Adramelech

Hodně netradiční pojetí tématu invaze mimozemšťanů. Pokud tento film chápeme jako parodii na sci-fi, dá se celkem přetrpět.

Sledování horolezeckých filmů u mě spolehlivě vyvolá pocit mrazení v zádech, ať už to jsou nebo nejsou horory. Kromě toho jsem nikdy nechápal, proč lidi na ty skály lezou. Vnímám horolezectví jako iracionální a nebezpečnou zálibu a filmy na toto téma si pokaždé užívám. Ani tenhle film nebyl marný. Velkolepý pád kluka ze skály skoro hned na začátku a následný nápad dvou roštěnek vylézt na televizní věž... Hm, fakt slušný úlet. Dobíjet na vrcholu 600 m vysokého stožáru akumulátor dronu a přitom odhánět supy, to bych fakt nemusel. Upřímně doufám, že se to celé točilo v ateliéru.

Řekl bych, že kdyby byl vynalezen stroj času, tak by fungoval tím způsobem, jak film ukazuje. Má-li dojít k nějakému masakru, tak k němu také dojde. V různých variantách však může kolísat počet obětí nebo si vrah a zavražděný mohou vyměnit role. Konsensuální realita je propojená tolika vlákny, že celkem festovně drží pohromadě. Křesťan by možná řekl, že přechcat Boha nějakými technickými hejblaty dost dobře nejde. – Výborný byl představitel role hlavního záporáka. Tak nějak si představuji typického Američana.

Čekal bych, že na léčení vážných duševních chorob jsou dnes už psychofarmaka. Léčebné metody, jež se ve filmu ukazují, mohly být novátorské v době MUDr. Philippe Pinela (1745–1826), ale v současnosti už jsou zcela nemyslitelné. Ve filmu je pár dobrých motivů, ale jako celek není nijak zvlášť zdařilý. Raději by se mělo natočit něco o furících (furries) nebo o therianech. Téma je podobné (obsedlost člověka nějakým atavismem) a pro zfilmování mi přijde mnohem vděčnější. Obě zmíněné skupiny kladou důraz na sexualitu a nejsou to blázni, nýbrž jen podivíni, ne-li dokonce příslušníci zatím neuznávaných sexuálních menšin.

O dobré nápady bývá nouze. V Itálii někoho napadl dobrý námět na film a byl úspěšně realizovaný. Duševní impotenti ve filmové branži zavětřili: „Co kdybysme to obšlehli? Taky by se nám hodily nějaký prachy.“ Tím začala série různých remejků. Ten německý ani není nijak zvlášť zmršený, jenom je pojatý s minimální mírou originality. Zkuste se však podívat na český! Australská, africká a latinskoamerická kinematografie svoji verzi zatím nevyprodukovala nebo o ní aspoň nevím. Indie ani Izrael bohužel také ne. Moc by mě zajímalo, jak by remejk pojali Inuité. Večírek by se konal v iglú, mobily jistě mají, manželská nevěra se pěstuje celoplanetárně... Nemohla by se toho chopit Kanada?

Velmi kvalitní film. Jako jeden z těch nemnohých, kteří nevlastní mobilní telefon, jsem se bavil zvláště dobře.

Tento film bych charakterizoval jako akční romantickou feministickou pohádku. Děj totiž nemá s realitou nic společného; skutečná práce tajných služeb takhle asi nevypadá. Čtyři princezny (tři bílé a jedna černá) hledají nějaké elektronické hejble, jako kdyby to byl svatý grál, a později se tam objeví ještě jedna šikmooká princezna. Kromě toho tam figuruje jeden zrádný princ a další vesměs negativní mužské postavy. Chvílemi mi trochu unikala logika tohoto poněkud naivního a místy dokonce i sentimentálního příběhu, ale docela dobře se na to koukalo: ženské celkem pěkné a příhodně rasově namíchané, akce dynamické...

Američtí vojáci to nemají jednoduché. Vláda zavelí a oni musí každou chvíli někam vlítnout a dělat tam pořádek. V Iráku se po Sorosem financovaném puči dostanou k moci nacionalisté a fašisté, kteří chtějí vstoupit do Islámské unie a rozmístit na svém území rakety, což Spojené státy vzhledem k tomu, že s Irákem sousedí, samozřejmě nemohou dopustit; žádná velmoc by si to nenechala líbit. Možná to nepodávám úplně správně, ale pamatuji těch válek už tolik, že se mi to všechno plete dohromady. – Ve filmu se nejprve ukazuje vojenský dril, pak sledujeme pobyt americké námořní pěchoty na poušti a posléze i nějaké to válčení. Ocenil jsem, jak je to dobře natočené, ale válečné filmy nejsou právě mým oblíbeným žánrem. Proto dávám jen tři hvězdičky, i když „objektivně“ by si jich film možná zasloužil víc.

Kat Grahamová sice není mým ideálem krásy, ale vila by se s ní sdílet dala. Film je nenáročná romantická komedie, která ničím nenadchne ani neurazí. Možná ji ocení spíše ženy než muži, neboť jsou empatičtější nežli mužské pokolení.

Televizi jsem prodal v roce 1975 (když tam začali vysílat nějaký východoněmecký seriál), takže tento film jsem už neměl možnost vidět v bedně a shlédnul jsem jej až nyní na webu, ale kdybych ho neviděl, tak bych o nic nepřišel. Příběh sice má hlavu a patu a nese i jisté morální poselství, ale jeho zpracování mi přišlo dosti podprůměrné. Televize má smysl jenom tehdy, když právě probíhá politický převrat. V roce 1968 jsem sledoval zprávy na vlastní TV, v roce 1989 jsem se chodil dívat na televizi ke známým a příští převrat budu, doufám, sledovat na webu, takže není třeba mít doma bednu, i když dnes se už, pravda, dělají placaté.