Trajektt

Kdopak je ten sympatický, vysoký blonďák s dlouhým ocasem a nafouklým pytlíkem a pročpak se ta mladá ženština všude producíruje, nestyda jedna hanbatá? Tak tyto otázky si budete klást v průběhu sledování tohoto lehce erotického dramatu s komediálními prvky a mírně romantickým podtextem. Už v prvních scénách, když vidíte rozpláclýho nahatýho Erika válejícího se na posteli a později dělajícího svou potřebu před hanbatým obrázkem na stěně začnete pomalu tušit, že tento film nebude erotickými scénami nějak šetřit. Příběh pokračuje a my vidíme promiskuitního obšourníka, který střídá své partnerky rychleji než číšník ponožky v zájezdním motorestu. Pak se stane zlom a náš hlavní hřebec se zamiluje do přitažlivé, provokativní Olgy. Od té doby sledujeme jejich zábavnou a hlavně divokou jízdu u které se zasmějeme a u které si pozorný divák všimne mnoha originálních scén, které se mnohem později objevili v hollywoodských filmech. Pro příklad uvedu „zadrhutí zipu na jedné choulostivé partii mužského těla", které jsme viděli ve filmu Něco na té Mary je. A samozřejmě mnoho dalších originálních scén, ať už zábavných či méně zábavných uvidíme v tomto filmu. Nizozemský režisér Paul Verhoeven si vybral do role Erika tehdy neznámého začínajícího herce Rutgera Hauera a začal tím tak jeho kariéru úspěšného holandského a později i hollywoodského herce, kterého jsme viděli v mnoha Verhoevenových filmech, ale také v nezapomenutelné roli replikanta Roye Battyho v kultovním snímku Ridleyho Scotta s názvem Blade Runner. Tento snímek měl obrovský úspěch v holandských kinech a stal se nejúspěšnějším filmem nizozemské kinematografie. Snímek vidělo v té době přes tři a půl milionů platících diváků, což bylo necelých třicet procent tehdejší holandské populace. Taktéž byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film a taktéž byl v roce 1999 vyhlášen jako nejlepší nizozemský film dvacátého století. No prostě to nastartovalo kariéru třem holandským mistrům filmového umění. Paulovi, Rutgerovi a kameramanovi Jan de Bontovi. V této lásce po holandsku jsem této dvojici fakt držel palce a užíval jsem si jejich bláznivá dobrodružství, protože se k sobě fakt hodili a proto mě zklamal konec o kterém nebudu psát, jelikož bych spoileroval, ale kvůli kterému dávám jen 80%, protože mi zkazil celkový dojem tohoto filmu u kterého jsem byl celou dobu jistý, že dám hodnocení nejvyšší, ale bohužel, petržel !!!

Tento životopisný hudební snímek nám vypráví o jedné vycházející hvězdě britské hudební scény, která se objevila na pomyslném hudebním nebi koncem sedmdesátých let, zazářila a pak zničehonic vyhasla, tedy spíše zmizela. Místo ní se objevila na hudebním nebi jiná hvězda s názvem New Order, ale to už je jiná povídačka, kterou v tomto snímku neuvidíte. Tento film byl natočen podle knihy manželky zesnulého Iana Curtise Debbie Curtis, kterou věrohodně ztvárnila Samantha Morton, kterou si pamatuji hlavně z filmu Minority Report, kde si zahrála roli tušitelky Agáty. Režie se bravurně ujal nizozemský velmistr Anton Corbijn, který byl velký fanoušek této kapely a v době jejich slávy nafotil pár snímků pro hudební časopis NME, čímž započala jeho slibná kariéra fotografa a později režiséra hudebních videoklipů převážně pro britskou stáj černě oděných koženáčů, kteří se pojmenovali Depeche Mode. Pro znalce tvorby Antona Corbijna je tento film lahůdkou, jelikož celý film je protkán videoklipovými sekvencemi a máte dojem, že se díváte na velké množství černobílých videoklipů s ponurou hudbou připomínající The Cure a další kapely podobného ražení. Jinak, co se týče děje tohoto snímku, tak se točí převážně kolem osoby Iana Curtise, který byl fakt mladý, nadějný textař a zpěvák, který trpěl epilepsií a asi i depresemi, které léčil pochybnými prášky, které mu předepsali doktoři a které měli asi mnoho vedlejších účinků a nefungovali v té době asi tak, jak měli. Byl pro ně takový tak trošku experimentální kousek a zkoušeli na něm, které prášky zaberou. Byl to takový pokus, omyl, jak bylo citováno v tomto snímku. V nejlepším se má přestat, což řada umělců nedokáže odhadnout a s pomocí alkoholu nebo drog to končí na podlaze a poté na předplaceném lůžku místní márnice. Je to tak trochu sarkastické, že toto píšu, ale všechno špatné je pro něco dobré a to myslím tak, že po smrti Iana Curtise se rozpadla kapela Joy Division, která vydala pouhé dvě desky za čtyři roky jejich působení, aby posléze vznikla nová kapela s názvem New Order ve stejném složení s vyjímkou přítelkyně Stephena Morrise, který do kapely přizval svoji přítelkyni Gillian Gilbert. Kapela byla a možná ještě je, jedna z nejuznávanějších synthpopových kapel všech dob. Po druhém zkouknutí tohoto povedeného filmu s mírně pro někoho depresivní hudbou, pro mě pastvou pro uši dávám Corbijnovských 100%.

Na tento snímek jsem narazil při psaní biografie Jessicy Schwarz, jedné z hlavních představitelek této komorní komedie, která si zde zahrála terapeutku Evu a zaujalo mě na něm to, že to byl nejnavštěvovanější německý film roku 2019. Jen za rok 2019 ho navštívilo přes dva miliony diváků v německých kinech a do dnešního dne ho vidělo přes pět milionů platících diváků po celém světě a vydělal neuvěřitelných 45 milionů eur. Tak jsem si řekl, že se na tento úspěšný skvost německé kinematografie podívám a neprohloupil jsem. Jedná se o remake italské komedie z roku 2016 s názvem Naprostí cizinci, který jsem posléze také zkouknul a nezbývá mi než srovnávat tyto dva snímky. Jedná se téměř o totožné filmy se stejnýma zápletkama, ale v té italské mi to připadalo takové nezáživné a někdy až na sílu tlačené. Asi to bylo špatným castingem, ale zato v této naší německé verzi mi připadali vybraní protagonisté sympatičtější, spontánnější a hlavně mladší a celkově to odsýpalo jako sluneční hodiny a fakt to stálo za to. Zápletka je originální a zábavná a měl by si jí vyzkoušet každý občan virtuální říše, aby si uvědomil, co všechno o nás tyto černé skříňky jsou schopny vypovědět, ale hlavně, aby zjistil, kdo je jeho opravdový přítel. Takovýchto snímků, kde se něco řeší u večeře v kruhu blízkých přátel je celá řada, pro příklad uvedu aspoň jeden, který je trochu s nádechem sci-fi a jmenuje se Coherence. Člověk, když to vidí, jak tam vaří ty dobroty, ať už ty deutsche špecialité z reichu či ty italské speciality s příchutí Středozemního moře, tak mně celkem zaráží, jaké množství jídla snědí těsně před tím než jdou spát a přitom to na nich není vůbec vidět. Já osobně si dám maximálně nějaký ty párky z akce s chlebem a hořčicí a jako dezert pár koblih, zapiju to párem lahváčů ze sedmýho schodu a mám vystaráno. Za originální nápad a za ještě lepší ztvárnění dávám 100% a ať se takovýchto filmů točí klidně víc.

Tak tu máme dalšího splašenýho koně ze stáje perverzních hřebců, kteří už v dětství ztratili svou identitu a nevěděli, jak se vypořádat s nádobíčkem, které měli v trenýrkách. A i když to ze začátku vypadalo jako jasný případ, tak nám to tvůrci opět osladili pěkně zamotaným příběhem, který vyústil v překvapivé odhalení. Opět se můžeme setkat s vyšetřujícím inspektorem Julienem Baptistem, který se specializuje na odložené případy ze sekce nálezů a ztrát, který už je v důchodu a který bojuje s rakovinovým nádorem ve své hlavě. Taktéž destinace jsou tentokráte dosti pestrobarevné a zavedou nás do Německa, Švýcarska, Francie a také do Iráku. Časové linie zde přeskakují tak rychle, že je ani nestačíte počítat, ale jestli se nepletu tak s retrospektivním vzpomínáním jsem napočítal celkem čtyři časové osy. Tentokrát se nejedná o jeden únos, ale o více únosů mladých dívek v pubertálním věku, přičemž jedna se vrátí a od té doby se začíná vyprávět tento příběh plný nečekaných zvratů s překvapivým koncem u kterého je tentokrát vše řádně vysvětleno. Kromě inspektora Baptisty zde případy vyšetřuje místní policie a taktéž zelený palice, protože jeden z únosů se stal v německém městě, kde sídlí vojenská posádka. S vojáky je dosti těžké pořízení, jelikož se řídí rozkazy a dělají vždy jen to, co jim řekne jejich velitel a to je ten kámen úrazu. Z takových robotických lidí nic nedostanete, protože jsou naprogramováni jako stroje a mají v popisu práce zabíjet a potom lhát a zapírat. Jeden z takovejch zelenejch blbečků se řídil tímto heslem, ale stejně nedokázal zapomenout, co se stalo až do té doby než mu pomohl strejda Alzheimer a bylo po problémech. Druhá série se mi líbila o trochu víc i když to tak ze začátku nevypadalo, protože mi nebyly moc sympatické postavy na které jsem si postupem vyprávění zvykl a taktéž ta pointa, kterou jsem tentokrát pochopil byla o dost srozumitelnější a proto dávám něco přes 80%.

Opět jeden z těch snímků, kde děti mají podezření, že v jejich okolí je sériový vrah a rozhodnou se jít po jeho stopách. Najdou stopy, které by měly dát příslušným orgánům, které nebyli schopny nic najít v průběhu uplynulých deseti letech. Mě tento obsah připomíná věrnou kopii minimálně dvou podobných snímků na stejné téma, kde je právě tou stejnou šablonou pátrání dětí, které jsou nadprůměrně inteligentní a jejich dedukční schopnosti by jim mohl závidět i sám velký Sherlock Holmes. Tento stejný koncept už jsme viděli ve snímcích Léto 84 a taktéž ve snímku Disturbia, ale i v mnoha dalších braků podobného typu. Vždycky vidíme, jak se jim něco nezdá, jak pak hledají důkazy a nebojácní bez pomoci policie se rozhodnou případ vyřešit sami. Ona ta americká mládež je nadprůměrně schopná řešit takovéhle situace, jelikož mají perfektní školní systém. Jsou téměř nejlepší na světě, co se vědomostí týče. To samozřejmě myslím ironicky, protože většina středoškoláků si třeba myslí, že město Praha leží někdě v Rusku a že je bývalým státem Sovětského svazu. Ale zatímco my si jako malí caparti hrajeme na pískovišti s bábovičkama, tak oni už se honí s flintama po lesích a loví zajíce a už od šestnácti řídí své nablejskané káry. Taktéž umí nechat sledovat telefon, aniž by si toho dotyčný všiml a další vychytávky nepočítaje. Já jako průměrný čtenář detektivek jen kroutím nevěřícně hlavou, jak má americká mládež zažité tyto policejní postupy, na které ani sama policie nepřišla. Tento film má v profilu napsáno horor a každý znalec hororu jen nejapně kroutí hlavou, co je na tom hororového, protože toto podle mě televizní zpracování ve kterém se podíváme do jedné místní komunity, kde každej druhej je nábožensky založenej a přitom nejsou schopni pochopit a odříkat desatero a neustále papouškují nacvičené modlitby, kterým ani nerozumějí. V komunitě, kde je každej druhej mladej trouba skautem a mladé dívky skákají jak splašené kobyly před každým zápasem a to jenom proto, aby se nažhavení fotříci posilněni alkoholem měli za čím honit. Tak to je asi jediné zábavné, ale i zároveň smutné na tomto snímku, protože to je realita amerického venkova a proto jsem rád, že bydlím v této krajině, kde se nemusím dívat na tolik deviantů jako ve všech obdivované louži za mořem. Silné zklamání z tohoto snímku, který jsem bral spíš jako sondu do životů průměrných američanů než jako horor o sériovém vrahovi. Proto dávám pouhých 50%.

Po první sérii tohoto seriálu ve kterém se na začátku vyprávění ztratí malý Oliver svým rodičům na dovolené v jednom zapadlém městečku v severní Francii musím říct, že mě scénáristi tohoto počinu nejednou zmátli a že jsem si byl párkrát jistý v kramflecích, že jsem tento oříšek rozlouskl a že se na to nemá cenu dál dívat, ale to jsem se parádně zmýlil a všechno bylo jinak než jsem předpokládal. Ale vcelku zajímavě pojatý seriál, který sleduje hlavní protagonisty v průběhu mnoha let, jak se s tímto traumatem vyrovnávají, tedy spíš nevyrovnávají a je na nich dosti sympatické, že to nevzdávají a bojují až do konce. Nechci psát spoilery, ale já jsem ten konec vážně nepochopil a ani o tom tady nikdo nepíše, že to nepochopil nebo pochopil, každej má jenom kritiku tohoto díla nebo píše dobrý nebo špatný seriál, ale nikdo tu nerozebírá ten konec ani ve spoilerech. Takže to ty lidi asi neviděli a nebo jsou stejně tupí jako já. To jsem z toho fakt jelen. Jinak k tomuto seriálu, který má být o únosu syna Olivera a jeho postupného hledání  se má odehrávat ve dvou časových osách, což je taky blbost, protože já jsem napočítal minimálně tři časové osy a dokonce by se dalo spekulovat o tom jestli to byl únos nebo nebyl. To je právě to, co jsem nepochopil. a taktéž je zajímavé sledovat postupný psychologický rozklad obou hlavních postav zejména Tonyho, který nejde pro ránu daleko a velmi sympatický výkon Tchéky Karyho, který se zhostil své role hlavního vyšetřovatele Juliene Bastiena doslova brilantně, že mu tvůrci vystřihli samostatný seriál s názvem Baptiste. Nikdo neví, jak by se zachoval při podobné situaci ve které se ocitli hlavní hrdinové, ale když takové neštěstí a nejistota trvá tak dlouho, tak asi nezbývá nic jiného než se uchýlit k extrémním řešením, aby se našla aspoň částečná pravda a bylo spravedlnosti učiněno za dost. Po první sérii tohoto seriálu ve kterém jsme se podívali až na dno lidských duší dávám prozatímních 80%.

Tento film byl sice inspirován skutečnými událostmi, které se od počátku sedmdesátých let odehrávali na místě zvaném Texaské vražedné pole, kde bylo nalezeno kolem třiceti těl mladých dívek, která byly většinou zneužity a poté zabity a pohozeny do zdejších močálů a bažin. Většina z těchto případů nebyla vyjasněna a mnoho dívek se stále pohřešuje. Takže tento snímek je fiktivní a neobjasňuje, co se na tomto místě v minulosti dělo a co se v této bohem zapomenuté krajině možná pořád děje. Jde o to, že nám režisérka Ami Canaan Mann pod patronací svého slavného otce Michaela Manna, který film produkoval ukázala tuto fikci pro mě vcelku záživným způsobem, který držel diváka po celou dobu v napětí a měla tam taktéž vysvětlení několika vražd, které se na tomto nešťastném místě staly. Celkem solidní výkony herců, kteří nás dokázali vtáhnout do děje místní komunity texaských vidláků, kde jak to vypadá je každej druhej úchylně smýšlející individuum a kam se asi nikdy nebudu chtít podívat při své eventuelní projížďce Spojenými státy americkými. Také nechápu oficiální překlad distributora, který nevystihuje podstatu tohoto filmu a diváci, kteří dokoukali tento film do konce mi dají za pravdu, že pod pojmem Texaský kat si člověk představuje úplně něco jiného a nedej bože, že si distributor plete číslo jednotné s číslem množným, což děti probírají ve druhé třídě základní školy. Taktéž opět nechápu místní nízké hodnocení tohoto filmu a přirovnávání a srovnávání s filmem Sedm, kde je jen jeden společný atribut a tím jsou sériové vraždy. Přece nemůže být každý film o sériových vraždách srovnáván s tímto filmem. Tento film je trochu založen na skutečných událostech, zato film Sedm je čirá fikce a takhle dokonale propracované vraždy jako ve filmu Sedm jsou málopravděpodobné a mnoho sériových vrahů o svých činech nepřemýšlí, prostě si jedou ve své deviaci a většinou nepřemýšlí o následcích a nějakých stopách, které by zanechávaly policii. Za tento počin dávám solidních 70%.

Po třech sériích a bezmála šesti dnech, co jsem vejral na tento kriminální seriál s originální zápletkou jsem konečně dokoukal poslední díl a můžu doporučit všem budoucím divákům, kteří mají rádi napětí, nečekané zvraty a honbu za sériovými vrahy, kteří se tu v těch třech sériích několikrát vyskytli. Mnozí z místních recenzentů psali svůj komentář po první sérii, kde nebyla vysvětlena pointa. Ta byla samozřejmě vysvětlena až v posledním díle poslední série. Někteří to vzdali po třech dílech, tak nechápu proč hodnotí celý seriál, když viděli jen tři díly a nemohli nic pochopit, protože celý seriál je vždy rozkouskován do jednotlivých sériích, tak aby to vše nakonec zapadlo do závěrečné skládačky. Tento seriál, tedy jenom prvních pár dílů první série je přesně o tom, jak se píše v obsahu a pak musíte pozorně sledovat, aby jste pak nepsali takoví nesmysly jako většina zdejších chytrolínů, kteří se na to dívají jen na půl oka. Hlavně píšu o tom, že komentují hlavní hrdinku a její chování po té, co byla šest let vězněna. Kdyby to sledovali pořádně, tak je to tam vysvětlené, proč se tak chovala. Ona celá ta její famílie byla tak trochu podobná rodince, kterou jsme mohli vidět v americkém seriálu Takoví normální Američané akorát, že to nemělo ten politický podtext. Samozřejmě, že to mělo slabší chvíle, ale celkový koncept byl dodržen až k překvapivému konci. Hlavně mě tam moc nebavili ty rodinné vztahy a pár postaviček tam bylo nadbytečných. Ale celkově jsem spokojen a dávám tomu něco přes 70%.

Kdo by neznal hitovku z poloviny osmdesátých let s názvem „Všechno na Mars" od hitmakera a lamače dívčích srdcí Dalibora Jandy ve které zpívá „Koně už jsou nadbytečný, vstávejte z postelí, lidi v noci vystřelí koně na Mars!" Tak vážení přátelé to se nestalo a ani nestane, jelikož se na rudé planetě objevil živoucí materiál, který nepřipustí jinej živoucí druh k obydlení této rudé planety a to ani koně, natož lidi. Jeden vzorek si vzali na palubu i naši hrdinové Mezinárodní vesmírné stanice, kteří jsou v přímém přenosu oslavováni na Zemi jako objevitelé prvního mimozemského života a dokonce tuto prozatím neškodnou muňku pojmenují Calvin. Tento snímek se skoro celý odehrává na palubě této vesmírné stanice a o Marsu se zde jen mluví. A od té doby Calvin začíná projevovat své predátorsky přirozené reflexy a šestičlenná posádka začíná psát svou kroniku s názvem „Bylo nás šest". Po pravdě řečeno zde začínají typicky naháněcí manévry a la Vetřelec a my můžeme vidět nadprůměrnou inteligenci tohoto tvora s krásným kukučem, který se nezastaví před ničím a je téměř nezničitelný. Z posádky této vesmírné flotily mi byli sympatičtí pouze dva její členové a ti také vydrželi nejdéle a jsem celkem rád, že zbytek posádky zdechnul, protože mi do tohoto vesmírného dobrodružství nezapadli. Jinak celkem jednoduchý scénář s roztomilou tak trochu krvežíznivou příšerkou s pěkně namaskovanou držtičkou a celkem solidními výkony dvou posledních členů posádky nás pomalu, ale jistě žene k překvapivému konci, který si vyloženě říkal o pokračování. Je pravda, jak zde píše mnoho recenzentů a znalců filmového díla, že by se dalo polemizovat, zda-li se dá tento snímek pokládat za hororový. Můžete to vyzkoušet!!! Posaďte malé dítě před obrazovku, řekněte mu, že mu pouštíte pohádku a po skončení filmu zkontrolujte pohovku, jestli se na ní neobjevily nějaké čurily, murily. Já si myslím, že napětí a atmosféra společně s věrohodným vyobrazením vesmíru jsou dostačující, né-li mírně nadprůměrné a kromě hnidopichů, kteří tam hledají chyby a nesmysly je to zábava, která se má pohybovat v červených číslech a proto tomu dávám 80%.

Tak jsem se konečně dokopal ke sledování tohoto filmu o mých vzdálených příbuzných až z divokého severu. Trollíci nejsou asi tak hodní, jak jsem si odmalička myslel, když jsem získal skoro stejné příjmení jako oni. Ale aby po nich takhle tvrdě šli, to si myslím nezasloužili a bylo mi jich tak trošku líto, když jsem viděl relativně reálné naháněčky na tyto néé moc chytré tvory. Ale aspoň jsem se přesvědčil, že máme společné jen to příjmení, protože já mám radši světlo než tmu a také moje inteligence je o trochu větší a taktéž nejím kameny a nezanechávám po sobě všudypřítomný smradlavý sliz. Teda aspoň doufám, že ne, ale to už by mi snad někdo řekl nebo ne? Tento snímek je natočen stejným způsobem jako byl natočen tehdy originální mysteriozní horor Záhada Blair Witch a tím ta podobnost končí, jelikož zdejší norské podnebí je mi bližší než to americké a i ty hlavní představitelé jsou mi sympatičtější. Projíždíme s nimi nádhernou krajinou ve které vidíme mnoho půvabných vesniček, všudepřítomných lesů a nádherně průzračných fjordů do kterých stéká mnoho kaskádových horských vodopádů. A do této člověkem skoro neposkvrněné přírody se v noci vynořují nemotorní trollové, kteří zblajznou vše, co jim přijde do cesty. Měli své území, které neměli překročit, ale něco se stalo a oni to území překročili a proto je povolán ničitel těchto nádherných stvoření ke kterému se připojuje partička studentů, kteří vše dokumentují na filmovou pásku a zároveň se snaží zjistit, co se stalo, že opustili své bezpečné území. Celkem zábavná jízda nás drží bezmála necelé dvě hodiny v napětí a na to že to je norský film, tak musím tvůrcům pogratulovat, hlavně co se týče speciálních efektů a důvěryhodné autentičnosti příběhu, která mě bavila víc než milionkrát přetřásaná americká Záhada Blair Witch a proto tomuto snímku dávám něco přes 80%.