imaginer21

Zklamání? Bohužel ano. Filmový průšvih? To naštěstí ne. Problém celé série (poté, co ji postupně opustil Spielberg)  je fakt, že vše mimo původní knižní předlohu je jen nabalování blbostí ve snaze lidem přinést jen víc saurů na plátno, ale už se příliš nesnažit o rozvoj dalekosáhlých důsledků Goldblumem několikrát opakované teze, že člověk si nemá hrát na boha. Ano, vývoj tu je (od dob Hammonda jsme se dostali z nasávání genomu z komára až k prvnímu lidskému klonu a od ztráty kontroly nad jedním parkem po ztrátu kontroly nad celou znovuzrozenou ještěří populací na naší planetě). Problém ale je, že wow efekt z roku 1993 a následná promenáda T-Rexe v San Franciscu o 4 roky později byly v zásadě hlavní, ne-li zcela kardinální highlighty celé ságy, která potom už opravdu neměla co relativně únosného nabídnout. Takže Nadvláda jen pokračuje v zajetých kolejích sestupného trendu (ačkoliv potenciál tu byl), přičemž tvůrci zkrátka neumějí smysluplně rozvinout důsledky nastiněné na konci předchozího filmu. Nepomohl jim v už vůbec covid, a tak jen přešlapují na půdě omezené studijní výpravy v povrchním balení sterilního nikam nevedoucího příběhu a sázejí v zásadě jen na dvě poslední esa v rukávech, kterými jsou bezchybná CGI a pochopitelně návrat staré gardy z legendárního počinu z roku 1993. Obě esa ale fungují jen natolik, nakolik osloví diváka. V prvním případě je to trestuhodně nevyužité zejména v závěru a obecně člověk nasycený CGI na všech frontách tak nějak podvědomně doufá, že u jurské značky nebude tento nástroj využit jen pro podmanivý vizuál, nýbrž ke zdokonalení tolik obdivované atmosféry ze Spielbergovské éry. Žel vše končí tatam a nějaké to pomrknutí máme ve šťavnaté scéně v jezeře (mimochodem, B. D. Howardová fakt hrála jak o život, jak kdyby zeleného plátna nebylo). Druhé eso je využito lépe a potěší hlavně skalní fanoušky téhle série, přičemž ačkoliv jsou naši známí už vrásčití a šediví, pořád mají charizmatu na rozdávání a věříte jim i každičký pohled stranou. Především Goldblumův Malcolm je prostě Malcolm a být ho víc, asi bych se vykašlal na celkový nemastný neslaný dojem z filmu a pálil ještě hvězdu navíc. Naopak linka s omladinou mě nijak neoslovila, stejně tak jako nutné genderové vyvážení (tu pilotku nutně zašroubovanou do děje fakt nechápu). Fakt jsem se těšil, že nám Trevorrow naservíruje této sérii zasloužený epický rozměr jejího slibovaného završení, namísto toho jsem dostal jen pár M:I scén (Malta jak vystřižená z naháněčky s Cruisem, jen někdo vyretušoval padouchy a nahradil je ještěry) a zdánlivě neodbytou nostalgií, která díky Goldblumovi funguje... ale je jí trestuhodně málo na odpuštění tvůrcům za všechno to ostatní lajdáctví, které si žádný jiný než právě tento biják rozhodně nezasloužil. Spielbergu, chybíš.

Silné tři, slabé čtyři. Zdánlivě odvážný žánrový mix v rámci MCU těžce zadupává povinné zaškatulkování do PG12. Ne, že by nebylo co sledovat, ale hlavním úskalím druhého Strange je naprosto nedomyšlený koncept, resp. jeho (paradoxně, vzhledem ke stopáži) nedostatečně uchopená realizace. Z multiverza jsem si chtěl odnést nějakou marvelovskou verzi Rimmerova přeskakování, namísto toho jsem sledoval zoufalý souboj zmateného Strange s ďábelskou verzí jinak milované Wandy (jejíž motivace mi nepřišla - navzdory všeobecnému dojmu z jejích traumat v předchozích marvelovkách - příliš dostatečnou na to, aby se z ní stala záhy tak bezcitná svině). Nakonec vše paradoxně nedrží nad vodou Strangova postava, ale ve všech vesmírech nedostižná verze jeho milé a samozřejmě (snad ne poslední) cameo Charlese Xaviera. Na plátně to přitom všechno vypadalo tak pěkně, pestrobarevně a roztočeně. Škoda, potenciál tu byl takřka mnohovesmírově nekonečně obrovský.

Do odchodu Pitta dobrý. Pak už je to jen marná snaha zejména Bullockové, která ale fakt nemá šanci s Tatumem rozvinout nějkou snesitelnou buddy/romantickou chemii (a hlavně Tatumova postava je překvapivě strašně sterilní a nudná), takže divák jen doufá v nějaký twist se ztraceným Pittem. Jenže ten nepříjde, namísto toho se dokodrcáme na vlně trapnosti až do samotného závěru, a ještě než vůbec začnou titulky (vesměs jediné zajímavé), všechno z filmu se člověku vykouří z hlavy. Jedna hvězda za Pitta, druhá za scénu s únikem na kolečku.

Já si na druhý Top Gun zašel především kvůli hudbě. Úvodní titulky s podmanivou syntetikou Harolda Faltermayera z prvního filmu v roce 1986 byly pro mě vždycky synonymem začátku seriózního dobrodružství (chápejte, pro kluka, kterému TV Nova v jeho 11 letech poprvé pustila tenhle biják v hlavním vysílacím čase a rodiče ho kupodivu už neposlali spát). Když po neuvěřitelných 36 letech tahle skladba zazněla v 7.1 zvuku a na plátně se ukázala takřka totožná sekvence titulků včetně onoho dominantního řezaného fontu, byl jsem jak ten 11letý kluk, kterému to naservírovali jako dárek ve snovém balení. A pak už jsem nic víc nečekal, ani nechtěl. Naštěstí jak Kosinski, tak především Cruise jdou mnohem dále, byť v šabloně nastavené prvním dílem, rozvíjejí Maverickovo univerzum i jeho legendu právě tak, jak si ji člověk po těch letech představuje. Maverick je věčný rebel, ale tady je prostě dospělejší (ostatně Cruise taky... o dost), zranitelnější i citlivější. Kdo vzpomíná na Goosovu smrt jako hlavní moment v celém ději prvního filmu (včetně mimořádně silného Faltermayerova podkresu k němu složenému), tady bude doslova zamačkávat slzy. I když krásná hudba už chybí. Vše ale vynahrazuje mimořádně citlivé Kilmerovo cameo. Se závěrečnými titulky pak člověk cítí, že byl konečně po té dlouhé covidově době na zasloužené filmové projekci, na kterou se rozhodně vyplatilo čekat. Apropro: Viděno v originále s titulky, ale hluboce doufám, že nejen kinoverze bude vlídná k dabingu a Cruise i v dalších verzích dostane svého dvorního dabéra Gustava Bubníka. Děkuji!

Raynoldsova záchranná mise - jak v rámci děje, tak filmu samotného. Nebýt jeho, není fakt co sledovat. Není to vysloveně zlé, má to nápad, spád, nějakou základní vnitřní logiku. Jde to ale do kopru především proto, jak strašně sterilní a bez větší invence to celé je. Od dua Levy-Raynolds jsem čekal po Free Guyi něco minimálně o dva řády hravějšího (když už to má hrát na rodinnou strunu, nemusí se to ale zákonitě zazdít tak bezduchou formou vyprávění). Po tomto filmu začínám mít docela obavy, jestli Levy utáhne třetího Deadpoola.

Úžasné herecké výkony, temná hudba, správně použitá živá kamera... Balíček neuveřitelně detailního rozboru hnusných orlických vražd, stavu české kriminálky v době, kdy se "rozjela" TV Nova a bez příkras vykreslená celá ta bezmoc i strach z děsivých českých podnikatelů své doby. Samozřejmě jako hraný dokument to sráží faktická nekorektnost (což bych odpustil) a na můj vkus uši trhající spisovná čeština i tam, kde bych k surové atmosféře klidně spisovnost dal stranou. Co mě ale nejvíc mrzí - a to není výtka tvůrcům (ta kvalita je mimořádná) - je fakt, že nejúspěšnější a nejsledovanější seriál za poslední roky je kriminálka o skutečných násilných činech v našich vodách (doslova). Stojí k zamyšlení, co to o nás a naší mentalitě vlastně říká.

Jednička byl experiment, který vyšel, dvojka už musela pracovat s odhaleným wow efektem (fantastickými pěveckými výkony v závěrečném aktu jedničky). Takže pochopitelně to posunout dál, to osvědčené ponechat či i umocnit. Nejsem si jist, že to vyšlo ve všech ohledech; tahounem jsou ostatně především zvolené písničky, které mohou (anebo nemusí) každému sednout. Naštěstí výběr je široký, zasahuje do srdcí všech generací, a tak každý si nakonec něco najde. U mně to byla linka s Clayem a písničky od Bona. Mít tahle linka větší (dějový i hudební) prostor, šel bych s hodnocením jednoznačně výš. Johansson/Bono ale vynesli film v jeho samotném konci ke stejným výšinám, jako se nesli oni sami. Pro děti fajn, pro dospěláka podle vkusu. I přes to doufám, že tahle značka ještě bude pokračovat (a třeba se hudebně víc přiblíží mému srdci).

Naprosto se ztotožňuji s komentářem Toma Hardyho. To, že pro Dextera už není jiné cesty než vykoupení v nejkrutější formě, člověk tak nějak čekal. Dokonce kdyby se sázelo, jak k tomu dojde, asi bych sázky vyhrál, protože od prvních minut Harrisonova zjevení mi bylo jasné, že tvůrci s jeho postavou chystají něco osudového. Chrochtal jsem blahem, když se na scéně objevil Batista. Po závěru předešlé epizody mi bylo jasné, že tahle zvrácená otcovsko-synovská důvěra nemůže mít dlouhodobé pozitivní trvání a že Dexterova smyčka se stahuje s tím, jak mu není dopřáno se vrátit do staré kanceláře a pohrát si s důkazy. Temná zimní atmosféra měla možná diváka připravit na beztak neodkladný trpký konec nejoblíbenějšího temného anděla v seriálové historii. Ale ze všeho toho poctivého budování závěrečné kapitoly Dexterova příběhu vyplynulo tohle? Chlápek s myslí tak chladnou jako počasí v Iron Lake a tak nadprůměrnou inteligencí, že mu prošlo ledasco, si najednou usmyslí, že poruší svoje (potažmo v pudu sebezáhovy nejdůležitější) zásady, aby si ještě dořezal větev pod sebou? Dexter mohl skončit důstojně v tom kontejneru rukou (olovem od) Debry a neměl by jako seriál se za co stydět. Teď bohužel má, a podruhé za sebou. A to tahle série přitom fakt do předposlední epizody neskutečně napravovala chuť po všem, co nám naservírovali ve finále osmé řady. Vážně stačilo netlačit na pilu konfrontací za mřížemi, počkat na Batistu a naservírovat divákovi plnohodnotný emoční vír doznávaček, odkrytých karet a nějakého silnějšího morálně temného vyznění, jaké nabídl konec první série. Batistova postava trestuhodně nevyužitá stejně jako Dexterův vnitřní konflikt kodexu versus viny za nechtěné ztráty.

Ohlasy jiných tolik nesdílím, neboť většina série byla spíše o decentních vnitřních bojích už tak dostatečně prokreslených povah všech protagonistů, takže jsem měl spíš dojem, že karate je opravdu jen jakýmsi nástrojem pro vyjádření dalších chvilkových rozpoložení v hlavách každého z nich. Chybělo více flashbacků, které tak trefně hrály na strunu nostalgie. Chyběly smysluplnější odkazy na Mijagiho filozofii (očividně Daniel už je používal spíš jen jako výplň svých motivačních projevů, když mu docházela vlastní rozvážnost v momentech, kdy se od něj čekala smysluplná mentorská činnost). Čerstvý vítr přinesl hlavně démonický Silver, který velmi rychle ukázal, že má pořád v sobě toho slizouna, jehož vybůstil na ještě hnusnější úroveň. Upozaděný mi přišel tolik oblíbený Johnny, nejlidštější postava celé série; záhy se choval příliš šablonovitě a jakoby bořil jednu ze svých zásad za druhou, aniž by mu o něco opravdu šlo (což v předchozích sériích dával chlapácky mnohem hlučněji i emočně najevo). Všechno tak zachránila v zásadě až závěrečná epizoda, která dává tušit, že to pravé ořechové nás teprve ještě čeká. Jsem rád, že Netflix odvysílal celou sérii najednou a člověka tak nepřepadlo zklamání někde v půli, když to skvělé (naštěstí) připravil závěr. U mě v této chvíli na plné čáře vede 3. série a doufám, že tvůrci v jejím duchu připravují něco podobného, ne-li lepšího (závěrečná scéna mimořádně potěšila!).

Tohle jsem nečekal. Vše z předchozí série zužitkované v prohloubení smyslu pro zodpovědnost všech stran krom zákeřného Kreese. Ovšem ani jeho postava není ušetřena odkrývaní původu svých pohnutek - zejména flashbacky z vietnamské války dají na mnohé odpověď. Dočkáváme se nejvíce (smyslupných a nostalgicky perfektně dávkovaných) příchodů dalších postav z původní filmové série a i tyto postavy záhy nejsou jen černobílým doplňkem v boji dobra a zla. Asi nejlepší Johnny, v této sérii definitivně upevňuje post největšího sympaťáka celého tohoto seriálového překvapení. Závěr třetí série je to, na co jsem celou dobu čekal. Snad v podobném duchu, bez zbytečně překombinovaných změn v postojích hlavně Daniela a Johnnyho se dočkáme ještě slibnějšího pokračování.