Trajektt

Musím se přiznat, že Írán pro mně nikdy nebyl vysněnou turistickou destinací, kam bych se chtěl podívat, ale po tomto snímku musím konstatovat, že v této oblasti středověk ještě neskončil, protože středověk tam stále ještě trvá. A to néé, že bych měl nějaké náboženské či jiné předsudky anebo se nechal strhnout mediální masáží, kterou na nás dennodenně chrlí vypočítavá média, ale je to hlavně kvůli přístupu zdejšího obyvatelstva, které zamrzlo v době dávno minulé. Néé, že by mně překvapilo velké množství zabitých prostitutek, právě naopak, takové příběhy vyhledávám a denně si je mažu na chleba, spíš jde o ten přístup policie a médií k vyřešení těchto konfliktů. To, že na začátku našeho tisíciletí nemá policie po deseti mordech ani jeden důkaz a že se do toho musí vložit investigativní novinářka a čelit všestrannému ponižování, jak ze strany policie jenom proto, že je žena mně dosti pobouřilo a to zejména ve scéně, kterou vidíme skoro na začátku filmu, kdy se jde ubytovat do hotelu a recepční jí odmítne jenom kvůli tomu, že je žena. Dost mně to pobouřilo a jako bývalý hotelový recepční bych si asi šel koupit nějakej ten kebab a přítomnému recepčnímu bych ho omlátil o hlavu a nepřestával bych do té doby než by mu zbytek kuřecího nevylejzal z uší. Je taktéž paradoxem, že tento snímek natočila veskrze evropská produkce a to zejména skandinávští specialisté na mordy. Ale nenechte se mýlit, žádnou Ságu Norenovou ani Wallandera zde neuvidíte, je to čistočistá iránská záležitost plná hnědolidí, takže kdo má rád Alibabu a jeho loupežníky si zajisté přijde na své. Příběh je jednoduchý a vidíme v něm vraždící dobrodružství plného luxusních prostitutek, které mají rády hygienu a které mají tak krásně bělounké zuby z toho heroinu, co do sebe ládujou, že by mohli dělat nějakou tu reklamu na Colgate spermiemint. Vraha vidíme už od začátku a je to takový ten tuctový, náboženský pošuk, co mu v nějaké té jejich válce jeblo a tak měl asi nějaké to náboženské osvícení, ve kterém měl vidění, že má zabíjet tyto nebohé děvy. A i když je přezdíván Pavoučí muž, bacha neplést s americkým Spidermanem, tak mi spíš občas připomínal německého vraždícího dobrodruha Fritze Hoňku, kterého jsme mohli vidět ve snímku plného vražd a fekálního humoru nazvaném U Zlaté rukavice. Kromě některých vražd zde vidíme i sondu do jeho života, ve kterém žije spořádaný život a ve kterém je manželem krásné Šeherezády se kterou má dva roztomilé, malé kakaové mončičáky. V závěrečné fázi tohoto filmu se dozvíme, jak funguje soudní systém v této bývalé perské velmoci a nezbývá mi nic jiného než konstatovat, že oko nejednoho psychopata nezůstane suché a proto dřív než člověk stačí říct Tisíc a jedna Noc, tak pohádky je konec. Až na to, že to nebyla pohádka, ale že se tento příběh doopravdy stal a proto mi nezbývá než dát zasloužených 70%.

Po pravdě řečeno jsem od tohoto snímku moc neočekával a myslel jsem si, že se bude jednat o klasickou béčkovou podívanou s velkým množstvím prolité krve, jak jsem byl zvyklý u podobných snímků tohoto ražení. Hned od začátku jsem byl z tohoto zavedeného klišé mile vyveden z mého omylu a přiznám se, že jsem měl ze začátku spíš pocit, že se dívám na nějakou tu pohádku od Walta Disneyho, kde odstrkovaná farmářská poletucha chce jenom trošku toho štěstí v tom jejím stereotypním a nudném životě, ve kterém jí jenom každej něco přikazuje a zakazuje. Má ráda filmy, stejně jako většina zdepřítomných fanoušků na této databázi, čímž u mně stoupla na žebříčku o jeden level výš a nejenom, že je má ráda, ona se chce dokonce stát slavnou herečkou, tedy spíše filmovou tanečnicí, protože děj se odehrává na konci první světové války, která se v té době nazývala Velká válka. Z počátečního seznamování se s hlavní hrdinkou, kde jsme museli přetrpět mnoho tanečků a zpívánek, které provozovala před svým zvířecím publikem na její farmě se pomalu stáváme svědky přeměny z pohádkové Popelky v tzv. ženu zabijáka a z líbezné pohádkové podívané se tento příběh stává příběhem hororovým. A ono se není čemu divit, vždyť většina pohádek má hororový základ a kdyby nebylo pohádkových happyendů, tak by některé ty pohádky mohly být celkem slušnými masakry. Vzpomeňte si na Jeníčka a Mařenku nebo na Červenou Karkulku. V tomto snímku pozorujeme psychologické proměny hlavní hrdinky, které asi na té farmě tak trochu jeblo a z nedostatku zábavy a sociálního zapojení se do věcí veřejných si vytvořila svůj vlastní svět, ve kterém nedokáže rozeznat dobro od zla a ve kterém by se dalo říct, že jsme svědky počátečního sociopatického chování, které bych tak trochu přirovnal k řádění Joaquina Phoenixe, kterého jsme mohli vidět v roli Jokera ve stejnojmenném americkém filmu. V druhé polovině filmu atmosféra houstla a já jsem byl napnutej jak Bulhar při závěrečné zkoušce z jazyka českého. Dál nebudu spoilerovat, ale musím poukázat na to, že to ve zdejším přízvisku termín horor zas až tak moc nesedí, jelikož zde bylo minimálně chvilek, při kterých bych se bál a ani moc té jahodové marmelády neteklo, ale zase musím podotknout, že celkový dojem byl pozitivní a že se návštěva kina určitě vyplatí už jenom proto, že jsme nebyly svědky různých teplotních změn a ani pokud jsem si dobře všiml, tak se zde nevyskytovaly ani žádné černé mraky, takže Hollywoodské bukvicové normy nebyly splněny, což mi vůbec nevadí, právě naopak!!! I když tady někteří hororoví experti žbleptají nějaké nesmysly o tom, že to je málo hororové a že je zde špatně vystižena ta doba, ve které se to odehrává, tak možná mají i pravdu, ale v celkovém pojetí to vůbec nevadí a pokud člověk není hnidopich a nehledá chyby ve filmu, tak musí s nadhledem připustit, že je to takovej ten film pro celou rodinu na sobotní odpoledne v těchto churavých časech. Ještě bych nakonec podotknul, že skvělý výkon hlavní představitelky, kterou ztvárnila skvělá Mia Goth, byl velice přesvědčivý a dokázal bych si i představit, že by za něj mohla být klidně i nominována na nějakýho toho Oscara a i proto tomuto filmu dávám zasloužených 70%.

I když nikdy nevyhledávám filmy, ve kterých se objevují ponorky a to asi hlavně z důvodu eventuelní nevolnosti a případné tzv. ponorkové nemoci anebo strachu z uzavřených prostor a maximálně jediné, co si rád přečtu o této tématice jsou příběhy kapitána Nema v jeho fiktivním podvodním plavidle Nautilius anebo si poslechnu nějakej ten šlágr z alba kapely The Beatles nazvaném Yellow Submarine. Tak i přes tento obhajitelný odpor a možnou fobii musím přiznat, že tento seriálový příběh byl scénaristicky velice zdařilý a nebýt pár much, které mi zde fakt vadili, tak bych tomuto počinu napálil plnej počet bludišťáků! V tomto seriálu britské BBC se v první dějové lince podíváme na palubu jedné ponorky, která si pěkně svobodně pluje na moři a která plní svůj úkol hlídacího psa, který zní hlídej toto území pod pohrůžkou použití jaderných hlavic. Všechno je v pořádku až do té doby než se na palubě těchto podvodních bukanýrů stane vražda, kterou začne vyšetřovat jedna policajtka, podotýkám jen jedna policajtka a samozřejmě je to jak jinak než paní Lesba. A tady nastává ten kámen úrazu, samozřejmě, že mi nevadí, že takovýto zločin vyšetřuje žena, to je v pořádku, že na palubu plnou chlapů pošlou neozbrojenou ženu, která má sama, podotýkám sama vyšetřovat tento brutální zločin v prostředí, kde nikdo nemluví pravdu a kde platí hierarchie nadřízených důstojníků. Když přeskočím tyto nedostatky na palubě a přehlédnu řadu nesmyslů, tak musím přiznat, že je to napínavá podvodní jízda plná napínavých momentů a překvapivých zvratů. V druhé lince, který nám tento seriálový počin nabízí se ocitneme na souši, kde se vyšetřují zločiny, které souvisí s děním na palubě ponorky a které se postupně, ale nenápadně propojují a ve kterých si divák udělá někdy až předčasné závěry, přesně jako jsem to udělal já. Samozřejmě, že mé závěry byly špatné, ale o to vůbec nejde. Jde o to, že vyšetřování na souši vede jedna policajtka, podotýkám pouze jedna policejní vyšetřovatelka, která je překvapivě lesba a ještě k tomu je to přítelkyně lesby číslo jedna, která vyšetřuje ten zločin pod mořskou hladinou. Je pravdou, že jsem si až do čtvrtého dílu této série nevšiml, že tam nějaké to lesbické spojení existuje a to asi hlavně z důvodu, že ten děj byl tak napínavý, že na nějaké takové excesy nebyl čas, ale od čtvrtého dílu, kdy se společně s našimi hrdinkami vracíme do jejich teplých vzpomínek jejich seznamovacích dobrodružství, které nejsou pro příběh samotný vůbec důležité, tak už mi přišlo přes čáru a zkazilo mi to celkový dojem jinak velice zdařilého kriminálního příběhu s celkem originální zápletkou. Ono po pravdě řečeno těhletěch vnucovacích, nepřirozených teplých milostných romancí, ve kterých se debilní a retardovaní producenti těchto snímků snaží mladé generaci vnutit přirozenost těchto vztahů a ve kterých dokonce tyto vztahy upřednostňují před normálními vztahy, které jsme zde samozřejmě neviděli je už moc a přerůstají mi přes hlavu až tak, že si po tomto lesbickém martýriu budu muset pustit nějakej ten hetero seriál z devadesátek a to třeba Beverly Hills 90210 anebo třeba Pobřežní Hlídku. Samozřejmě si dělám srandu, ale mé hodnocení se snížilo a to zejména kvůli této teplé lince a proto dávám za první sérii pouhých 80%.

Poslední dobou se mi často stává, že dokoukám nějakej ten seriál o němž napíšu nějakou tu recenzi a oni ty paka pak natočej druhou a někdy i více sérií, čímž ztrácí má recenze smysl, jelikož popisuji vlastně jenom tu první sérii. To se asi naštěstí nestane u tohoto švédského seriálu, jelikož zde bylo vše řečeno a vše bylo řádně ukončeno a jelikož se jedná o životopisný snímek, tak myslím, že už druhá série nebude, s čímž souhlasím s názorem uživatele NorseSword24. Ale nikdy neříkej nikdy!!! V tomto seriálu se podíváme na jednu švédskou celebritu, která se nechvalně proslavila tím, že více než půlku života strávila za mřížemi a stejně jako my máme svého Kájínka, v Americe mají své Al Capony a Bonnie a Clydey, ve Francii své Jacquese Mesriny, tak ve Švédsku mají svého Clarka Olofssona, který se proslavil tím, že je s ním spjat pojem Stockholmský syndrom. Ale začnu pěkně od začátku, kdy je nám představen životní příběh tohoto rebelujícího Don Juana o kterém by se dalo říci, že na něj platí přísloví, že osobnost člověka se vytváří od dětství a to zejména fakt, že každý jedinec se v dospělosti chová tak, jak byl vychován a v jakém rodinném a školním prostředí se pohyboval. Náš hrdina si už od dětství prošel mnoha životními eskapádami, ve kterých hráli hlavní roli jeho rodiče, kteří holdovali alkoholu a kteří svými tragikomickými výstupy nechtěně předurčili budoucí cestičku tohoto kriminálníka. Tento příběh je nám podáván, jak šel čas a my si postupně děláme obrázek o tomto komediantovi, který se držel hesla Užívej si, dokud to jde a který vlastně neměl nikdy svůj domov, tedy kromě toho vězení a jak sám říkal pokaždé, když se vracel do tohoto ústavu„Všude dobře, doma nejlíp". Ano, byl to vlastně jeho domov, jelikož tam strávil více než polovinu života. A i když se pyšnil tím, že nikdy nepracoval, tak pozornější diváci si mohli všimnout, že to minimálně ve dvou případech nebyla pravda. Ono, když se to tak vezme, tak hodně věcí zde bylo přikresleno a realita byla jiná, ale to asi bylo tím, že tvůrci čerpali z autobiografie, která se jmenovala„Co se sakra stalo?" Našeho hrdinu zajímali jen tři věci. Za prvé prachy, za druhé zábava a za třetí něžné pohlaví!!! To třetí ho proslavilo v již zmiňovaném Stockholmském syndromu, kdy se do něj zamilovala jedna z rukojmí bankovní loupeže, při kterém asistoval Švédské policii a samotnému tehdejšímu švédskému předsedovi vlády Olofu Palmovi. Jelikož jsem se rozhodl, že budu psát slušně, tak napíšu, že Clark byl holkař a že kromě šesti dětí, které mu běhají po světě jich možná běhá po světě daleko víc, protože tam, kde se objevil, tam si i vrznul. Co se týče hereckých výkonů, tak musím vyzdvihnout herecký projev Billa Skarsgårda, který si natáčení asi dost užíval a jehož výkon byl dosti přesvědčivý a jehož podoba s reálným Clarkem Olofssonem byla neskutečná. Příběh je vyprávěn zábavnou formou a i když měl Clark asi jisté sociopatické sklony a k jedinému ke komu vzhlížel byl on sám, tak po dokoukání tohoto dobrodružství to ve mně zanechalo pozitivní dojem a proto dávám zasloužených 80%.

A že prej se u nás nedá natočit kvalitní koukatelný seriál při kterém byste se nenudili a nemuseli se dívat na přehrávání rádoby herců a jejich hereckého neumětelství. Již po skončení záživné první epizody jsem nastartoval svůj stroj na pražení kukuřice s karamelovou příchuťí a již po pátém dílu mi tato delikatesa doslova lezla z uší a musím přiznat, že jsem tento skoro originální, seriálový počin zfouknul doslova na jeden dech. Proč píšu skoro originální je jednoduché, protože bohužel petržel, jak už to tak bývá byla kostra tohoto příběhu okopírována ze dvou seriálu z produkce VB a tím nemyslím Veřejnou Bezpečnost, ale ostrov Velkou Británii, kde před více než deseti lety před natočením tohoto skvostu vznikli dva seriály nazvané Life on Mars a Ashes to Ashes. Jak už jsem psal, tak kostra příběhu byla stejná a tak jsem byl zvědav, jak se s tímto tématem poprali tvůrci z naší domoviny a musím přiznat, že dokonce v některých epizodách přerostli své VB bratříčky. U filmových příběhů, kde hraje hlavní roli časový posun do minulosti mně vždy překvapovalo, jak se naši hrdinové dokáží rychle asimilovat a přizpůsobit v tom daném čase, protože kdyby se to stalo mně, tak by to můj mozek asi nepobral a asi bych se furt divil, co se to děje a otravoval bych nejspíše své okolí, jak je to možné, že bych asi nejspíše skončil v nějaké té instituci pro psychicky labilní jedince. Taktéž mně vždy zaráží, jak se většinou v krátkém časovém horizontu naši hrdinové potýkají s nepřeberně velkém množství neuvěřitelných dobrodružství, protože, co si budeme říkat většina lidí žije své nudné obyčejné životy a maximálně tak zažijí nějakou tu potyčku před místní ubytovnou, kde se dva Bulhaři hádají o nějaký ten palivový článek jejich existence. Pak jdou nakrmit nějaké ty hladové holuby v místním parku a vrcholem jejich existence je přednáška a následná demonstrace za práva bizonů v Severní Americe. Pak večer přijdou domů, spláchnou to basou levných lahváčů při sledování nestoudných seriálů typu Ulice, při kterém nadávají svým okoukaným hrdinům. Děj seriálu se točí kolem policisty Filipa Marvana, kterého srazí auto a on leží v komatu, ve kterém prožívá alternativní dobrodružství v roce 1982, tedy v době vzkvétající normalizace. Společně se s ním přesouváme do těchto časů, kde je novým členem jednoho sboru místních policistů v jednom nejmenovaném městě severních Čech. Jelikož v té době ještě nebyl na světě, tak potkává svoje rodiče a plete se jim do života nemístným způsobem. Dozvídá se věci, které nevěděl a mezitím řeší vcelku záživné kriminální případy místní pobočky SNB. Také má mimoprostorové vjemy, kterým někteří narkomani říkají halušky a my se v nich podíváme do jeho dětství, které ještě v daném čase neproběhlo a ve kterém byl náš hrdina ještě little boy na jednom nejmenovaném půvabném sídlišti. Vypadá to složitě, ale zas tak složité to není a je to velice zábavné a společně s kvalitní hudbou té doby a s kvalitně zahranými postavami musím říct, že minimálně ve třech dílech jsem musel dát známku nejvyšší. Jinak, co se týče názvu seriálu, tak ten je odvozen z textu písně nazvané V stínu Kapradiny od jedné výstřední zpěvačky té doby, kterou všichni znají jako Janu Kratochvílovou. To samé bylo i v seriálech, které byly předlohou tohoto seriálu, ve kterých byly názvy odvozeny od písní Davida Bowieho, Life on Mars a Ashes to Ashes. Za toto kvalitní pokoukání mi nezbývá nic jiného, než dát zasloužených 80%.

Moc hezky napsanej a ještě líp natočenej příběh z obyčejného prostředí o obyčejných lidech, kteří mají obyčejné problémy. Tak by se dal popsat zkrácený obsah tohoto filmu i když to není úplně tak pravda, jelikož ty jejich problémy nejsou tak úplně obyčejné a lidi, kteří se pyšní nějakou tou empatií a nějakým tím sociálním cítěním mi dají za pravdu, že jim na konci tohoto story ukápla nějaká ta slza. Toto filmové vyprávění se odehrává v chladném severském Finsku a proto nikdo asi neočekává nějaké ty napomádované hollywoodské krasavce typu Clooney. Hlavní herecké duo v čele se skvělou Kati Outinen skvěle převedlo na filmové plátno svým spontánním a důvěryhodným projevem realitu jejich všedních životů a doslova vytvořili bravůrní výkon, ve kterém jim to jejich dobrodružství věříte a to do slova a do písmene a taktéž si říkáte, že to nejsou ty typy kteří by se asi ucházeli o nějakej ten titul Miss a Missák Finska. Tato ústřední dvojice žije svůj obyčejný život se svým malým roztomilým psíkem, ve kterém je manžel úspěšným tramvajákem a jeho manželka pracuje jako vrchní servírka jedné restaurace. Mají krásný byt, ve kterém mají spoustu krásných věcí jako je třeba barevná televize s dálkovým ovládáním, nová sedačka a to vše úspěšně splácejí, jelikož si to koupili na půjčku. Vše je ok až do té doby než oba ztratí práci a v tu chvíli se režisér Aki Kaurismäki rozhodl divákům představit nestranný pohled této situace, kterou bych nazval nástrahy tržního kapitalismu s podtitulem, čemu se musíte vyvarovat, když se vám tato situace stane. Naši nezkušení hrdinové dělnické třídy si s touto situací nedokáží poradit a tak jsme svědky někdy až tragikomických situací ve kterých se lopotí v alkoholických excesech, trpí nespavostí doprovázející depresemi. Samozřejmě se snaží najít práci, ale to jak s nimi všemocní podnikatelé a různé pracovní agentury zametají je dovede až k dalším nekalostem jako je gambling a další nešvary jejich nešťastných životů v tomto nespravedlivém světě. Do toho jim u dveří zazvoní jejich noví falešní přátelé z řad exekutorských lidumilů. Utápějí se v nočních můrách a my postupně sledujeme reálným pohledem, kam je až člověk schopen zajít, aby se z té žumpy neštěstí vyhrabal. Dál psát nebudu, ale jak už název napovídá, že mraky odtáhly, tak je to asi každému jasné. Je to jeden z těch filmů o kterých ještě dlouho po zhlédnutí přemýšlíte a máte takový ten mrazivý, ale i zároveň hřejivý pocit. Je to jeden z prvních filmů na kterých Aki nespolupracoval s jeho dvorním hercem, který se jmenoval Matti Pellonpää, a který bohužel rok před tímto snímkem zemřel na infarkt a to v pouhých 44 letech. Matti s Akim spolupracovali na neuvěřitelných osmnácti snímcích a v tomto snímku ho můžeme vidět aspoň na jedné fotce, která se ve filmu objeví a která měla být poctou tomuto zábavnému finskému herci. Za dojemný a reálný filmový snímek, který by se dal také pojmenovat„Může se to stát i vám" dávám zasloužených 100%.

Mnozí lidé si mylně myslí, že si lidé v dobách našeho socialismu v západním Reichu žili jako v Ráji a že jim bez práce létali do úst pečená kuřata. Zatímco jejich východní sousedé, tzv. dederoni museli povinně chodit do zaplivených továren a vychovávat budoucí pokolení Rammsteinů, kteří bydleli v prvotřídních ubikacích na nějakém tom supermoderním panelákovém sídlišti. Oni totiž ti jejich kolegové ze západu, kteří jejich kolegové z východu přezdívali Wessis, prožívali svůj kapitalistický sen v podobě rádoby demokratické společnosti, kde mnozí vykukové a vychcánci nechodili do práce, protože nemuseli a tím pádem vymýšleli různé p*čoviny, aby si na ten svůj chleba vydělali. Mnozí si dodnes myslí, že se lidi v západním Německu cítili bezpečně a to díky jejich bezchybné policii, což jsme viděli v tomto snímku z doby, která se dnes přezdívá jako tzv. osmdesátky. Wessis se fakt asi necítili bezpečně, což jsme mohli vidět ve filmech jako je Der Baader Meinhof Komplex anebo ve snímku U Zlaté rukavice, ve kterém se gurmán Fritz Honka oddával svým nekalým praktikám a děsil svým počínáním celý Hamburk. V této kriminální minisérii se podíváme na dvojici, později trojici bankovních lupičů, kteřým se nechce makat a tak jednoho rána léta páně 1988 přepadnou jednu bankovní pobočku Deutsche Bank v západoněmeckém městě Gladbeck. Na tom by nebylo nic neobvyklého, protože takových přepadeních bylo habaděj. Originalita tohoto příběhu je v její amatérském provedení, jak ze strany policie, tak ze strany vymaštěných lupičů. Od začátku máte pocit jako byste se dívali na nějakou béčkovou parodii o policajtech a rošťácích, kteří dělají jednu botu za druhou. Po přepadení bankovní pobočky se to trochu zvrtne a naši loupežní zaostalci si samozřejmě vezmou rukojmí a vesele se projíždějí po vlastech německých za doprovodu policajtů, kteří nejsou schopni jednat a také za doprovoddu krkavčích a nenasytných médií, kteří našim únoscům servírují dokonce i kávu a u kterých jsem už jenom čekal, kdy jim nabídnou nějaké ty chlebíčky či nějakou tu německou specialitu jako je třeba Eintopf nebo třeba nějaký ten křupavý Bratwurst. Během padesáti čtyř hodin se stane mnoho nelogických věcí a ůnosci se během jejich spanilé jízdy nechají fotografovat a rozdávají nespočetně mnoho rozhovorů, ze kterých mně zaujal jeden výstižný moment, kde jeden z únosců říká, že jeho ruce nebyly stvořeny pro to, aby pracovaly. Po padesáti čtyřech hodinách vše skončí a bohužel si tato estráda vyžádala i některé ty oběti, z nichž jedna byla i mladičká Silke Bischoff, která svým vzezřením trochu připomínala českou modelku a příležitostnou herečku Simonu Krainovou. Na počest této dívky, která svou odvahou dojala miliony lidí u obrazovek, kteří se na toto drama dívali v skoro přímém přenosu vznikla v roce 1990 stejnojmenná německá EBM/Goth kapela. Jejich hit nazvaný On Other Side má připomínat tuto odvážnou dívku a mně nezbývá nic jiného než tomuto snímku dát zasloužených 90%.

Miluji televizní seriály u jejichž sledování celou dobu tápu a mám při nich otevřenou hubu a u kterých čučím jako citron na hrnek teplého čaje. Taktéž mám rád seriály u kterých celou dobu nevím o co jde a jsem u nich ztracený jako Bulhar na svatební hostině. Tento seriál musíte bedlivě sledovat a nevynechat jediné smítko, jinak vám ta skládačka nevyjde a nepochopíte smysl tohoto televizního vyprávění. Rovněž nedoporučuji se na tento seriál dívat, když máte vypito nějakých těch deset piv a rovněž nedoporučuji si u nich párkrát zdřímnout, to si můžete dovolit u nekonečných seriálů typu Ulice, kde se až tak moc nestane, když si hodíte šlofíka, ale u těchto psychologických thrillerů určitě néé. Když by se mně někdo zeptal po přímém dokoukání tohoto skvostu o čem to je, tak je to velice složité vysvětlit, aniž bych spoileroval, ale seriálovým fanouškům, kteří mají rádi tajemno a nevědí v jaké realitě se nachází a kteří mají rádi podivné chování hlavních představitelů jako jsme viděli třeba v Městečku Twin Peaks anebo třeba ve Ztracených, tak tito diváci budou asi spokojeni stejně jako jsem byl já. Základním kámenem tohoto vyprávění je ČAS. Ano, je to tak, od této fyzikální veličiny se vše odvíjí a různé natahování času a různé záblesky budoucnosti a minulosti a různé typy dejavu vám mohou připomínat nějaké to dobrodružství Martyho McFlye v jeho cestách a Návratech do budoucnosti, ale tak to samozřejmě není a vy si budete lámat hlavu až do posledních vteřin tohoto vyprávění, kde je vše uspokojivě vysvětleno, tedy pokud jste párkrát nezaspali anebo nevypili nějakou tu bečku piva. Dalo by se říct, že tento příběh je tak trochu i sci-fi, ale i tak trochu krimi a dokonce i tak trochu strašidelný s prvky hororového napětí, ale když se to globálně shrne, tak tam najdete i prvky černého humoru. Hlavní hrdinka Lucy, kterou skvěle zahrála Jessica Raine má každodenní nechtěný rituál, že se probouzí z nočních můr ve 3.33, což je ta ďáblova hodina, což je čas, ve kterém se setkává svět živých a mrtvých. To by ještě nebyl takový ten největší problém jejího dosavadního života, jelikož jak příběh plyne dál, tak se setkáváme s jejím synem, který by se dal popsat jako mluvka a to tím způsobem, že tento malý chlapec skoro nemluví a necítí skoro žádné emoce a ještě navíc imrvére čumí do zdi a povídá si s neviditelnými lidmi. No zkrátka, takového hodného synka by si podle časopisu Šťastná rodina přálo devět z deseti milujících rodičů. Do toho všeho má ještě švihlou matku, která je zavřená v nedalekém ústavu a která si také povídá s neviditelnými lidmi a která se jde občas v noci proběhnout v noční košili po nějakém tom lese. No prostě happy family a víc se fakt nedá napsat, protože by to byly spoilery. Ještě prozradím, že v pozadí příběhu se také vyšetřují nejaké ty sériové vraždy, ale víc už fakt psát nebudu a vřele tento zábavný seriál pro celou rodinu doporučuji všem přátelům kvalitního a záživného televizního seriálového světa. Nezbývá mi než dát zasloužených 90%.

Po přečtení zdejšího, vyčerpávajícího obsahu jsem byl velice zvědav, jak si s tímto příběhem romantického sériového vraha poradí americká produkce jablečného moštu. Musím předem říci, že jsem byl vcelku překvapen a spokojen i když skoro každá recenze má své ale. A to se zkusím v mém komentu, co nejvíce rozvést, aniž bych používal, co nejméně nechtěných brojlerů. Americká Apple TV+ nám zde naservírovala příběh podle skutečné události, která vedla k usvědčení jednoho z nemála amerických sériových vrahů a po velkém množství lasiček, hyen a dalšího zvěrstva nám předvedla další roztomilé zvířátko z říše živočišné. Tentokráte se jedná o volavku a jak mnozí z nás tuší, co asi tak tato přezdívka může znamenat, zejména v kriminálním či vězeňském prostředí. Příběh se nám snaží vykreslit události dvou hlavních hrdinů, kteří jsou v přítomném filmovém čase uzavřeni v luxusních ubytovacích apartmánech, které nabízí americký vězeňský systém. Jeden je nafoukaný floutek Jimmy, který se chvástá a vychloubá věcmi, které kdy provedl a kterému arogance vysloveně kouká z očí. Je krásný pohledný a sympatický a nejedné ženě z jeho úsměvu vlhnou svatební koláčky na plotně. Problém je v tom, že tento darebák dostal zasloužených deset let, takže si asi dlouhou dobu nevrzne. Náš druhý sympaťák Larry je trochu z jiného těsta. Narodil se  jako druhé nedomrdlé dvojče svého o minutu staršího povedenějšího bratra, kterého rodiče pojmenovali Gary. Zatímco Gary je krásný sympatický mladík, z Larryho o kterém tento příběh vypráví se stal nesympatický obtloustlý, zpomalený tučňák, kterého nikdo neměl rád a na kterého se místo sličných dívek lepily maximálně tak masařky a komáři a proto si vytvořil svůj snový svět. Děj se odehrává, jak v přítomnosti, tak i v retrospektivních záblescích, ve kterých nás zavádí do dětství obou hrdinů a taktéž můžeme vidět pozadí kriminálních událostí o kterých je řeč. Jimmymu je nabídnuta nabídka, že když z Larryho dostane informace o jeho trestné činnosti, tak mu bude zbytek jeho trestu odpuštěn, což je férová nabídka, jelikož Jimmy je dobrý posluchač a umí se spřátelit skoro s každým v tomto prostředí. A tak začíná přátelství arogantní vězeňské, prodejné vrby a sympatického basťocha s licousy, který svým mutujícím dětským hláskem rozpláče nejednu americkou seniorku, která sleduje tento romantický seriál v televizi. Ono je to tak podané, že si nejeden divák může myslet, že Larry chtěl jen najít tu pravou lásku, ale epičky, slepičky, ať se nikdo nezlobí šestnáctkrát hledat a nenajít a zabít a zakopat. Víc nebudu prozrazovat, ať si každý udělá obrázek sám o tomto příběhu bonzáka a mírně retardovaného naivky. Dobré herecké výkony, zejména Paula Waltera Hausera, kterého jsem do této doby neznal a který mně nejednou rozesmál svými nesmyslnými a někdy i romantizujícími plky. Taktéž nesmím zapomenout na poslední roli Raye Liotty, který bohužel už není mezi námi. Za příjemnou sondu do života amerických muklů musím dát zasloužených 70%.

Jsem moc rád, že jsem narazil na tento kriminální skvost z let devadesátých z britské produkce a to zejména, protože nedávno zesnul hlavní představitel hlavní role Robbie Coltrane, kterého zná celý svět jako Hagrida z fantasy dobrodružství brýlatého čarodějnického učně Harryho Pottera. V tomto seriálu můžeme vidět velké množství kriminálních zápletek, které mají občas reálný základ a ve kterých nám předvádí policie klasickou policejní práci. No, ono jak se to vezme? Z pohledu dnešního diváka je to práce veskrze amatérská, protože, když vidíte, jak policie přijede na místo činu a začne šlapat a sahat na důkazy a to bez rukavic a bez forenzních vymožeností dnešního světa, tak to by se asi v kriminálce Las Vegas obraceli v hrobě. Do toho tam ještě přijde externě najatý psycholog Eddie Fitz a začne tam pindat, jak a proč se ten zločin stal. A tak vás zajímají jeho vnitřní pochody, jak na toto zjištění přišel. Tento skoro dvoumetrový tukem nasáklý drobeček váží bezmála stopadesát kilo a tak by se dalo říct, že proto se mu říká bedna, ale opak je pravdou bedna se mu říká hlavně proto, že používá svou mozkovnu tak dokonale, že to před ním dokázal snad jen fiktivní detektiv Sherlock Holmes. Tato živoucí reklama na zdravý životní styl je nádhernou kreaturou, která v každém díle vykouří minimálně krabičku cigaret, vypije hektolitry tvrdého alkoholu, když má slabý den, tak místo dvojité whisky pije jen pivo, aby nevyšel ze cviku, sází na koníčky, psi a jeho největší zálibou je návštěva kasina, kde většinou končí jeho smolný den. Po prohýřelé noci si vždy vzpomene, že má taky rodinu a že by měl platit nějaké ty účty. Do toho ho otravuje ta policie, že chce poradit s vyšetřováním nějakých těch mordů a tak to jde pořád dokola a dokola. No prostě zábavný človíček se zábavným životem, který mi silně připomíná Jamese Bonda, který taky vypije nepřeberné množství zdravého etanolu a pak je schopen skákat po střechách vlaků a honit zloduchy bez jediného zaváhání. Kdo čeká nějakou akční podívanou, tak bude mírně zklamán, jelikož je to spíš o dialozích a o celkové té atmosféře devadesátých let. Je pravdou, když se člověk dívá na všechny díly na jednou, tak si musí říct, že je to pravým protipolem amerických seriálů té doby jako byly Beverly Hills 90210, Pobřežní hlídka, Akta X a mnoho dalších, ve kterých jsme mohli vidět krásné opálené americké ksichtíky té doby. Zdejší casting asi probíhal v různých koloniích britských ostrovů, kde většinou bydlí bílá chátra, protože takových držtiček na jednom místě jsem dlouho neviděl. Jelikož se seriál natáčel a odehrává se v devadesátkách, tak zde nejsme svědky dnešní, osvětové, menšinové propagandy, kde velí na policejních stanicích černí náčelníci, nebo různé zakomplexované wonder woman či přiteplení ředitelé s odhalenými růžovými košilkami. Taktéž jsem se velice pobavil, jak náš hlavní hrdina hulí doslova a do písmene veskrze všude, od nemocnic, kostelů až po autobusy, kde ho dokonce chytí revizor a slušně ho požádá o lístek a jestli by to mohl laskavě típnout. Také milostné avantýry našeho nadměrného dárečku nejsou k zahození a nejeden milovník červených knihoven zde uroní nejednu krokodýlí slzu a co se týče kriminálních případů, tak nezbývá než říci, že některé byly velice záživné a promakané do posledního detailu a některé zase byly nezáživné a dějově občas i nesrozumitelné, ale o to tu vůbec nešlo, protože naše dělová koule tyto občasné nedostatky dokázala odstranit a já musím přiznat, že jsem se většinu času náramně bavil a tak musím konstatovat, že je velká škoda, že tento seriál měl jen tři série a se slzou v oku za zesnulého hlavního představitele musím dát něco přes 90%.