Adramelech

Film jsem zatím neviděl, proto jej bodově nehodnotím, ale četl jsem jeho literární předlohu, totiž román Malostranský ďábel (autor Jan Poláček, Praha 2016). Několik poznámek k literární předloze: Předností knihy je, že se z velké části opírá o historické skutečnosti. Jejím nedostatkem je, že autor tyto skutečností doplnil podle své fantazie. Více bych uvítal seriózní historickou studii. U beletrie navíc hrozí nebezpečí, že naivnější čtenáři zamění autorovy fikce za skutečnost a budou se domnívat, že to tak „doopravdy bylo“. Daleko více bych ocenil, kdyby autor, pokud na to má, vymyslel nějaký příběh vlastní hlavou, místo aby parazitoval na příběhu skutečné osoby. To je ovšem problém žánru životopisné beletrie jako takového. Upozorňuji na některé pasáže, které mě při čtení z různých důvodů poněkud iritovaly. – Strana 144: Začátek formule „Osoba mica...“ je špatně. Správně má být „Osola mica...“ Ono to přepisovače k tomuto překlepu dost svádí. Také když má člověk zapnuté automatické opravy, tak mu to mrcha počítač takto zkoní. – Strana 145 a dále: Popis evokace odpovídá tomu, jak si ji představuje laik. Zvláště mě rozesmála věta: „Kruh obklopily nahrbené postavy pomocných duchů.“ – Strana 179: „Pronesl by zaklínadlo – to nejsilnější ze všech –, to, na které se každý jen trochu zkušený mág obává byť jen pomyslet.“ Existence nějakého „nejsilnějšího zaklínadla“ je mýtem, jemuž věří pouze laikové. Magie je záležitostí vůle a imaginace. Všechno ostatní včetně tzv. zaklínadel má až druhořadý význam. Použité formule sice mají značný vliv (třeba na podobu manifestovaných entit), ale nejsou rozhodujícím faktorem. Lze předpokládat, že Smíchovský tyto elementární skutečnosti na rozdíl od autora znal. – Strana 244: „Kdybych si jen vzpomněl, jak to bylo dál... Kéž bych měl u sebe tu knihu... Je vázaná v kůži. Má prasklý hřbet. Stojí v horní polici až u zdi. Stačí se pro ni natáhnout. Namalovat kolem sebe ochranný kruh. Přečíst zaklínadlo.“ Obdobným mezi laiky rozšířeným mýtem je víra v existenci nějaké extrémně mocné knihy, která obsahuje nějaká zvláště účinná zaklínadla. Kromě toho je nepravděpodobné, že by Smíchovský při své fotografické paměti neznal důležité formule zpaměti. – Strana 278: „Pokoušel jsem se alespoň představit si zažehnuté svíce, pochodně na stěnách. Muže v černých pláštích. Nakuřovadla. Bílý kruh na podlaze.“ Říká se vykuřovadla nebo kuřidla, amatére. Nakuřovadla se používají v lidovém léčitelství. Smíchovský si nechodil do sklepa léčit revma, ale chodil tam vyvolávat démony, při jejichž evokacích je zvykem vykuřovat. – Strana 288. Autor popisuje svoji návštěvu u Smíchovského sestry v roce 1975. Dotyčná mu nabídla, že si může z dochovaného torza knihovny vybrat nějaké knihy. On však při prohlídce knihovny náhle propadl strachu, „utekl jako malý kluk a zmizel bez rozloučení“. Jednoznačně nejsmutnější místo celé knihy. Dostat takovou jedinečnou šanci a takhle to podělat, tomu říkám výkon. – Strana 300 a dále. Autor uvádí, že při své další návštěvě u Smíchovského sestry od ní přece jenom na památku dostal jednu knihu sepsanou ve „staroaramejštině“. Že by v biblické aramejštině? Nebo v aramejštině, kterou je napsaný Talmud? Autor praví, že se jedná o grimoár, a že po řadě pokusů a nezdarů dokáže správně odříkat zapsaný text. Bohužel nesděluje, jestli tomu textu i rozumí. Hlavně však postrádám údaj, o jakou knihu jde. Knihy, byť by i byly napsané aramejsky, totiž mívají nějaký titul a mnohdy i autora. V případě grimoáru ovšem bývá autorovo jméno často fiktivní nebo chybí. Kromě toho naučit se litery kvadrátního písma plus punktační znaménka a přeslabikovat (bez porozumění obsahu) aramejský text je záležitost tak na týden. Že by to autorovi trvalo čtyřicet let? Rovněž v knize, jinak bohatě fotograficky vypravené, postrádám snímek zmiňované knihy, snímek její titulní strany a aspoň stručnou charakteristiku jejího obsahu. Autor, pokud tu knihu opravdu má a není jazykově vybaven, se mohl obrátit třeba na doc. Bedřicha Noska, který napsal mluvnici aramejštiny. Takhle to působí dojmem, že autor mlží. – Seriózní a informativní studii o osobě J. A. Smíchovského lze najít v knize Novodobý český hermetismus od Milana Nakonečného. - - - Dne 19. 12. 2022 konečně shlédnuto na webu a bodově ohodnoceno. Já to tušil, že nestojí za to chodit na tento film do kina a vyhazovat peníze za lístek.

Poznámka k anotaci TV Prima: Bratři Jacob a Wilhelm Grimmové byli jazykovědci, etnografové a sběratelé folklóru. Rozhodně nebyli žádní potulní podvodníci ani nevyrostli v bídě a utrpení, nýbrž se narodili v rodině právníka (podrobněji o nich viz na Wikipedii). Anotace na SkTonline je podobně nešťastná: „Smyšleným dějem provází sběratelé bájí a pověstí, nyní nazvaní Jake a Will, kteří cestují od vesnice k vesnici, sbírají tajemné kletby a předpokládají, že tak dokáží ochránit lidi z města před kouzelnými příšerami a zaklínadly. Budou však potřebovat notnou dávku odvahy, když se osobně střetnou se skutečnými čarodějnými stvůrami a zaříkávadly.“ Z věcného hlediska poznamenávám, že střetnutí s čarodějnou stvůrou, ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoli, asi může být nebezpečné, ale zaříkávadla jsou formulky určené hlavně k zapuzování nemocí. Zaříkával se např. psotník a nevím, koho by to (kromě psotníku) mohlo ohrozit. Pisálek si patrně myslí, že slova zaklínadlo a zaříkadlo jsou synonyma. To tedy fakt nejsou. Obě anotace mě znechutily, kdežto samotný film mě jenom zklamal. Není to ani pohádka, ani horor, ani komedie, i když má z každého něco, je to prostě jenom taková nekonzistentní a zmatená zpatlanina, určená – vlastně ani nevím komu, nejspíš dětem.

Zombie v českých lesích a luzích? No to snad ne? A proč má ten film anglický název, když je to český film? Aby to působilo světovějším dojmem? Marná snaha... Hned úvodní scéna ještě před titulky naznačuje, o co ve filmu půjde. Elegantní dáma buší zombíka kamenem do hlavy a tváří se přitom velmi spokojeně. Zjevně ji to baví. Dále sledujeme nějaký psychologický seminář s nudnými řečmi, pak asi v 26. minutě se na scéně za patřičně hnusného hudebního doprovodu objeví zombíci. Celkově tento filmový počin hodnotím jako trapas. A ta muzika se fakt nedá poslouchat. Do výroby s vámi, břídilové!

Jonathan Swift napsal satiru na lidskou společnost ve formě fantastického cestopisu. Gulliverovy cesty (1726, rozšířeno 1735) se čtou dodnes, hlavně první dva díly románu. Autor díky své misantropii vytvořil nadčasovou knihu. Ve čtvrtém dílu Gullivera vyjadřuje svůj názor na lidstvo sice symbolicky, ale přesto jasně: lidi jsou dobytek. – Tento film zahrnuje látku prvních dvou dílů. Příběh ze země liliputánů se celkem drží literární předlohy, dobrodružství ze země obrů jsou zpracovaná volněji, ale filmoví tvůrci se Swiftovu pojetí tématu nezpronevěřili. Je to příjemné pokoukání pro děti i pro dospělé, dnes už v podstatě filmová klasika.

Vskutku vysokoprocentní nuda. Možná by se pro filmy tohoto žánru měl vymyslet speciální název. Označení thriller (napínavý film) tady nesedí ani náhodou.

Pod názvem „Hluboce pod vlivem“ bych čekal něco jiného než milostný románek potápěčky. Příběh mě nezaujal. Jedna hvězdička za plavecké umění herečky.

Radikálním přepracováním děje literární předlohy a jeho přesunutím do moderní doby film rozhodně nezískal. Navzdory trikům, zde technicky dokonalejším, a pěkně vymakané ukázce nulové gravitace v zemském středu, mi verze z roku 1959 přijde výrazně lepší. A dáma v korzetu z velrybích kostic byla kde?

Vzhledem k technickým možnostem padesátých let moc dobře natočený film. A mýtus, že lze prolézt skrz zeměkouli, je krásný. Tento motiv se objevuje i v závěru Poeovy knihy Dobrodružství Arthura Gordona Pyma, ale ta snad ani nebyla zfilmovaná nebo o tom aspoň nevím.

Hodně netradiční pojetí tématu invaze mimozemšťanů. Pokud tento film chápeme jako parodii na sci-fi, dá se celkem přetrpět.

Sledování horolezeckých filmů u mě spolehlivě vyvolá pocit mrazení v zádech, ať už to jsou nebo nejsou horory. Kromě toho jsem nikdy nechápal, proč lidi na ty skály lezou. Vnímám horolezectví jako iracionální a nebezpečnou zálibu a filmy na toto téma si pokaždé užívám. Ani tenhle film nebyl marný. Velkolepý pád kluka ze skály skoro hned na začátku a následný nápad dvou roštěnek vylézt na televizní věž... Hm, fakt slušný úlet. Dobíjet na vrcholu 600 m vysokého stožáru akumulátor dronu a přitom odhánět supy, to bych fakt nemusel. Upřímně doufám, že se to celé točilo v ateliéru.