giblma

Pár Kreveťáků nakonec nakope lidstvu prdel velkolepým a zábavným způsobem. Počáteční dokumentární část nás seznamuje s kreveťáckou problématikou. Řešením není vypuštění viru, který všechny ty "zkurvené cizince" zničí (jak by navrhoval nejeden z obyvatelů Johanesburgu), nýbrž elegantní přemístění mimozemšťanů ze zločineckého gheta do bezpečnějšího Distriktu 10 (ono par tisíc vojáků kolem je pár tisíc vojáků kolem). Přesídlení má řídit hlavní hrdina (který fakt nedostal velevážený úkol kvůli tomu, že si vzal šéfovu dceru) a řežba může začít! Přidejme do toho pár bezcitných členů vlády. Sadistické vojáky. Nigeríjské gangstery a jejich invalidního šéfa, který nechce nic víc, než jen sníst ruku hlavního hrdiny. A hlavně tunu nadsázky, sarkasmů a kočičího žrádla.

I když má putování náhle odvržené manželky tu a tam slabší místa, celý film zachraňuje podmanivá atmosféra. Záběry přenádherné Transylvánie podpořené hypnotickou hudbou mi často evokovaly Herzoga a tím pádem zaručovaly spokojenost. (Cinematik Piešťany 2009)

Do roztomile cynických Wildových her žádný sentiment nepatří. Obsazení mi taky nesedlo, ani lady Erlynnová ani lord Darling nepůsobí zdaleka tak šarmantně, jak by měli. Hvězdičky za retroidní Itálii.

Nechápu to. Brtiský humor, "indie sračky", kalby a rock´n´roll. To jsou všechno věci, které bezmezně miluju. Zatímco ale třeba v IT Crowd (tomuto srovnání nelze uniknout) jsou postavy tak zkarikované, že je prostě musíte milovat, tady se všichni chovají jako moc reální kreténi.

Nejsofistikovanější vyvolávání pocitu hnusu, jaké jsem kdy na plátně viděla.

Ono vlastně není moc co vytknout. Baví to. Výtvarná stylizace je dechberoucí. Obsazení skvělé. Sem tam to má (očividně záměrně) vtipná místa. Ale co naplat - Herzogova podmanivě melancholická verze je ze všech upířích adaptací nejlepší.

Všichni ať se jdou s Láskou nebeskou a z ní tekoucí sladkostí vycpat, stejně to bylo zábavné, jen když byl na scéně Bill. Takže z toho logicky vyplývá, že z Pirátů budu nadšená.Dejte mi britský humor, hudbu z nejlepší dekády, (nejen) ajťáckou grupu a vrním blahem. I přes divný konec.

Pro cynika jako já možná chvilkama příliš velká romantika, ačkoliv zde alespoň neteče cukrkandl proudem. Po tom, co sem byla rodiči donucena film vidět mnohokrát, musím uznat, že se najde pár velmi vtipných okamžiků.

Předfilm z mateřské školky je absolutně úžasný a typický. Pak ale přichází na řadu dlouhometrážák, který je atmosférou jiný, drsný, civilní. V něm mi chybí Pálfiho odlehčení (i když sem tam taky probleskne). Poselství je však jasné a nemá cenu tesknit nad uměleckým posunem režiséra.

Spousta úžasných nápadů, spousta vtipných věcí, možná moc dlouhá stopáž. Společně s hudbou Moimira Papalescu jedinečný zážitek, který se ale asi nebude opakovat. Otázka času, hudby, duševního rozpoložení.