Kyvadlo, jáma a naděje

Musím říct, že sledovat Švankmajera v noci při nulovém osvětlení už nikdy nebudu. Pokud je vůbec možné adaptovat Poea se vším všudy, pak jedině takto - experimentálně, krátkometrážně a intenzivně. Už od samého začátku kamera těká po kostlivcích na stěnách místnosti, a pravidelně švenkuje, čímž diváka trvale udržuje v nepříjemném napětí. Neexistují celky, neexistují ani polodetaily. Vše je provedeno v čistých, rychle stříhaných detailech, které informační hodnoty celků nemají, a divák se nedokáže orientovat v místě, čase a situaci. Je tedy maximálně ztotožněn s postavou, čemuž napomáhá množství záběru evokujících pohled vlastních očí. Film je díky tomu maximálně subjektivizován a nedovoluje (a ani nechce, protože zkrátka NESMÍ) divákovi poskytnout informace, které v klasickém filmu očekává. Zde existuje jen postava (respektive divák), jáma, kyvadlo, místnost, kostlivci, jídlo, krysy, a nic jiného. Sled záběrů udržuje standardní kontinualitu a svým způsobem tvoří miniaturní "děj", který pokračuje v logickém řetězci příčiny a následku. Vlastně tedy nejde o surrealismus - a nejde ani o příběh - ale o čistou lyriku, která je nosným a vlastně i jediným znatelným prvkem Jámy a kyvadla. Poe nikdy nebyl bůhvíjaký vypraveč, ale kompozicí textu a květnatými popisy dovedl úžasně hypnotizovat čtenáře a vnutit mu intenzivní pocity paranoie a děsu. Švankmajer to pochopil naprosto dokonale, a natočil film, který svým minimalismem maximálně využívá svého potenciálu. Hypnotizuje diváka a nedovolí mu soustředit se na žádný rušivý prvek, který by zastínil jeho přímou reakci na sled záběrů. Kyvadlo, jámu a naději nelze stavět na stejnou metu jako kteroukoliv jinou adaptaci Poeova díla. Tento film sice stojí na základech filmové řeči, ale používá ji nikoli k vypravování, ale k co nejvěrnějšímu vyniknutí lyrické geniality Edgara Allana Poea. 90% (29.10.2010)

Atmosféru povídky vystihl Švankmajer výborně, se skvělou kamerou a neuvěřitelnou grafickou stránkou. Tentokrát žádné animační hříčky, jen kyvadlo, které vás má přeseknout, z pohledu první osoby (což je, uvědomíte-li si téma povídky geniální nápad), bizarní obrazy, ohnivá tlama. Atmosféra první části je děsivá a depresivní. A pak geniální pointa, převzatá z povídky Isle Adama. I díky stylizaci á la první němé filmy jeden z nejlepších Švankmajerových filmů, rozhodně má ale nejblíž k horrorovému žánru. (17.05.2009)

Švankmajer tu nemá jednu věc. Nemá trpělivost. To kyvadlo padá dolů tak rychle, že by se za to nemusela stydět bondovka. Trochu to odporuje původnímu záměru z povídky, kdy tíseň pramenila právě z nekonečného času, kterým jednotlivé pasti sklapávají. Ale dobře, je to stále působivé. Jen se s tím posunem musí počítat. (11.01.2014)

Pravděpodobně vrchol krátkometrážního Švankmajera, který rafinovaně skloubil dvě rozdílné předlohy do jednoho funkčního tvaru plného zmaru, klaustrofobie, strachu i té naděje. Výborně využité PoV pomáhá v napojení se na anonymního hrdinu, animace pokorně slouží ději, přesto nemizí svojský autorský styl režiséra, jenž zde po Otrantském zámku a Zániku domu Usherů dovedl k dokonalosti svou už tak vytříbenou metodu specifického adaptování a pokrucování legendárních literárních látek. 95 % (23.02.2019)

Poe vskutku byl mladík plný nebeského optimismu a radosti. Neboť z jaké jiné, než euforií ze života poblázněné mysli, by se mohla zrodit tak ďábelská povídka, jako Pendulum? Raději nemyslet na to, co se slavnému spisovateli honilo po nocích hlavou. Oproti Zániku domu Usherů zalézá tento krátký film o něco hůře pod kůži, nicméně atmosféra plná strachu přetrvává i zde. Noční můra každého člověka na sebe díky Švankmajerovi vzala reálnou podobu a divákovi nezbývá, než se nechat unášet neutuchajícím proudem mistrovských záběrů. Konec všemu nasazuje pomyslnou trnovou korunu, a na tváři někoho možná vyloudí i posměšný úšklebek... (24.04.2010)