Paichichi

Osobně už jsem z žánru fantasy, na všech frontách, byla poněkud vyhořelá. Měla jsem pocit, že mi už nic nového nemůže přinést, protože se prostě vyčerpal a i proto jsem k Frieren přistupovala extrémně skepticky. Příběh o elfce, co cestovala s partou dobrodruhů a porazila krále démonů, co si tak nějak nikoho nechce pouštět k tělu, kvůli své nesmrtelnosti a koncept času, stárnutí a smrti je jí tak trochu cizí? To už tu určitě bylo. Ale i kdyby bylo, tak to není Frieren. Příběh a celý koncept seriálu, jeho vizuální podání, pacing, hudba, barvy, to všechno perfektně zrcadlí hlavní hrdinku, která strávila tisíce let svého života učením se nepodstatných kouzel a sledováním světa kolem sebe, se všemi jeho malými detaily a radostmi, protože ty jsou v kontextu nekonečnosti jejího bytí stejně podstatné, jako ty události, které změnily svět. A stejně tak, jako se jí setkání s lidmi, kteří se jí v jejím dlouhém životě jen mihli, mohla připadat nepodstatná, nakonec podstatná jsou, protože v ní zanechala víc, než si sama chtěla připustit. Celým seriálem se táhne krása. Krása pomíjivosti, krása obyčejnosti, krása každodennosti, krása toho prostě být, krása lásky a přátelství, krása, která se plně projeví, až když zmizí, krása smrti, krása v bolesti nekonečnosti a samozřejmě i krása vizuální, kdy animace snad ani jednou nepovolí otěže a je od prvního do 28. dílu dechberoucí. Příběh nikam nespěchá - ostatně, cesta je cíl a Frieren nikam spěchat nemusí, takže vám nezbývá, než opustit koncept spěchu a dynamičnosti, který se v našich dobách tak cení, a prostě se přizpůsobit jejímu tempu. A když na to přistoupíte, cesta, na kterou vás s sebou vezme, vám dodá do duše klid a dozajista zabrnká i na strunu uvědomění vaší vlastní smrtelnosti a toho, že život se má žít teď a tady, i kdyby před námi bylo ještě tisíc let.

Ve finálním hodnocení svítí čtyři hvězdičky, ale to jen z jednoho prostého důvodu - že nelze dát tři a půl. Opravdu nemám ráda, když se film automaticky pokládá za geniální na základě toho, že jeho režisér už předtím několik kultovních filmů udělal a tak v podstatě cokoliv nám naservíruje, automaticky v tom tu genialitu a skryté významy hledáme a to, co nám přijde mimo, tak omlouváme uměleckým záměrem. Je to dobrý film? Určitě ano. Je jeho animace skvělá? Ano. Obsahuje neuvěřitelně imaginativní fantastické, dechberoucí scény? Ano. Je to do určité míry směsice x filmů od studia Ghibli? Také ano. Motivy z Totora a Mononoke, nepřehlédnutelná sebeinspirace Cestou do fantazie, kus příběhové linky skoro vystřižený z Marnie. Upřímně jsem trochu čekala (a doufala), že se Mijazaki yvdá váce směrem "civilního" Ghibli, jako to udělal se Zvedá se vítr, ale toho se drží tak první třetinu filmu, aby naskočil na fantasy rychlík, který si ale nedrží silnou příběhovou linku jako třeba již zmíněná Cesta do fantazie, spíše je to sekvence světů, nápadů a metafor pospojovaná pospolu, jakž takž se držící na základní příběhové lince o ztrátě, odpuštění a smíření se s bolestí. Zároveň se nejde vyhnout i srovnání hlavních hrdinů (v případě Mijazakiho tedy hlavně hrdinek), kteří bývají většinou silnými tahouny příběhu, které můžete i navzdory jejich chybám mít rádi - problém Mahita, hlavního hrdiny tohohle filmu je, že je absolutně nijaký. Nemastný, neslaný, zapomenutelný,  mirkodušínský. Jeho "sidekick", modrá volavka, je pro mě s přimhouřeným očima prostě jen otravná postavička. Když se pak objevila Himi, v podstatě prototyp Ghibliovské hrdinky, která bezproblémově strhne příběh na svou stranu, tak jsem si říkala, že kdyby krom všech těch ostatních inspirací se drželi i tohohle, mohl pro mě film být hned o něco lepší. Za mě je asi největším problémem to, že se film občas přehnaně dlouho zdržuje v ne příliš podstatných sekvencích a kvůli volné provázanosti to občas působí dojmem, že se hrdina příběhem pohybuje jen proto, aby se pohyboval, že se jen přesouvá z místa na místo bez větší logiky. Dalším mínusem pro mě je, že film na diváka chrlí obrovské množství obrazů a idejí, ale část z nich nechává nerozpracovanou, za mě až nedotaženou (a to do té míry, že se to úplně nedá svést na "je to tak hluboký, že si to nějak musíš domyslet sám"). Za co tedy ty hvězdy dávám? Protože on ten film do určité míry prostě geniální určitě je. Rozhodně nejde pojmout všechny vjemy a obrazy a myšlenky jen na jedno zhlédnutí. Je to ten typ filmu, na který se budou dělat sáhodlouhé filmové videoeseje, kde se bude rozebírat i význam tlustě namazaného krajíce chleba a je mi jasné, že mi toho spousta uniklo (proto jsme do budoucna otevřená hodnocení změnit). Zároveň ten film má místy přesně to kouzlo, které diváci od Mijazakiho očekávají a na které tak dlouho čekali ale taky přichází s jistou inovací. Otevírá nepřeberné množství témat, od pacifismu, různé podoby lásky, smíření, hamižnost, pochopení, utrpení, takže se v podstatě nemůže stát, že by si tam divák nenašel "to svoje". Hudba krásná, nápaditá. Jednu celou hvězdu bych klidně dala za scénu shledání Mahita a Nacuko, kde si Mahito uvědomí, že i navzdory své nevoli a bolesti, je tenhle člověk to málo, co mu zbylo a dokáže konečně více otevřít své srdce a změnit to, jak se na svou macechu dívá.  Hodnotila bych film jinak, kdybych věděla, že je to stoprocentně Mijazakiho poslední film? Možná ano, asi z nějaké úcty umělci (i když Mijazakiho jako člověka ráda nemám) a asi bych v každé scéně pak hledala "dopis na rozloučenou divákovi". Ono ale bohužel (pro někoho bohudík) to zřejmě Mijazakiho poslední film není a tak tam tenhle rozměr nevidím.

Kdyby boomerský vtipy o tom, jak chlapi nenávidí svoje manželky dostaly podobu filmu, asi by to byl tenhle film. Chlapi jak chudinky po dvojitý lobotomii a ženský jako ultimativní, kondenzované, životvysávající zlo (pokud teda nejsou se vším cool a tak trochu manic pixie dream girls, to jsou pak bohyně), který tvoří karikatury něčeho, jako páru, ale spíš působí jako demonstrace košilatých vtipů o manželství, co se vyprávěly v hospodě v devadesátkách. Bartoška by mohl hrát jak pánbůh a stejně bych si před ním za tenhle film odplivla.

Krásná, atmosférická čtyřicetiminutovka, která je občas obviňována z toho, že si hraje na Šinkaie (jak námětem tak kresbou), ale podle mého to tedy dělá možná i líp, než ten Šinkai současný a minimálně stejně dobře, jako Šinkai starý. Jednoduchý námět, plný bolavých témat, který díky omezenému času nemá čas se rozpliznout a nechává hodně nevyřčeného, ale to není nutně na škodu. Nádherně zachycuje atmosféru Japonska v létě, stejně, jako "léto života" tří hlavních protagonistů a protkává ji uklidňující, laskavou hudbou. Jediné, co bych si přála, aby dostala byť jen minutu, dvě navíc Aoi, která zůstala trochu upozaděná a zasaloužila si dle mého trochu víc prostoru.

Dostala jsem něco jiného, než jsem očekávala, ale díky Bohu (nebo Ďáblu?) za to. Je mi jasné, že bude trvat ještě dlouho, než se česká kinematografie vymaní ze spárů touhy natočit film o čemkoliv a komkoliv, kdo se jenom mihnul během druhé světové nebo během nadvlády komunistů u nás. Tohle dojení emocí na historických tématech (navíc u nás už tolikrát zrecyklovaných) bytostně nesnáším. A pak přijde film jako Arvéd, který se z trailerů tváří, že bude dělat přesně tohle, jen tam přihodí temný filtr a bude to. A přesně tohle Arvéd není. Historické reálie tam jsou a jsou podstatné, ale jsou jen jakýsi podmotiv, podpůrná složka, nikoliv hlavní motiv. Tím hlavním, co zde hraje prim je studie temnoty lidské duše a atmosféra podobná svěrací kazajce, kterou na vás každou minutou utahují, zatímco vy se snažíte logicky pochopit to, co se logice vymyká. Chápu, že styl vyprávění útržkovitou formou, prolínání časových os a pochybností o tom, co je a možná není reálné, nemusí každému sednou, ale já si osobně myslím, že ve finále o to, jak šly události přesně po sobě a jak to "doopravdy" bylo, vůbec nejde. Kostýmy, kulisy, nasvětlení, které místy připomínají až divadelní jeviště, proložené krásným zvukem a hrou očí Michala Kerna (který místy, jak už bylo mnohokrát zmíněno, nemá daleko ke genialitě Hrušínského ve Spalovači mrtvol), dlouhé atmosférické scény a brnkání na strunu znepokojení a strachu, který neumíme pojmenovat, to je to, co ve filmu hraje prim (a troufám si tvrdit, že v českých vodách dost netradiční, až možná světový prim). I přesto se potácím na pomezí tří a čtyř hvězd (i když blíže ke čtvrté). Prvním zásadním problémem je pro mě délka - věřím, že film by profitoval z toho, kdyby byl o takových dvacet minut kratší, protože právě ona hutná atmosféra, místo aby gradovala, tak po hodině trochu ztrácí na síle a ke konci začíná být ohraná a trochu rozbředlá. A dalším (asi mým osobním problémem) je Čtvrtníček. Asi chápu záměr tvůrců, proč ho obsadili a čeho tím chtěli dosáhnout,  jen za mě to bylo obsazení dost špatné, stejně jako výkon Čtvrtníčka (který podle mě neumí hrát nic jiného, než sám sebe).

I když ve mě ve finále film zanechává prapodivnou pachuť (způsobenou ani ne tak tématem, jako filmem samotným), musí se mu nechat, že zasazení a jednotlivé figurky jsou extrémně vesnicky věrné, byť často tažené do extrému. Isteník a Krobot spolu fungují dobře, hezky oba ukazují to, proč by někdo, ačkoliv sám není stoprocentně přesvědčený, e-mailovým řetězákům a fantasmagorickým povídačkám mohl propadnout. Za mě ale film trpí dvěma, dost zásadními, nedostatky. Prvním je, že téma už je vyčpělé. Scénář podle všeho vznikal od roku 2017, kdy právě téma migrantů z Blízkého Východu a Afriky hýbalo společností a nepochybuji o tom, že pokud by film vnikl tehdy, ťal by do živého a rezonoval by mnohem víc. Takhle to působí trochu jako dobový skanzen, který, ač by se mohlo zdát, že bude vzhledem k současné situaci v Čechách aktuální, tak prostě správně nesedí. Druhým, a za mě asi tím nejhorším nešvarem, který se ale objevuje v obrovském množství české tvorby, je takzvaný "světneníčernobílý syndrom". Celou dobu na něco poukazujeme, parodujeme to, ale když jde do tuhýho, musíme tam přihodit trošku z toho opačného spektra, protože... Proč vlastně? Abychom někoho nenaštvali? Aby si to ti Češi užili, když mají rádi ty "hořkosladké" komedie? Protože "život prostě takový je"? Ano, základní myšlenka, že svět není černobílý, je správná, jenže svět taky není jen v tom odstínu šedé přesně uprostřed mezi bílou a černou - někdy je prostě až skoro černej a bylo by fajn, alespoň občas v cílové rovince nestáhnout ocas, ale stát si za tím, co jsem chtěl původně říct. Takhle jsem na konci měla pocit, jak když zase sedím na rodinné oslavě, ovíněný příbuzný hlásá ty nejxenofobnější a nejpitomější hovadiny a jeho žena se na mě, když zahlédne můj útrpný výraz, otočí a řekne: "Ale on je jinak zlatej chlap!" Zatímco vy víte, že prostě není.

Kotaróa podle mě nejlépe shrnuje rčení "všeho moc škodí". Nemůžu zastírat - ano, dosyta jsem si pobrečela, ano, často jsem se dojímala, ano, místy to zahřálo. Jenže jsem měla celou dobu pocit, jako když nade mnou stojí neviditelný hlídač dojemných anime, který na mě míří zbraní a šeptá: "Bul jako o život, jinak tě zastřelím, protože taková bezcitná mrcha, kterou emočně nezničí všechno utrpení, kterým si tenhle klouček prochází, si nezaslouží žít." Ale po pár epizodách už jsem vlastně neměla sílu se dívat, ne proto, že by mi Kotaróa bylo tak hrozně líto, ale prostě proto, že už jsem tu stejnou emoční vydíračku viděla ve všech předchozích epizodách. Připadala  jsem se jak vyžvekaná žvejkačka, jako dvakrát použitej toaleťák. Chápu, co se mi seriál snažil říct - že se dětem dějí hrůzy, které často nejdou tak snadno vidět, jak je to poznamená a co s tím my, ostatní normální dospěláci můžeme udělat. Jen jsem měla pocit, že se v tom občas tvůrci vyžívají, jak když chtěli vytvořit emocionální torture porn. A žel krom toho nemá tenhle seriál moc co jiného nabídnout. Tři hvězdy dávám, protože nejde dát 2 a půl - ty jsou za to, co se mě upřímně dotklo - ta druhá stržená půlka je za to, co se mě nedotklo, protože už jsem tím, co se mě dotklo, byla přecpaná jak krmná husa na foie gras.

Než jsem se rozhodla napsat tuhle recenzi, tak jsem se sama sebe ptala: Můžu vůbec, jako skalní fanynka mangy objektivně zhodnotit anime? Nezkalí mé nadšení a oddanost můj úsudek? Možná by se podle pětihvězdičkového hodnocení mohlo zdát, že nakonec můj vnitřní hype zvítězil, ale opak je pravdou - opravdu tvrdě jsem hledala jakoukoliv chybu, zaškobrtnutí, drobné potřísnění původního materiálu nějakou nepřesností. Možná tak začnu v podstatě tím jediným, co mi vadilo - a to je klasicky v některých místech viditelná CGI animace. Nemám to ráda, mrzí mě, že už se bojové scény nekreslí čistě ručně ALE vzhledem k tomu, že vím, že animátoři z MAPPA asi už dva roky neviděli svoje rodiny a pomalu, ale jistě, se CGI animace zakomponuje asi do všech náročnějších animačních projektů, jsem ochotná to přehlédnout a to i proto, že to nebilo do očí tolik, jako v jiných, mnohem více blahořečených dílech od výše zmiňovaného studia. Jinak je ale pro mě Chainsaw Man tím, co bych nazvala perfektní adaptací mangy. A teď tím rozhodně nemyslím jen to, že se něco naanimuje políčko od políčka (i když i takové momenty v seriálu lze najít), myslím tím to, že tvůrci vzali zdrojový materiál, věrně ho převedli, ale hlavně mu přidali NĚCO NAVÍC. Ze seriálu čpí filmovost na každém kroku - není to jen, pro anime klasické, střih na mluvící hlavu sem, střih na mluvící hlavu tam - i v nebojových scénách to jsou zajímavé, atmosférické záběry (podpořené nádhernou barevnou paletou), netradiční úhly kamery, animace je místy tak krásná, že by se za ní nemusel stydět ani Makoto Šinkai, to všechno podpořeno skvělým sound designem (tady musím vypíchnout i třeba práci s tichem) a ambientní hudbou, která se místy dotýkala něčeho hodně zastrčeného v mém nitru (konkrétně je to třeba skladba Sweet Dreams, kvůli které jsem si jednu scénu v epizodě 8 pouštěla několikrát dokola, protože rozvibrovala  tu správnou melancholicko-destruktivní strunu v mém mozku). Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi úsměvné, že se hudbě propůjčil právě Kensuke Ušio, který složil hudbu i k Devilman Crybaby, který má jak atmosférou, tak tématy k Chainsaw Manovi mnohem blíže, než si nečtenáři mangy po první sérii uvědomují. Asi má pak skladatel slabost pro to, co v umění (především tom filmovém a seriálovém) já sama vyhledávám a co mi Chainsaw Man už po drobných kapkách naservíroval ve své první sérii (protože je nám všem jasné, že další série bude), ale věřím, že to do mě nalije v hektolitrech až později - neuchopitelné něco, čemu říkám "pocit neodvratné zkázy". Má to Devilman Crybaby, má to Berserk, má to Jujutsu Kaisen, má to i mé milované Kokuhaku - víte, že se schyluje k něčemu hroznému, víte, že si to postavy nezaslouží, víte, že ať udělají cokoliv, tak se stane něco, co je tak děsivé a kruté, že jen při tom pomyšlení máte železitou pachuť v ústech. Přesně tenhle pocit, zvláštním masochistickým způsobem zbožňuju a vyhledávám. A tady je a bude, jen o tom spousta lidí v tenhle moment, z tohohle úhlu pohledu, ještě neví. Pro spoustu lidí jsou kamenem úrazu postavy - nepřijdou jim sympatické, necítí k nim žádné pouto (i když přiznejme si, kolik si reálně člověk těch pout k postavám za 12 dílů udělá, že by se z jejich smrti hroutil), nebo je třeba bytostně štvou. Nejvíc to schytává asi protagonista Dendži, protože proč by měli fandit "frackovské" postavě, jejíž veškeré motivace jsou vedené jednoduše sexuálním pudem. A tady bych přišla s citací, kterou jsem nevymyslela já, ale velice pěkně celou tuhle situaci vystihnuje: "Chainsaw Man is horny but deep." Ačkoliv pro mě osobně není vztah s postavami až zas tak podstatný, tak si myslím, že Dendži dostává bídu trochu neoprávněně, stejně jako zbytek osazenstva (krom postav, které se jen rychle mihnou a zase zmizí). Za mě je totiž celý seriál ironicky právě (mimo velice jasně náboženských témat) především seriálem o navazování a povaze vztahů a o hodnotách. Když si představíme nějakou "pyramidu potřeb a tužeb" kde úplně dole jsou základní potřeby, jako jídlo, spánek atd. a nahoře jsou už pak nějaké filozofické ideály, řekněme, že velká část postav je někde uprostřed - má naplněné základní potřeby a tak může přemýšlet nad smyslem svého života, nad pomstou, nad světem, ve kterém žije. Dendži je regulérně postava, která jedla zvratky, aby přežila - není pro mě tak absolutně překvapivé, že když takovýhle (nutno říct pubertální, což také hodně vysvětluje) kluk má asi poprvé v životě naplněné jen to prachsprosté životní minimum, tak jeho první motivace nebudou nijak hluboké (a seriál zároveň krásně ukazuje, jak si člověk extrémně rychle zvyká a zapomíná na to, že už "nikdy nebude chtít nic navíc"), budou sexuální (protože i ehm ehm mummy issues), ale co je důležité i zmínit - jsou to motivace navázat vztah, jakýkoliv. Dendži neví, jak vztahy navazovat, touží po tom být někomu blízko, ale kdykoliv se mu to podaří, *lehký spoiler* čeká ho jen bolest. Aki vztahy nechce, protože se bojí, že když si někoho pustí k tělu, přijde o něj. Power o vztahy nestojí, ale chtě nechtě je naváže, tak nějak si ji najdou. *lehký spoiler* A třeba taková Makima, která je femme fatale a erotický sen mnoha mladších, nic netušících diváků (kteří stejně jako Dendži vidí jen to hezké), ta má o tom, jak vztahy fungují svojí vlastní, dost specifickou, možná až trochu zvrácenou představu. Nakonec bych tak jen chtěla říct - díky MAPPO a prosím, nezklam mě v dalších sériích - teď už máš tu laťku tak vysoko, že ti neodpustím byť jen vteřinu průměrnosti.

To, že Riot dělá skvělá videa ke hře, to jsem věděla. To, že si k tomu najímá více či méně známé hudební interprety, kteří vytvoří něco, co vám pak hraje ještě týden v hlavě a po pěti letech vás přiměje se ke hře vrátit, to jsem z vlastní zkušenosti pochopila taky. Takže to, že vytvoří něco takhle skvělýho jsem asi měla očekávat, ale stejně jsem byla překvapená v tom nejlepším slova smyslu. Seriál se velice brzo odkloní od rozjuchané veselosti videohry (ačkoliv samotná barevnost vizuálu seriálu je taky úžasná) a najede na daleko temnější stránku, kde se nebojí ukázat opravdovou krutost, frustraci a zoufalství. Občas jsem z toho (a snad mě tu fajnšmekři nesežerou) měla až "Dark Knight" vibes  (nebo v poslední epizodě minimálně v jedné scéně "Seven" vibes). Každá z postav má alespoň nějaký rozměr (nemluvě o tom nadšení, když se v seriálu objeví postava, kterou sami máte rádi ve hře, mrk mrk Victore), po většinu času se chovají uvěřitelně nebo alespoň v rámci svého charakteru a jejich vývoj je přirozený, něčím podložený a fakt zajímavý.  Jinx není jenom psychopat, který kolem sebe rád rozsévá chaos (jak jsme jí vnímala ve hře), ale je to zlomená malá holka, kterou pronásledují její démoni a strachy (místy v neskutečně děsivém vizuálu, který je ale zároveň zvláštně "cool"), Caitlyn dostává "reality check" a ztrácí image Piltoverského Mirka Dušína, Vi ať na povrchu drsná, tak uvnitř nalomená a zraněná (a bože, ta jejich chemie!!! Nemluvě o tom, že to jsou všechno uvěřitelné silné ženské postavy bez jakéhokoliv pocitu toho, že by tam tahle idea byla natlačena násilím), Victor ničený zoufalstvím ze zkázy vlastního těla, Jayce, který se z poměrně nevýznamného experimentátora vypracuje až do nejvyšších pater společnosti a mnohem mnohem víc... K tomu všemu si připočtěte nějaký ten sociální komentář, zajímavé zvraty a to nejlepší na konec - absolutně božský hudební podkres a souboje *chef's kiss*. Místy seriál působí až jako stylový hudební videoklip, souboje jsou dechberoucí (nebo minimálně husí kůži způsobující) s choreografií, ze které by se kdejaký akčňák mohl učit. Nemůžu se dočkat další série (protože doufám, že se konečně dočkáme nějaké scény s ústřední písničkou Vi) a vidím tam ještě velký potenciál v rozšíření světa a taky v náznacích toho, jaké další postavy by se mohly v seriálu objevit.

To, co bylo zajímavé na předchozích sériích a vytvářelo alespoň nějaké napětí, tak je pryč (nebo se umně schovává až na úplný konec série). Telenovela, kde se řeší jen to, kdo s kým a jak vášnivě zrovna kopuloval a jestli je to dost vášnivé a jestli by vlastně nebylo lepší kopulovat ještě s dalším sousedem, okořeněný neustále se opakující deus ex machinou, díky které všechno zázračně prochází - ne proto, že by to bylo chytré, ale aby se tyhle cancy, kdy "kámen **** cihlu" daly o něco víc natáhnout. Zároveň se to snaží asi parodovat nějakou hipster/woke/influencer kulturu, ovšem ale dost cringe způsobem a samo se to do toho samého, co kritizuje, zamotává. Oddechově "chytrej" (dávám do úvozovek, protože to ani předtím nebylo žádné raketové inženýrství) seriál se překlenul do slátaniny, kde všichni myslí genitálem. Ach jo.