imaginer21

Ohlasy jiných tolik nesdílím, neboť většina série byla spíše o decentních vnitřních bojích už tak dostatečně prokreslených povah všech protagonistů, takže jsem měl spíš dojem, že karate je opravdu jen jakýmsi nástrojem pro vyjádření dalších chvilkových rozpoložení v hlavách každého z nich. Chybělo více flashbacků, které tak trefně hrály na strunu nostalgie. Chyběly smysluplnější odkazy na Mijagiho filozofii (očividně Daniel už je používal spíš jen jako výplň svých motivačních projevů, když mu docházela vlastní rozvážnost v momentech, kdy se od něj čekala smysluplná mentorská činnost). Čerstvý vítr přinesl hlavně démonický Silver, který velmi rychle ukázal, že má pořád v sobě toho slizouna, jehož vybůstil na ještě hnusnější úroveň. Upozaděný mi přišel tolik oblíbený Johnny, nejlidštější postava celé série; záhy se choval příliš šablonovitě a jakoby bořil jednu ze svých zásad za druhou, aniž by mu o něco opravdu šlo (což v předchozích sériích dával chlapácky mnohem hlučněji i emočně najevo). Všechno tak zachránila v zásadě až závěrečná epizoda, která dává tušit, že to pravé ořechové nás teprve ještě čeká. Jsem rád, že Netflix odvysílal celou sérii najednou a člověka tak nepřepadlo zklamání někde v půli, když to skvělé (naštěstí) připravil závěr. U mě v této chvíli na plné čáře vede 3. série a doufám, že tvůrci v jejím duchu připravují něco podobného, ne-li lepšího (závěrečná scéna mimořádně potěšila!).

Tohle jsem nečekal. Vše z předchozí série zužitkované v prohloubení smyslu pro zodpovědnost všech stran krom zákeřného Kreese. Ovšem ani jeho postava není ušetřena odkrývaní původu svých pohnutek - zejména flashbacky z vietnamské války dají na mnohé odpověď. Dočkáváme se nejvíce (smyslupných a nostalgicky perfektně dávkovaných) příchodů dalších postav z původní filmové série a i tyto postavy záhy nejsou jen černobílým doplňkem v boji dobra a zla. Asi nejlepší Johnny, v této sérii definitivně upevňuje post největšího sympaťáka celého tohoto seriálového překvapení. Závěr třetí série je to, na co jsem celou dobu čekal. Snad v podobném duchu, bez zbytečně překombinovaných změn v postojích hlavně Daniela a Johnnyho se dočkáme ještě slibnějšího pokračování.

Dětští hrdinové přebírají otěže i války svých senseijů, kteří si ještě zplna neuvědomují, čeho se svým rivalským chováním na svých studenech dopouštějí. Vše vrcholí epickou bitvou dvou znepřátelených táborů. Karate už není nástrojem k sebeobraně a myšlenkovému rozvoji, nýbrž k čistému surovému boji.

Seznamujeme se po 30 letech s osudy těch, kteří se střetli na legendárním zápase v roce 1984. Dětští hrdinové se snaží pokračovat v jejich (nejednoznačných) odkazech a podle toho to tak vypadá. Mezi Danielem a Johnnym se neustále střídá pomyslná ručička na vahách sympatií a Johnnyho vnitřní svár se divákovi nakonec stává tím nejzajímavějším na celé sérii. Parádně završeno nástupem... vy víte, koho.

Vztyčený prostředníček od Lany všem cynikům, tohle je čistě romantický epilog k závěru celé trilogie. Chápu hluboké zklamání těch, co čekali nějaký další mind-twist posun nebo alespoň důmyslnější práci s látkou, která před 20 lety definovala nový subžánr. Ale Lana tyhle ambice neměla, chtěla prostě happy end aspoň tam, kde to mohla ovlivnit: Na plátně. Ostatné sám Keanu Reeves se k projektu upsal se slovy "Lana napsala moc krásný příběh". A tak ho tu máme, ruku v ruce s křehkým a bolavým srdíčkem tvůrce/tvůrkyně. Jako romantické duši mi to kupodivu sedlo a to i se vší tou vysvětlovací omáčkou i progresem v technologii v prostupování mezi oběma světy. Všechno bylo velmi čistě a hodnověrně vysvětleno tak, aby se mohlo jít k tomu hlavnímu: Akci. Jenomže tady právě všechna ta radost končí. Původní trilogie měla jeden obři triumf, kterým byla neodmyslitelná epičnost, definovaná jak inovativním přístupem k vizuálu, akcí jako takovou, tak opravdu nezaměnitelným zvukovým doprovodem. Tahle stránka věci novému Matrixu chybí, jede si svou komorní cestou, která možná funguje samostatně (podle hodnocení ale příliš ne), ovšem rozhodně ne v rámci tetralogie. Pořád jsem čekal, kdy se rozezní pověstné skřípavé burácení za dynamické techno hudby nebo řežby alá AC/DC, ale to vše zůstalo tatam, resp. jen pomrklo na fanouška při závěrečné scéně. A to je setsakra málo. Ovšem ruku na srdce, kdybych to měl brát z obou stran - ze strany diváka romantika i ze strany milovníka kvalitní epické scifi, Matrix vždy měl zůstat u prvního dílu. Každý další byl z mého pohledu zbytečný. Takže kvituji na Laninu snahu dát Trinity a Neovi po těch všech dějově i myšlenkově překombinovaných (a pro mě zbytečně nadhodnocených) sequelech jeden, který skončil tak, jak jsme to měli rádi na konci toho jediného originálního Matrixu z riku 1999. Objektivě je toto tak na 3 hvězdy, ale protože srdce zaplesalo pro malou satisfakci po letech, jednu z radosti přihazuji. Další pokračování je ale vskutku zbytečné.

A je to tu, 9 epizod minulo, abychom dostali plnohodnotný "nářez", v němž se angažují skutečně všichni a jde skutečně o všechno. Být všechny epizody stejně kvalitní, mohl to být seriálový návrat roku. Ale bohužel.

Za Grissomovu názornou ukázku rozuzlení případu. Přeci jen ty Gilovy experimenty byly vždycky kouzelné...

Nostalgie je potvora, a tak mě s nadějí i příslibem návratu starých známých tváří i démonicky mysteriózní atmosféry přilákala k tomuhle 10-dílnémů sequelu legendární CSI. Na seriálu bylo úctyhodné kdysi to, že si divák mohl být jist neustálým udržováním napětí, ať už v příběhové lince nebo díky nezvyklé, ne-li originální výstavbě epizody. Moralizování stranou, šlo se težce na dřeň jasných důsledků mnohdy morbidního jednání obyvatel i návštěvníků města hříchu a proti tomu stál fundamentální a objektivní přístup názory nevnucujících vědců-vyšetřovatelů. Ruku na srdce, nejlepší epizody ony dávné legendy stály na budování napětí ruku v ruce s inteligencí vyšetřovatelů, kteří do vyšetřování vnášeli světlo nejen s baterkou v temných zaprášených místnostech, ale také s vyspělou technologií a logikou, čemuž k dokonalosti přispívala rovněž mnohdy temná či přijejmenším těžce dramatická hudba. A tohle všechno se v této sérii objevilo asi tak často jako Jim Brass na samotném začátku. Mrzelo mě především šablonovité nastavení epizod, které vesměs nejsou špatně napsané, ale zbytečně natahují hlavní linku, pro níž se divák měl ke sledování CSI vrátit. A tak kromě první (díky nostalgii) a poslední (díky plnohodnotnému tempu) epozody vlastně není moc o co stát. Je smutné, že teprve až samotný závěr série zvedá divákovu pozornost naplno a dýchá na něj tak, jako kdysi, když ještě Grissom neměl fousy a jeho kancelář zdobila nádobka s naloženým embryem prasete.

Já nevím. Možná je to tím, že filmy noir mi nikdy nesedly a temnou atmosféru s explicitním vysokooktanovým násilím nemusím. Nebo je to tím, že od spojení Ritchie-Statham jsem čekal něco nápaditějšího. Ať už obrazově, dialogově, příběhově nebo i hudebně. Statham se tu celou dobu tváří jako kakabus, nekompromistě prošívá olovem každé nepohodlné individuum, ani jednou neškubne emocí aspoň v koutku oka a nevysolí alespoň jedinou peprnou hlášku. Akce je sterilní a jednoúčelová, přehlídkový herecký ansábl nedostane sebemenší šanci se poněkud pestřeji v rámci možností děje blýsknout. Klidně by kolem Stathama mohli hrát kravaťáci z městského úřadu Horní Dolní a o nic by divák nepřišel. K nikomu (a žel ani ke zvrásněnému Stathamovi) si divák nemá šanci vytvořit alespoň nějaké pouto, aby si v té pověstné noir atmosféře aspoň naplno užil onen hněv, touhu po pomstě či závěrečnou tak očekávanou katarzi. Rozhněvaný muž mě nechal tak chladným, jak chladně kosil jednoho grázla za druhým. Promiň, Guyi, od tvůrce tvého formátu jsem čekal o něco sofistikovanější podívanou.

Že tahle záležitost není v červených číslech, přisuzuji výrazně větší kritičnosti tuzemského diváka k tuzemskému dílu než ke všem těm "plnohodnotným emerickým" rychlokvaškám, v nichž patos a moralizovaní tlačí výrazně víc na pilu a našinci jim to prostě už konvenčně žerou. Přitom tohle není jen na slovenské poměry (jak mnozí kriticky předesílají), ale z mého už léta na seriály všeho druhu využitého pohledu světové poměry fakt lahůdka. Výborný casting, prvotřídní střih, vytříbený vkus pro dialogy a do toho někdy poměrně silné příběhy. Žádný prvoplánově afektovaný humor, nýbrž poctivě hravé dialogové (i monologové) perly, příběhy vkusně provázané s mnohdy známými hudebními motivy a navrch překrásná Přešovčanka Marcinková, jejíž decentní špulení rtíků a uhýbání zrakem umí říct víc než tisíce grimas věhlasných charakterních hereček. O Maštalírově postu ani nemluvě, česká verze se naprosto nechytá. Objektivně tak 75 procent (zejména proto, že jde bohužel zas jen o kopii zahraničního námětu), ale subjektivně musím jít na plnou palbu. Už dlouho jsem se tak upřímně od srdce nenasmál (viděny všechny 3 série).