Trajektt

Tak jsem se zase po dlouhé době skutečně pobavil u kriminálky natočené tak trochu ve stylu severské atmosféry, kde celou dobu cítíte takové to ponuré chvění a kde v jakékoliv chvíli čekáte nečekaný výbuch a zvrat děje, který může přijít, ale také nemusí. Tady se to povedlo minimálně do poloviny vzrušujícího vyprávění, kdy jsem byl fakt napnutý jako péro z gauče v průvanu a kdy jsem si během této poloviny vytrhal minimálně polovinu z mých zbylých pěti vlasů na mé luxusně pěstované makovici. Přibližně v polovině filmu skončila má euforie a začala povinná vata, ve které se stal jeden z hlavních představitelů a do té doby sympaťák, krikeťák klasickou buznou první kategorie. A i když se toto vyprávění odehrává v zimních časech, tak mně bylo nečekaně teplo asi jako zbloudilému Eskymákovi na nehostinné Sahaře v době největšího sucha. Naštěstí to zachránila přirozeně vypadající a hrající Shailene Woodley, která si zde zahrála poměrně uvěřitelnou postavu policistky, která se zaplete do vyšetřování zkušenější odnože FBI a která svými postřehy překvapí nejednoho Sherlocka u televizních obrazovek. Náš údajný psychopat střílí lidi hlava nehlava a nehledí ani na množství a už vůbec néé na kvalitu. Motiv veškerý žádný a proto jsou profilovači a psychologové z FBI v koncích a nemají se čeho chytit. Náš psychouš střílí všechno, co dejchá a nezáleží mu ani na věku ani na rase. Nenechává žádné vzkazy a už vůbec nééé žádné stopy. Je to prostě profík, jak má být. Samozřejmě, že zoufalí lidé dělají zoufalé činy a tak jsme svědky zoufalého vyšetřování zoufalé FBI ve kterém to odnese pár náhodně blbě vypadajících osob. Víc už nebudu psát, abych nevyzradil pointu, ale jak už z pracovního názvu tohoto filmu, který zněl Misantrop vyplývá, tak náš zabiják je milovníkem lidí a všeobecně uznávaným lidumilem o čemž se přesvědčíme v dechberoucím závěru tohoto snímku za který dávám zasloužených 70 % a je to škoda, protože potenciál byl rozhodně větší, ale ta zbytečně vsunutá teplá vata v polovině filmu, která trvala necelou půlhodinu, ale která mi nedovolí dát sto procent. Ještě připíšu jednu zajímavost a tou je to, že se snímek odehrává v americkém městě Baltimore, které se nachází v americkém státě Maryland. Jde o to, že v tomto městě se nenatáčelo a natáčení probíhalo v kanadském Montrealu a ve městě Atlanta, která se nachází v americkém státě Georgia. Další zajímavostí nebo spíše postřehem, néé-li chybou, je to, že tvůrci se zmiňují o masovém vrahovi, což byla možná pravda u prvního masakru, ale u druhého masakru a dalších se z něj přeci stává vrah sériový, není-liž pravda???

Budoucím divákům této kriminálky z univerzitního prostředí radím, ať si předem nečtou moc recenzí od zdejších hospodských intelektuálů, kteří o Oxfordu četli maximálně tak nějaký ten příspěvek z jejich oblíbené četby Nedělního Blesku. Pravdou sice zůstává, že tato podívaná nebyla úplně stoprocentní a že k dokonalosti něco malého chybělo, ale aby zdejší hodnocení skončilo na nějakých těch 58 procentech, tak to fakt néé. Ono, člověk nemusí mít žádný diplom z matematiky a nemusí být žádný Einstein, aby tu základní premisu pochopil a ono se nakonec o tu matematiku ani tak moc nejedná, když to vezmu globálně a sečtu dohromady s tím, co nám nakonec vyjde za rovnici, tak to není žádná třetí neznámá a kecy, že to bylo průhledný jak sklo a že to někteří holmesologové tušili už od začátku, tak tyhle plky, ať si vypráví strýčku Příhodovi anebo Bulharovi, který se zrovna vrátil z týdenního chlastacího maratonu ve kterém ztratil své boty a někdě i zapomněl svou nechvalně otylou ženu, protože to jsou pěkný krindy, pindy a nikomu nevěřím, že by byl jen tušil, co se skrývá za pozadím tohoto příběhu a nedej Bože, kdo je pachatelem vražd. Tajemství a mystičnost tohoto příběhu spočívá zejména v již zmiňovaném univerzitním městečku Oxford, kam se dostane jen elita z toho daného oboru. Dále zde máme hlavního představitele, kterého si zahrál můj oblíbený vykulený modroočko Elijah Wood a kterého zná celý svět z filmů o Pánu prstenů, kde si zahrál titulní roli Froda Pytlíka. Jeho grimasy a jistá naivita byly dosti podobné a jsem moc rád, že nám kameraman neukázal jeho hobitího pytlíka i když párkrát to bylo jen tak tak. Ono totiž kromě napínavého příběhu a velkého množství matematické hatmatilky, kterou většina smrtelníků ani nemůže chápat zde můžeme vidět i milostný příběh ve kterém nám již zmiňovaný Frodo ukáže skoro vše ze své kuchyně, tedy kromě již zmiňovaného pytlíka. Pro mně to byla napínavá podívaná, ve které jsem i něco dozvěděl ze světa čísel a logických úvah a nízké hodnocení asi přičítám hlavně tomu, že tam teklo asi málo tý krve a že se víc mluvilo a myslelo, což zdejší bezpáteřní komentraktoristé nemají asi moc rádi. Ale nikomu neberu jeho názor a proto také nikoho nejmenuji, protože každý má na svět, tedy i na film jiný pohled a tak to má být. Za moji maličkost dávám tomuto snímku 70%.

Kdopak by duchy neměl rád a to ještě k tomu, když se zjevují again a again, ať už v našich životech či na filmovém plátně. Kapela Depeche Mode ví, jak zahrát na tu správnou, temnou strunu svým věrným fanouškům, takzvaným Devotees, kteří si libují v černé barvě a které když vidíte pohromadě na koncertě nebo na párty věnované této kapele, tak si připadáte jako na pohřbu. Ještě aby néé, když oba průkopníci této elektronické kapely už překročili šedesátku a začínají pomýšlet na časy, kdy se sami mohou stát duchy jako se to stalo v nedávné době jejich třetímu členovi kapely Andrew Fletcherovi, jemuž buď země lehká a který zůstane navždy v našich srdcích, jak výstižně napsal můj kolega a zdejší uživatel martinpk. A tak po šesti letech, kdy byli fanoušci a posluchači této kapely natahováni jako péro na gauči si konečně můžeme poslechnout první vlaštovku z připravovaného alba Memento Mori, které nám má připomenout pomíjivost smrti a eventuelní přípravu na konce našich životů. A i když je toto téma vcelku depresivní, tak to kapela vzala s nadhledem a vytvořila skladbu, ze které číší pravý opak a u které se skokem vracíme do veselých let osmdesátých, kdy na diskotékách zněl veselý popík typu Erasure, Pet Shop Boys či New Order. Pro mně to je velké překvapení a jsem moc rád, že se kapela vrací ke svým kořenům a za sebe musím říct, že už teď je to jedna z mých nejoblíbenějších písní minimálně za posledních dvacet let. I když nám hlavní protagonisti trochu zestárli, tak musím konstatovat, že stárnou s noblesou a že nizozemský režijní fajnšmekr Anton Corbijn se své role hlavního fotografa a režiséra ujal perfektně a tento černobílý videoklip natočil nad moje očekávání. Zakomponoval zde mnoho narážek a skrytých významů, které pochopí jen skalní fanoušci této kapely. Múžeme zde vidět také inspiraci z filmu Sedmá pečeť, kde si své hrátky se smrtí zahrají Martin s Davem. Plíživý moment stárnoucího Davea na nehostinném hřbitově mi vůbec nepřipadal morbidní, ale spíše vypadal tak trochu groteskně a zjevení tančícího ducha už bylo takovou tou třešinkou na dortu!!! Takže přeji všem příjemný poslech a v létě see you in Praha Letňany a za mně musím dát tomuto skvostu zasloužených 101%.

Kdo má rád produktivní sériové vrahy, tak si v této televizní minisérii zajisté přijde na své. Na tento televizní film se budoucí hodnotitelé musí dívat fakt jako na televizní počin a když tak udělají, tak je tam jistá záruka, že se jim bude líbit. Na začátku tohoto příběhu se stanou dvě luxusní duhové vraždičky, u kterých si divák začne myslet, že vrah má asi nějaký problém s buzničkami a ještě k tomu z vyšších vrstev. Samozřejmě, že při pohledu na tyto výjevy srdce každého homofoba zaplesá, ale  bohužel nebo spíše bohudík v tomto příběhu neskončíme v teplých krajinách, ale vraždění pokračuje v celkem rychlém tempu a kriminalisté, kteří případy vyšetřují jsou zmatení jako banda Bulharů na cikánské svatbě. To, že se náš sériový vrah drží jistého vraždícího algoritmu zůstává expertům z řad policie celkem dlouho velkou neznámou, ale když na to přijdou, o co tomu vraždícímu jelimanovi jde, tak se těm budoucím mordům pokusí zabránit. To, že se asi bude jednat o vraždy s náboženským podtextem je každému jasné už z názvu tohoto filmu. To, že se jisté části podobají snímkům s podobnou tématikou je také asi taky každému jasné, ale podle mého úsudku se to nedá srovnávat s filmy jako je Sedm anebo Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy a to zejména proto, že toto je fakt televizní produkce s nižším rozpočtem a podle toho se na to musí budoucí diváci dívat a následně hodnotit. Kdyby si diváci mohli tipovat v průběhu sledování, kdo asi bude tím vrahem, tak jsem si skoro jistý, že by na tom sázkové kanceláře vydělali majlant, protože těch náznaků tam moc nebylo a jestli jo, tak si toho průměrný divák jako já a mně podobní sotva všimne. Samozřejmě se zde potýkáme s problémy policistů, kteří případ vyšetřují a to jak na poli pracovním tak též na poli domácím. V různých flashbacích se vracíme do událostí dávno minulých a překvapivě se vše spojí v jeden celek, ale nebudu spoilerovat, jenom připomenu pro ty kteří nepoznali herce, který hrál hlavního vyšetřovatele detektiva Metcalfa, tak to není nikdo jiný než Ken Stott, kterého si můžeme pamatovat ze snímků Tolkienových dobrodružství s přízviskem Hobit, kde si zahrál trpaslíka Balina, který se účastnil dobrodružné výpravy pro navrácení slávy Durinova lidu společně se svým bratrem Dvalinem a dalšími příbuznými včetně Thorina Pavézy a již zmiňovaného Hobita. Za tento televizní skvost, kde krev teče plným proudem a za překvapivý konec dávám zasloužených 80%.

Musím se přiznat, že Írán pro mně nikdy nebyl vysněnou turistickou destinací, kam bych se chtěl podívat, ale po tomto snímku musím konstatovat, že v této oblasti středověk ještě neskončil, protože středověk tam stále ještě trvá. A to néé, že bych měl nějaké náboženské či jiné předsudky anebo se nechal strhnout mediální masáží, kterou na nás dennodenně chrlí vypočítavá média, ale je to hlavně kvůli přístupu zdejšího obyvatelstva, které zamrzlo v době dávno minulé. Néé, že by mně překvapilo velké množství zabitých prostitutek, právě naopak, takové příběhy vyhledávám a denně si je mažu na chleba, spíš jde o ten přístup policie a médií k vyřešení těchto konfliktů. To, že na začátku našeho tisíciletí nemá policie po deseti mordech ani jeden důkaz a že se do toho musí vložit investigativní novinářka a čelit všestrannému ponižování, jak ze strany policie jenom proto, že je žena mně dosti pobouřilo a to zejména ve scéně, kterou vidíme skoro na začátku filmu, kdy se jde ubytovat do hotelu a recepční jí odmítne jenom kvůli tomu, že je žena. Dost mně to pobouřilo a jako bývalý hotelový recepční bych si asi šel koupit nějakej ten kebab a přítomnému recepčnímu bych ho omlátil o hlavu a nepřestával bych do té doby než by mu zbytek kuřecího nevylejzal z uší. Je taktéž paradoxem, že tento snímek natočila veskrze evropská produkce a to zejména skandinávští specialisté na mordy. Ale nenechte se mýlit, žádnou Ságu Norenovou ani Wallandera zde neuvidíte, je to čistočistá iránská záležitost plná hnědolidí, takže kdo má rád Alibabu a jeho loupežníky si zajisté přijde na své. Příběh je jednoduchý a vidíme v něm vraždící dobrodružství plného luxusních prostitutek, které mají rády hygienu a které mají tak krásně bělounké zuby z toho heroinu, co do sebe ládujou, že by mohli dělat nějakou tu reklamu na Colgate spermiemint. Vraha vidíme už od začátku a je to takový ten tuctový, náboženský pošuk, co mu v nějaké té jejich válce jeblo a tak měl asi nějaké to náboženské osvícení, ve kterém měl vidění, že má zabíjet tyto nebohé děvy. A i když je přezdíván Pavoučí muž, bacha neplést s americkým Spidermanem, tak mi spíš občas připomínal německého vraždícího dobrodruha Fritze Hoňku, kterého jsme mohli vidět ve snímku plného vražd a fekálního humoru nazvaném U Zlaté rukavice. Kromě některých vražd zde vidíme i sondu do jeho života, ve kterém žije spořádaný život a ve kterém je manželem krásné Šeherezády se kterou má dva roztomilé, malé kakaové mončičáky. V závěrečné fázi tohoto filmu se dozvíme, jak funguje soudní systém v této bývalé perské velmoci a nezbývá mi nic jiného než konstatovat, že oko nejednoho psychopata nezůstane suché a proto dřív než člověk stačí říct Tisíc a jedna Noc, tak pohádky je konec. Až na to, že to nebyla pohádka, ale že se tento příběh doopravdy stal a proto mi nezbývá než dát zasloužených 70%.

Po pravdě řečeno jsem od tohoto snímku moc neočekával a myslel jsem si, že se bude jednat o klasickou béčkovou podívanou s velkým množstvím prolité krve, jak jsem byl zvyklý u podobných snímků tohoto ražení. Hned od začátku jsem byl z tohoto zavedeného klišé mile vyveden z mého omylu a přiznám se, že jsem měl ze začátku spíš pocit, že se dívám na nějakou tu pohádku od Walta Disneyho, kde odstrkovaná farmářská poletucha chce jenom trošku toho štěstí v tom jejím stereotypním a nudném životě, ve kterém jí jenom každej něco přikazuje a zakazuje. Má ráda filmy, stejně jako většina zdepřítomných fanoušků na této databázi, čímž u mně stoupla na žebříčku o jeden level výš a nejenom, že je má ráda, ona se chce dokonce stát slavnou herečkou, tedy spíše filmovou tanečnicí, protože děj se odehrává na konci první světové války, která se v té době nazývala Velká válka. Z počátečního seznamování se s hlavní hrdinkou, kde jsme museli přetrpět mnoho tanečků a zpívánek, které provozovala před svým zvířecím publikem na její farmě se pomalu stáváme svědky přeměny z pohádkové Popelky v tzv. ženu zabijáka a z líbezné pohádkové podívané se tento příběh stává příběhem hororovým. A ono se není čemu divit, vždyť většina pohádek má hororový základ a kdyby nebylo pohádkových happyendů, tak by některé ty pohádky mohly být celkem slušnými masakry. Vzpomeňte si na Jeníčka a Mařenku nebo na Červenou Karkulku. V tomto snímku pozorujeme psychologické proměny hlavní hrdinky, které asi na té farmě tak trochu jeblo a z nedostatku zábavy a sociálního zapojení se do věcí veřejných si vytvořila svůj vlastní svět, ve kterém nedokáže rozeznat dobro od zla a ve kterém by se dalo říct, že jsme svědky počátečního sociopatického chování, které bych tak trochu přirovnal k řádění Joaquina Phoenixe, kterého jsme mohli vidět v roli Jokera ve stejnojmenném americkém filmu. V druhé polovině filmu atmosféra houstla a já jsem byl napnutej jak Bulhar při závěrečné zkoušce z jazyka českého. Dál nebudu spoilerovat, ale musím poukázat na to, že to ve zdejším přízvisku termín horor zas až tak moc nesedí, jelikož zde bylo minimálně chvilek, při kterých bych se bál a ani moc té jahodové marmelády neteklo, ale zase musím podotknout, že celkový dojem byl pozitivní a že se návštěva kina určitě vyplatí už jenom proto, že jsme nebyly svědky různých teplotních změn a ani pokud jsem si dobře všiml, tak se zde nevyskytovaly ani žádné černé mraky, takže Hollywoodské bukvicové normy nebyly splněny, což mi vůbec nevadí, právě naopak!!! I když tady někteří hororoví experti žbleptají nějaké nesmysly o tom, že to je málo hororové a že je zde špatně vystižena ta doba, ve které se to odehrává, tak možná mají i pravdu, ale v celkovém pojetí to vůbec nevadí a pokud člověk není hnidopich a nehledá chyby ve filmu, tak musí s nadhledem připustit, že je to takovej ten film pro celou rodinu na sobotní odpoledne v těchto churavých časech. Ještě bych nakonec podotknul, že skvělý výkon hlavní představitelky, kterou ztvárnila skvělá Mia Goth, byl velice přesvědčivý a dokázal bych si i představit, že by za něj mohla být klidně i nominována na nějakýho toho Oscara a i proto tomuto filmu dávám zasloužených 70%.

I když nikdy nevyhledávám filmy, ve kterých se objevují ponorky a to asi hlavně z důvodu eventuelní nevolnosti a případné tzv. ponorkové nemoci anebo strachu z uzavřených prostor a maximálně jediné, co si rád přečtu o této tématice jsou příběhy kapitána Nema v jeho fiktivním podvodním plavidle Nautilius anebo si poslechnu nějakej ten šlágr z alba kapely The Beatles nazvaném Yellow Submarine. Tak i přes tento obhajitelný odpor a možnou fobii musím přiznat, že tento seriálový příběh byl scénaristicky velice zdařilý a nebýt pár much, které mi zde fakt vadili, tak bych tomuto počinu napálil plnej počet bludišťáků! V tomto seriálu britské BBC se v první dějové lince podíváme na palubu jedné ponorky, která si pěkně svobodně pluje na moři a která plní svůj úkol hlídacího psa, který zní hlídej toto území pod pohrůžkou použití jaderných hlavic. Všechno je v pořádku až do té doby než se na palubě těchto podvodních bukanýrů stane vražda, kterou začne vyšetřovat jedna policajtka, podotýkám jen jedna policajtka a samozřejmě je to jak jinak než paní Lesba. A tady nastává ten kámen úrazu, samozřejmě, že mi nevadí, že takovýto zločin vyšetřuje žena, to je v pořádku, že na palubu plnou chlapů pošlou neozbrojenou ženu, která má sama, podotýkám sama vyšetřovat tento brutální zločin v prostředí, kde nikdo nemluví pravdu a kde platí hierarchie nadřízených důstojníků. Když přeskočím tyto nedostatky na palubě a přehlédnu řadu nesmyslů, tak musím přiznat, že je to napínavá podvodní jízda plná napínavých momentů a překvapivých zvratů. V druhé lince, který nám tento seriálový počin nabízí se ocitneme na souši, kde se vyšetřují zločiny, které souvisí s děním na palubě ponorky a které se postupně, ale nenápadně propojují a ve kterých si divák udělá někdy až předčasné závěry, přesně jako jsem to udělal já. Samozřejmě, že mé závěry byly špatné, ale o to vůbec nejde. Jde o to, že vyšetřování na souši vede jedna policajtka, podotýkám pouze jedna policejní vyšetřovatelka, která je překvapivě lesba a ještě k tomu je to přítelkyně lesby číslo jedna, která vyšetřuje ten zločin pod mořskou hladinou. Je pravdou, že jsem si až do čtvrtého dílu této série nevšiml, že tam nějaké to lesbické spojení existuje a to asi hlavně z důvodu, že ten děj byl tak napínavý, že na nějaké takové excesy nebyl čas, ale od čtvrtého dílu, kdy se společně s našimi hrdinkami vracíme do jejich teplých vzpomínek jejich seznamovacích dobrodružství, které nejsou pro příběh samotný vůbec důležité, tak už mi přišlo přes čáru a zkazilo mi to celkový dojem jinak velice zdařilého kriminálního příběhu s celkem originální zápletkou. Ono po pravdě řečeno těhletěch vnucovacích, nepřirozených teplých milostných romancí, ve kterých se debilní a retardovaní producenti těchto snímků snaží mladé generaci vnutit přirozenost těchto vztahů a ve kterých dokonce tyto vztahy upřednostňují před normálními vztahy, které jsme zde samozřejmě neviděli je už moc a přerůstají mi přes hlavu až tak, že si po tomto lesbickém martýriu budu muset pustit nějakej ten hetero seriál z devadesátek a to třeba Beverly Hills 90210 anebo třeba Pobřežní Hlídku. Samozřejmě si dělám srandu, ale mé hodnocení se snížilo a to zejména kvůli této teplé lince a proto dávám za první sérii pouhých 80%.

Poslední dobou se mi často stává, že dokoukám nějakej ten seriál o němž napíšu nějakou tu recenzi a oni ty paka pak natočej druhou a někdy i více sérií, čímž ztrácí má recenze smysl, jelikož popisuji vlastně jenom tu první sérii. To se asi naštěstí nestane u tohoto švédského seriálu, jelikož zde bylo vše řečeno a vše bylo řádně ukončeno a jelikož se jedná o životopisný snímek, tak myslím, že už druhá série nebude, s čímž souhlasím s názorem uživatele NorseSword24. Ale nikdy neříkej nikdy!!! V tomto seriálu se podíváme na jednu švédskou celebritu, která se nechvalně proslavila tím, že více než půlku života strávila za mřížemi a stejně jako my máme svého Kájínka, v Americe mají své Al Capony a Bonnie a Clydey, ve Francii své Jacquese Mesriny, tak ve Švédsku mají svého Clarka Olofssona, který se proslavil tím, že je s ním spjat pojem Stockholmský syndrom. Ale začnu pěkně od začátku, kdy je nám představen životní příběh tohoto rebelujícího Don Juana o kterém by se dalo říci, že na něj platí přísloví, že osobnost člověka se vytváří od dětství a to zejména fakt, že každý jedinec se v dospělosti chová tak, jak byl vychován a v jakém rodinném a školním prostředí se pohyboval. Náš hrdina si už od dětství prošel mnoha životními eskapádami, ve kterých hráli hlavní roli jeho rodiče, kteří holdovali alkoholu a kteří svými tragikomickými výstupy nechtěně předurčili budoucí cestičku tohoto kriminálníka. Tento příběh je nám podáván, jak šel čas a my si postupně děláme obrázek o tomto komediantovi, který se držel hesla Užívej si, dokud to jde a který vlastně neměl nikdy svůj domov, tedy kromě toho vězení a jak sám říkal pokaždé, když se vracel do tohoto ústavu„Všude dobře, doma nejlíp". Ano, byl to vlastně jeho domov, jelikož tam strávil více než polovinu života. A i když se pyšnil tím, že nikdy nepracoval, tak pozornější diváci si mohli všimnout, že to minimálně ve dvou případech nebyla pravda. Ono, když se to tak vezme, tak hodně věcí zde bylo přikresleno a realita byla jiná, ale to asi bylo tím, že tvůrci čerpali z autobiografie, která se jmenovala„Co se sakra stalo?" Našeho hrdinu zajímali jen tři věci. Za prvé prachy, za druhé zábava a za třetí něžné pohlaví!!! To třetí ho proslavilo v již zmiňovaném Stockholmském syndromu, kdy se do něj zamilovala jedna z rukojmí bankovní loupeže, při kterém asistoval Švédské policii a samotnému tehdejšímu švédskému předsedovi vlády Olofu Palmovi. Jelikož jsem se rozhodl, že budu psát slušně, tak napíšu, že Clark byl holkař a že kromě šesti dětí, které mu běhají po světě jich možná běhá po světě daleko víc, protože tam, kde se objevil, tam si i vrznul. Co se týče hereckých výkonů, tak musím vyzdvihnout herecký projev Billa Skarsgårda, který si natáčení asi dost užíval a jehož výkon byl dosti přesvědčivý a jehož podoba s reálným Clarkem Olofssonem byla neskutečná. Příběh je vyprávěn zábavnou formou a i když měl Clark asi jisté sociopatické sklony a k jedinému ke komu vzhlížel byl on sám, tak po dokoukání tohoto dobrodružství to ve mně zanechalo pozitivní dojem a proto dávám zasloužených 80%.

A že prej se u nás nedá natočit kvalitní koukatelný seriál při kterém byste se nenudili a nemuseli se dívat na přehrávání rádoby herců a jejich hereckého neumětelství. Již po skončení záživné první epizody jsem nastartoval svůj stroj na pražení kukuřice s karamelovou příchuťí a již po pátém dílu mi tato delikatesa doslova lezla z uší a musím přiznat, že jsem tento skoro originální, seriálový počin zfouknul doslova na jeden dech. Proč píšu skoro originální je jednoduché, protože bohužel petržel, jak už to tak bývá byla kostra tohoto příběhu okopírována ze dvou seriálu z produkce VB a tím nemyslím Veřejnou Bezpečnost, ale ostrov Velkou Británii, kde před více než deseti lety před natočením tohoto skvostu vznikli dva seriály nazvané Life on Mars a Ashes to Ashes. Jak už jsem psal, tak kostra příběhu byla stejná a tak jsem byl zvědav, jak se s tímto tématem poprali tvůrci z naší domoviny a musím přiznat, že dokonce v některých epizodách přerostli své VB bratříčky. U filmových příběhů, kde hraje hlavní roli časový posun do minulosti mně vždy překvapovalo, jak se naši hrdinové dokáží rychle asimilovat a přizpůsobit v tom daném čase, protože kdyby se to stalo mně, tak by to můj mozek asi nepobral a asi bych se furt divil, co se to děje a otravoval bych nejspíše své okolí, jak je to možné, že bych asi nejspíše skončil v nějaké té instituci pro psychicky labilní jedince. Taktéž mně vždy zaráží, jak se většinou v krátkém časovém horizontu naši hrdinové potýkají s nepřeberně velkém množství neuvěřitelných dobrodružství, protože, co si budeme říkat většina lidí žije své nudné obyčejné životy a maximálně tak zažijí nějakou tu potyčku před místní ubytovnou, kde se dva Bulhaři hádají o nějaký ten palivový článek jejich existence. Pak jdou nakrmit nějaké ty hladové holuby v místním parku a vrcholem jejich existence je přednáška a následná demonstrace za práva bizonů v Severní Americe. Pak večer přijdou domů, spláchnou to basou levných lahváčů při sledování nestoudných seriálů typu Ulice, při kterém nadávají svým okoukaným hrdinům. Děj seriálu se točí kolem policisty Filipa Marvana, kterého srazí auto a on leží v komatu, ve kterém prožívá alternativní dobrodružství v roce 1982, tedy v době vzkvétající normalizace. Společně se s ním přesouváme do těchto časů, kde je novým členem jednoho sboru místních policistů v jednom nejmenovaném městě severních Čech. Jelikož v té době ještě nebyl na světě, tak potkává svoje rodiče a plete se jim do života nemístným způsobem. Dozvídá se věci, které nevěděl a mezitím řeší vcelku záživné kriminální případy místní pobočky SNB. Také má mimoprostorové vjemy, kterým někteří narkomani říkají halušky a my se v nich podíváme do jeho dětství, které ještě v daném čase neproběhlo a ve kterém byl náš hrdina ještě little boy na jednom nejmenovaném půvabném sídlišti. Vypadá to složitě, ale zas tak složité to není a je to velice zábavné a společně s kvalitní hudbou té doby a s kvalitně zahranými postavami musím říct, že minimálně ve třech dílech jsem musel dát známku nejvyšší. Jinak, co se týče názvu seriálu, tak ten je odvozen z textu písně nazvané V stínu Kapradiny od jedné výstřední zpěvačky té doby, kterou všichni znají jako Janu Kratochvílovou. To samé bylo i v seriálech, které byly předlohou tohoto seriálu, ve kterých byly názvy odvozeny od písní Davida Bowieho, Life on Mars a Ashes to Ashes. Za toto kvalitní pokoukání mi nezbývá nic jiného, než dát zasloužených 80%.

Moc hezky napsanej a ještě líp natočenej příběh z obyčejného prostředí o obyčejných lidech, kteří mají obyčejné problémy. Tak by se dal popsat zkrácený obsah tohoto filmu i když to není úplně tak pravda, jelikož ty jejich problémy nejsou tak úplně obyčejné a lidi, kteří se pyšní nějakou tou empatií a nějakým tím sociálním cítěním mi dají za pravdu, že jim na konci tohoto story ukápla nějaká ta slza. Toto filmové vyprávění se odehrává v chladném severském Finsku a proto nikdo asi neočekává nějaké ty napomádované hollywoodské krasavce typu Clooney. Hlavní herecké duo v čele se skvělou Kati Outinen skvěle převedlo na filmové plátno svým spontánním a důvěryhodným projevem realitu jejich všedních životů a doslova vytvořili bravůrní výkon, ve kterém jim to jejich dobrodružství věříte a to do slova a do písmene a taktéž si říkáte, že to nejsou ty typy kteří by se asi ucházeli o nějakej ten titul Miss a Missák Finska. Tato ústřední dvojice žije svůj obyčejný život se svým malým roztomilým psíkem, ve kterém je manžel úspěšným tramvajákem a jeho manželka pracuje jako vrchní servírka jedné restaurace. Mají krásný byt, ve kterém mají spoustu krásných věcí jako je třeba barevná televize s dálkovým ovládáním, nová sedačka a to vše úspěšně splácejí, jelikož si to koupili na půjčku. Vše je ok až do té doby než oba ztratí práci a v tu chvíli se režisér Aki Kaurismäki rozhodl divákům představit nestranný pohled této situace, kterou bych nazval nástrahy tržního kapitalismu s podtitulem, čemu se musíte vyvarovat, když se vám tato situace stane. Naši nezkušení hrdinové dělnické třídy si s touto situací nedokáží poradit a tak jsme svědky někdy až tragikomických situací ve kterých se lopotí v alkoholických excesech, trpí nespavostí doprovázející depresemi. Samozřejmě se snaží najít práci, ale to jak s nimi všemocní podnikatelé a různé pracovní agentury zametají je dovede až k dalším nekalostem jako je gambling a další nešvary jejich nešťastných životů v tomto nespravedlivém světě. Do toho jim u dveří zazvoní jejich noví falešní přátelé z řad exekutorských lidumilů. Utápějí se v nočních můrách a my postupně sledujeme reálným pohledem, kam je až člověk schopen zajít, aby se z té žumpy neštěstí vyhrabal. Dál psát nebudu, ale jak už název napovídá, že mraky odtáhly, tak je to asi každému jasné. Je to jeden z těch filmů o kterých ještě dlouho po zhlédnutí přemýšlíte a máte takový ten mrazivý, ale i zároveň hřejivý pocit. Je to jeden z prvních filmů na kterých Aki nespolupracoval s jeho dvorním hercem, který se jmenoval Matti Pellonpää, a který bohužel rok před tímto snímkem zemřel na infarkt a to v pouhých 44 letech. Matti s Akim spolupracovali na neuvěřitelných osmnácti snímcích a v tomto snímku ho můžeme vidět aspoň na jedné fotce, která se ve filmu objeví a která měla být poctou tomuto zábavnému finskému herci. Za dojemný a reálný filmový snímek, který by se dal také pojmenovat„Může se to stát i vám" dávám zasloužených 100%.