cesmine

Ohromně wholesome dílko, které mě chytlo v moment, kdy jsem poprvé uviděla ten rozkošný tančící ocásek v openingu. Postavy jsou do poslední milé a nikdo mě ani moc neotravoval, dokonce i intense vydavatel, před kterým se chudák malá neko schovávala, kam mohla, mi přišel spíš vtipný. Když má člověk rád kočky, nebo zvířata obecně, asi se mu bude líbit náhled do hlavy Haru-chan. Sama občas dělám dabing svým psům, když se tváří nějak vtipně a tady ty kočičí ksichtíky fakt fungují, i když na můj vkus se snažili kočku udělat až moc nezištnou. Vztah Subaru s Haru se příjemným tempem vyvíjí, starají se o sebe navzájem, což je velmi cute a zároveň si dopřávají i nějaký prostor, tak to prostě má být (nejen ve vztazích pet + páníček). Jediné, co mě fakt zklamalo byla ta dramatická eskalace v posledních dílech, kdy dabéři situaci podle mě velmi přirozeně prožívají, ovšem animace kulhá několik metrů za nimi a na tvářích protagonistů zanechává děsivý poker-face, který se tam fakt nehodil. Celé to pak v mojí hlavě vypadalo spíš směšně než dojemně a to je trochu škoda. Celkový dojem si tím ale nenechám zkazit. Bylo to prostě milé, pohodové, seriál mi dal přesně to, na co jsem měla náladu a na to, že to byl slice of life to mělo víc děje, než jsem čekala, takže jsou z toho nakonec velmi spoko čtyři hvězdy.

Moje hodnocení tady bude lehce vyšší než by bylo u podobného obyč romcomu, protože to je moje první Shounen Ai anime a přestože jsem na něj narazila naprostou náhodou, překvapilo mě, jak dobře se mi na Hitorijime My Hero koukalo. Když já prostě ráda lásku a je mi dost jedno, jakého páru. Jenže, co mi není jedno a spíš mě to dost štve, je míchání sexuálního obtěžování slash někdy dokonce i násilí s vášní. Nah. Není to romantické. Sakra. Když třikrát někoho natlačíte zády na zeď a násilím ho donutíte k polibku, láska z toho vzejde v realném životě asi sotva. To už bychom v těch filmech obecně možná mohli snažit trošku omezit. Protože když si představím sebe v situaci oběti, je to akorát creepy as fuck a "proaktivní" člověk by asi odcházel s prokousnutým jazykem. Od chvíle, kdy se příběh přehoupne v normální konsensuální romantiku, se mi na něj koukalo o dost líp a poslední díly v sobě mají dokonce i tak reálnou hořkost až mi z toho bylo úzko a to jsem ze začátku opravdu nečekala, že seriál bude mít tendence jít nějak do hloubky. Jenže nakonec se to zase samozřejmě zaplácne spoustou cukru a ... no, když k tomu připočtu hudbu, která byla občas jako ze špatné telenovely a počáteční zmatky (tvůrci tam prostě nemohli hodit nějaké časové označení, jako třeba "před třemi lety", aby malá cesmine nebyla zmatená jak lesní včela), tak opravdu jediné, co Hitorijime My Hero zvedá ze dvou hvězd na tři, je mužská láska, která tomu přidává v mých (v tomto ohledu opravdu nezkušených) očích na jisté originalitě. U příštích Shounen Ai už tak laskavá pravděpodobně nebudu, pokud se budou držet stejných vzorců - šablonovití hlavní hrdinové (striktně rozdělení na uke x seme), vydírání, násilné nucení do vztahu a intimností typu "já vím, že to chceš" atp. Na takové zacházení by se mi prostě koukalo špatně u jakéhokoliv páru a žádnou pokroucenou romantiku v tom hledat nehodlám.

Jediné, co si na tomto seriálu drží úrověň je opening plný metafor, kterému nechám tu jedinou hvězdu. A to je dost smutný. O čem to tenhle týden vlastně bylo, bože? Jeden absurdní twist, spousta patetických keců, awkward rádoby romantické chvilky a nebetyčně předramatičtělý a strašně strašně baaad hudební podkres. A nejhorší je, že jak mají ty obrovské hlavy, tak to prostě nemůžu brát vážně, i když se fakt snažím.

Wtf? Po této epizodě jsem chvilku celkem vážně přemýšlela, že to dropnu. Asi to neudělám, protože jsem zvědavá a chci mít materiál na pořádně kritický komentář na konci, ale jeeez ... očividně nejsem cílovka tohoto laciného paskvilu, protože dlouhé detailní záběry na skoro nahý animovaný zadek sedmnáctileté holky, v jejichž pozadí se vede jakási snaha o hrozně hluboký rozhovor, mě celkem znechutily. Chování postav i děj jsou čím dál absurdnější. Well. Trochu se bojím, že pokud si seriál zachová tendenci díl od dílu se takhle zhoršovat (protože zatím to je pokaždé o hvězdičku níž), někdy u šesté epizody už mi hodnotící stupnice nebude stačit. :)

Přijde mi, že v tomto komentáři jsem se nevyhnula lehčímu vyspoilování pointy, takže přestože je seriál extrémně předvídatelný a budete vědět, jak skončí po první epizodě, tak pokud se chcete nechat překvapit, raději doporučuji ho nečíst. Absurdně výhodné náhody, téměř rozměrů těch v Kanojo okarishimasu, opravdu nejsou můj šálek kávy. Nestačí, že budou kolegové, musejí spolu i bydlet. Duuh. To dá rozum. Lolitka nešika mi ze začátku taky moc nesedla. Byla na mě extrémně introvertní a nečinná, první polovinu vůbec nijak nehýbala s událostmi, spíš se nějak vezla s dějem a přišla pravděpodobně chvilkami otravná i sama sobě. Naštěstí její chování později nabyde docela logického vysvětlení, kterému se podařilo nepatrně zvednout mé mínění. Alespoň mi tady nějak moc nelezl na nervy hlavní kluk Tsukasa. Je to sice odporně správňácký, stydlivý, awkward zmatkař, ale k dobru mu přičtu to, že se nikdy nechoval slizce a ukázal občas i nějakou odvahu, takže koukat na něj se dalo vydržet. Z postav se mi ale líbil nejvíc asi Zack. Ten byl taková správná potvůrka. No, občas jsem si prostě říkala, že kdyby se seriál soustředil třeba na příběh giftie Niny a její „babičky“ z prvního dílu, nebo vlastně na vztah jakéhokoliv člověka a jeho giftie, se kterou žije celých těch 81 920 hodin a je tedy dlouhodobou součástí jeho rodiny, než zrovna na Tsukasu, který tam přiletí a v prvních deseti vteřinách už nám oznamuje, že je do Isly hluboce zamilován, bylo by to asi o level výš. Z toho, co jsem tady teď vypsala, se asi mé hodnocení může zdát přinejmenším lehce podivné. Jsem si moc dobře vědomá všech nedokonalostí, kterými Plastic memories oplývají - vzorcovitosti námětu, slabší sci-fi kulisy, ničím extra nevynikajících charakterů i toho, že na veškeré dojemnosti má největší zásluhu píseň Again & again ve svých různých variantách, ale nějakým způsobem mě seriál donutil dobrovolně si na chvilku vypnout ratio a nechat se dojmout. Musím tedy nakonec sice ocenit především překrásný soundtrack, snahu vytvořit aspoň trochu originálnější twist, zajišťující postavám omezený čas (jiný než pořád dokola různé nemoci) a message v podobě cennosti vzpomínek, plného využívání  času se svými milovanými a důležitosti nechat některé věci v pravý čas odejít, což není moc a jsem si jistá, že můj komentář ovlivňuje i to, že ho píšu stále ještě opilá emocemi, ale stačilo to, aby v mých očích seriál dosáhl na slabounké čtyři hvězdy.

U tohoto anime jsem se nechala trošku nachytat. Přečetla jsem si český obsah a jelikož máme v češtině tak trošku zmatek v překládání middle school a high school, tak jsem čekala romanci dvou (téměř) dospělých lidí. První dojmy tedy nebyly úplně nejpozitivnější a říkala jsem si, jestli mám na nesmělé tanečky dvou čtrnáctiletých dětí okolo horké kaše vůbec náladu. Jenže biasim1 a Hromino napsali tak krásné a nadšené komentáře, že jsem po jejich přečtení musela koukat dál. A jsem moc vděčná, že jsem tak díky nim učinila, protože od druhého dílu mě to vážně chytlo a pouštěla jsem si jednu epizodu za druhou. Vůbec jsem hlavním hrdinům nezáviděla ty nejistoty a strasti, které v tomto věku musejí zažívat. Zavzpomínala jsem, jaké bylo si ve čtrnácti s někým psát a pak se před sebou navzájem při osobním setkání tak stydět, že ani jeden není schopný pořádně promluvit. Akane a Kotarou zažívají velmi reálné (a nikoliv absurdně vyhrocené) problémy a jejich vztah se příjemným tempem vyvíjí. Přes melancholické naladění seriálu (trošku v něm podle mě schází humorná složka, kterou nám ale tvůrci vynahrazují vtipnými speciály po titulcích a jedním dílem navíc - moc doporučuji se na ně podívat, věnují převážně vedlejším postavám), není Tsuki ga kirei ani trošku depresivní a naopak ve mně zanechával samé pozitivní pocity. Funguje to fakt dobře a je to rozhodně jedno z nejlepších romantických anime, jaké jsem za poslední dobu viděla. Ale od nadšených pěti hvězd mě stejně něco drží. Konec mě neudeřil tak silně, abych z něj byla dojatá ještě dva dny po zhlédnutí (dojetí mě opustilo sotva uběhlo pět minut) a občas mi přišlo, že sami hrdinové nevědí, proč s tím druhým vlastně jsou. Co je na něm/na ní tak úžasné? Je to ta její šedomyškovitost, nebo ta jeho ještě šedší šedomyškovitost? Obávám se, že pro mě se jedná o naprosto nezapamatovatelné charaktery (o vedlejších postavách ani nemluvě, mezi těmi září svou osobností akorát Roman). A budu teď sice hodně skeptická, ale mám pocit, že takovéto první lásky, které vzniknou, když toho druhého ještě skoro neznáme a ani pořádně nevíme, co se nám na něm vlastně líbí, nebývají tak silné, jak se nám seriál snaží namluvit. Tsuki ga kirei má být sladkou výjimkou, na kterou se nám příjemně kouká, je konejšivá a plná naděje, ale taky je strašně, strašně moc naivní.

Úplně zbytečný díleček, který byl pro mě docela utrpením. Už je to nějaká chvilka, co jsem viděla seriál a tak nedokážu říct, jestli kvalita OVA dílu oproti němu opravdu ještě klesla, nebo jsem jen zpřísněla, ale hodnotím ho podprůměrně, protože byl prostě o ničem. Žádný děj, jenom růžovoučké tvářičky a nepřirozené, hloupoučké a přepozitivnělé dialogy. Červeným číslům v tomto případě bohužel opravdu nerozumím.

Lehčí fetišizaci lesbických vztahů se tady úplně nevyhneme, což mě mrzí (a to nemyslím ani tak fantazie Adachi, kde se to dá pochopit). Trochu jsem doufala, že seriál z roku 2020 mě v tomto ohledu třeba překvapí. Přece jenom (ne)romantické vztahy patnáctiletých děvčat neexistují proto, aby se na ně dobře koukalo heterosexuálním mužům. V anime jsou ale ty detailní záběry na dívčí stehna nakonec naprosto běžnou záležitostí, tak si říkám, že už bych si na to měla zvyknout a asi to mohlo být i horší. Není to žádné péčko a dostane se nám i nějaké hloubky a to oceňuji. Hlavně se tedy dovídáme o zmatených pocitech Adachi, jejich popírání, studu a postupném přijetí. Přišlo mi, že Shimamuřině nitru se seriál věnuje mnohem míň a moc jsem jí proto nerozuměla a občas jsem měla pocit, že Sakuru akorát trápí. Celé je to hrozně stydlivé a trošku nepřirozeně přecpané ženskými postavami (reálně myslím, že tam snad žádný kluk nebyl, kromě nějakého křoví vzadu), z nichž některé nemají absolutně žádnou funkci a jen se s nimi zabíjí čas (například kosmonautka a matka Adachi). Hlavní hrdinky jsou taaak nudné - jedna trošku necitlivá a hodně oblivious, druhá extrémně shy, žárlivá, nejistá a zmatená z vlastních pocitů. Žádné silné, zapamatovatelné osobnosti. Moc mě to prostě nepohltilo, i když jsem holkám hodně fandila. Asi jsem čekala víc, tak jsem si sama způsobila zklamání, ale na druhou stranu, těch dvanáct dílů fakt uteče, tak to nebyla vyloženě pain, a byla jsem i dost zvědavá, jak se vztah hlavních protagonistek vyvine. O ničem jiném to nakonec není, děj se někde po cestě ztratil a celé je to jenom o tom pěstování hrozně křehoučkého vztahu, který ve výsledku není až tak silný, aby to celé utáhl a seriál se bez děje obešel. Pozadí vyplňují samá klišé, Valentýn a vánoční rande se spolu drží za ručičku, a všudypřítomná cuteness to za mě bohužel nezachraňuje, i když se na ni příjemně kouká. Nejvíc se mi líbilo, když Adachi na začátku v některém ze svých niterných monologů řekla, že cítí lásku a vděčnost ke svému minulému já, protože udělalo těch tisíc malých rozhodnutí, která třeba nebyla vždycky správná, ale dovedla ji až k okamžiku, kdy se potkala s Shimamurou. To byla myšlenka, která sice byla velmi jednoduchá a ne nějak moc originální, ale mě zahřála u srdce, asi to zrovna bylo něco, co jsem potřebovala slyšet.

Mám dojem, že Your Lie in April má pro mě, jakožto bývalou dětskou klavíristku, nemálo významnou přidanou hodnotu v podobě sladké nostalgie. Nikdy jsem nebyla žádné prodigy, ale některé scény vyvolaly příjemné, nebo minimálně úsměvné vzpomínky. Třeba na to, jak na zmrzlé prsty před koncertem nepomůžou ani lyžařské rukavice, nebo na to, jak i má učitelka klavíru párkrát ztratila nervy a šla jsem domů s popsanýma rukama od fixu. Protože nerespektuji skladatele a vymýšlím si vlastní prstoklad. Jo, to byla moje malá rebelie. Kromě toho jsem si samozřejmě náramně užívala hudbu (dokonce zazní i můj oblíbený Debussy, i když jen zrovna ta dokola omílaná Clair de lune). To, že se klavírními skladbami snadno nechám pohltit, je zároveň ale i velká nevýhoda, protože pak nejsem schopná vnímat ty sentimentální řečičky. Často jsem v duchu prosila, ať mě tvůrci nechají si prostě v klidu poslechnout koncert a užít si animaci. Ony se ty srdceryvné myšlenky všech lidí v sále snaží ze všech sil být dojemné a v tom je největší potíž seriálu - hrozně, ale hrozně tlačí na pilu. A to ho podle mě ponižuje. Vůbec něco takového nemá zapotřebí. Navíc se to fakt brzy začne opakovat, ale tempo zůstává beznadějně pomalé a to už je pak k uzoufání. Did I reach her? Did I reach him? Idk, maaan. Rozhodně jste ale (jakkoliv nešťastné to je) nereachli mě. Co se týká charakterů, smutňoučký friend A v hlavní roli mě taky nedojímal a vedlejší postavy utrpěly nedostatkem prostoru (ne, že by se pro ně nějaký prostor na těch roztahaných dvaadvaceti dílech nedal najít). Jediný, kvůli komu to stojí za zhlédnutí, je úžasná, živelná Kaori. To, jak je Kousei pořád někým mlácený asi taky není můj humor. Aspoň jsem teda měla pocit, že to jako mělo být vtipné. Během posledních dvou dílů jsem si říkala, že se jim možná podaří moje hodnocení zvednout aspoň na slabší čtyři hvězdy, ale když jsem si záhy vybavila to utrpení, které jim předcházelo, tak víc než tři s klidným srdcem dát nemůžu. Myšlenkami, hudbou i animací je seriál vysoko nad průměrem, ale těch rušivých elementů, které mi kazily požitek, je tam příliš. Dokážu si představit, že jako film na způsob I Want to Eat Your Pancreas (který mi to v mnohém dost připomínalo) s jímavou hudbou navíc, by to fungovalo mnohem líp.

Milé, neurážlivé anime s rozkošnou hlavní hrdinkou, které mi zase jednou potvrdilo, že méně je někdy více. Nanako je prostě sluníčko seriálu i přesto, že nemluví. Básničky a hlavně její mimika to dokonale vynahrazují - její výrazy jsou fakt perfektní. Nápad se senryuu se mi moc líbil a potěšilo mě, že si s anglickými titulky dali tu práci, aby ty slabiky vždycky fakt seděly. Ach, to je potrava pro moji OCD duši. Tím, že mají díly jen 12 minut, je seriál trochu povrchní a dovídáme se velmi málo o pohnutkách hlavních protagonistů a ještě míň známe backround vedlejších postav (přitom v některých bych viděla docela potenciál něčeho zajímavého, ale neva), je to jen simple oddechovka, která nezabere moc času a přes fajn premisu není nakonec ve většině případů moc originální. Takže sice mě nenadchla tak, abych dala plný počet hvězdiček, ale rozhodně je pro mě nad průměrem. Vrcholem seriálu je dvanáctý díl, který se vážně povedl a zanechal tak ve mně moc příjemný celkový dojem.