gjjm

Vždycky mne zajímalo, jak je vlastně Gibusíkova slavná věta francouzsky. Nic moc: "si j'aurais su j'aurais po v'nu."

Někteří jsou ďáblem (nebo, řečeno o něco sekulárněji s C. G. Jungem, se svým vlastním duchovním stínem) pokoušeni a upadají v pokušení, jiní vcelku pokojně koexistují ve lhostejnosti k dobru a zlu... A někteří proti němu činně bojují. A ti v první linii jsou nejvíc ohrožení - je s podivem, že si tuhle jednoduchou pravdu doposud v satanských horrorech nikdo neuvědomil. Velice dobrý exorcistický horror a zároveň poněkud filosofující příběh o víře a pochybnostech na pozadí exorcistického výcviku mladého jáhna (ovšem pojatý naprosto neutrálním způsobem a ponechvájící jakékoliv řešení na divákovi; netáže se ani tak po existenci a povazee Boha, ale spíše po existenci a povaze hříchu, což je otázka zdánlivě politicky korektnější a méně závažná, ale ve svém důsledku mnohem palčivější pro všechny formy náboženských a nenáboženských smýšlení), kupodivu nikoli vykrádačka starých satanských horrorů, ale snaha vytvořit něco nového, s novými nápady, novou imaginací a novým stylem (mula s červenýma očima se dost povedla) - ovšem navazující i na klasiku (Hopkins). Film vcelku zajímavě spojuje severskou filosofičnost, americkou spektakulárnost a italskou imaginativitu. Potěšila mne rovněž absence jakéhokoli romantického příběhu, byť se k němu jednu chvíli schylovalo. Že by v této oblasti konečně svítalo na lepší časy?

Adaptace jedné z dějových linií románu Stanice Bouřná aneb Den delší než století aneb A věku delší bývá den od Čingize Ajtmatova (jsou to tři různé verze téhož románu, jen upravené každá pro jinou cenzuru) a jeden z mála turkmensky mluvených filmů v historii, prý slibný, leč nerozvinutý začátek filmové historie turkických národů. (Nemohu si odpustit jednu polokonspirační teorii, podle níž jsou Moravané v podstatě turkickým národem, anžto první moravský kníže Mojmír byl vlastně do východní Evropy zabloudivší potomek nějaké perské či turkmenské královské dynastie; proto se Moravané ve středověké řečtině občas nazývají Margi, stejně jako nějaký turkický kmen - ano, samozřejmě je to blbost, ale musíte uznat, že to má jistý půvab.) Čas je neurčitý, období, kdy kočovní velbloudáři úpěli pod krutostí barbarských nájezdníků (může to být právě tak třinácté jako dvacáté století - v těchhle končinách se svět nemění), prostor jsou nepřehledné, široširé stepi střední Asie (v knize v oblasti Sary-Ozek, ve filmu někde na tureckých hranicích); příběhem je mýtus o mankurtech, otrocích, jimž byla krutou procedurou zničena paměť, o ztrátě identity (osobní, kulturní, národní, náboženské - dosaďte si, co je Vám libo) a jejích hrůzných důsledcích. Nejde o obvyklý kulisovokostýmový historický film, ale o zfilmovaný mýtus, kde je reálná složka zredukována na bezvýznamné minimum, kde záleží nikoli na příběhu, nikoli na historických reáliích, ale na prolínání metafysiky s ethikou, kde se skutečné drama odehrává v rozporu v základních filosofických otázkách, v problémech paměti, identity, svého umístění ve světě lidském, přírodním, nadpřírodním, toho, zda a jak je možné člověka z této posice vyrvat a jak strašlivé důsledky to může mít, zda pak zůstane člověkem a zda pak zůstane aspoň něčím, jak moc záleží na naší identitě, jak moc se musíme hlídat, abychom nezapomněli... Protože paměť, naše i cizí, to je kontinuita, paměť je nesmrtelnost, ztráta paměti je vražda vlastní matky (takto metaforicky, v mýtu doopravdy), zničení vlastních kořenů (čímž se myslí také, ale nikoli pouze, odnárodňovací procesy v SSSR, odnáboženšťovací postupy v ČSSR - náboženská kultura je právě tak důležitou součástí lidské identity, jako kultura národní, ač si to my, obyvatelé ČR, z náboženského hlediska učebnicoví mankurti, těžko přiznáváme ... ale také globalisace, veškeré mustrování lidských individualit a tak dále). Můžeme se nechat ovlivňovat, to ano. Můžeme s ovlivněními pracovat, zlepšovat svou paměť, totiž svou vlastní kulturu, svou vlastní identitu, ať už národní, náboženskou, ethnickou či osobní, o cizí inspirace... Ale nesmíme ji ztratit. Jsme - dovolíte-li mi pokračovat ve výkladu tohoto mythu - jacísi strážci pokladnice. Můžeme z ní brát, musíme do ní dávat - ale za žádnou cenu ji nesmíme ztratit. I to je - podle tohoto mythu - smysl lidského života; sloužit Něčemu Vyššímu, což jsou v tomto případě naše vlastní kořeny, prameny naší identity. A když ji ztratíme, můžeme se sice dopustit strašlivých zločinů na svých vlastních kořenech a pramenech, ale přece jen máme naději, protože i když si nepamatujeme svoje vlastní jméno, původ a rodiče, když už neznáme písně své země, abych se trochu podržel působivé turkické imaginace a nepřeváděl ji zas tak násilně do stylu evropské essayistiky, není nám zavřena cesta tam, kde jsou pravé kořeny lidství, nezávislé na identitě - k přírodě, k Zápřírodí, k Slunci a Měsíci, s nimiž jediným mankurti mohou mluvit, k Božství (?)... To je zhruba význam (aspoň jak já jej vnímám a pro sebe interpretuji) Ajtmatovovy knihy, a jsem nesmírně rád, že to aspoň někteří filmaři nezkreslili nebo neztrapnili, jak to tak bývá. Že se aspoň někomu podařilo zfilmovat mythus jako mythus a ne jako efektové drama. (A taky jediný případ, kdy jsem měl tu čest slyšet, že se obvykle poněkud katalepticky působící ruští lektoři, možná strženi působivostí filmu, doopravdy snaží hrát, dokonce nezávisle na Turkmenech a docela slušně...) A citát na závěr? Někde jsem četl, že důkazem mythovosti mythu je to, že z nejbanálnější frase udělá magické zaklínadlo. Svatá pravda... Kak těbja zavut? Man-kurt! Man-kurt! (P. S. Nikomu to neříkejte, ale dá se to najít na Youtube.)

Komorní studie lidské arogance a sebeklamu nadřazenosti, maskované za volnomyšlenkářství. Esesák totiž nemusí být esesákem pouze mezi ostnatými dráty Auschwitz-Birkenau, s esesáky duší (jak to vlastně bylo s Huppertovým skutečným esesáctvím? co když ve filmu jen blafuje...?) se můžeme setkat kdekoliv, třeba i jednoho dubnového večera roku 1961 v hospůdce třetí cenové skupiny v socialistickém Československu... Nebo mezi paneláky, čnícími do kyselými dešti rozežraného brněnského nebe v desátém roce třetího milénia od chvíle, kdy jeden člověk (Člověk?) z Nazaretu kráčel po Křížové cestě. Krutost je pochopitelně nepoměřovatelná, nicméně kořen jejich zrůdnosti je tentýž - přesvědčení o vlastním nadlidství. A, jak už to bývá se vším, ex fructibus eorum cognoscetis eos... Film je z celkového úhlu pohledu velice dramatický a temný, i díky skvělým hereckým výkonům, především Růžka a samozřejmě Hrušínského. Zajímavá je Hrušínského role zvlášť ve srovnání s podobně laděným Spalovačem - filmový Karel Kopfrkingl nevychází pouze z Fuksovy knihy, ale i z Hrušínského starších rolí, mj. z téhle - a nepochybně se Hrušínský při promýšlení postavy neostýchal využít zdejších zkušeností. Děj se odvíjí překotně a snad trochu nesouvisle, někdy je myšlenky postav celkem obtížné sledovat. Příběh filmu i kamerově i dějově výborně využitá paralela Kalousových koncentráčnických zkušeností a současných momentů nemají příliš mnoho chyb, zřejmě díky Aškenazyho předloze, jednotlivosti však příliš zvládnuté nejsou - dialogy s rádobyhumornými či rádobypolitickými prvky zdaleka nepůsobí tak, jak by mohly, atmosféra je dosti chabá a vývoj postav poněkud zmatený. Po stránce kvalitativní je film naprosto průměrný, nijak nevyniká a je plný chyb či nepříjemných, na různých problémech zadrhávajících záběrů či prvků, nicméně je ve své nijak výjimečné kvalitě natolik zajímavý svým obsahem a podněty k zamyšlení, že rozhodně stojí za to jej vidět. Průměrný, spíše horší film, ale ve své průměrnosti nesmírně zajímavý.

Tento film je blbý z mnoha důvodů, jednoznačně nejvíc mi však vadilo to, že ztotožňuje vzdor pubertální se vzdorem existenciálním a coby projev životní filosofie oslavuje dočasnou hormonální nevyrovnanost.

Slavná legenda jako filmová báseň Georgese Meliese. Zoufalý Ahasver bloudí ponurou krajinou, vzpomíná na svůj zločin na Kristovi nesoucím kříž (už trochu okoukaná, přesto hezká dvojexposice). Setkává se s ďáblem, který ho bude věčně pokoušet, protože je mu dána vláda nad tímto světem a Ahasver jím musí věčně bloudit, andělem, který symbolisuje pro něj navěky nedostupný ráj, zmítán bouří prochází světem, dokud si na vlastní kůži neuvědomí tíhu Věčna, které před pradávnem urazil... Legenda, která je občas nesmyslně zneužita antisemity, patří podobně jako faustovský příběh k archetypálním motivům evropské civilisace a kultury - a tento film, ač je pojatý jako extrémně symbolická a atmosférická filmová báseň, vystihuje základní motivy a myšlenky tohoto mythu dobře a poeticky. Skoro bych neřekl, že byl Melies schopen natočit něco tak ponuře básnivého... Ač se to občas uvádí, film v žádném případě není adaptací stejnojmenné knihy Eugena Sue. Kniha, zajímavá tím, že proti sobě popudila všechny složky tehdejšího myšlenkového světa, židy, křesťany i atheisty, využívá naturalistickými románovými postupy postavu Věčného Žida k velmi povrchní a silně konspirativní společenské kritice - s Meliesovým filmem nemá nic společného.

Geniální, jedinečné, dechberoucí dílo, autorský film a ultimativní sebevyjádření Ruggera Deodata, který mezi regisseury dvacátého století došel v jistém směru nejdál. Evropští "novináři" přijíždí do Amazonie ve snaze natočit dokument o kanibalských kmenech. Jenže se nechovají právě tak, jak by se na jemné a civilisované gentlemen and gentlewoman slušelo... Mezi spoustou krve, vražd a znásilnění klade film závažné otázky a snaží se na ně odpovědět: Má jedna kultura právo morálně a aestheticky hodnotit druhou? Mohou se vůbec dvě kultury navzájem pochopit? Má nějakou cenu a je morálně správné je násilně (doslova násilně) spojovat? A je vůbec morální o někom něco vypovídat, někoho pro něco soudit? Neplatí spíše biblické (tj. vycházející ještě z původního, nezdegenerovaného, předlogického a mythického stádia lidského myšlení - a právě na kontrastu mezi původním, předevropským myšlením, a prapodivně vyabstrahovaným novoeuroamerickým, je film postaven): nesuďte, abyste sami nebyli souzeni? To je jedna myšlenková rovina filmu. Druhá je jí podobná a rovněž by se dala vyjádřit biblickým citátem: co je to pravda? A co je to pravda ve filmu? Co je to realismus, hyperrealismus a pseudorealismus? Podle čeho můžeme pravdivost filmu posuzovat? A kdo vlastně má právoposuzovat? A kdo má vlastně právo pravdu sdělovat- je to tak jednoduché, samozřejmé a tak všespasitelné, jak nám připadá? Není to všechno spíš děsivě vratké a relativní? Film o mnoha podobách kanibalství, především o kanibalství informačním, krutá, zoufalá a krvavá kritika naší evropské arogance, která se nám může děsivě vymstít, nové světlo do odvěkých problémů evropské civilisace... Skvělá kamera, důvtipný scénář, geniální a neskutečně ostře ironická Ortolaniho hudba, slušní herci, především výborná Francesca Ciardi(ová), v jejíž postavě se základní morální konflikt filmu prolíná nejrozporuplněji (scéna, kdy protestuje proti znásilnění domorodé ženy, je díky ní naprosto fascinující) a která jej také herecky zvládla nejlépe. Vynikající krvavé scény snad ani chválit nemusím (ostatně, jaký by mělo smysl je chválit, mají-li za cíl vyvolat odpor; chvála by musela být pro regisseura spíše urážkou, a to já nechci, an si ho nesmírně vážím), po této stránce se film stal zcela oprávněně legendou. A volta mi chiedo chi sono i veri cannibali? P. S. Viděno dvakrát v české trapně sestříhané verzi a dvakrát v originální italské.

Dva staříci na francouzském venkově, ze kterého odešly všechny staré "hodnoty", spousta vína a zelňačky a jeden mimozemšťan. Předlohou byla nádherná a zcela jedinečná - to neodvolám - kniha Reného Falleta, fascinující vytříbeným stylem, poetickým jazykem a dost obtížně popsatelným smyslem pro humor (francouzská vesnice druhé poloviny dvacátého století se ostatně od české až tak moc neliší). Musím však říct, že film nemá s knihou skoro nic společného. Příběh je redukován na funésovskou komedii, což sice není zas tak špatná varianta, ale na druhou stranu ve srovnání s originálem je to opravdu docela málo. Předloha je nepochybně na daleko vyšší úrovni, a přestože některé pasáže předlohy jsou doslovně citovány (na druhou stranu, mnoho nádherných episod je bezostyšně vyškrtnuto), nezdařilo se jim dostat se na úroveň originálu. Louis de Funés byl bezpochyby dobrý herec, ale prostě nebyl tím Claudem Ratinierem z knihy. Carmet jako Chérasse je daleko lepší, Villeret je sice oproti knize jen karikatura, ale vůbec ne špatná. Film není tak strašný, jak se všeobecně soudí, jde o docela dobrou funésovskou komedii. Ovšem film podle tak dobré knihy by mohl a měl být mnohem víc než JENOM funésovská komedie. P. S. Zprvu viděno s Lábusovým / Dědečkovým dabingem, později ve francouzštině. Všem, co kritisují či naopak chválí Lábusův či Krampolův dabing, bych rád něco vzkázal: sežeňte si kur ...ehm, sežeňte si laskavě francouzské znění, hodnoťte filmy, ne dabingy. Jakoby bylo v době všudypřítomného warezu těžké sehnat si originál.

Ke shlédnutí v děsivé kvalitě zde: http://www.ingreality.com/forum/f181/within-woods-1978-sam-raimis-evil-dead-prequel-32-min-26738/

Celkem zajímavá kombinace cestopisu a jazykového kurzu konverzace v nýdrlandštině. Kdybych měl o to kejhání aspoň minimální zájem, asi by mne to zaujalo mnohem víc, ovšem celkem hezké kýčovité větrné mlýny a veskrze dobře vybraná hudba. Jelikož je mi vcelku buřt, že to je filmový debut Audrey Hepburn, víc by mne asi zajímalo podobné zpracování jiných jazyků - například estonštiny, jukagirštiny nebo klasické tamilštiny. K vidění zde. http://www.audrey1.org/archives/90/nederlands-in-7-lessen-online