Trajektt

Bubáci jdou, bubáci jdou, bože jaká je to krása. Tak po zhlédnutí hororu V zajetí démonů jsem dostal chuť na další kousek tohoto režiséra, který si vybral opět stejného herce Patricka Wilsona, kterej se snad narodil pro duchařské horory. Dokonce si vybral i podobné téma i když tento snímek není podle skutečných událostí, tak se příběhem i kvalitou podobá výše zmiňovanému filmu. Popravdě řečeno to mělo stejné napětí a překvapivě i dost lekacích momentů a i nové překvapivé držtičky pěkně udělaných duchů. Asi to mám nějak obráceně, ale já jsem se vždy lekal ve chvílích, když se skoro nic nedělo a kdy se to nejméně předpokládalo, ale to bylo asi účelem této povedené duchařiny. A když přijdou ti dva takzvaní lovci duchů do domu těch postižených, aby našli příčinu těchto nevysvětlitelných úkazů a začnou tam šermovat různejma přístrojema, tak jsem se celkem i pobavil, takže i komediální vložka zde byla. Hercký koncert všech představitelů i těch neživých mě přesvědčil k tomu , že se dnes podívám na další mrazivou taškařici této rodiny a jejich zábavných obyvatel. Za mě spravedlivých 80%.

Tuto skladbu jsem od této kapely slyšel jako první a od té doby sbírám vše, co tato kapela vydala a dokonce i kapely, které předělaly jejich písně a také ty kapely, které je napodobují. Abych pravdu řekl, je to pěkná sbírka a doufám, že není všem dnům konec. Chlapci, teda spíše dnes už chlapi v černém se snad ještě nechystají do důchodu a nějakej ten šlágr jako Strangelove by mohli vytasit do světa. Viděl jsem dokument o natáčení alba Music for the Masses a tam Martin Gore říká, že nejdříve všechny jeho skladby na tomto albu skládal akusticky a později se to převedlo do elektronické podoby a až nakonec se naživo nazpívaly vokály. Do toho tam drnká tuto skladbu na kytaru a fakt to zní dobře. Během natáčení tohoto alba v Paříži natočili společně s jejich kamarádem a hlavně skvělým režisérem Antonem Corbijnem tento klip, kde vidíme mnoho turistických atrakcí, včetně Eiffelovy věže, dále pak zrcadlové koule na nádvoří Palais Royal a samozřejmě svůdné polonahé modelky, které laškují se všemi členy kapely. Mě osobně se nejvíc líbí scéna, jak Alan Wilder stojí s megafonem ve stromové aleji a vedle něj prochází babička s šátečkem na hlavě a civí na něj, jakoby ji ulítly včely.

Proč po revoluci začali točit takový sračky, toť otázka? Odpověď je jednoduchá, tedy vlastně odpovědi. Jeden z důvodů je ten, že na to, aby natočili film potřebují sponzory, kteří občas i mění scénář filmu a jeden z mnoha dalších důvodů je ten, že se chtějí podobat americké produkci v tomto případě mi to připadalo jako trapná kopie Prciček dohromady s československým filmem Sněženky a machři. Problém je v tom, že ti herci, kteří zde vidíme prostě neumějí hrát a to je ten hlavní kámen úrazu. Všechny scény zavánějí trapností a hodí se tak maximálně do nějakého nejapného nekonečného seriálu na TV Nova. Takže, když si vezmeme všechny tyhle komponenty, tak nám vznikne takovej galimatyáš na kterej bych se podruhý nepodíval ani s třema promilema v krvi. Bohužel pro naši kinematografii to není první ani poslední brak tohoto typu.

Velice milé překvapení mi přinesl tento televizní seriál na který jsem narazil zcela náhodou a který mě svou tajuplností dokázal přesvědčit, abych to zkouknul celé najednou. Pro mě zcela neznámí herci zahráli celkem slušnou televizní šarádu ve které se jednalo o jeden motelový pokoj číslo 10 do kterého se dostane jen ten, kdo vlastní klíč od tohoto pokoje. Když otevřete tento pokoj, tak se z něj můžete dostat na jakékoliv místo na světě. To samé, když otevřete jakékoliv dveře tímto klíčem, tak se vždy dostanete do tohoto vlastně neexistujícího pokoje. Z toho pokoje se ztratilo přibližně sto předmětů, které měli nadpřirozené schopnosti, což je celkem zábavná myšlenka pozorovat, co ty předměty dovedou u různých né zcela duševně zdravých jedinců. Hlavní hrdina se dostane ke klíči čirou náhodou a my s ním prožíváme jeho radosti a strasti až do úplného konce, který vlastně ani konec není. Tvůrci vyloženě nechali otevřený konec pro další sérii, která se jaksi taksi nekonala a asi už ani konat nebude, jelikož je to už pěkná řádka let. co to bylo natočeno. Velká škoda, že vlastně nebyla vysvětlena pointa i když jisté náznaky tam byly, ale to by se vařilo z vody. Vůbec by tomu seriálu neuškodilo, kdyby měl aspoň o těch deset dílů navíc. Ta myšlenka nebyla špatná a dala by se trochu víc rozvinout, ale musím přiznat, že se na to fakt dobře koukalo, člověk se fakt nenudil a bylo tam mnoho překvapivých momentů a za to dávám 80%.

Po přečtení knihy „Sběratel kostí" od Jefferyho Deavera jsem byl natěšenej na tento film, kde se poprvé setkáváme s forenzním expertem Lincolnem Rhymem. Dozvíme se, jak se mu stala jeho nehoda kvůli které je upoután na lůžko a tím začíná první napínavé dobrodružství tohoto kriminalisty se kterým se můžeme setkat v dalších čtrnácti knihách, které doposud napsal tento plodný autor. Když se dívám na tento film, tak se tvůrci celkem drží dějové linie, která je velice napínavá a málokdo odhadne překvapivé rozuzlení, ale bohužel, když si čtete knihu, tak vám v hlavě funguje představivost na sto procent a vytváříte si v hlavě takovej ten svůj vlastní film, jak by asi mohl vypadat. Ale jelikož je v knize hlavní postava Lincolna Rhymea bílá jako čerstvě napadenej sníh, tak se vám váš vnitřní film rozpadne hned na začátku filmu. To je něco jakoby hrály v komedii Bohové musejí být šílení místo místních křováků nějací bělošstí herci. Je to prostě bijící do očí. Samozřejmě jen pro ty, kdo tu knihu četli a měli tu vlastní obrazovou představivost. Takže hned v úvodu tohoto snímku mi to zkazilo moje vnitřní hodnocení tohoto filmu. V knize se postava, kterou hraje Angelina Jolie jmenuje Amélie Sachsová, ale ve filmu se jmenuje Amélie Donaghyová a další změny bych mohl popisovat, ale nechci bejt hnidopich. Takže podle mého vnitřního pocitu je kniha napsaná na 100% a tento film musím shodit z původních 90% na 70%.

Když jsem byl ještě mladý vyjukaný jinoch, tak jsem rád chodil na koncerty. Na začátku devadesátých let mě zaujal kukuč a zejména hlas Milana Frase ze slovinského hudebního uskupení s názvem Laibach. Tak jsem se o ně začal zajímat a hlavně díky kvalitnímu poslechu Radia 1 a po revoluci vycházejících velkém množství alb jsem se s nimi ztotožnil a rozhodl jsem se hrdinně navštívit koncert této dechberoucí kapely. Poprvé jsem stál asi 5 metrů od pódia a tento zážitek bych přirovnal k pocitu hororových snímků, kdy cítíte strach z neznáma, krev vám koluje v těle třikrát rychleji než obyčejně, poté na vás přijde mrazení a občas se i leknete, ale hlavně celou dobu stojíte jako přivařený kůl v plotě. Tak to byly všechny mé pocity z prvního koncertu. Akorát, že to bylo naživo a já jsem měl, co dělat, abych si necvrnknul do trenek. Ještě, aby toho nebylo málo, tak jsem měl pocit, že mě hlavní frontman Milan Fras pozoruje a ještě na mě ukazuje rukou / převážně pravou /. A začal jsem si říkat „Vo co mu k.... jde"? Že vás dostává skoro až do paranoidního stavu těmi svými telepatickými schopnostmi. Naštěstí jsem si promluvil s lidmi, kteří byli na tom koncertě na různých místech a ty měli stejný pocit. Takže jsem se uklidnil a vše bylo v pořádku. Do toho všeho hrála úderná hudba, velké množství světel, mnoho kostýmů, videoprojekce a samozřejmě grandiózní basový hlas Milana Frase. A ačkoliv jsem většinou zbabělec, tak jsem se odvážil na jejich vystoupení přijít ještě čtyřikrát a musím říct, že vždycky to stálo za to. To je jako se zmrzlinou, taky vám nepřestane po stopadesátý chutnat a když jo, tak si dáte místo vanilkový, čokoládovou nebo jahodovou. A tak to bylo přesně s Laibach, vždycky to byl Laibach, ale pokaždé s jinou příchutí. Laibach patří do stáje nezávislého hudebního vydavatelství Mute Records, kterou založil borec Daniel Miller, který spolupracoval s takovými velikány jako jsou Depeche Mode, Erasure, Moby, Nick Cave, Einstürzende Neubauten a řada dalších. A proto jsem byl moc rád, že jsem si mohl koupit tento sestřih koncertu dvanácti songů na VHS plus s přiloženým cédéčkem na kterým je patnáct skladeb. I když to není jako naživo, tak tam ta atmosféra je trochu cítit. Za mě stoprocentně 100%.

Přes čtyři hodiny luxusní podívané se skoro kompletní videografií této kultovní kapely z britských ostrovů nás zavede do začátku 80. let a postupně nás vede společně s novými komentáři členů kapely nostalgickými vzpomínkami na natáčení klipů od roku 1981 až do roku 2013. Když si to pustíte najednou, tak zjistíte, že ten čas strašně rychle běží a od veselých chlapců chodících na disko a pijících barevné koktejly v klipu Just Can't Get Enough, přes drsňáckou image kožených bund vytvořenou holandským borcem Antonem Corbijnem, vytvářející kult lidí vyznávající tuto kapelu a chodící na party s nádechem Černé oslavy proplujeme osmdesátými léty ani nevíme jak. A náhle se ocitáme téměř v rockové době zběsilých devadesátek, kdy si Dave Gahan a la Jesus nechal narůst delší vlasy a také bohužel odešel tahoun čahoun Alan Wilder. A nakonec nás čeká éra už nového tisíciletí, kdy už Pánové v černém zmoudřeli a trochu nám i začali šedivět, ale furt to má ten správnej šmrnc kvůli kterému je poslouchají miliony oddaných fanoušků po celém světě. Videografie je téměř kompletní, kromě videoklipů Halo, Clean a Pimpf, ale zato je tam navíc skladba One Caress, která nikdy nebyla vydána jako singl, ale vyšla jen na albu Songs of Faith and Devotion a taky jako B-strana singlu I Feel You. V bookletu k vydaným třem DVD vidíte různobarevně upravené fotografie z vybraných videoklipů. Za mě stoprocentně 100% a nikdy jinak !!!

Když jsem poprvé slyšel tuto skladbu z alba Songs of Faith and Devotion, tak mi její tóny a především text dovolily, abych upadl do podmanivé, ne-li až mrazivé temnoty. Když jsem viděl video k této písni, tak mě skoro trefil ŠLAK. Zaprvé jsem nepochopil, proč nahradili původní lepší verzi za tento Zephyr Mix. Podle mně je veselejší a nevystihuje podstatu této písně. A zadruhé jsem byl v šoku, co jsem tam viděl a začal jsem se bát, že my favorite Band končí, což si v té době myslel i Anton Corbijn a proto natočil toto video jako vzpomínku na tuto kapelu. Dokonce jsem se rozhodl, že napíšu do Hitparády Radia 1, kterou v té době uváděl milovník osmdesátých let Jirka Neumann a v té době byl song na prvním místě v této hitparádě. Zeptal jsem se ho pomocí dopisu, protože v té době ještě mobily neexistovaly „Jestli je to poslední song od DM, tedy, jestli kapela končí?"Odpověď mě moc nepotěšila a tak jsem čekal další tři roky na super album s názvem Ultra. Do té doby vydávali svá alba skoro každé dva roky. Od té doby, co odešel Alan Wilder, což mě hodně mrzí, začali vydávat alba každé čtyři roky, až do této doby, kdy nastal ve světě bordel nazvaný Koronavirus. Jinak v klipu můžeme vidět všechny členy kapely s vedoucím týmu Božským Davidem, který má naposledy vzezření a la Ježíš a bohužel je to i poslední klip s již zmiňovaným Alanem Wilderem, který podle mě kapele dodával drsnost a industriálnost. Pro mě je tato skladba třetí nejoblíbenější na tomto albu, samozřejmě po Walking in My Shoes a Higher Love.

V tomto klipu prolínajícím se s animovaným pozadím vidíme frontmana Davida Gahana, který představuje ďábla se svým červeným rozostřeným obličejem jak se snaží různá gotická individua svést na scestí. Holandský režisér Anton Corbijn se nechal inspirovat italskou klasikou s názvem „Božská komedie" od středověkého umělce Danta Alighieriho, ale také obrazy holandského mistra Hieronymuse Bosche, zejména obrazem „Pokušení svatého Antonína", kde poprvé vytvořil postavu tzv. Ptačího muže, kterého Anton vyšperkoval ještě tím, že mu dal ženskou podobu a nasadil jí na nohy brusle. No prostě z ní udělal Ptačí ženu, to je přesně ten obrázek, kterej na Vás kouká z mýho profilu. Dále zde vidíme velké množství zdegenerovaných postav, včetně zbytku členů kapely, kterým se jejich ksichtíky škaredí v houpavém tónu ze strany na stranu a také představitele církve, kteří zde podlehnou svému chtíči a o to přesně tomu ďáblovi s rudou držtičkou jde. Režisér byl také inspirován uměleckým fotografem Irvingem Pennem a jeho fotografickým stylem 40. let, kdy nechával stát svoje modely v uzavřených rohových momentkách. Tato skladba byla zatím předělána dvaceti osmi hudebními seskupeními a já mám nejradši coververzi německé elektronické kapely Diesel Christ z jejich alba „A Tribute to the Masses", které bylo vydáno v roce 1993 a najdeme na ní mnoho předělávek kapely DM. PS:Jedna zajímavost pro milovníky této skladby. V této skladbě Alan Wilder nasamploval hlas kytovce, který poté počítačově upravil na keyboardu.

Tak tomu fakt říkám uměleckej hudební zážitek na kterej se nezapomíná. Vidíme zde, ale hlavně slyšíme předělání elektronické hudby jemnou formou přenesené do klasické muziky za pomoci frankfurtské filharmonie společně s operním zpěvem Alexandra Veljanova a jeho kolegy Ernsta Horna, který ho doprovází na speciálně vytvořené syntetizátory a klavír a se kterým tvoří úspěšné Darkwave duo s názvem Deine Lakaien. Kapela si dala název podle jedné písně známé německé industrální skupiny s názvem Einstürzende Neubauten. Je zajímavé, že o frontmanovi kapely se toho moc neví, jelikož si pečlivě chrání své soukromí a to až do té míry, že tají svoje datum a dokonce i rok svého narození. Ví se o něm jen to, že se narodil v Německu a že je makedonského původu. Měl jsem tu čest vidět kapelu vystupovat naživo, když byli hlavní hvězdou společně s EBM legendou Project Pitchfork na EBM - Gotickém festivalu s názvem Castle Party, který se konal na ruinách bývalého hradu v polské vesničce Bolkow. Byl to také nevšední zážitek i když sebou neměli symfonický orchestr a hráli všechny skladby čistě elektronicky. Záznam z frankfurtského koncertu můžeme vidět na Youtube, ale vyšel též na CD. Největší pecky jsou podle mně : Love Me To The End, Return, Generators, Away, Where You Are a hlavně Reincarnation. Tenhle skvost se ani nedá hodnotit jinak než za 100%.