cesmine

Od The Hustle jsem čekala jediné … zábavu. A té se mi také dostalo. Jen velmi málo filmů mě dokáže rozesmát ze srdce tak nahlas, jako to dokázaly Podfukářky. Smála jsem se hodně a dlouho. Zápletka není předvídatelná, což je ohromně příjemné překvapení, stejně jako to, že film vůbec není takový, jak předestírá trailer. Ten nám tentokrát odkrývá z filmu opravdu velmi málo. Moc se těším, až se k nim za čas vrátím. Je to oddechovka, o které jsem si jistá, že mě bude bavit úplně stejně i napodruhé. :)

Přiznám se, že jsem tuhle kultovní klasiku viděla v ostudně vysokém věku. Nechápu, jak jsem se do osmnácti let dokázala vyhýbat něčemu tak ohromnému. První díl nasadil laťku, které se už žádný film o dinosaurech dle mého nevyrovnal. Přestože například v nejnovější trilogii (Jurský svět) se sympatickým Chrisem Prattem a úžasnou Bryce Dallas Howard v hlavních rolích, jsou nepochybně vyspělejší efekty, nikdy už mě znova nepotká taková slast, jako je poprvé koukat na Jurassic park I. Film mě rozbrečel, rozesmál, vyděsil, překvapil, nadchnul. Prostě dokonalost.

Když jsem zjistila, že bude film pojednávající o tak choulostivé věci, jako je anorexie, jásala jsem. Už léta nechápu, proč je filmů o lidech s poruchou přijmu potravy tak strašně málo. Film mě ale hrozně zklamal. Nenabízí nám žádný náhled do křehkých duší dospívajících dívek a chlapců, kteří těmito poruchami trpí. Lily Colins podle mě byla skvělá. Romantická linka mi ale přišla hrozně na sílu, uměle vytvořená jen, aby film vyšel vstříc náctiletým divačkám, které čekají ohromnou srdcervoucí love story dvou nemocných děcek (viz Hvězdy nám nepřály, Five Feet Apart apod.). Nechci si ani představovat, co si o lidech s anorexií musí po zhlédnutí filmu myslet lidi, kteří s nemocí nemají žádnou bližší zkušenost. Ne, není to rozmar rozmazlených dětí a tanečníků. Dost možná Ellen dřív někdo ublížil, vysmíval se jí apod. Ale jak to v jejím případě ve skutečnosti bylo se bohužel nedozvíme. ||||||||||||||||||||||| NEJSNADNĚJŠÍ DIY NÁVOD NA ŽIVOTNÍ DRÁMU: 1. Pořiďte si nějakou sympatickou nemoc – rakovinu plic, cystickou fibrózu, nebo právě „nejsnáze splašitelnou“ anorexii. 2. Nechte se hospitalizovat. 3. Čekejte. 4. Zanedlouho přikluše dokonalý protějšek se stejným nebo podobným osudem. 5. Chvilku se z toho budete společně skoro dostávat a pak jeden z vás možná zemře (teda jakože zemřete oba, ale jeden z vás – ten šťastnější – to bude mít za sebou dřív) 6. V nemocniční kartě vám přibyde další diagnóza – srdce vejpůl. Skvělý, ne? To prostě chceš. ||||||||||||||||||||||||||| P.S.: Už pár měsíců mi není -náct, tak už jsem pravděpodobně moc stará, ale upřímně (jak jste asi mohli z mého komentáře poznat) mě ty teenagerovské romanťárny z nemocničního prostředí prostě fakt přestaly bavit. Nepřijdou mi ani tak plné naděje, jako patetických řečí, které z nás křečovitě ždímají slzy. Opravdová škoda velmi dobrého tématu.

Guardians mě prostě baví. Je to dost možná božím soundtrackem a sympaťákem v roli Petera Quilla (Chris Pratt), ale hlavně tvůrci tak nějak šikovně vyvažují poměr šílenosti a vtipnosti filmu. Někdy jsem si v průběhu filmu říkala, že kdybych omylem viděla třeba v televizi některou ze scén a neznala kontext, asi bych se zhrozila, televizi vyhodila z okna a ke Strážcům bych se nikdy ani omylem nevrátila. Ale ono to prostě tak nějak krásně všechno nedává nesmysl. Druhý díl mě překvapivě bavil víc než jednička. Možná je to Baby Grootem. Nevím. Každopádně je pro mě film jednou z nejlepších Marvelovek.