná se o dokumentární reportáž z 15. olympijských her v Helsinkách, kterých se poprvé účastnil Sovětský svaz a kde za Československo svými výkony zazářili manželé Zátopkovi.