sportovec

Zdařilé oživení života nevšedního člověka, který prospíval a zachraňoval desetitisíce lidských životů a využíval dar své mimořádné vlohy. Režijně i scénáristicky výborně zvládnuto; Ivan Trojan získal další životní roli, krajně nesnadnou, kterou skvěle zvládnul. Polská režisérka je dalším trumfem tohoto díla, které se spíše mělo jmenovat SVĚTEC. Mikolášek byl originálním více lékařem než léčitelem srovnatelným s čínskými kolegy. Řada lékařů jeho doby o tom věděla a respektovala jej. Navíc se on i jeho pacienti stali oběťmi podlé intriky StB. Jak se naložilo s jeho pozůstalostí? A jak vypadá jeho třináctá komnata? Dalo se to vůbec zjistit? Homosexualita je projevem lidské přirozenosti a Hippokratovu přísahu zatím nikdo nezpochybnil. Stál by Mikolášek za dokumentární film? Nebo se jedná spíše o mýtus?

Jakubu Sommerovi se uměleckými prostředky hraného filmu podařilo vytvořit dokument, který pojednává i to, co je jazykem protokolu nezachytitelné - uměleckost skladatelovy osobnosti,  nadčasovost jeho díla. A spolu s tím v působivé zkratce i základní data a skutečnosti jeho světoběžnického a pohnutého života. Velkému Čechovi se po zásluze dostalo další velké posmrtné pocty. A české kinematografii postčeskoslovenského období špičkového díla s dúvodnou nadějí na klasickou nadčasovost.

Případ Benátek přibližuje jeden z akutních problémů současné Evropy: přirozené, více zvykové než právně vymezené poměry mezi turismem a domorodým životem, mezi národním hospodářstvím sekundéru a tradičního terciéru, mezi vymíráním, populačním růstem a udržováním žádoucího počtu obyvatel. Regulace turismu je příkazem naší současnosti i dohledné budoucnosti stejně tak jako přirozené regulování jednostranných, džunglovitě se rozrůstajících podnikatelských aktivit. To všechno zahrnuje pojem benátského syndromu, pojem města buď pro městské obyvatele (živá města), nebo pro turisty. Dopad toho termínu je ovšem ještě širší i hlubší.

Je těžké představit si lépe vytvořený vánoční rodinný film pro děti dětinnéi dospělé všeho věku od 5 do 100 let. Je dobře, že ještě jsou a snad i budou.

Seriál věnovaný velké císařovně, v produkci České televize mimořádný nejen koprodukcí, která umožnila jeho vznik, se v pátém díle dočkal zdařilého sklenutí. Scénáristce se povedl zejména závěr Mariina života i skon jejího neméně pozoruhodného, neprávem přehlíženého manžela císaře Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého v nejlepší roli své dosavadní umělecké dráhy ztvárnil Vojtěch Kotek. Pohled na tuto osvíceneckou panovnici, provázený zajímavě pojmutým nejstarším synem Josefem, opravdu obsáhl celý její život ve vyčerpávající plnosti. U nás nejvýrazněji připomíná tuto středoevropskou panovnici tereziánské křídlo pražského Hradu i památka dvou jejích neméně zajímavých synů Josefa a Leopolda. Česká televize si má v tomto případě k čemu blahopřát. Právem.

Asociálnost může mít nejrůznější podoby a často se vyskytuje tam, kde bychom ji nejméně čekali. Zdánlivě rozmazlené, ve skutečnosti citově deprivované dítě posléze nachází oporu u své vyvzdorované dospělácké hračky. A oba jeho rodiče - viditelný nestvůrný otec i obdobně založená příležitostně zmiňovaná matka - své dítě ztrácejí. Pierre Richard v atypické roli sociálního senzoru natočil jeden ze svých nejlepších filmů. Nadčasový film o zranitelných stránkách lidskoprávního evropanství, jež by tak rádo vyučovalo okolní svět.

Výpravný norský film se s viditelným zdarem vyrovnává s kontroverzní Amundsenovou osobností a citlivě reprodukuje jak hvězdné, tak podstatně méně světlé stránky jeho života. To, co po velikém Norovi zůstává, nejlépe charakterizuje pojmenování stálé polární stanice na jižním pólu: Amundsen-Scottova stanice, kterou r. 1956 vybudovali Američané. Norská národní kinematografie si zaslouží obdiv pro kvalitu své práce.

Tento dokument přesahuje hranice žánru a promyšleným scénářem i skvělým výběrem tlumočitelů a tlumočitelek písemností z pozůstalosti Monroe přibližuje běsy jejího nitra i proces nezvratné zkázy, o jehož posledních chvílích už nebudeme zpraveni. Křehká osobnost nezapomenutelné Američanky však žije a jak se zdá žít bude i nadále v lidské paměti a vzpomínkách daleko za hranicemi její vlasti.

V posledním díle tohoto pozoruhodného seriálu vystupuje jako hlavní hrdina silvestrovský typ pořadu. Projevuje se tu nejvíc základní příčina propadu kvality daná faktem absence špičkových dramaturgických a scénáristických tvůrců i zběsilým výrobním tempem polistopadového období. Je jedno, jedná-li se o sevřenější scénář nebo naopak volnější rozevřený tvar povzbuzovaný improvizací. To, co je zásadní, je nápad, myšlenka, impuls, ale také schopnost udržet tyto prvotní vzněty na větší ploše způsobem, který je divákovi přibližuje a současně se snaží ho obohatit. Tzv. řachanda je přitom to poslední, oč tu jde.

Vůle napsat pohádku všemu navzdory vítězí nad skutečnou pohádkovostí; scénář pláče voluntaristickým záměrem.