novoten

Úsvit lidstva uchvátí, HAL okouzlí, ale dialogy nebo tance vesmírných lodí okamžitě uspí. Poetika téhle sci-fi fantazie mi i s pořádným odstupem dělá hrozný problém a jako celek je bohužel poněkud nestravitelná.

Jeden z nejúžasnějších Allenových filmů - a paradoxně bych v něm bez znalosti režiséra nikdy nehledal právě Woodyho. Nádherná a téměř mysteriózní romantika a do puntíku přesné herecké výkony hlavní dvojice si mě do poslední minuty podmanily. Je mistrovský um rozesmát a držet divákův úsměv několik minut a o chvíli později ho upřímně rozplakat.

Nezapomenutelný film a pro mě i navždy kult v tom nejpůvodnějším slova smyslu. Odříkávám repliky naučené v šesti letech a čím jsem starší, tím mě závěrečná bitva na Nugget-tsilu dostává víc. Nedávno jsem přemýšlel, který film jsem viděl nejvíckrát a po delší úvaze jsem musel přiznat, že to Společenstvo Prstenu nakonec opravdu nebylo..

Naivní příběhem, k pousmání hereckými výkony ve vypjatých chvílích, ale díky krátké stopáži a dokonale nadupané akci s takovým nábojem, že byste si šli dát ránu taky. Bez vydechnutí a bez vyloženě slabého místa.

Najděte sílu, odvahu a čistou mysl. A nechte se zavléct do srážky. Je to těžší než se zdá, protože možná budete muset překonat předsudky. Ne snad přímo ty rasové, o kterých Haggis vypráví, ale ty čistě filmové. Chce to totiž povznést se nad vykonstruovanost, nevěrohodnost nebo potenciální vypočítavost. Tam totiž tenhle tvůrčí tým určitě nemíří. Byly časy, kdy jsem na Crash pro jeho upřímnost a výmluvnost nedal dopustit jediné křivé slovíčko a přestože už chápu, že do sebe všechno zapadá možná až příliš snadno a zdaleka ne všechny linky jsou bravurně odvyprávěné, je i deset let po svém senzačním oscarovém triumfu bolestivě aktuální a nestárnoucí. Můžou za to herci, scénář, dokonale podmanivá a přitom nenápadná hudba a jedna z nejdokonalejších scén, co jsem kdy viděl a to "I'll protect you", kterou snad nikdo, kdo film viděl, nezapomene.

Než přišel Christopher Nolan, byl Batman mrtvý. Ať už Burtonova přetemnělost a nepasující bizarnost nebo Schumacherova neonová vize mi k temnému rytíři nepasují (přestože Batman navždy je mi svou rozjíveností více než sympatický). A tenhle díl je bohužel symbolickou tečkou pod heslem "takhle to být nemá". Z Robina je namyšlený metrosexuál, Poison Ivy pronáší neposlouchatelným hlasem nepochopitelnou manýru a Arnold dělá Mr. Freezemu těžkou ostudu. Takže pro kluky Alicia, pro holky flegmatický George a pak už jen zapomenout na to, kam se schovaly všechny kopie nejstrašidelnější kapitoly gothamské historie. A přeskočit osm let až do okamžiku, kdy se doopravdy začíná.

Nebatmanovský Keaton, obrázková Kim a čestná herecká výjimka ďábla Nicholsona v režii nepříliš sebevědomého Burtona, který si nechal tempo i atmosféru utrhnout ze řetězu. Takhle by nejslavnější komiksy dopadat neměly.

Není mnoho případů, kdy jsem se tolik vcítil do pocitů hrdinů. Pocitů prázdnoty, samoty, smutku, strachu, hřejivosti a lásky. Smutný pohled Billa Murraye se do mě otiskl navždy, stejně jako něžný obličej Scarlett Johansson. Nádhera, která se při správné náladě rovná absolutnímu zážitku.

Jste šťasní, nic vám nechybí, všechno je v pořádku. A najednou se objeví někdo, kdo vám ukáže, že byste mohli být ještě šťastnější a vy se divíte, jak jste bez něj doteď dokázali žít. Nakonec člověk vykročí jedním či druhým směrem dál, ale - ono NĚCO se stejně vždycky objeví. Nejčistší dávka čisté romantiky, zkušeností, antisnobství, ironicky nadnesených konverzací o umění a Woodyho v herecky, scenáristicky i režisérsky nejlepší formě. Jak já jsem se na tolika místech poznával, usmíval se i smutnil. Viděl jsem totiž scény, které jako by vypadly z mých představ o ideálním partnerském soužití nebo o mojí budoucnosti. A jednou se v Manhattanu najdu úplně.

Marvin, přesné citace předlohy, příliš násilné interpretace některých scén a tuny papundeklu. Ne úplně funkční adaptace, které ubližuje nevyváženost a chybí cit pro přepis na obrazovku.