Adramelech

Pozoruhodný dějový a ideologický propletenec silně atakující emoce. Rusové už jednou zachránili Evropu před nacistickým morem, to jim nelze upřít, a žádné odstraněné pomníky na tom nic nezmění. Film zároveň ukazuje, že nic není pouze černo-bílé, jak to má sklon líčit ta či ona propaganda. Událost s opuštěným vlakem převážejícím židovské vězně bude nejspíš skutečná, ale samotný příběh hlavních protagonistů asi sotva, na to je příliš rafinovaně zkombinovaný a promyšlený, na můj vkus někdy snad až trochu přetažený. Pozorný divák ocení různé vychytávky, např. jak se židovští manželé líbají v pokoji vytapetovaném hákovými kříži. Každopádně docela působivý film.

Pokud je mi známo,  tak A. C. Doyle žádný takový příběh nenapsal. Zřejmě jej vymysleli scénáristé a výsledkem je naprostý paskvil, který obdivovatele literární postavy slavného detektiva leda tak znechutí.

Protože původní vetřelec už asi nebyl dost strašidelný, musel se ve druhém dílu objevit jakýsi supervetřelec. K tomu ještě malé děvčátko, aby děj byl dojemnější, a pár dalších nápadů, jako třeba černoch s doutníkem. Sotva se kosmonaut probudí z hibernace, tak si musí co? No přece zakouřit, to je jasné. Jenomže stejně jste, filmoví tvůrci, uvařili nastavovanou kaši, které ani výše zmíněné koření nepomohlo, a já vám ji nežeru, jelikož taková krmě na stůl filmových gurmánů nepatří. I když lepší průměr to je, to zase jo, abych vám nekřivdil.

Nejvíc mě nadchlo zjištění, že trojrozměrný prostor nahlížený z pětirozměrného prostoru vypadá jako knihovna při pohledu zezadu.

Člověk se někdy až diví, co všechno jsou scénáristé schopni vymyslet, aby vznikl film. Námět tohoto filmového díla ani zdaleka nepatří k nejpraštěnějším, je jenom trochu přitažený za vlasy. Film mě sice nebavil, ale ani nijak zvlášť neštval. Při jeho sledování mi hlavou plynuly různé myšlenky. Vybavily se mi velkoryse pojaté i skromnější svatby, jichž jsem se kdysi zúčastnil. Rok asi 1974, svatba mé sestřenice v malé moravské vísce, stoprocentně katolické, takže samozřejmě v kostele. Jeden můj strýc, kovaný komunista, zůstal stát před kostelem, kouřil jednu cigaretu za druhou a mumlal něco o náboženských tmářích. Ještěže se nedožil církevních restitucí, to by ho asi kleplo. Rok cca 1981, disidentská svatba, kde jsem byl za svědka. Druhou svědkyní byla Petruška Šustrová, takže Státní bezpečnost v okresním městě, kde jsem tehdy bydlel, měla pohotovost. – Také si říkám, proč se podobně jako svatby neslaví i rozvody. Znovunabytí svobody je přece pro oba manžele významnou životní událostí. Hodilo by se sezvat příbuzné, přátele a uspořádat rozvodovou hostinu. – Obliba svateb obecně klesá. Stále víc lidí nepotřebuje mít společné soužití potvrzené nějakým úředním papírem nebo dokonce posvěcené církevním lejstrem. Dobře dělají. Kdyby ta holka ve filmu na tu svatbu tak netlačila... Film nic moc, ale pěkně jsem si u něj zavzpomínal. Mohu jej tedy hodnotit jako odpad? Nemohu.

Tehdy se ve výpočetní technice ještě běžně používaly děrné štítky a děrné pásky, takže robotická babička byla fakt hodně velké sci-fi. Na svoji dobu to nebyl špatný film. S odstupem času mě ovšem nejvíc potěšily záběry Prahy z počátku osmdesátých let.

Už samotný začátek filmu je dramatický. Poškozená kosmická loď musí nouzově přistát na neznámé planetě. Ovládací prvky v pilotní kabině působí dojmem, že do kosmu se může létat i v buldozeru, navíc za řadící páky tahá ženská a tyto bytosti mají odjakživa problémy s parkováním, nakonec pilotka tu káru přece jenom někam zapíchne. Planeta je pouštního typu a je tam málo kyslíku, aspoň že doutník hoří, vždyť planety, kde si člověk ani nemůže svobodně zakouřit, nestojí za nic. Láhve s kořalkou se při přistání naštěstí nerozmlátily, ale jinak žádná velká sláva: chybí voda, přepravovaný vězeň uprchl, v posádce jsou muslimové, na poušti se povalují kostry obrovitých zvířat, je jasné, že se něco semele, a také že semele. Tvůrci filmu popustili uzdu fantazii a bylo to ku prospěchu věci. Pokud divák akceptuje hru jejich imaginace, může si podívanou na toto pěkně vymazlené béčko docela užít.

Vzkaz pisateli anotace na SkTonline: Výraz „malá smrt“ ve smyslu orgasmus nepochází z australského slangu, nýbrž je původně francouzský (La petite mort), intelektuále! – Problematika sexuálních úchylek je docela vděčný námět na film. Je to zajímavé téma nemluvě o tom, že tyto filmy plní i určitou osvětovou funkci. (Matně si vybavuji film Spiklenci slasti, který jsem viděl už před lety; budu se na něj muset znovu podívat.) Toto však působilo většinou jako příběhy ze sexuologické poradny a trochu tomu chyběla invence. Nejoriginálnější byl sex po telefonu s hluchoněmým. „Co se stalo se starým dobrým zaběhnutým sexem? Lidi si to jenom komplikujou zvrácenostma,“ říká jedna z filmových  postav.

Zobrazit mimozemšťana jako plyšáka mi nepřijde právě vkusné. Pokud se to donese skutečným mimozemšťanům, tak nám přiletí nakopat. Alf je zde prezentován jako stvoření lavírující svým naturelem mezi žravostí, chamtivostí, naivitou, inteligencí a debilitou, čímž má být patrně dosaženo komického, z mého pohledu však spíše antipatického účinku jeho postavy. Fandil jsem tomu americkému generálovi, co navrhoval Alfovu fyzickou likvidaci. I vojenským papalášům to někdy docela dobře myslí, a hlavně by ten film dřív skončil. Prý to původně byl nějaký seriál, nejspíš pro děti, tak ten neznám, ale bez tohoto filmu bych se klidně obešel.

Film ukazuje úpadek určité části irské mládeže: vandalismus, sprejerství, alkohol, drogy. U nás to všechno jistě existuje také pouze s tím rozdílem, že tyhle typy si nedávají sraz v kostele a předtím, než do sebe hodí nějakou tu tabletu, neříkají „Odpusť nám, Pane, naše hříchy.“ Inu, Irsko je přece jen dost katolická země. Smysl filmu je asi výchovný, děj nemá cenu komentovat, protože mě nebavil, takže s ním nechci nudit ani ostatní. Ale položil jsem si otázku, jak to s mladou generací vypadá u nás. Vlastně ani nevím, protože se s jejími příslušníky setkávám jen zcela výjimečně. Onehdy mě jedna slečna požádala, abych jí dělal neoficiálního konzultanta při psaní její diplomové práce. Odmítl jsem to s tím, že osoba jako je ona by vůbec neměla nic sepisovat, neboť jejím schopnostem by bylo přiměřenější, kdyby někde v krámě prodávala rohlíky nebo šroubky. Také jsem nechtěl riskovat, že by mi tam napsala poděkování a já bych pak pro samou ostudu musel chodit kanálama. A abych to celé napsal za ni, to se mi nechtělo, tak pěkná zase nebyla. Později jsem na webu našel, že práci obhájila se známkou 3, což znamená, že po republice běhá další pologramotná magistra. No nic, aspoň že holka nefetuje, nechlastá ani nesprejuje.