Adramelech

Na svou dobu velmi dobré sci-fi s tehdy ještě mladou Raquel Welchovou. Ta si svoji roli však asi moc neužila, protože odehrála celý film - nepochybně k lítosti diváků - od hlavy k patě oblečená v kombinéze.

Hulder (nebo huldra) je bytost ženské polarity ze skandinávského folklóru, opatřená liščím nebo kravským ocasem. Obdobná bytost mužské polarity se nazývá huldrekall. V islandštině se jejich pokolení označuje termínem huldufólk, což v překladu znamená „skrytý lid“, starší označení álfar (elfové) je dnes pokládáno za politicky nekorektní. Se skandinávskými huldrami se vesměs dá vyjít. (V Reykjavíku na ně lze vzácně natrefit i na diskotékách. Na otázku, proč má liščí ocas, odpoví taková entita zpravidla slovy „I am therian girl.“) Avšak norské huldry jsou spíše zlopověstné. Film je pokusem o zasazení tohoto mýtu do moderní doby. Nejde o žádný kinematografický zázrak, ale oceňuji tajuplnou a melancholickou atmosféru. Volnější tempo filmu mi nevadilo. Doporučená četba pro vážné zájemce: Reimund Kvideland – Henning. K. Sehmsdorf (ed): Scandinavian Folk Belief and Legend, Norwegian University Press, Oslo 1991. – V noci po shlédnutí filmu se mi zdál sen. Pro zajímavost sem vkládám jeho záznam:     Dostal jsem od nějakého okultního spolku, o němž jsem nikdy neslyšel, písemnou pozvánku na magický rituál. Chtějí provést evokaci živlových duchů. No dobře, na to bych se podívat mohl. Přišel jsem na uvedenou adresu, je to prvorepubliková vila, dveře jsou pootevřené, vejdu dovnitř. Nikde nikdo, ale slyším hlasy, tak se vydám směrem, odkud se ozývají. Vejdu do větší místnosti, dříve asi sloužila jako společenský sál pro oslavy, a spatřím asi tucet lidí, je to samá mládež, muži i ženy věkem tak od osmnácti do pětadvaceti let. Nikdo mi nevěnuje pozornost.     Všimnu si, že je mezi nimi i jedna nahá slečna, asi vikánka v pracovním oděvu, ale ne, je to norská huldra, protože má kravský ocas. Huldra ke mně zamíří, řekne něco norsky a podá mi ruku. Pak mě odvede ke gauči, posadí se, strhne mě na sebe, přitiskne mě tváří na svá prsa a začne mi něco tiše prozpěvovat do ucha. Jsem naprosto znehybněný, tyto bytosti mají nadlidskou sílu. Vyhodnocuji situaci. Tahle partička lidí chce materializovat živlové duchy prostřednictvím média, jímž mám být já. Takový hovězí nápad mohla vymyslet jen holka s kravským ocasem nebo nějaký vůl. Copak to nedovedou udělat jinak? Formulky mají sloužit k mému uspání či uvedení do transu. Však už se mi také začínají klížit oči a kromě toho se tak trochu dusím.     Jsem opět při vědomí, huldra sedí vedle mě a tváří se, jako by se nic nestalo. Přede mnou stojí nějaký mládenec a omlouvá se za nedopatření. Huldra si mě spletla s médiem. Ptám se, kdo bude dělat médium. Že by Arex? Při jeho astmatu by mu takové přidušení jistě prospělo. „Ale kdepak,“ směje se mládenec, „s těmi zkostnatělými dogmatiky my nespolupracujeme.“ Huldra prohodí něco v norštině. „Říká, že byste byl mnohem lepší médium než to, které jsme vybrali,“ překládá mládenec. „Prý by vám na oplátku odstranila vaše stařecké neduhy.“ Hlavou mi proběhnou všechna rizika, která se s takto pojatým experimentem pojí, a zdvořile odpovím, že v mém věku to už nestojí za to.

Zřejmě jde o pokračování něčeho, co jsem neviděl, ale přesto jsem to zkouknul. Expozice uvádí diváka do děje, který se odehrává v daleké budoucnosti. Vesmírem sviští tolik kosmických lodí, že to tam vypadá jak v Praze při dopravní špičce. Zároveň se dozvídáme, že už nějaký čas probíhá válka lidstva s roboty. Celkově to působí dojmem, že doba je úplně na houby, ale pozor, americká armáda zavedla společné dámské a pánské sprchy, takže jakási pozitiva tady přece jenom jsou. „Neznáme se ze sprchy, slečno?“ Pak se postupně rozběhne děj filmu. Kosmické lodě po sobě střílejí atomovkami, pak nějaká zasněžená planeta s biosyntetickými hady, sem tam i zlý robot, no a tak vůbec. Nikdy v životě jsem nehrál počítačovou hru, ale občas jsem někde nějakou letmo zahlédnul a vypadalo to v ní dost podobně jako v tomhle filmu. Tenhle typ akčního sci-fi mi moc nesedne.

Pozoruhodný kazachstánsko-bulharský bizár. Spousta originálních nápadů, pěkné akční a gore scény, hodně nechutných momentů, špetka cestování časem, ani erotika nepřišla zkrátka, občas se člověk i zasměje, k tomu ta kazašská nebo jaká muzika a závěr filmu všechno postaví jaksi do uvozovek. Rozhodně netuctové filmové dílo určené otrlejším divákům. Je trochu nesnadné je bodově ohodnotit. Já jsem byl spokojený, ale řekl bych, že tento film stačí vidět jenom jednou.

Kdysi jsem to viděl v kině, totálně mi to vypadlo z paměti, nyní shlédnuto na webu. Vojáci běhají po pralese a střílejí po něčem, co ani není pořádně vidět. Posléze se to zviditelní, je to vesmírná příšera s roztomile odporným ksichtíkem. Jednoduchoučká myšlenka + primitivní děj = divácký úspěch (za předpokladu, že film má dobrý vizuál, což v tomto případě má), ale mě to moc za srdce nevzalo.

Začátek je zábavnou sondou do života mladých amerických žen. Holky pobíhají, hihňají se, piští a věnují se řadě dalších charakteristických ženských aktivit, jako třeba nakupování šatů, aktivit, bez nichž by byl život nudný a šedý. – Jedna blonďatá krasavice se rozhodne, že bude studovat práva... Díky svěže napsanému scénáři děj příjemně odsejpal, dialogy byly nápadité, role hlavní hrdinky byla ztělesněná s nemalým hereckým umem nemluvě o tom, že tato romantická komedie má i určitý sociálně-kritický přesah.

Příběh moc nedával smysl a konec byl vysloveně praštěný. Zcela zbytečný film.

Film pojednává o škodlivosti mimozemšťanů. Kdyby se tady ufoni neplacatili s těmi svými létajícími talíři a neotravovali s nějakými šifrovanými signály, mohli by se nadaní studenti lépe věnovat studiu a také by nezanedbávali své přítelkyně. Předpokládám, že lidstvo to tady tak jako tak v historicky vzato krátké době zabalí, tak mějte, ufoni, ještě trochu trpělivosti a nepruďte nás. Film nemá konec, není jasné, jak to vlastně dopadlo. Sledovat luštění signálů mladým géniem mě zas až tak moc nebavilo. – Ještě doplňuji. Nedovedu si představit matematický metajazyk, jímž by se daly výstižně vyjadřovat myšlenky, ať už „Přicházíme v míru.“ nebo „Naděláme z vás sekanou, bastardi.“ Daleko praktičtější by bylo, kdyby ufoni nějaký čas monitorovali pozemské televizní vysílání a naučili se anglicky. Při jejich technické vyspělosti a vysokém IQ by pro ně ani jedno ani druhé neměl být problém. Akorát by se asi zasmáli anglickým idiomům.

Příběh postrádal logiku, pasti posléze působily až únavně a ani hodně drsné gore celkový dojem nezachránilo. Nic moc.

Zajímavý kousek estonské kinematografie. Překvapilo mě, že estonské děti si hrají venku, místo aby seděly doma u počítače, koukaly na FB a počítaly lajky. A hrají si moc pěkně, např. mrňavá Lisandra stojí v opuštěném průmyslovém objektu na schodech s chybějícím zábradlím a tříská sklo na střepy, šikovná holčička, vidět to její maminka, tak by snad dostala infarkt. Prostě milé a temperamentní děti, jenom se jim ty jejich hry trochu vymknou z rukou. Rozhodně velmi dobrý film, jenom ten konec vyzněl tak nějak do ztracena.