Mirai, dievča z budúcnosti

Vlastně dost obyčejný příběh (nebo jeho krátká sekvence), který může být nenásilně poučný, stejně jako nekonečně nudící - záleží na tom, z jakého konce to člověk vezme. Je nasnadě, že vlastnost imaginárního souznění s různými úrovněmi svého života, by byla dost užitečná pro každého :-) a Mamoru Hosoda se s tímto tématem nepopral špatně. 75% (22.04.2019)

Príbeh zobrazuje rôzne podoby lásky a jej samotnú krehkosť. Plynutie každodenného a častokrát náročné bežného života (starostlivosť o rodinu, boj súrodencov o lásku rodičov, postavenie ženy a muža vo vzťahu...). Narodenie sestry Mirai skomplikuje malému Kunovi jeho doposiaľ bezproblémový život, v ktorom bola všetká pozornosť a láska rodičov smerovaná najmä na neho. Jeho vyrovnávanie so situáciou presahuje hranice fantázie a divák spolu s ním cestuje časopriestorom. Veľmi chválim zaujímavé prepojenia minulosti, súčasnosti a budúcnosti, v rámci ktorých sa v jednotlivých časových líniách hlavný hrdina naučí od svojej rodiny mnohému potrebnému a umožnia mu pochopiť aktuálnu situáciu, v ktorej sa nachádza. (Videné na Art Film Feste, 2019). (22.06.2019)

Letní Filmová Škola 2019, film 15: Jednoduchá hříčka o důležitosti sourozeneckého pouta. Bohužel, už při Dívce, co proskočila časem, mi u Hosody něco chybělo a tady se to potvrdilo v plné nahotě. Hosodovy filmy, ač můžou mít dobrý nápad, trpí na nedostatek představivosti. Ta by sama o sobě nebyla problém, spousta japonského manga a anime je plna vážných a realistických příběhů, nicméně Hosoda se jasně snaží kopírovat Miyazakiho a jednoduše na něj nemá. Tam kde Miyazaki staví propracované a žijící alternativní reality, Hosoda nabízí pouze střípky, jako např. Vlak pro osamělé děti, což je škoda. Btw, ten domek byl úžasný. (31.07.2019)

První Hosoda, který mě tak nějak nechytil na úplném začátku. Oproti jeho minulým filmům je celý příběh daleko komornější a většina hlavního děje se odehrává v jednom domě. Ten sice dokáže prostorově vystačit, ale musel by být doplněn nějakým extra dobrým příběhem. A to je tu trochu sporné. Přibližně první polovina byla taková... řekněme slabá. Bylo vidět, že Hosoda od svých typických rodinných témat nikam neodešel a za to jsem byl rád, protože vím, že zrovna to umí, ale zde jsem začal trochu pochybovat, jestli se jednou netrefil vedle. Hlavní dějová linka se táhla i na mě až nebezpečně pomalu a já stále čekal, jestli konečně dojde k tomu zlomu a i tenhle kousek na mě začne působit více příjemnějším dojmem. A ono se tak opravdu stalo. Někdy v polovině, kdy se začnou častěji navštěvovat jiné světy se konečně začne trochu více pracovat s charakterem hlavního hrdiny, který mi předtím přišel úplně zaseknutý na místě až příliš dlouho. Hlavně se tam dokázala lépe ukázat animace, která na mě sice nezapůsobila tolik, jako dřívější Hosodovi filmy, ale stále je dostatečně originální na to, abych si ji byl schopný zapamatovat. Vše bylo korunováno naprosto skvělým závěrem na nádraží, který mi dokázal dostatečně vykompenzovat většinu negativních myšlenek, které jsem měl. Sice si asi po pár dnech vybavím jen ono finále, ale whatever. Celkově si Mirai asi nezaslouží to nižší hodnocení, které zde má (ačkoliv udělím skoro stejné), ale je dle mého naprosto pochopitelné. Po prvním zhlédnutí 70%, možná po větším vyrovnání filmu jako celku postupem času nějaká procenta uberu. (16.01.2022)

Pan režisér Hosoda opět nezklamal. Rozepisovat se o nádherné animaci by bylo v tomto případě nošením dříví do lesa, takže přeskočím rovnou k mým pocitům z filmu. Mirai sice není příběhově tak silný ani emotivní, jako mé (zatím) nejoblíbenější dílo od něj, “Ókami kodomo no Ame to Juki (Wolf Children)”, ale je mezi nimi svým způsobem velká pododnost. Zejména v propletení fantazie s realitou. Jenže zatímco ve “Wolf children” je samotný příběh z velké části čistokrevné fantasy, tak “Mirai” do světa fantazie jen odbíhá prostřednictvím představ hlavní postavy. Fantazie je jejím únikem z reality a vyrovnáním se s nastalou novou životní situací, kterou dosti těžko nese a umí si ji asi představit jedině někdo, kdo ji opravdu prožil. A ač mi hlavní dětská postava občas už i lezla na nervy (“po japonsku” je zde její chování dovedeno téměř do krajnosti), tak její emoce a zejméně pak výlety do světa fantazie byly skvělým zpestřením celého filmu. Celkově je to veskrze pozitivní dílko, které nechává člověka odplout ve vzpomínkách zpět do dětství a krásně (a v případě Hosody už tradičně) ukazuje sílu lásky v rodině. Moc hezký film! (12.04.2019)