Recenzie (2 454)
Alfie (2004)
Optimismus, nadšení, narcismus, chvástání. A ve druhé půli najednou nic z toho. Co je smutnější než ztráta vtipu a řeči napraveného sukničkáře? A co je nudnější než svěže pozitivní film měnící se do moralitky? Jude Law je frajer a koncertuje si v poloze psané přesně pro něj. S jiným scénáristou bych ho takhle chtěl vidět pořád.
Siedma pečať (1957)
Člověk zachaňuje svůj život v šachovém boji proti Smrti, oba hráči spolu mluví skrze mříže a do toho se proplétá (ne)víra v Boha, snaha utéct všudypřítomné tíze života nebo nejrůznější lidské slabosti se zlobou či chtíčem v popředí. Bergmanova reprodukce smutné naděje.
James Bond: V tajnej službe Jej veličenstva (1969)
Toporná nadsázka, zmatená akce a vůbec příliš jiná, byť snaživě ironická bondovka. Závěrečná sekvence je na tehdejší dobu a odlehčené tendence odvážná, ale nepasuje sem.
Chladná pomsta (2002)
Arnold sedí, tváří se zatrpkle a do omrzení opakuje věty typu "Já tě tam viděl, byl jsi tam, tys to udělal" nebo skáče po džungli a podobné vylomeniny. Jenže zatímco dřív tohle vcelku fungovalo, tady jsem jenom ztrápeně seděl před obrazovkou a zoufal si nad zničením akční ikony. Rozlučkový trapas, který naštěstí o rok později napravil Mostow třetím Terminátorem.
Mafiáni (1990)
Na dlouhá léta nejlepší Scorsese, životní role ústřední trojky a hned po Kmotrovi nejlepší gangsterka. Mafie snad nikdy nebyla takhle potemnělá a zároveň adrenalinem naplněná.
Klebety (2000)
Žárlíme, podvádíme, pomlouváme, milujeme a žijeme. Rychle, nespoutaně, divoce a riskantně. Díky několika scénáristickým zvratům sice možná malinko předvídatelně, ale jinak silně atraktivně.
Requiem za sen (2000)
Obrovská a těsně po skončení filmu až nerozdýchatelná deprese o závislosti na čemkoli s neskutečnými hereckými výkony ústřední čtveřice. Úžasná Aronofskyho režie plná strhujících vizuálních nápadů dělá ze snímku nezapomenutelné dílo.
Krvná pomsta (2002)
Velmi zbytečná krimi, ve které po snadno předvídatelném vrahovi pátrá s buldočí vytrvalostí sedmdesátiletý Eastwood a ještě stihne získat o mnoho desítek let mladší partnerku. Nevěrohodnost vyvažuje nepolevující tempo, ale všechno je i s ohledem na žánr příliš předvídatelné a vizuál podivně sterilní.
Kopyto (1981)
Jenom pohledy obou protagonistů by utáhly celý film. Bez debat nejlepší Richard, nejlepší film Francise Vebera a dodnes můj nejoblíbenější francouzský film.
Jaskyňa Zlatej ruže alebo princezná Fantaghiro V (1996) (TV film)
Největší zoufalost, která dělá ostudu výpravným pohádkám z úvodu série. Nesympatický nový muž (??), občasné popírání předchozích dílů a hlavně útrpná nuda, dle tradice roztažená přes dva díly. Pro kohokoli, kdo měl kdysi Fantaghiro rád, ať je tenhle komentář varováním. Pátý díl za žádných okolností nesledovat.