imaginer21

Vypadalo to, jakoby se Chibnall do psaní fakt zažral, ale někde v půlce koukl na hodinky, zjistil, že už je pozdě a že se musí věnovat jiným, důležitějším věcem. Do epizody s anděly to byla fakt jízda: Mělo to spád, skvělou doktorovskou atmosféru a místy takřka moffatovsky temný střih. Jakmile jsme se ale dostali na palubu základny Divize, začal Chibnal zázet jednu pitomost za druhou a sám sebe tak shodil neuvěřitelným způsobem. Těšil jsem se, že alespoň umně završí s nějakou silnou emocí znovushledání obou ztracených párů, ale i to odbyl bez mrknutí oka. Závěr mi pak připadal jako chudá kopie vypravěčského stylu Hvězdných válek. Jodie se přitom paradoxně až v druhé polovině mohla přetrhnout vejpůl, aby děj utáhla alespoň divokým hereckým projevem... ale neutáhla to. Přitom by bohatě stačilo, aby - podobně jako v předchozích sériích - vytáhl Chibnal pár flashbacků s předcházejícími doktory (šanci k tomu sám několikrát servíroval, hlavně v kontextu s chátrajícím děsivým dřevěným domem) a vsadil celý děj Fluxu do nějakého širšího kontextu se staršími sériemi. Ale ne, on se tak moc snaží si svou Doktorku urvat jen pro sebe, vytrhnout ji z proudu dění ostatních regenerací (a využívá k tomu právě onu výmluvu, že Doktorka ztratila paměť a záměrně chce minulost nechat pohřbenou), že tím divákovi naschvál odebírá tolik obdivovanou provázanost a komplexnost univerza tohoto někdejšího kultu. Světlou výjimkou je závěrečné rozloučení, ve kterém je konečně aspoň trošku toho vysněného fanservisu. Ale bez hlubšího kontextu, spíše tak pro parádu a potřebné pomrkávání na minulé série ve snaze fanouška na poslední chvíli potěšit. Nezbývá než doufat, že další regenerace (a staronový showrunner Davis) napraví vše, co se ještě napravit dá.

Creesův dialog s démony v podobě starých známých (včetně sebe a omlazeného Johnnyho) byl dosavadním vrcholem série. Ač je v celé sérii pomálu, Creesova linka je paradoxně ta nejzajímavější.

Creese je ďábel. Ale od začátku: Plný fanservis je dávkován zejména v druhé polovině série, kde se dočkáváme pravého stmelení obou hlavních postav (toho, v které jsem doufal po poslední scéně 3. série) a Johnny nebyl nikdy vyrovnanější a lidštější než právě nyní. Na kolena padl a vzápětí motivovaně povstal i Daniel, poprvé bez zbytečného a často otravného kolísání mezi hloupou naivitou a skutečným odkazem pana Miyagiho. Slizký Silver šel v předchozí sérii vyšlapanou cestičkou na plné obrátky a překvapila i nečekaná surovost bojových scén v samotném finále. Dětští hrdinové nám pěkně dospěli a přišli konečně trošku k rozumu. Ale za vším tím hlavním dějem se nám pěkně profiloval ve své nejtemnější (a nejmotivovanější) podobě právě ďábelský Creese, jehož fénixova cesta byla doslova blaženým balzámem na fanouškově duši. Jestli je pravda, že 6. série bude poslední, a pokud si tvůrci udrží stávající úroveň seriálu (a především pokud vytáhnou v zásadě poslední a nejočekávanější esa z rukávu), mohla by to být seriálová událost desetiletí.

Skvělý Maštalír se po Pánu profesorovi upsal další roli nepůvodního seriálu, který už se touto českou verzí stal třetí mutací (na Slovensku si jeho roli navlékl jeho seriálový kolega ze Za sklem, Ján Koleník). Musím přiznat, že k seriálu mě přítáhla právě ta nezvyklá kombinace Maštalír a Nova/Voyo. Vidět Maštalíra hrát charakterní roli s uhlazenou spisovnou češtinou je trošku křeč (mám radši, když uvolněně perlí ve své mateřštině, viz zmíněný Pán profesor), ale dalo se na to zvyknout. Zejména proto, že opět uchopil roli s mimořádnou grácií a skvělým výkonem (ale není v celém ansáblu rozhodně sám). Ostatně, v podobném prostředí není poprvé, jako slovenský House si to vyzkoušel na doktoru Ludském, resp. Dokonalém. Tady jen vyměnil sarkazmus sa soucit a melodrama. Být to původní seriál, jdu s radostí na plný počet, ale fakt mě mrzí, že něco tak zdařilého nepochází čistě z pera českých či slovenských tvůrců. Kvalita epizod mírně kolísala (navíc vidno, že se případy inspirovaly i původním Housem - viz například snaha o vraždu zlotřilého pacienta, hromadná nehoda...), ale celkový dojem je opravdu silný a mimořádně vtahující. A potěšila i střízlivá stopáž.

Bavil jsem se náramně. Italský originál neznám (proto možná nadhodnocuji, ale vůbec mi to nevadí). Kvituji na opravdu zdařilé herecké výkony, u mně vítězila zejména slovenská část v čele s Peťou Polnišovou ve výborné drmatické poloze. Potěšil i nestandardně (v roli) seriózní Maštalír a pochopitelně citlivá Pauhofová. Ale česká část "sboru" rozhodně nestála v jejich stínu, opravdu byla radost pohledět. Samotný (od Italů okopírovaný) nápad nejednoho z nás donutí k zamyšlení. Ještě že já jsem emailový typ a mobil prakticky vůbec nepoužívám :) Mimochodem, hned úvodní sekvence je mimoděk nechtěnou děsivou ekologickou agitkou, neboť velmi názorně ukazuje na alarmující stav škodlivého světelného smogu v Praze.

Neboť ani já jsem se neubránil srovnání s o rok starším dokumentem, musím jen s obří pokorou sundat klobouček a Howardovi zas jednou vzdát hold. Tak mimořádně vycizelovaný výsledek, že spíš než drama bych tento film řadil do ranku (setsakra dobře) hraných dokumentů. Navíc oba pánové v hlavních úlohách dokázali převzít od původních hrdinů ten britský akcent (v dabingu to neoceníte) a tím spíš si budete říkat, že jste zase po čase viděli jednu opravdu poctivou filmařinu. A tímto vzdávám ještě hlubší hold těm skutečným hrdinům, co tehdy v roce 2018 dokázali vskutku nemožné.

Dodneška si pamatuju scénu s propadlou vanou a Hanksem propadajícím čirému psychickému zhroucení. Druhé zhlédnutí po dlouhých letech mě utvrdilo v tom, že Shelley Longová byla opravdu rozkošná a Hanks to uměl ve vtipné poloze rozbalit naplno. Trošku škoda, že tuhle polohu pzději vesměs opustil, a tak tím spíš je radost pohlédnout na těch pár klenotů, které zejména v 80. letech vznikly (vedle tohoto filmu zejména Velký, Turner a Hooch a vlastně i ten Žbluňk!).

Hodně nevtipná komedie, které ovšem nelze upřít kvalitu herectví tehdy teprve budoucích holywoodských legend (zejména Hankse). Potěšil Harry Morgan (plukovník Potter z MASHe) coby vedoucí policejního oddělení; škoda, že nedostal více prostoru. Onu buddy "křeč" způsobil především opravdu nekvalitně napsaný blok dialogů, které prostě neuměly využít kvality jinak fakt zdařilého hereckého ansáblu, a tak jsme svědky spíše epizodních nedotažených gagů než nějakého uceleného proudu hlášek. Film mě zajímal jen proto, že sám Hanks k němu vypráví historku o vzniklém bonusu - rapovému videoklipu City of Crime, který oproti celé té filmové nudě je opravdovým klenotem (a chvála bohu za jeho zdigitalizování z VHS formátu, z čehož mají radost hlavně Hanksovy děti, co tuhle hudební blbovinku občas na tatíka vytáhnou :))

Druhý Ragnarok se nekoná, bohužel. Nevím, jestli je to tím rozčarováním po Endgame (MCU se nemá kam ubírat), nebo nevyužitými Strážci Galaxie (snad spraví chuť jejich samostatná kapitola) nebo prostě na nemálo místech zbytečně infantilním humorem (po Endgame bych čekal dospělejšího Thora, jeho proslov o dětech WTF). Waititiho přístup k látce dost možná nefunguje i proto, že celkově Thor nemá co říct, jeho úlitba milovníkům MCU je už poněkud plytká a krom citlivého zakončení linky mezi Thorem a Jane se jen těžko divákům zavděčí. Ragnarok u mě fungoval právě díky Waititiho svěžímu přístupu k jinak temnému konci Asgardu, ale především kvůli zdařilému a vyrovnanému špičkování mezi Thorem, Lokim a Hulkem/Bannerem. A také proto, že Valkýra se teprve hledala. Nyní všechny atributy (postavy) na milé špičkování chybí a tím spíš je vidět, jak sama postava Thora nemá šanci tu svěžest udržet (špičkování se v zásadě omezilo na Thora a jeho sekeru). Motivace hlavního záporáka OK (vlastně jediný funkční element), návštěva "Olympu" rozporuplná, finále hezky osudové. Ale nestačí nahradit celou tu podivnou stopáž předtím. Ragnarok fungoval už jen proto, že byl zasazen do období mezi vážnými etapami vývoje Avengers (Věk Ultrona, Občanská válka a Infinity War) a jeho odlehčení v zásadě ještě více navnadilo fanoušky MCU na emoční rozmanitost konce Avengers. Love and Thunder tuhle devízu nevlastní, naopak se "veze" v jakémsi duchu "afterglow" a sází na míru nostalgie i tužeb nějakého smysluplného vývoje po Endgame. Ale ten nepřichází. Ani potitulkové scény mě nijak významně nenavnadily. Suma sumárům: Hezká pestrobarevná podivnost s občas až křečovitým humorem, která potěší hlavně skalní příznivce. Ragnarok u mě i nadále zůstává top příspevkem Thoří ságy.

Rakeťák překvapí poměrně sofistikovanou (i když mnohokrát předtím někde viděnou) zápletkou, uvážíme-li, komu je primárně určen. Potěší mixem zdařilých odkazů na jiná (mnohdy kultovní) sci-fi díla a určitě nenechá slzní kanálky úplně suché. Rovnoměrný pixarovský žánrový kumšt se ale tentokrát nekoná, na spin-off oscarového Toy Story mu povážlivě chybí humor. Ne, že by ho nebylo, ale prostě je ho na očekávání méně (v podstatě většina byla použitá v traileru). Pořád je to ale nadmíru důstojné představení ikony malého Andyho ze zmíněné pixarovské série, díky čemuž zplna pochopíte, proč je hračka Rakeťáka obestřená takovou hrdinskou aurou.