Adramelech

Divácky vděčný výpravný film čerpající z řecké mytologie. V našich kinech běžel někdy začátkem osmdesátých let. Už tehdy mě zaujalo, jak bohové pomocí eidolónů manipulují s lidskými osudy a někdy přitom i švindlují; v takovém případě pak v hmotném světě pozorujeme poruchy kauzality. Dovoluji si ctěná božstva upozornit na současnou neutěšenou situaci v Evropě a volám: „Vypusťte Krakena!“

Film začíná jako jízda hrůzy: v autě feministky, u silnice mimozemšťané, s tím by dobří filmoví tvůrci mohli nemálo udělat. Výsledkem je však bohužel dílo podprůměrné úrovně, žánrově konverzační drama s prvky dost laciného hororu. Ani černá obrazovka po většinu filmu mě právě dvakrát nenadchla. Kromě toho mi vadily příliš malé titulky. Mimochodem, nechápu, jak někdo může na slizkou mimozemskou potvoru sahat prstem. Já bych do ní leda tak dloubnul klackem, a i to bych si rozmyslel. Zdá se, že Země doplácí na to, že se naše sluneční soustava nachází na okraji galaxie, takže ji navštěvuje převážně vesmírná spodina, která je vesměs slizovitá, chapadlovitá a lidožravá. Kultivovanější formy života zavadily o naši planetu jen zřídka, a to spíše v dávné minulosti. Např. na našem území se nalézají tzv. bílinské koule, jež jsou zkamenělými bobky mimozemšťanů, kteří před 15 až 20 milióny let cestovali kolem Země a odskočili si sem na záchod.

Jeden z možných pohledů na kubánské dějiny, po umělecké stránce slušně umělecky ztvárněný. Každý režim má své světlé i stinné stránky, záleží na úhlu pohledu, pročež se lidé co svět světem stojí stran politiky nedokážou shodnout. Níže nabízím svoji ryze subjektivní glosu, jde o autentický záznam snu. – Fragment snu o emigraci na Kubu – (v noci z 15. na 16. června 2017)      Protože kapitalismus se už nedá vydržet – protikuřácký zákon byl poslední kapkou – a jelikož Evropě hrozí brzká islamizace, rozhodl jsem se emigrovat na Kubu. Doprovázet mě budou dvě ženy: Tereza a ... (Poznámka: Říkejme jí Jindřiška. Skutečné jméno si už nedokážu vybavit, přestože ve snu jsem je znal. Jde o osobu, s níž jsem byl v kontaktu v roce 1984. Když se o rok později dozvěděla, že se stěhuji do Rakouska, vyjádřila politování, že nemůže jet se mnou. Řekl jsem, že bych ji s sebou rád vzal, ale že nevím, jak by se to dalo zařídit: „Oženit se s tebou nemohu, adoptovat tě nemohu, ledaže bych tě deklaroval jako spoluzavazadlo.“)      Tereza mi bude velmi ku prospěchu, protože umí španělsky. Rozhodla se, že se vykašle na svého amerického manžela, nechá ho v Čechách i s dítětem a spolu se mnou a s Jindřiškou začne nový život na Kubě. Trochu mi dělá starost, jak propašovat do ciziny teprve šestnáctiletou Jindřišku, aby mě její rodiče nenaháněli kvůli únosu. Bude třeba zamést stopy. Vymysleli jsem to takto. Tereza půjčí Jindřišce svůj americký pas a sama se bude prokazovat českým pasem, takže na letišti v Praze by nemělo dojít k problémům. Na Kubě by však americký pas nepůsobil dobrým dojmem, proto na letišti v Havaně bude Jindřiška na chvíli symbolicky ovinuta kobercem a prohlášena za spoluzavazadlo, takže na kubánské území oficiálně vůbec nevstoupí. Později ji nahlásíme jako naši dceru, která se nám narodila až po příjezdu a v příznivých klimatických i politických podmínkách Kuby rychle vyrostla. Nicméně je třeba předem zařídit, aby to kubánští celníci akceptovali.      Bavím se o tom s jedním v Praze žijícím kubánským podnikatelem, který zná tamější poměry a ví, koho podplatit. Slibuje, že to zařídí. Je to míšenec s vizáží sicilského mafiána. Na první pohled sympatický a důvěryhodný člověk. Ptá se, co budu na Kubě dělat. Říkám, že mám v úmyslu začlenit se do komunity čarodějů kultu palo a živit se jako palero.      Jednám na kubánské ambasádě o možnosti kuřáckého asylu na Kubě. Úředník se ošívá: „Kubánská vláda důrazně odsuzuje skutečnost, že v České republice je diskriminována víc než třetina populace, ale váš případ by se mohl stát precedentním. V posledních letech registrujeme stále stoupající počet migrantů z Evropy: Irové, Angličané, Němci... Samé kuřácké asyly! A teď to vypadá, že podobný exodus začne i u vás. Jenže Kuba je, ehm, ostrov, a není, abych tak řekl, nafukovací. Tři a půl milionu Čechů bychom přijmout nemohli. Proč místo toho, abyste si ve své zemi vybojovali slušné a důstojné životní podmínky, chcete všichni utíkat do Latinské Ameriky?“      Úředník se zajímá o můj kádrový profil. Ukazuji mu potvrzení o mých kontaktech s rakouskou ultralevicovou skupinou Rudý krtek, které mi obstarala jedna spřátelená vídeňská punkerka. Úředník říká, že takový doklad má váhu a nepochybně bude zohledněn: „Vypadá to, že vy ten kapitalismus asi vážně moc nemusíte, že? A co vám to vlastně zazlívali komunisté?“ „Kritiku zleva,“ odvětím trochu rozpačitě. „Por Dios!“ zvolá muž a rozesměje se.      Zajímám se, jestli nehrozí, že by Spojené státy po Fidelově smrti vyvezly na Kubu tu svoji demokracii. Prý nic takového nehrozí. Kubánský lid to nedovolí a Raúl to ohlídá.

Film o existenciální krizi postaršího úspěšného muže. To takhle člověk žije, je televizní hvězdou, fanynky mu píšou obdivné dopisy a některé mu i posílají své kalhotky, a on najednou zjistí, že ho jeho život nenaplňuje. No to je ovšem smůla a rozhodně je to námět pro filmové drama. Ale život seniora, který je slavný, má peníze a pořád se o něj zajímají ženské, je fakt pod psa, to uznávám. Komu by z toho nezačalo hrabat? Z filmu plyne poučení, že štěstí a smysl života je třeba hledat v nějakém americkém zapadákově. Není to špatně natočené, pouze mě to moc neoslovilo a vlastně ani nezajímalo.

On: „Co to povídáš? Copak jsi spadla z nebe?“ Ona: „Jo.“ On: „V tom případě jsi asi dopadla rovnou na hlavu.“ Pohádka o tom, že ženy padají z nebe, pročež je mezi muži tolik sběratelů meteoritů. Chci říci parádní fantasy s dynamickým dějem, vtipnými hláškami a spoustou pěkných vychytávek.

Po všech stránkách hodnotný klasický film. Nejvíc se mi líbily výjevy ze života amerických dětí. Poskládat sedmiletou holčičku do pneumatiky od traktoru a kutálet ji musela být velká zábava. Nevím, proč mě to v dětství nenapadlo. Kdybych ten film v roce 1963 viděl v kině, tak bych tuto hru bez váhání vyzkoušel. Škoda, že se u nás nepromítal.

Film pojednává o tom, jak média manipulují s veřejností, a ukazuje prolhanost novinářů i politiků. Dobré jsou scény, jež demonstrují, jak se dramatizují televizní reportáže o válkách, aby se divákům zahrálo na city. Anebo záběry ukazující zachraňování černých „plaváčků“ z moře! Od cca 0:39 do 0.40 je velmi stručně nastíněn program NWO. U nás se o NWO nemluví, a pokud ano, tak se označuje za konspirační teorii. Ve Francii je situace patrně již zralejší. Ne všem problémům, s nimiž se Francie potýká, se zde dostalo pozornosti, ale i tak je to celkem odvážná kritická sonda do morálního marasmu, v němž se v současnosti nachází nejen Francie.

Čekal jsem propagandistický škvár o tom, že rasismus je fuj, a místo toho jsem se dočkal filmu s promyšleným scénářem a s tísnivou, téměř přízračnou atmosférou. Kdyby film natočila nějaká bílá huba, tak by ty rasistické hlášky asi neprošly, ale natočil ho nigger a ten si to může dovolit. Výsledkem je noční můra se sociálně-kritickým podtexem. – Zároveň využívám příležitosti a dovoluji si všem rasistům, odpůrcům rasismu i odpůrcům současného „rasismu naruby“ doporučit tuto knihu: Jan Nederveen Pieterse: White on Black, Images of Africa and Blacks in Western Popular Culture, anglický překlad 1992 a později, holandský originál 1990. Kniha se dá číst tak i onak, takže na své si přijdou všichni.

Vypěstujte si z buňky svého vlastního mimozemšťana! Je roztomile amébovitého až chobotnatého tvaru, inteligentní a téměř nezničitelný. Jako potravu přijímá bílé myši nebo jiné živé organismy, k pití má rád chladicí kapalinu. Mimozemské buňky značky Calvin žádejte výhradně u našich ověřených prodejců. Garantujeme vám, že na dobrodružství a zážitky s Calvinem do smrti nezapomenete. – Pěkně natočená oddechovka, mám tenhle druh filmů docela rád.

Téma „nehrajte si s duchy, nebo vám pěkně zavaří“ není v kinematografii novinkou. Kvalita takových filmu dost závisí na invenci jejich tvůrců a tohle se povedlo. Tak třeba postava slepé jeptišky co věčně hulí cigáro byla velmi působivá. Espíritu malévolo mladistvou hrdinku pěkně děsil a způsobil jí menstruaci. Také uměl udělat plíseň na madracích a řadu dalších věcí. Lokální infestace jak vyšitá, řekl by exorcista. Co holka udělala špatně? Na závěr seance zapomněla ducha propustit. Ano, milí filmoví tvůrci, opět bingo! Je tomu už hodně dávno, co se na univerzitě v Salamance vyučovala magie, ale jak vidět, některé znalosti se ve Španělsku udržely dodnes. Navázat na přerušený rituál ale nebude snadné, protože obě spolužačky, jež se zúčastnily prvního obřadu, s tím už nechtějí mít nic společného. Vynalézavá patnáctiletá dívčina tedy vezme do party své tři mladší sourozence. „Zahrajeme si takovou hru...“