Trajektt

Tato ikona světové pop kultury byla již odmalička vyjímečná a to zejména svým uhrančivým hlasem, krouživými pohyby, které dostaly do varu nejednu fanynku tohoto fenomenálního zpěváka. Dalo by se říct, že některé mladé dívky zažili při jeho koncertech svůj první orgasmus a pro některé to byl i jejich poslední. Je zajímavým paradoxem, že se na tyto budoucí velikány doslova přisávají různí paraziti jako klíšťata a pomalu, ale jistě z nich vysávají všechnu krev, dokud se z nich nestanou chodící a zpívající trosky. Elvis měl rád hudbu již odmalička a dalo by se řící, že Elvise měl každý rád. Problém byl v tom, že Elvis neměl rád sám sebe. Nevím proč, ale začal zobat různé pilule, které mu dodávaly energii při jeho drakonických vystoupeních a potom jako by svíce zhasla a náš hrdina se ponořil do neutuchajícího temna své existence. Tento problém jsme viděli již u více superstar světové popkultury, ať už to byla herečka Marilyn Monroe anebo Falco a to nemyslím toho roztomilého létajícího psa z filmu Nekonečný příběh, ale myslím toho rakouského popového zpěváka, který se také uzobal k smrti a na jehož tragický konec se můžeme podívat v jeho životopisném dramatu nazvaném Falco. V tomto životopisném snímku se podíváme v retrospektivě na celý jeho život, od mládí, kdy chtěl být hrdina z komiksů až po jeho první úspěchy, kdy si ho vyhlídl jeden cirkusák, kterého zde skvěle zahrál Tom Hanks. Tento šméčkový producent mu doslova diktoval, co má dělat a toto spojenectví by se dalo popsat jako smlouva, kterou podepsal Faust s Mefistem a i když byl Elvis rebelující ikonou, tak ho po většinu jeho času tento nenasyta držel na uzdě, což je škoda, jelikož Elvis nikdy nejel světové turné a kromě amerických turné vystupoval pouze na třech koncertech mimo svou domovinu a to v sousední Kanadě, kde v roce 1957 vystupoval v Torontu, Ottawě a Vancouveru. Celkový dojem po tomto bezmála tříhodinovém snímku je ve skrze pozitivní a za přispění mnoha světoznámých šlágrů, které ladili mým uším musím dát zasloužených 80%.

Druhá světová válka skončila a mnozí zklamaní vojáci wehrmachtu se vracejí zpět do své vlasti. Mezi nimi je i Erich, kterému to trvalo bezmála čtyři roky než se dobelhal ze sovětského lágru až do svého milovaného Reichu za který bojoval doslova o svoje zuby a nehty. Musíme si uvědomit, že v té době nebyly žádné GPSky nebo chytré telefony, takže orientace v terénu veškerá žádná a proto to tomuhle mantákovi fakt trvalo bezmála čtyři roky, protože to asi vzal přes Rumunsko, Bulharsko a další vyspělé státy tehdejšího světa. A já pomalu začínám chápat, proč ten knírkatej pán prohrál bitvu svého života s touto skvadrou orientačních analfabetů, kteří se asi ztratí i doma ve své kuchyni. Když už se náš smradlavý skoro dědek doplazí před svůj dům, tak zjistí, že cestou někde ztratil své zuby a vlasů má taktéž poskrovnu. Ale větší šok je pro něj ten, že na něj nečeká žádnej uvítací výbor, ba právě naopak vidí, že místo dvou potomků má potomky tři a že jeho žena se stačila přeorientovat z plodné samice na prvotřídní ližpičku s jazykem dlouhým jako Gene Simmons z legendární kapely Kiss. Místo sebelítosti se dá dohromady a doslova se vetře do své původní rodiny a začne si plnit svůj sen tím, že otevře továrnu se zahradními trpaslíky a kapitalistický sen může konečně začít. Tak to jsem popsal asi první dvacetiminutovku tohoto tříhodinového maratonu u kterého jsem se fakt nenudil a který nás nechá kouknout za oponu rodinných zvratů této rodiny po dobu tří generací. Tvůrci nám nevnucují žádné politické pravdy jako to můžeme vidět u našich trapných filmů jako je například film Báječná léta pod psa, ale fakt se soustředí jen na naše hrdiny a na jejich radosti a strasti v průběhu takřka poloviny minulého století. Je to zábavné, dojemné, ale hlavně je to trochu jiné než ty americké snímky podobného typu a to hlavně v tom, že se autoři nesnaží za každou cenu divákům vnutit situační humor a necpou tam žádnou propagandu taktéž za každou cenu, prostě to nechají běžet tak, jak to je a bez nějaké srdcervoucí zápletky se dostaneme ke konci s naplněním vnitřního uspokojení a se sluncem v duši na sklonku dne. Takže tento snímek vřele nedoporučuji všem přátelům americké bukvičácké propagandy a taktéž všem přátelům národnostních menšin, protože tento film je čistočistě německá záležitost a kromě prvotní minely s lesbickou manželkou zde nevidíme scény na které jsme zvyklí z amerických homofilmů posledních dob. Pro všechny fanoušky evropského filmu, zejména toho německého je tento film povinnost a já dávám bez žádných skrupulí čistokrevných a zasloužených 100%.

Když se řekne Belgie, tak si každý představí vafle, Van Damma, Tintina, Georgese Simenona, Čůrajícího chlapečka, dále pak kapelu Front 242, belgické pralinky, které byly vynalezeny ve Francii, modré tajtrdlíky, které zná celý svět pod přízviskem Šmoulové a v neposlední řadě detektiva Hercula Poirota, který fakt není francouz, ale belgičan. Co se týče seriálové tvorby, tak už je to slabší a proto jsem se odhodlal vyzkoušet jednu tu belgickou pralinku v podobě kriminálního příběhu. Už na začátku musím podotknout, že představa většiny zdejších recenzentů o podobě policejního vyšetřovatele je zcela vybájená z amerických nereálných krimiseriálů, kde případy vyšetřují fešáci, kteří jako by vylezli z první stránky módního časopisu pro ženy. Realita je většinou jiná a když se náhodou dostanete do spárů těchto vyšetřovatelů a vyšetřovatelek, tak vám určitě nevlhnou kalhotky vzrušením, ale spíš jste rádi, že jste si necvrnkli do trenek, protože to, co proti vám sedí a nejapně se ptá na nepříjemné otázky je spíš takové nenápadné monstrum, které našli někdě v pavilónu opic. Ono totiž nejde o krásu a aby jste se cítili příjemně, ono jde spíš o to, aby jste se přiznali i k tomu, co jste neudělali a proto proti vám nemá sedět žádný seladón typu Brada Pitta, ale má proti vám sedět nějaká ta krásná držtička s buldočím ksichtem, přesně jako je náš inspektor Peeters. Vyšetřovací metody našeho inspektora jsou neobvyklé a někdy i hraničící se zákonem, ale jsou zcela efektivní, Ono to asi bude i tím, že do sebe pere neskutečně mnoho prášků jako jsou efedrin a další zakázané dobroty a to hlavně kvůli tomu, že mu nešťastně zemřela manželka. Po čase se tyto medikamenty zažerou našemu hrdinovi do hlavy do té míry, že neví, co se sním děje a nedokáže rozlišovat mezi fikcí a realitou a proto skončí v první sérii v kriminální psychiatrické léčebně odkud vypráví svůj příběh takzvanou retrospektivní formou. Na nové vidlácké policejní stanici, kam se přestěhoval se svou lesbickou dcerou ještě nikdy nevyšetřovali případ vraždy a tak se hned od začátku prvního případu vcelku pobavíme amatérskou prací buranské policie, která do té doby dávala maximálně pokuty za parkování a občas chytili nějakého toho pytláka. Ona ta místní policejní skvadra je nádherným protipólem amerických elegánů a modelek, kteří běží za pachatelem klidně i půl dne a to bez jediného náznaku únavy. Zdejší policajti a policajtky neznají ani základy policejní práce a když se podíváte na jejich vypracovaná těla, tak vám to zajisté připomene film Sedm hladových, ve kterém všichni mají postavy jako obrácený květináče a ve kterém jsou všichni udýchaný už jenom při náznaku jakéhokoliv pohybu. No prostě je to zábava pozorovat tyto belgické buranské policajty, kteří by chtěli být jako američtí šerifové, ale jejich vnitřní myšlenkové pochody tomu neodpovídají. Do toho vidíme našeho inspektora, který je naspeedovaný a občas vidí bludy, ale který té práci fakt rozumí a jeho někdy i nelegální postupy mají většinou negativní odezvu u nadřízených. Prozatímní dvě série nemá cenu rozepisovat, protože bych se v tom pěkně zamotal, ale s jistotou můžu konstatovat, že na pachatele ani v jednom případě nepřijdete a i když to mělo slabé chvilky, hlavně při řešení lesbických problémů, které mně vůbec nezajímali, tak musím s radostí dodat, že mně tento výlet do belgických končin nezklamal a proto prozatímně dávám zasloužených 70%.

Ten, kdo čeká nějaký ten umělecký zážitek životopisného formátu o americkém režisérovi Davidu Lynchovi, tak bude zklamán, jelikož v tomto polském filmovém počinu neuvidíme žádné Městečko Twin Peaks ani čekoslovenskou Vesničku mou střediskovou, nýbrž pěkně reálnou polskou vesničku, o které by se dalo říct, že je tak trochu zabijácká. Reálnou píši hlavně proto, že tento průser se skutečně stal a my se stáváme svědky činů, které pěkně zamávaly polskou mediální scénou. Z daného podtextu tohoto snímku by se dal vycítit jeden nepříjemný pocit a to je takzvaná bezmoc, kterou bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. To, že se ze spořádaných občanů stanou doslova nepříčetní hrdlořezové bych v tomto případě připisoval špatnému systému a nefunkčnosti soudů a policie. Ono člověk je občas překvapen, kolik nenávisti, zášťi, závisti a dalších příjemných pozitivních emocí se vyskytuje za zdmi některých příbytků, zejména v tomto případě v jedné polské vidlácké komunitě, kde jsou místní burani doslova donuceni k nepříčetnému činu. Jde o to, že jeden od pohledu příjemný recidivista dělá svému okolí doslova peklo na zemi a místní obyvatelé nevědí, jak se mají bránit, když je tento terorista se kterým si polský soudní systém neuměl poradit. Nejde o to, že je sprostej, nemytej nebo, že krade a nepracuje, vydírá, ale dokonce na lidi a zvláště na ženy vytahuje doslova všechny různé šavle a meče a tom tím způsobem, že by se tomu divil i Bulhar, kterej na koncertě Rammstein nerozumí ani slovo. A zcela souhlasím s recenzemi mých oblíbených uživatelů octopuskou a Arsenalem83, kteří píší o místní nespravedlnosti a nečinnosti policie, kteří svou naivitou a debilitou, ale spíše by se dalo napsat leností nechali tohoto uzurpátora konat tyto šikanózní excesy a díky, kterým byly tyto činy opomíjeny a které vedly k tragédii, která zasáhla nejprve tuto vesnickou komunitu a posléze celý polský mediální svět. A přesně také souhlasím s názorem, že soudní systém vyřkl ortel, který rozděluje společnost na dvě poměrně stejně početné skupiny lidí, kteří vidí tu spravedlnost podle měřítek toho daného individua. Ona je totiž potíž v tom, že ta jedna skupina je chytrá až do tý doby než se jim stane něco podobnýho a v tu chvíli si sundají své rádoby spravedlivé růžové brýle a doslova z minuty na minutu převlékají kabáty jako by se nechumelilo. Vidím to a čtu to dnes a denně, tihleti rádoby mírotvorci si myslí, že když budou posílat zbraně do nějaké nejmenované země a nosit bikolóry jedné nejmenované země, že tím tu válku zastaví a té dané straně pomůžou. Hovno, nasrat, opak je pravdou, protože tito intelektuálové těmito činy akorát ten daný konflikt prodlužují a měli by za to být po zásluze potrestáni. To samé si myslím o tomto rozsudku a akorát mi potvrdil mé konspirační teorie o bývalém východním bloku, kde malé ryby chodí sedět do malého zapáchajícího rybníčku a ty velké si pěkně, svobodně plavou v nekonečně velkém voňavém oceánu bez strachu a bázně. Za tento nádherný kaleidoskop lidských nátur mi nezbývá hodnotit tento filmový masakr jinak než za bezchybných i když smutných 100%. Viva la Realita!!!

I když tento polský kriminální příběh může z počátku vypadat na prvoplánovou letní limonádu, kterých známe z jihoamerických telenovel habaděj a ve kterých chudák otec jde po roce hledat svou ztracenou dceru a my přibližně dopředu víme, co se asi tak stalo, tak opak je pravdou. Protože po první epizodě, která byla asi nejslabší z celého seriálu nás autoři pěkně namotávaj na svůj ostnatý drát až do té doby než se začneme kroutit jako Bulhar na cikánský svatbě. Přesně tak, když vydržíte zhruba první dva díly, tak posléze pochopíte, že nic není takové, jak se na první pohled zdá a společně s našimi hrdiny začnete řešit případ, který se stal v jedné chatové osadě nazvané Zmijovisko. Příběh má tři časová pásma a mně už bylo zhruba od třetího dílu jasné, že se v těch přeskakování začnu trochu motat, ale nakonec to dopadlo dobře a vše jsem pochopil na jedničku s hvězdičkou. Jde o to, že u takovýchto případů máte svého podezřelého a jdete si po tý lince, která vám sedí. U tohoto seriálového počinu jsem měl těch podezřelých pět a musím přiznat, že ani v jednom jsem se netrefil, což u mně není žádná novinka. Postavy jsou nesympatické, že jim člověk snad i to neštěstí přeje a nevím, co je to v poslední době za novodobou módu, kdy ženská neunese pravdivou kritiku při jízdě autem, natož vzápětí otevře dvířka od auta a v plné rychlosti doslova vystoupí z auta. V tomto týdnu jsem to viděl již v druhém snímku a nevím, jestli nám tvůrci dnešních dramat chtějí dát návod, jak řešit problémy. Jinak žádné teplé nebo barevné nařízené kvóty jsem zde nezaznamenal, teda kromě jedné Nigerijky s modrýma očima, což se dalo zkousnout. Zato mě fascinovala sympatická místy i ponurá polská krajina, která mi připomínala svá dětská léta trávená na pionýrských táborech nedaleko Mácháče. Taktéž mě mile překvapila doprovodná hudba, která místy vystihovala někdy až mrazivým tónem odehrávající se skutečnosti na televizní obrazovce. Samozřejmě, že mně zde štvali mladí lidé, kteří si bez sociálních sití a mobilů nedokáží představit svůj život a jsou s tím doslova otravní a néé, že se na tyto ichtyly musím koukat dennodenně na ulici a v dopravních prostředcích, ale už mi lezou i na filmové plátno. Nejhorší na tom je to, že když tyto virtuální přístroje nemají, tak jsou protivní a nedokáží se zabavit a proto se nudí, přesně jak naše zmizelá husopaska, který jsem to i celkem přál, ať jí někdo zamorduje. Možná přežila, možná taky néé, to se zde samozřejmě dozvíte a možná taky néé. Už nebudu nic psát nebo bych moc spoileroval a to fakt není účel mého bytí, ale určitě tuto minisérii doporučuji všem, co si jsou jistí v kramflecích s tím, že pointu uhodnou hned na začátku, tak to fakt néé. Nakonec byla zápletka rozmotána a to až v posledním díle a když přišlo na vysvětlování, co se stalo, tak jsem se chytl za hlavu a řekl jsem si„No jó, vždyť je to tak jasný, že já blbec to neviděl". Já blbec to samozřejmě viděl, ale nespojil jsem si to dohromady a nepřikládal jsem tomu žádnou váhu. V posledním měsíci je to asi už čtvrté překvapení od našich severních sousedů a mně nezbývá než dát zasloužených 70%.

Desatero přikázání se stalo během časů takovou mantrou mnoha věřících po celém světě a rovněž se stalo základem etiky a slušného chování budoucích generací nově vznikajících kultur. Dokonce jsem byl jednou mile překvapen, že jsem byl  pozván na exkurzi jedné rómské garsonky, kde přebývalo necelých třicet obyvatel tohoto etnika. Při prohlídce na mně začali ze skříní vyskakovat nějací malí opičáci hulákajíc nějaké skřeky v jejich místním dialektu, pak přede mnou jeden pidlooký malý mužík spustil takzvanou měsíční chůzi a la Michael Jackson a já jsem chtěl pomalu, ale jistě vzít do zaječích. Ještě než jsem tak učinil, tak jsem si všiml na všudepřítomných seškrabaných stěnách viset mnoho plakátů všechmožných celebrit od Michaela Jacksona, Whitney Houston, Willa Smithe a mnoha dalších. Mezi těmito hvězdami americké pop kultury bylo i velké množství takzvaných božských relikvií, mezi nimiž bylo i naše vyobrazení Desatera přikázání, což mně mile překvapilo a hned jsem se chtěl zeptat našeho průvodce, proč mnoho občanů z jejich etnika končí v kriminálech kvůli nedodržování těchto morálních kodexů? Otázku jsem trochu přehodnotil a zeptal jsem, jestli místní domorodci. kteří žijí v místní jeskyni, kde to smrdí jako v pavilonu opic vědí, co je na těch deskách napsáno a jestli tomu rozumějí? Načež mi vzápětí bylo odpovězeno, že tuší, co je tam napsáno a že si o tom po večerech dlouze vyprávějí při svých každodenních posezeních u pika, kde jim přednášející vypráví jakousi legendu o nějakém muži, co vyvedl rómy do země zaslíbené a tam jim dal morální kodex, z nichž jedno z těch přikázání zní „Kdo nekrade, okrádá rodinu". Dál už jsem neposlouchal, jelikož mi začali slzet oči a tak jsem se šel nadýchat čerstvého vzduchu. V tomto nádherném americkém velkofilmu, který trval necelé čtyři hodiny, takže někteří diváci si během tohoto představení několikrát schrupli můžeme vidět jeden z nejznámějších příběhů Starého zákona, který společně s potopou Světa a příběhu o Adamovi a Evě zná snad každý průměrný občan, který chodil do budovy, která se nazývá škola. Na tomto snímku je zábavné pozorovat, jak v té době , kdy se natáčel byly speciální efekty teprve v zárodku a paradoxem je, že právě za speciální efekty dostal tento film jediného Oscara a to byl nominován celkem v sedmi kategoriích. Když pominu tyto speciální efekty a všudepřítomné divadelní kulisy, kde máte pocit, že se většina filmu natáčela ve studiu a že tam byl posléze přidán obraz do pozadí, což bohužel bylo ve většině případů vidět, tak to bylo obsahově a herecky velice vydařené divadlo při kterém jsme se nenudili a při kterém ty čtyři hodiny uběhli jako voda v krvavém Nilu. Herecky kromě tisíce komparzistů samozřejmě vynikal jeden ze sedmi statečných Yul Brynner a také návštěvník planety opic a velký zastánce a milovník zbraní Charlton Heston. Když člověk dokouká takovej film, tak si pak možná víc váží tý svobody a je rád, že nežije v nějaký tý porobě a otroctví, kdy nad ním stojí nějakej ten dráb a bičuje ho za špatně vykonanou práci. Ty doby se snad už nikdy nevrátí a my budeme vesele žít až do konce věků. Za příjemný kulturní zážitek dávám spravedlivých 90%.

UPOZORNĚNÍ:TENTO KOMENTÁŘ BY MOHL OBSAHOVAT MNOŽSTVÍ VĚTŠÍ NEŽ JE MALÉ TAKZVANÝCH SPOILERŮ, TAKŽE DOPOROČUJI ČÍST AŽ PO ZHLÉDNUTÍ TOHOTO PRÁVNICKÉHO MASAKRU, JINAK NÁSLEDKY ČTENÍ PŘED ZHLÉDNUTÍM TÉTO MINISÉRIE SI KAŽDÝ PONESE SÁM!!! Jóó, tak náš pan právník by si chtěl vybírat jen případy, které se mu líbí? Néé, vážně tento právník bere jen případy u kterých si je jistý, že je jeho klient nevinný a to většinou jen proto, že mu to ten dotyčný klient odpřísáhne. A tak jsme se hned na začátku stali svědky procesu u soudu, jak jeden barevnej bublifuk odněkud z Afriky je obhajován naším spravedlivým obhájcem, který dokáže oblbnout porotu a hlavního soudce, tak přesvědčivě, že je posléze osvobozen. Je pravdou, že náš obhájce je kapacitou ve svém oboru a dalo by se i říci. že je Best of the Best, Nedej Bože, že se dozví, že mu jeho klient lhal o jeho nevinně a tím začíná poměrně zdařilé kriminální dobrodružství plné nečekaných zvratů u kterého silně pochybuji, že někdo ze zdejších všeznalých tajtrdlíků dokázal předvídat konec. Protože já jsem ho dokázal předvídat, ale samozřejmě zase špatně, takže jsem zase čučel jako číňan na Orloj, co se to v tý televizi odehrává. Chvilku jsem si dokonce myslel, že naše právnické eso možná po ránu pije nějaký ten lysohlávkový koktejl, protože bludy, které se mu honí hlavou a které my jako nezávislí pozorovatelé můžeme sledovat jsou občas do nebe volající. Naštěstí se to vše neodehrává jen u soudního dvora, takže se staneme svědky i několika policejních vyšetřování, které se zabývají několika trestnými činy, které spolu na první pohled nesouvisejí, ale které do sebe nakonec zapadnou jako všechny dílky do složité skládačky. Tato britská kriminální minisérie se natáčela v roce 2011, takže zde ještě nebyly povinné kvóty, co se týče pohlaví, což jsem moc rád, že na mně z obrazovky v mém pokojíčku neútočila nějaká zběsilá bukvičácká individua, kterým se všude povalují ty jejich nedozrálé žaludy, na které by mohl nějaký nevinný občan nechtěně šlápnout. Nic takového se zde neděje, takže žádný duhový průser se naštěstí nekoná. Vidíme zde také mnoho typických venkovských vidláků, kteří jako by měli na čele vytesáno, že jsou Made in England. Ono po pravdě, co si budeme říkat, který z těch kriminálníků, kteří mají čelit následkům svých činů neříká, že je nevinný. Jasně, že někdy se to stane, že je nevinný, ale těch případů je tak málo jako pravých jahod v jahodovém jogurtu. Spíše se stává to, že je propuštěn člověk, který ten daný trestný čin spáchal a to většinou pro nedostatek důkazů a nebo pro šikovnost svého obhájce. Za příjemnou jednohubku z pole kriminálních soudních procesů a za přesvědčivý výkon vynikajícího Jamese Purefoya, který si zahrál našeho hlavního aktéra této povedené šlamastyky dávám zasloužených 70%.

Pro všechny budoucí diváky zde píši upozornění a zároveň je varuji před tímto gurmánským zážitkem a to hlavně z důvodu nepřeberného množství delikátních lahůdek, jaké nám gastronomie osmnáctého století ve francouzských državách mohla přinést. Hlavně doporučuji, ať se všichni připraví na budoucí hostinu, která je čeká a na kterou se nedá koukat s prázdným žaludkem nebo byste si po chvíli mohli připadat jako slintající bernardýn Bohouš, kterého všichni známe z československé filmové klasiky šedesátých let a nebo ještě hůře budete shánět potraviny během tohoto filmu a nic si neužijete. Já sám jsem při této nečekané žranici ve velkém stylu spořádal neskutečně mnoho francouzských kachen ke kterým jsem se dožíral francouzskými bramborami ke kterým jsem přikusoval žabí stehýnka, které byli z místních žab, které byly čerstvě vylovené z mého zapáchajícího bazénu a jako třešňičku na dortu jsem sousedovi šlohnul  pár nejapných šneků, které jsem do sebe narval pěkně na syrovo i s přečnívajícími ulitami. Tento příběh měl být komediálním kouskem a po pravdě musím přiznat, že jestli jsem se za celý film zasmál tak třikrát, tak to bylo až moc, ale asi to bylo tím, že jsem se soustředil spíš na shánění surovin než na eventuelní šprýmy. Kdo čeká, že v tomto snímku uvidí nějaké kuchařské kibice a šikanátory typu Pohlreicha nebo Ramsayho, tak se nedočká, ale zato se dočká vyvaleného a možná i trochu zabržděného cvalíka, kterému než docvakne, že se má omluvit svému páníčkovi, tak uběhne spousta času a on si balí kufry a společně se svým synem opouští lukrativní zámeckou kuchyň ve které dělal šéfa. Náš kulaťoučký koblížek se nevzdává a společně s jednou ženštinou, která se na jeho pozemku objevila jako blesk z čistého nebe rozjede byznys, kterej by mu mohl závidět nejeden dnešní michelinskej restauratér. Zatímco se vévoda a jeho přiteplení kumpáni oddávají na zámku takzvanému militantnímu obžérství, tak se v podzámčí rodí první francouzská restaurace s několika zajímavými podpříběhy, které samozřejmě neprozradím, jelikož bych spoileroval, ale můžu garantovat, že všichni milovníci dobrého jídla a pití si zde přijdou na své a kromě mnoha známých francouzských specialit jako jsou foie gras, lanýže, křepelky, omelety a slané koláče nazývané quiche zde uvidíme pro mně i neznáme pochutiny jako třeba ovocné želé, které vypadalo fakt dobře. Překrásná krajina francouzského venkova s přijatelnými hereckými výkony herců, které jsem vůbec neznal mně naplno oslnila, že jsem tomuto přijemně ubíhajícímu snímku musel dát zasloužených 70%.

Už je to tak!! Začíná léto a mnoho rodin se chystá na své dovolené k móóři, kde budou vyvalovat své nechtěné tuky na místní obyvatelstvo a kdy vylězají z posiloven různé druhy metrosexuálů, kteří se chtějí na místním plavečáku pochlubit svými uměle vyprodukovanými svaly před velkým hejnem naivních slepiček. Jinak je to u nás, co se cítíme jako upíři a když vysvitne slunko, tak rychle zalejzáme do svých děr, nejlépe k televizním obrazovkám a pouštíme si na ochlazení nějakej ten popcornovej film se strašidelným podtextem. Ještě lepší je, když v tom bijáku vidíme nějakou tu sněhovou bouři ve které jsou místní hrdinové v bezvýchodných situacích ve kterých jsou donuceni použít násilí v té nejveselejší podobě. Nejprve nás tento filmový počin zavede do léčebny pro fetky a alkáče, kde se jedna mongoloidní děva dozví, že její maminka umírá a tak jí napadne z tohoto nedobrovolného vězení, které stejně na ní nemá žádné blahodárné účinky pláchnout. Šlohne auto a rozjede se za svou maminkou, která jí stejně nechce vidět do zasněženého a nebezpečného terénu, který se nachází kdesi v americké divočině a pro zajímavost píšu, že celý film byl natočen v létě v novozélanském Aucklandu, kde bylo použito velké množství uměle vytvořeného sněhu. Samozřejmě, jak už v to podobných thrillerech bývá, tak se něco pos... a naše splašená divoženka musí zastavit na odpočívadle kvůli všude rozpoutané sněhové bouři. Na místním odpočívadle jsou již nějaké zbloudilé ovce a na místním parkovišti je spoutaná, ubohá, nevinná dívka školního věku. A tam začíná ten problém, kdy se hlavní protagonisté začínají chovat jako retardovaná četa ze zvláštní školy a místo, aby hledali nějaké logické postupy, tak zvolí tu nejméně přirozenou variantu řešení na které jsem si bohužel už v podobných filmech musel zvyknout. Taktéž musím souhlasit s uživatelem Arsenal83, který podotknul, že pro lidi jako já a mně podobní byla jistá část tohoto extempore nekoukatelná a to z důvodu nepřiměřené viditelnosti v nočních záběrech neosvícené krajiny, kdy jsem viděl jen nějaké ty stíny a kdy všudepřítomná krev, která dělá tu pravou atmosféru těchto snímků vypadala jako nějaká tmavá skvrna na obrazech Jacksona Pollocka. Takže po těchto nepříjemných vjemech si pak připadáte jako Bulhar na diskotéce a i když pominu nelogické skeče hlavních hrdinů, tak určitě mi vadilo to špatné osvícení, které mohli tvůrci trošku osvítit alespoň tím měsíčním svitem i když by to asi byl taky nesmysl, když byla sněhová bouře a bylo zamračené nebe, ale já bych to zkousl a po velkém množství nelogických kravin by to asi byla jedna z těch menších a přehlédnutelných. Fakt lepší než si ničit oči a připadat si jako krtek, který kvůli takovýmto filmům bude muset navštíviti očaře. Za zpříjemnění sobotního odpoledne dávám zasloužených 60%.

V dnešní hektické a uspěchané době, ve které se na nás ze všech koutů řítí kultura holých, přihřátých zadků a barevných, uřvaných opičáků jsem rád, že jsem narazil na ztracený klenot francouzské kinematografie z konce sedmdesátých let ve které září budoucí Cyrano a pan herec s velkým H a to není nikdo jiný než Gérard Depardieu. Už od začátku sledování tohoto snímku jsem nabyl dojmu, že něco není v pořádku ve státě francouzském a postupné sledování mě přesvědčilo, že poselství tohoto filmu bude asi to, že vraždit je normální a přirozené a že vrah se skrývá v každém z nás, o čemž nás přesvědčuje hlavně náš hlavní, přitroublý hrdina Alfons, kterého ztvárnil námi již zmíněný Gerard. On totiž Alfons ani neví, jestli je vrahem anebo není vrahem, jestli se mu to zdá v jeho nočních můrách anebo je to realita. Je pravdou, že již v úvodní scéně šermuje se svým vystřelovacím nožíkem a vypadá to podle jeho dementních otázek, že si vyhledává oběť kterou by kuchnul, ale vzápětí nás děj přenese o kus dál a my nevíme stejně jako náš retardovaný průvodce, co se stalo. Je pravdou, že v této bláznivé komedii můžou někteří diváci hledat i nějakou tu uměleckou hodnotu, hlavně když tam tři tupoňi řeší své vraždy s filosofickým nadhledem a je pravdou, že v tomto vypečeném snímku jsem snad neviděl ani jednu normální postavu a to bylo asi hlavním účelem této taškařice, kterou když necháte volně plout a nebudete brát vážně řeči lokálních tajtrdlíků a doslova se vžijete do mysli vrahů, kteří se setkávají v jednom nelokalizovaném věžáku kdesi v Paříži, tak se vám to bude líbit a bude to pro vás nevšední zážitek. Gerard zde předvedl kvalitní výkon na který se fakt dobře dívalo a to i díky té skutečnosti, že byl ještě v té době hubený jako lunt a též to byl statný mužík s postavou, kterou by mu mohl závidět i Božský Arnold a v té době nebyl skoro vůbec obalený sádlem, jak jsme ho mohli vidět v pozdějších letech. Taktéž jeho roztomilý kukuč, který vám může připomínat Bulhara na kolotoči je originální a nenapodobitelný. Zkrátka, kdo si chce odpočinout od dnešních ukňouraných, nezáživných a ńicneříkajících komedií, tak mu vřele doporučuji tuto uklidňující i když néé možná moc logickou, spíše-li by se dalo říci nelogickou až absurdní komedii, kterou originálně natočili moji oblíbení francouzští požírači žabích stehýnek a jiných gurmánských nesmyslů a proto jim dávám zasloužených 70%.