Paichichi

Podle toho, co tu čtu v ostatních recenzích si nejsem vůbec jistá, jestli jsem viděla to samé anime, protože tu chválu, kterou tu na něj vidím, bych musela prstíčkem opravdu hodně hrabat. Možná bude snazší zmínit první to, co se mi líbilo, než začnu prskat síru a sypat ze sebe všechno, co mě na tomhle seriálu štvalo a nebavilo, protože ten výčet negativ bude několikanásobně delší. Líbil se mi opening a některé kousky soundtracku. Relativně zajímavý design postav. Neotřelé prostředí gangů, které už dneska tolik nefrčí. Dobrý závěrečný "plot twist". Ale to je bohužel tak všechno. Držte si klobouky a vězte, že nyní vstupujete to země stínů a spoilerů.   Mám šóneny hodně ráda, troufla bych si říct, že ze všech žánrů anime je mám dokonce nejraději, už jsem jich pěkných pár viděla a jsem tak obeznámená se všemi klišé a stereotypy, které s sebou tenhle žánr nese, ale tohle anime dokázalo vzít všechny ty komponenty, které mě na šónenech točí a dát je v OTŘESNÉM PACINGU do jednoho seriálu. Hlavní hrdina - uřvaný blbeček (jasně, jsou tu třeba Deku nebo Tandžiró, ale i tihle dva ve vlastních slzách se topící mistři dojímání se nesahají Takemičimu ani po kotníky) a nesoudný jouda (aneb budu celý seriál bulet, jak jsem měl jen jednu opravdovou lásku, ale když dostanu možnost ji podvést s prostitutkou, tak jdu do toho? WTF???) který tak od půlky seriálu naprosto přesně ví, kdo je záporák, přesně ví, co se bude dít, ale i tak se nezmůže na nic jiného, než jen vřeštět, bulet a nechat si dát na budku (a tady neříkám, že každý šónen hrdina musí být OP hovádko, ale bavím se tu o naprosto obyčejných úkonech smrtelníků - upřímně, celý problém seriálu by se dal vyřešit tím, kdyby někdo zavolal včas sanitku nebo policajty, až tak jednoduché to je)). A to chce setsakra talent, umět cestovat časem a pak udělat kulový. A když už se teda na něco zmůže, tak je to "pěst obalená odvahou" a "motivační kecy no džucu", který naprosto zázračně fungují v jeho prospěch (úplně si nemyslím, že poselstvím tohohle seriálu je, že kdyby lidi v gangu víc ventilovali svoje pocity, mohlo by být všechno zalitý sluncem), skoro až ve stylu "deus ex machina", což bytostně nenávidím. O dírách v teorii o cestování časem asi nemá smysl ani mluvit (dobře, dejme tomu, že Naoto prožívá to cestování časem stejně, jako Takemiči, ale to mi nikdo nevymluví, že není divný, že jeho ségra je jeden moment mrtvá a puf, najednou není???). Že jsou postavy zajímavé a zamilujete si je? Většina jsou prostě jen floutci, co se rádi bez jakýhokoliv důvodu bitkujou a ty bitky samotný jsou taky jen slabý odvárek. A i když jsem to zmiňovala na začátku, musím to zmínit ještě jednou, ale tou absolutně nejhorší věcí je pacing. Celý příběh téhle série by se naprosto v pohodě vešel do 14 dílů, jenomže nevejde, protože... X minut z každé epizody je věnováno recapu předchozí epizody, do takové míry, kdy máte pocit, že si tvůrci myslí, že na seriál koukají jen lidi se stařeckou demencí. V každé epizodě čekejte tak 5-50 flashbacků nebo průstřihů na bulícího Takemičiho, protože z vás potřebují vyždímat ty emoce (které tam ale přirozeně nejsou, takže to do vás tlačej skrz ty alespoň lehce dojemný flashbacky), hlavně nám musí připomenout, že "Takemiči nic nedokázal, nevzepřel se osudu" (jako kdybychom to nevěděli) a tam, kde se ufňukánek Takemiči neřeší, tak tam jsou rádoby vtipné vložky, které ale působí když nic, jako laciné fillery. Zvrat na konci sice zabrnkal na strunu mé zvědavosti ohledně toho, jak to bude dál (i když asi všichni tušíme, že Takemiči prostě zase jen bude cestovat časem a kňučet a všechno mu spadne do klína), ale momentálně jsem ve fázi, kdy jsem natolik otrávená, že druhou sérii vidět nechci.

Musím se přiznat, že jsem zpočátku byla z Mirai trochu zmatená. Asi to bylo dáno tím, že jsem do sledování šla s naprosto jiným očekáváním - čekala jsem z názvu a popisu něco jako O dívce, která proskočila časem (ostatně ta má také pod sebou Hosodův podpis) okořeněnou nějakým rodinným dramátkem a troškou fantasy. Dostala jsem ale něco naprosto jiného a z nynější perspektivy musím uznat, že lepšího. Hlavní hrdinkou není Mirai, vlastně v celém filmu má prostoru relativně málo, co je ale nesmírně důležité, je její příchod do příběhu našeho hlavního hrdiny - Kuna, chlapečka, který je zmatený, žárlivý a nešťastný z toho, jak jeho život změnil příchod mladší sestřičky Mirai. Zde mnozí zmiňují, že Kun je jen nevychovaný fracek, který řve, kvílí, válí se po zemi a bez přestání říká svým rodičům, že je nemá rád, což oněm divákům mnohdy ztrpčilo celý zážitek. Objektivně je tohle konstatování správné - Kun je opravdu většinu filmu na zabití, pociťujeme vůči němu frustraci, vztek, vždyť kdyby se choval normálně, hned by všechno bylo snazší. Jenomže my jsme dospěláci a Kun je prostě jen...dítě (a nutno dodat, že japonské dítě, na které se obecně moc nekřičí a plácnutí na zadek je mimo hru) a frustruje nás stejně, jako jeho vlastní rodiče, kteří jsou taky neoddělitelnou částí příběhu. Chvílemi si říkáte, zda takoví lidé děti vůbec mít měli, nakolik jsou jejich výchovné praktiky efektivní, zda jsou nakonec dobrými rodiči - což jsou otázky, které si kladou i oni sami, přičemž dostáváme nahlédnout i za oponu toho, proč jsou takoví, jací jsou, jak nás naši vlastní rodiče mohou ovlivnit při výchově našich dětí (aneb jak se to sobě přísahané "nikdy nebudu jako moje máma" rychle zlomí) a jak by bylo krásné, kdybychom někdy dokázali dohlédnout dál do minulosti, než jen na hranici toho, že jsme my ti dospělí a zodpovědní - ostatně se někdy říká, že člověk si s dětmi znovu prožije své vlastní dětství. A nesmíme opomenout ani fantazijní část příběhu, která je ale vlastně jen vypravěčským nástrojem, který se snaží co nejautentičněji zprostředkovat pro hlavičku malého kloučka až příliš komplikované emoce a koncepty, které nás ale svou roztomilou jednoduchostí a barevností dokáží pošimrat až kdesi hluboko v duši. Setkávání se členy rodiny, se kterými se skrze clonu času (nebo clonu mezidruhovosti) Kun (ještě) nemohl setkat, ale v každém momentu v něm žijí, skrze provázanost času, pro mě bylo opravdu dojemné, místy úsměvné a samozřejmě i do jisté míry poučné. Je pravdou, že nic z toho není žádná převratná myšlenka nebo koncept, který už bychom neslyšeli tisíckrát předtím (společný čas je to nejdůležitější, nemá smysl se trápit hloupostmi, člověk má dělat to, na co v danou chvíli stačí, máme se k sobě chovat hezky, nikdy to nevzdávat, rodinné vazby jsou zakořeněné hlouběji, než si uvědomujeme...) ale kdyby nebyly důležité, tak se tak často neopakují a hlavně nerezonují, tudíž dle mého svoje místo ve světě filmu stále mají a Mirai se je daří laskavým způsobem zprostředkovávat. Pokud se nakonec rozhodnete na Mirai podívat, tak vezte, že vás čeká epizodně laděný film v poklidném tempu, který vám buď totálně nakopne biologické hodiny (nebo je rozkope na padrť, že už nikdy ani nepípnou, ale nic mezi) s krásnými barvami, komorní atmosférou jedné rodiny, která není perfektní, ale drží při sobě i navzdory času, prostoru a všem nepříjemnostem a to vše doprovázeno neuvěřitelně chytlavou ústřední melodií. Pokud jste tedy (jako já) citlivky se slabostí pro japonská dítka (v tom nejnevinnějším smyslu), ještě větší slabostí pro cool motocyklistické pradědečky (už v méně nevinném smyslu) a hledáte nějakou pohodovou jednohubku stravitelnou i pro ne-úplně-fandu anime, můžu tenhle film s klidem v duši doporučit.

Beastars jsou pro mě důkazem toho, že je někdy lepší si dát od momentálního hypu odstup a to i v případě, že vás ten hype smetl - protože je dost dobře možné, že jste se při tom mohli praštit do hlavy a mít pocit, že se vám něco líbilo. Na první sérii Beastars jsem koukla, když poprvé vyšla na Netflixu a tehdy jsem to zhltla a byla z nějakého záhadného důvodu nadšená - asi tam hrála roli moje vlastní emoční vyprahlost, která se mi snažila namluvit, že romance mezi Haru a Legošim je fakt NĚCO. O tři roky později jsem pak znovu shlédla první sérii a přidala k tomu i druhou a jen jsem si klepala na čelo, kde jsem tehdy nechala všechny smysly a rozum. Zasazení světa zajímavé, CGI animace v rámci možností pěkně odvedená, ale příběh... Příběh je vlastně skoro nijaký. Neustále se to plácá od jednoho neexistujícího dramatu k druhému, měla jsem neustále pocit, že postavy jen pobíhají sem a tam bez jakéhokoliv účelu, přičemž u toho melou nesmyslná filozofická moudra o říši zvířat, která by se asi měla vztahovat i na lidi, ale spíš připomínají moje edgy zápisky v deníčku z doby dospívání. První řadě by se dal k dobru přičíst snad ten překvapivý dojem, že něco, kde jsou hlavní postavy zvířata, není jen pro furries, nicméně druhá řada je už jen hrozná slátanina výše zmíněných nelogických a wannabe filozofických klišé, kde tomu nasadila korunu zápletka s mafií, kde mi jakékoliv motivace zúčastněných přišly naprosto stupidní a náhodné skoro jako čísla ve sportce, nemluvě o tom, že romantika, která byla celkem fajn v první sérii, tu skoro není. Upřímně je tohle dílo dost přeceňované a myslím si, že je to právě pro originální vizuální stránku a zajímavý svět - to, co je ale v rámci tohohle vystavěno a představeno je fakt jen průměr a hromada pitomostí, které se ale právě v tom vizuálu a základním nápadu umně skrývají.

Myslela jsem si, že jsme se přes fenomén "manic pixie dream girl" dostali zhruba někdy po 500 Days of Summer, ale zjevně tu s námi tenhle otřepaný stereotyp vesele žije dál i v roce 2020. A ostatně slova jako "stereotyp", "klišé" nebo "vykradli jsme všechny filmy s holkou umírající na rakovinu a i to ukradený jsme zkonili" tenhle film vystihují víc než dobře. Máme tu Isabelle v podání Cary Delevingne, která hraje Caru Delevingne naboostovanou rakovinou, obalenou ve freudovských problémech a která žije každý moment naplno, protože má přeci rakovinu, ale většinu času se chová jen jako otravné, nezodpovědné hovado, jehož originalita a "adorkability" mi imponovala tak ve čtrnácti letech, teď už mi působí jen tak nesnesitelný secondhand cringe, až se mi z toho rolují ponožky. Pak je tu Jaden Smith, který hraje Jadena Smitha, který se snaží nehrát si na Jadena Smitha tak moc, že si ani už nepamatuju, jak se jeho postava vlastně jmenovala a prostě mu říkám Jaden- týpek, který je zajímavý jen tím, že je bohatý a občas ze sebe vymáčkne naprosto podprůměrný rap, který ale všichni kolem něj žerou... skoro bych chtěla říct proto, že je bohatý, ale film se vám snaží velice nepřesvědčivě namluvit, že je to proto, že to dělá s opravdovou vášní. A nečekaně potřebuje umírající "manic pixie dream girl" k tomu, aby přehodnotil svůj život, našel jeho smysl a sám sebe, to vše za doprovodu dojímavých cajdáků, záběrů Isabelly v západu slunce v jedoucím autě (nebo jakémkoliv jiném klišé zasazení, kde se můžou dvě hrdličky bez jakékoliv přirozené chemie ocicmávat) a absolutně nezapamatovatelných vedlejších postav (což se dalo čekat, když jsou nezapamatovatelné i postavy hlavní). Tu jednu hvězdu tomu dávám za dramatickou řvoucí scénu v autě, která mě tak lehce polechtala na emocích, ale jinak tohle nemůžu doporučit ani jako start do "umírám na rakovinu a je to hrozně smutný" žánru, protože snad všechny ostatní filmy s touhle tématikou to udělaly dřív a líp. Radši koukněte na Me & Earl & the Dying Girl.