cesmine

Na Netflix moc hezká pohádka, nebo mrazivý thriller, těžko říct. Kjut thriller řekněme. Nemůžu se rozhodnout, jestli mi to přišlo moc dětinské a jednoduchoučké na film pro mladé a starší dospělé, nebo moc děsivé a krvavé na film pro děti. Asi to nakonec vyvážili tak, že mám pocit, že cílovka, které se to bude skutečně líbit, která ještě bude dost nekritická a naivní, a kterou to zároveň úplně netraumatizuje, bude zúžená na lidi tak od třinácti do patnácti let. Ostatní budou buď mít problém s tím, že je to “hrozně woke”, nebo jako já s tím, že na to kolik do tohoto filmu šlo viditelně peněz, tam bylo příliš bolestivě amatérských záběrů, špatných zrzavých paruk a neúderných konců. Na to, jak kvalitně se to tváří jsem čekala prostě víc. A feministický podtext byl opravdu zjevně míněný pro young(er) adults, mně přišel trochu prvoplánový, ale i přesto se mi víceméně líbil a stále mě baví, v jakých filmech září Millie. K ní se to prostě jako k ambasadorce mladých silných žen "bez prince" hodí a fandím jí. Bohužel ale mé hodnocení nakonec nemůže být vyšší než 3/5. Možná 3,444. Ale nahoru to, ať se snažím na to koukat jakkoliv, prostě nezaokrouhlím.

Okay. Tohle byl tak příšerný zážitek, až mě to donutilo si po nějaké době sednout za klávesnici a vypsat se z frustrace. Když vycházely knížky a filmy původní trilogie, byla jsem dokonalá cílovka. Teď už nejsem třináctilený young-adult, ale Hunger games má v mém srdci přesto stále svoje vyhřáté místěčko. Už sice vím, že to nikdy nebyl vrchol kinematografie, ale věřím, že člověk může mít rád i věci, o kterých ví, že nejsou úplně best of the best. Na prequel jsem tedy byla přirozeně velmi zvědavá, šla jsem do něj s (myslím) docela rozumnými očekáváními, ale (nutno dodat) s naprostou neznalostí knihy. Některé momenty se mi i docela líbily, ale většinou jsem spíš jen trpěla a spolu se svým (příběhem původních filmů do té doby naprosto nepolíbeným) doprovodem dusila smích ve svetru, abych moc nerušila ostatní diváky (ačkoliv se mi zdálo, že je většina z toho co vidí rozčarovaná podobně jako já). První dvě třetiny se tvůrcům povedlo naplnit nepříliš překvapivými, ale údernými zvraty, které dokázaly při nejmenším zabavit a udržet pozornost, třetí třetina ale údernost pomalu ztrácela, byla uspěchaná a i když bylo docela jasné, co se Coriovi honí hlavou, tak čas mu porozumět a vyobrazit na plátně jeho přerod v hada, se tvůrcům do 157 minut dlouhého filmu prostě nepovedlo dát. Děj obsahuje spoustu děr a nesmyslů, které působí dost rušivě, i když se člověk snaží je nehledat, nevidět a zapomenout na ně, ale nejhorší rušivý element ze všeho pro mě byl soudtrack, muzikálová vystoupení příšerně teatrální Rachel Zegler a technologie, které vypadaly jako z dvacátého století, přestože jsme daleko v budoucnosti. Jasně, chápu snahu naznačit, že jsme se vrátili o šedesát čtyři let zpět do Panemu vzpamatovávajícího se z války, ale aby všechno vypadalo jako v padesátkách mi přijde trochu mimo. Možná nejvíc líto je mi nakonec té Zegler, která už toho hejtu na internetu dostala na můj vkus až moc. A protože mě feministická a rasová problematika Disney pohádek nějak neuráží a vlastně moc ani nezajímá, opravdu jsem chtěla dát jejímu hraní a zpěvu šanci bez jakýchkoli předsudků, ale nelíbilo se mi nakonec ani jedno, ani trochu, a to mě docela mrzí. Dávám dvě hvězdy za pár dobrých nápadů v aréně a nostalgii umocněnou obrazem a hlasitým zvukem kina, který aspoň trochu vylepší snad vždycky všechno.

Z téhle epizody mi nebylo dobře. Začátek měl za mě docela silnou rapey pachuť, což mě dost mrzelo, protože zrovna Himeno-san je jedna z mých nejoblíbenějších postav, ale naštěstí to nakonec tvůrci vybalancovali dobře a odpornost noci se zajedla toustem k snídani. Nevěděla jsem, jak epizodu ohodnotit, ale nakonec jsem se se rozhodla brát to jako umělecký záměr, protože začátek byl jen předzvěstí toho, jak bude celá epizoda uncomfortable a mě to zasáhlo na těch správných místech. Jsem ráda, že seriál sleduju až po tom, co jsou venku všechny epizody, protože čekat, jak se tohle vyvine několik týdnů bych opravdu nechtěla.

Konečně jsem se k Angel beats! vrátila po tom, co jsem ho cca před rokem dropla po prvních čtyřech docela nudných dílech. Ten rozjezd je prostě pomalý a mě to moc nechytlo. Některé věci logiku ani nikdy nedostanou, jak jsem celou dobu čekala, ale spousta nám toho vysvětlena je a přijde mi, že se seriál i zvládl dostatečně věnovat backroundu většiny postav, což je věc, se kterou mívají anime podle mě dost často problém. Nakonec to ale nebyla až taková bomba, jak jsem čekala, se spoustou věcí souhlasím s komentářem od TruthPreveal, hlavně třeba co se týká vztahu ústřední dvojice, který prostě nebyl, neměl žádný prostor se nějak vyvíjet, ale chtělo se po nás, abychom tomu věřili. A přestože postavy měly docela příjemnou chemii, na mě to nezabralo. Musím ale pochválit úchvatný soundtrack a animace se mi taky moc líbila. Konec byl slabší než jsem čekala, ale stejně měl něco do sebe. Chci ale svými čtyřmi hvězdami ocenit hlavně to, že přestože se seriál věnuje velmi silným a tragickým tématům, stále je to jedno z nejvtipnějších anime, která jsem viděla. A to chce opravdu um něco takového dokázat. Is it really worth the hype tho?

Wow. Jsem ráda, že jsem tomuto seriálu dala konečně šanci. Téma, které se trochu podobá jednomu z mých oblíbených filmů, mě paradoxně trochu odrazovalo, protože jsem nedokázala odhadnout, jak moc pro mě bude jeho sledování náročné. Nakonec to ale nebylo podáno až tak děsivě, tak jsem se bála asi zbytečně už dopředu. Vlastně si zpětně ani nevybavuji, že by tam byla nějaká přímo hororová scéna, ale přesto jsem byla při sledování jako na trní. Seriál prostě staví na brutálně dobře zachycené dusivé atmosféře, na napětí a na bolestivé bezmoci, kterou jen občas a ve velmi dobře mířených dávkách probleskne paprsek naděje. Spousta twistů byla snadno předvídatelná a přesto mě seriál nenechal vydechnout a několikrát mě i překvapil. Bála jsem se, že to skončí špatně, dokonce jsem si vyhledala spoiler, abych v noci mohla usnout a to se mi stalo naposledy při sledování úchvatného Shinsekai yori, které bych atmosférou k tomuto dílu směle přirovnala. Tam to však bylo posunuté ještě o velký krok dál a i proto nemůžu hodnotit Yakusoku no neverland plným počtem hvězd. Pak se k tomu přidává ale i to, že občas mi přišlo až trochu moc na sílu, jak se každou chvilku měnily názory, motivy a celkově černobílé naladění postav. Do jisté míry přesně toto u postav vyhledávám, aby nebylo úplně jasné, jestli jsou dobré nebo zlé, ale tady to prostě bylo chvilkama už tak moc, že jsem to vůbec nežrala a věděla jsem, že se to na tu stranu dobra nakonec přechýlí. Svou stabilitou dobra pak mezi nimi Emma působila až skoro absurdně. Skvělá ale byla třeba postava sestry Krone, z jejího šílenství mě mrazilo, děti byly všechny úžasně chytré a nějak si dokázaly zachovat chladnou hlavu i když šlo o život a z celého srdce jsem jim fandila. Konec mě přesto nedostal až tolik, jak jsem čekala, asi to na mě bylo už trochu zdlouhavé, ale stejně to bylo dost silné, aby to ve mně trošku zůstalo. uf. To by k první sérii asi stačilo a ke druhé se vyjádřím zase příště, to by byla zase trochu jiná pohádka.

Nápad mě zaujal, ale provedení bylo neskutečně slabé. Byla z toho nakonec fakt cringy slátanina, díly byly nevyvážené, vždycky se načlo zajímavé téma z historie některé z postav, ale nijak to nepokračovalo a pak už se najednou blížil konec, tak se museli rychle začít věnovat onu hlavnímu ikemenovi, který byl v seriálu akorát na začátku a jinak jen občas prošel a nedělal nic zajímavého, kvůli čemu by snad hrozilo, že by si ho hlavní hrdinka, já, nebo kdokoliv jiný měl oblíbit. Navíc nějak nemám v oblibě otravné plyšáky, jako byla Riri. Připomínala mi toho obnoxious medvěda z Science fell in love. Jednu hvězdičku dávám za to, že mě občas mile překvapilo, jak se k sobě postavy chovaly s respektem, to bylo na středoškoláky velmi dospělé a cute. But then again - není to docela bare minimum?

Parkour! Přestože se víceméně považuji, za romantickou duši se smyslem pro estetiku, jak píše Jeoffrey, tento roztomiloučký film je prostě bubbleshit. Možná kdybych byla trochu mladší, třeba o patnáct let nebo tak, nejspíš by mě vůbec netrápilo, že zde nenarazím ani na špetku logiky, ale bohužel mi už není osm. Animace a hudba jsou opravdu jediné věci, které lze na filmu reálně ocenit. Ačkoliv i hlavní hudební téma se opakovalo do zblbnutí, až to začínalo být otravné. Oceňuji ale hlavně mistrnou práci s hudebními proměnami, kdy v temnějších chvilkách ústřední melodie vhodně zabloudila do mollové stupnice a podobně. Vizuál byl skutečně krásný, ale ani ten nenechám bez výhrad, protože mi animace přišla někdy rozkolísaná a nelíbilo se mi, že se postavám v detailních záběrech až příliš měnily obličeje. Parkour byl taky super, ale bohužel ubíral prostor hloubce a konstrukci pořádného pozadí. Ani jako moderní a neotřelá adaptace Malé mořské víly to pro mě moc nezafugovalo, to už ale perfektně popsal Scalpelexis, proto se ani nebudu pokoušet jeho slovům přiblížit. Overall, dvě hvězdy mi přijdou naprosto adekvátní, ale jak říkám, pro děti asi fajn, kdybych to měla hodnotit jako pohádku pro nejmenší, nejspíš bych byla mírnější.

Kaguya-sama je seriál podle mě nezpochybnitelné kvality. Všechny série spojuje originální, hravá animace a perfektní, někdy dokonce trochu lechtivý humor a málo které anime mě dokáže tolik rozesmát. Ale v této sérii mi něco trochu chybělo. Možná to byla ta cute zákeřnost, která se proplétala předchozími sériemi mnohem víc. Nějak mi přijde, že se z toho postupem času stal skoro generický romcom, asi nejvíc jsem se těšila na jízlivé o kawaii koto, přestože mi přišlo, že v předchozích sériích bylo možná až trochu nadužívané, a k mému zklamání, zaznělo za celou dobu jen jednou a ani nemělo ten správný úder. Snad jsem si měla předchozí díly trochu víc připomenout, protože … jsem si to prostě pamatovala lepší. K jisté změně chování postavy samozřejmě spěly, ale přesto mi ten přechod nepřišel úplně plynulý a hlavně mi nepřišel vůbec nutný. A nakonec, od velkého finále jsem toho čekala trochu víc. Měla jsem ale opravdu vysoká očekávání, protože jsem četla různé recenze a toho jsem se nejspíš měla vyvarovat. Hlavně za to, že si podle mě Kaichō Miyuki a rozkošná Kaguya zasloužili víc, než dostali, nehodnotím sérii plný počtem hvězd. Poslední díl mě prostě ani z daleka nezanechal neochvějně nadšenou. Spousta věcí navíc zůstala bolestivě nedotažená, ale naštěstí je mi velkou útěchou, že seriál podle všeho není u konce. P.S. co se týká pátého (rapového) dílu, asi mi něco uniká, ale zrovna ten mi moc vtipný nepřišel.

Po menší pauze od anime jsem si bohužel naprosto bez rozmyslu pustila tento únavně nedotažený film a musím přiznat, že mi shovívavost kolegů recenzentů trochu vyrazila dech. Hrdinové jsou nezajímaví, ploší a mdlí a ani na vteřinu jsem jim nevěřila vzájemnou náklonnost, jejich vztah nemá žádný pořádný vývoj, díky kterému bych jim fandila a závěrečný nelogický romance twist mi tak přišel nastrčený uměle, zbytečně a omezeně. Rozuzlení navíc zůstalo nedomyšleně otevřené a mě prostě naštvalo, že romantická zápletka malých děcek se musí za každou cenu nacpat všude. Přitom mindrák Yuki (alias Smile) mohl mít i sofistikovanější řešení než polovičatou náklonnost random kluka s cool sluchátky a cute básnickým koníčkem. Nikdy není pořádně vysvětlen jediný důvod pro chování postav, přitom se z psaní haiku, natáčení videí i pomáhání důchodcům dala podle mě vyvodit spousta zajímavých uzlů z minulosti. Prostě potenciál byl promrhán. Kresba navíc byla nic moc, občas mě z barev bolely oči, tam kde mohly být fajn detaily nebylo nic, ale obličejíky aspoň zůstaly cute a zároveň relativně nevšední, i když v podobnostech jmen a vzhledů různých postav jsem viděla spíš podivně záměrnou jednotvárnost než cokoliv jiného. Jedna hvězdička pro Smile a jedna pro Cherryho mi tak zní naprosto fér. Oni mi toho moc nedali, tak toho nedostanou moc ani na oplátku.

Sex education mám ráda, ačkoliv už úplně nejsem ve věku, kdy by mi toho mohla nabídnout mnoho a tak ve výsledku jediné, co se z ní snažím naučit, je její mimořádná, osvěžující otevřenost. Většině postav vlastně ani moc nefandím, například zrovna MC Otis s kamarádem Ericem mě většinu času svým sobeckým chováním spíš rozčilují. Třetí série mě ale zklamala hlavně nepřesvědčivým výchozím bodem, kterým měla být absurdní villain „feministka“ Hope, kolem které se bezcílně točily všechny twisty v únavně nedomyšlené spirále, a jednotlivými trablemi, které mě bohužel nebavily tak, jako v předchozích dvou sériích, ačkoliv to je zejména tím, že byly ochuzeny o velikou část svého prostoru. Avšak kvůli lidské Jean a sladké Aimee, která od první série ušla nejdelší a nejtrnitější cestu, bych přetrpěla jakkoliv špatně splácané vedlejší linie. Nakonec jsem především ráda za mladší diváky, že podobný koncept vůbec vzniká, protože je neskutečně konejšivý, delikátní, přátelský, střelený, lehký a inteligentní, a za znamenitě servírovanou osvětu si vysoká hodnocení zaslouží, přestože za některé odbočky s levným zápachem mýdlové opery, bych ho nejraději hodnotila podprůmerně (například si myslím, že by bylo velmi dospělé, nechat konečně Otise s Maeve, aby se skutečně posunuli dál). Jako celku si však seriálu nemůžu necenit.