cesmine

Z Čarodějovy nevěsty jsem upřímně docela rozpolcená, měla celou dobu pocit, jako bychom byli staří známí, jako bych našla pohádku, kterou jsem měla ráda jako malá a najednou se mi už tolik nelíbila, ale zároveň měla v sobě nějaké nostalgické kouzlo, které způsobilo, že mi svými pěknými chvilkami dokázala učarovat. Animace a hudba zůstala krásná jako ze snu, ale kompozice příběhu, jednotlivé peripetie a scénář (ač se velmi velmi velmi úpěnlivě snaží o opak) jsou pro dospělého člověka směšně jednoduché. Všimla jsem si u sebe, že typy příběhů, kde vystupují postavy, jež byly jako děti nějakým způsobem trápené, místo aby si užívaly bezstarostné dětství, pak už moc nezvládají hrát na mou romantickou strunu, ale namísto toho hrají na jakousi mou obvykle příliš nevyužívanou a trochu zaprášenou mateřskou strunu. Prostě. Celou dobu jsem měla akorát chuť Chise obejmout a říct jí, že všechno bude dobré. Naštěstí to za mě pak udělal Ruth, Elias nebo Silky, takže v tomto směru jsem opravdu ze srdce šťastná, že Chise našla svůj domov a líbil se mi i vývoj jejího vztahu s Eliasem. Ale. Bohužel tím má pozitivní slova pomalu končí. Ještě musím pochválit vtipné karikatury, které mi do temného příběhu paradoxně hrozně dobře sedly a docela pěkné supernatural bytosti, i když za mě mohly být trochu méně polidštěné. Zdálo se mi, že tady byla jakási povrchní snaha jim tu lidskost vzít, ale stejně se tvůrci nakonec uchýlili k bezpečnému a jednoduchému tvaru lidského těla, lidské řeči, lidského oblečení … Je to tak nejvíc easy a snadno se to sexualizuje, naturally. V seriálu chybí pořádná, silná hlavní zápletka, která by ho táhla, zatímco se řeší ty jednotlivé, stupidně nahodilé minizápletky s náhodnými vedlejšími postavami a nelogickým řešením. Je to přesně tak, jak píše Scalpelexis. (A to jsem TOLIK doufala, že pravdu mít nebude, protože OVA mě prostě fakt dostala.) Chise je navíc ta úplně nejvíc typisch fantasy hrdinka ever. Slabé děvčátko, které má schopnosti, o kterých ani netuší a dobrota z každého milimetru jejího těla tak překypuje, že je ochotná nechat se jí dobrovolně zadusit. To na mě bohužel přestalo fungovat cca před dekádou. Byla jsem celou dobu pevně přesvědčená, že jakmile přijde okázalý, vyumělkovaný a epický konec, ke kterému to celou dobu (ač lehce kulhavě) směřovalo, bude pro mě velmi snadné odpustit všechny nedostatky, kterými Mahoutsukai no yome trpí. Jenomže, oni ten konec vůbec nezvládli a to je k vzteku. Poslední dva díly jsou prostě jen hloupé, snaží se to uhrát na surovost a ohavnost, ale zapomínají na to, že divák používá mozek a když přijde další náhodné vyřešení, namísto dlouho očekávané kvalitní logické kličky, tak si toho všimnou. To mě prostě naštvalo a donutilo snížit své pomyslné průběžné čtyři hvězdy na ubohoučké tři.

Z letní sezóny byla Bokutachi no remake jedna z mála věcí, která mě zaujala a rozhodla jsem se ji sledovat (i když s malým zpožděním). Hned první díl mě ale trošku zklamal a nezbývá mi než doufat, že se to v dalších dílech zlepší. Čekala jsem lehce vtipné drama ze života o tom, jaké to je, když mladého člověka v životě nepotkává nic jiného než neúspěch a najednou se mu dostane druhé šance. (Prostě basic námět, poučíme se z drobných chyb, které udělal ReLIFE, něco zkopírujeme, něco změníme, zasadíme to do prostředí univerzity, aby to nebylo obšlehnuté zas moc a asi to i bude nějak fungovat.) To, co jsem dostala hned v prvním díle bylo nakonec skutečně přesně tohle ... a jako bonus (freakin god knows why?!) laciná a absolutně nehodící se scéna s jogurtem na prsou ultrasonické lolitky.

Snažím se přijít na to, proč to zrovna na mě zafungovalo tak dobře a ještě mi nejhůře hodnocený - třetí - díl přišel nejlepší. Než se ke mně dostalo, že vůbec nějaké OVA díly existují, měla už jsem mezi tím shlédnuto 6 dílů ze série (kterým zatím naprosto dominoval akorát dračí díl a zbytek mě příliš neuhranul) a minulost Chise pro mě tedy už nebyla nějak velkou (nebo snad zajímavou) záhadou. Do OVA dílů, které se mají věnovat dívčinu dětství se mi tedy nijak zvlášť nechtělo a říkala jsem si, jestli vůbec potřebuju vidět to, o čem jsem se už v seriálu dověděla, oblečené do roztomilé, potřpytkované animace. Nakonec jsem se do toho pustila spíš jako do nudné povinnosti, abych si byla jistá, že mám kompletní obrázek. Možná tedy proto, že jsem měla tak nízká očekávání ... Nevím. Každopádně mě to (k mému upřímnému překvapení) udeřilo tak silně, jako už hrozně dlouho nic.

Bloom into you je docela ucházející shoujo ai. Je tam sice převážně ze začátku troška nátlaku ze strany Touko vůči Yuu, který podle mě ok prostě nikdy nebude, jenomže to, co je pro mě složitá morální otázka, je (a nejspíš vždy bude) pro japonské tvůrce tohoto krásného žánru naprosto basic námět, který předkládají s tak ledovou samozřejmostí, jakoby byl úplně jednoduchý a nic divného nebo toxického na něm nebylo. Další věc, která mi moc nehraje je, že stejně absurdně jako třeba v Adachi to Shimamura, se na scéně v vyskytuje nepřirozeně moc lesbických postav. Moc nechápu z jakého důvodu. Postavy mě ale dost bavily, hlavně Yuu, protože její strasti s vlastní sexualitou a vnímáním romantiky, mi přišly uvěřitelné a svým způsobem i velmi blízké. Teprve druhá polovina ovšem předčila má očekávání, když se konečně začala věnovat víc i nitru Touko a začala řešit otázky týkající se vlastní identity a autentické seberealizace. Opět jsou sice dost zjednodušené a jejich řešení není dotažené tak, jak bych si představovala, ale přesto tím příběh pozvedli a dívčí lásku odsunuli na okraj a nechali ji tam jen jako pozlátko pro přilákání zvědavých diváků, což mě nějak neotravovalo, protože to bylo podáno relativně citlivě a nepříliš vlezle. Přesto … závěr prostě nakonec nebyl tak silný, jak jsem dle pečlivě budovaného potenciálu čekala (hádám, že je tam, za mě docela zbytečně ponechaný, prostor pro pokračování) a hudba mi byla lehce protivná, proto zůstávám jen u průměrného hodnocení.

Myslím, že moje hodnocení a případně mé průběžné komentáře vypovídají o mém názoru na kvalitu příběhu, scénáře, postav, hudby i animace nakonec docela dost. Skutečně koukatelné byly jen asi první dva díly a zbytek už jsem brala pouze jako cringy zábavu a taky jako poslání, abych pak svým komentářem mohla zkusit přesvědčit všechny příčetné lidi, aby svůj vzácný život Higehira ušetřili. Tudíž - moc tuhle nekonzistentní, nedotaženou, lacinou blbost nedoporučuji, ačkoliv jsem sama projevila jistou míru masochismu tím, že jsem ji dokoukala. No nic. Nakonec jsem se rozhodla, že to pojmu trochu jinak a odložím si tady jen malé vzkazy nekterým postavám, mimo to už vyjádřím pouze lítost nad tím, že toto anime vycházelo nešťastně paralelně s It’s disgusting to call this love a asi se nevyhne srovnání, které podle mě ve výsledku není moc na místě, protože kromě age gap nemají společného vůbec nic a kvalitativně je každé z nich někde úplně jinde (kde, je asi dle mých hodnocení docela zjevné). Slečno Gotou, Vám má být (pokud se nemýlím) 28 let? Oh wow, tak se snad žádná reálná dospělá žena proboha nechová. Skutečně v to doufám. Milostné tríčky lvl druhá třída na základce o Vás asi říkají až dost. Sice se z Vás v jednom nebo dvou dílech snažili udělat hodnou mamču, ale všichni jsme asi i přes ten ohromně promyšlený scénář, který se z vás snažit vyčarovat milou osobu, prokoukli, že jste akorát žárlivá prsatá bič, která chce jenom to, co nemůže mít a dělá tak opravdu tristní vizitku všem ženám. Milá Sayu, příště si radši najdi brigádu v mekáči, prosím, a nenech se zneužívat pochybnýma shitty týpkama. Vlastně, pořád je asi ještě čas, tak do toho. Svá traumata máme všichni a věřím, že každé se dá překonat, není třeba třídit je na vetší a menší. Přesto. Je mi moc líto toho, co Tě potkalo, mít tak příšerně obrovskou hlavu, jako Ty, tak možná taky trpím depresemi. Naštěstí má Yoshida možná ještě směšnější tělesné proporce, tak v porovnání s ním se nemusíš cítit až tak zle. Drahý Yoshido, Ty máš naprostou pravdu v jedné věci - nezasloužíš si potlesk, cukrovou vatu a hanabi za to, že ses nevyspal s cizí nezletilou holkou, ke které nic necítíš. To je snad naprosto samozřejmá věc. Mám pocit, že sám nevíš, z jakého důvodu bylo nutné roztahovat ódu na Tvůj bezmezně pure charakter na nekonečně připitomnělých 13 dílů a sám jsi zjevně otrávený z toho, že ses v nich musel vyskytovat. Soucítím s Tebou.

Dramatický bullshit. Nic se nestane. Nejvíc zabrat dostane kuchyňský stůl. Ušetřete si 24 minut života, prosím. (:

Koikimo mi prostě sedlo, nebudu lhát. Smála jsem se, soucítila, byla jsem dojatá i překvapená. Jako hlavní námět seriálu vlastně vůbec nevnímám vztah dospělého muže a středoškolačky, ale balancování na hraně toho, jaké nadbíhání je ještě cute a jaké už je creepy. A to se seriálu daří hrozně dobře. Je to úplně jiné (a mnohem lepší) než age gap anime, která jsem do teď viděla (tím myslím zejména Domestic na kanojo a zatím nedokončené Higehiro). Klade si samozřejmě všechny důležité age gap otázky, jaké asi všechny diváky přirozeně napadají - jak asi přijme náš vztah společnost, je vůbec v pohodě, že nadbíhám středoškolačce? Atd. Zároveň z toho ale nedělají tak příšerně přehnaný deal. Ichika bude mít za méně než rok osmnáct a pak to najednou bude všem jedno. Duuh. A jelikož se tady nedějí žádné úchylárny a je to celé velmi innocent, tak mě ten věkový rozdíl nepohoršoval ani trochu a považuji Koikimo po After the rain za jediné anime, které si dokázalo s tímto tématem pohrát a poradit velmi nonšalantně a nikoliv lacině. Když jsem byla na střední, tak v těch 16-17 letech už bylo mezi mými spolužačkami naprosto běžné, že měly starší přítele a nikdo se nad tím nijak nepozastavoval. Tak si tady nehrajme na puritány. Seriál umně a s lehkostí karikuje shoujo prvky (alespoň já jsem to tedy brala jako lehčí satiru) a klišé, která v první polovině vytvoří pár očekávaných twistů, pojímá taky dost originálně. Rozhodně netěží jen z toho, že postavy mají mezi sebou věkový rozdíl, ale zejména z jejich neotřelých osobností. Co se týče samotných charakterů, Ryo je přesně takový, jak ho v prvním díle popíše jeho sestra - „My brother is hot, smart, fairly loaded. Not bad, right? He’s a scumball, though.“ Je to masochista a naprostý shameless simp. A nebudu ho pokrytecky obhajovat, jen protože je hot. Jenže, on vlastně nedělá žádné vyloženě creepy věci. Posílá květiny a běží za Ichikou přes půl města, aby ji doprovodil domů, protože nechce, aby šla v noci sama. To je objektivně docela šílené, ale taky celkem sweet, ne? A Ichiku to taky přestane otravovat velmi záhy. Je to hodně ovlivněné (a pro postavy zjednodušené) tím, že Rio (jeho sestra a její kamarádka) jejich vztahu od začátku fandí. Kdyby se jednalo o neznámého člověka, tak by minimálně můj creep meter asi ukazoval trošku výš. Navíc původně docela povrchní muž jde ve druhé polovině celkem notně do své vlastní hloubky, ukazuje nám svou vážnou stránku a já mu to prostě všechno věřila. A v neposlední řadě tleskám za dabing - Toshiyuki Toyonaga si svým nádherným hlasem absolutně získal moje srdíčko. Věřím, že tato postava nemusí sednout každému, mně ale přišla napsaná dobře. Hrozně mě na něm bavil ten rozpor, že jako dospělý, zkušený a úspěšný člověk, je v jádru vlastně trošku nejistý a awkward. Ichika-chan je naproti tomu bez jakýchkoliv pochybností naprosto úžasná a Ryoa (ani to pekelné jméno nechci skloňovat) s přehledem převyšuje, proto pro mě nebylo vůbec složité uvěřit tomu, že ho tak uhranula. Je sladká a nevinná, ale zároveň má odvahu, všechno řeší narovinu a svému ctiteli s veškerou přirozeností totálně dominuje. Není žádná bezcharakterní husička neschopná jakkoliv pohnout s dějem, ani prvoplánově jednoduchá -dere (nic proti nim, tho).  Vedlejší postavy jsou taky hrozně fajn, Arie i Tamaru jsou dobří, uvěřitelní rivalové. Hudba (hlavně opening) za mě taky krásná. Jsem si jistá, že trošku Koikimo nadhodnotím (už jen protože průměr mých jednotlivých hodnocení byl 4 kvězdy), ale vůbec mi to nevadí, protože očekávám, že se na něj snese celkem hate a mých pět hvězd proti tomu bude tady na čsfd tiše rebelovat. 0:) Nakonec It really is too sick to call this love. It’s also really sweet, though.

Musím si zase jednou trošku povzdychnout. Achjo. Po zhlédnutí jsem se prostě nemohla zbavit dotěrného pocitu „A to bylo jako všechno?“. Nechápejte mě, prosím, tak, že by se ve filmu nic nedělo, ale mně asi nesedlo tempo, jakým je příběh vyprávěn (děje se toho hrozně moc s divně chladnou samozřejmostí, pak se neděje skoro nic a pak je najednou prostě konec) a bohužel to způsobilo na mé straně hned několik wtf momentů. Chování některých postav (Mai a babča) mi přišlo extrémně nelogické, jakoby to ani nebyli lidi, ale jen figurky, které připraví situaci tak, aby mohla pěkně vyeskalovat určitým způsobem. Což mi přišlo dost smutné. Přitom roztomilá tsunderka Josee a odhodlaný Tsuneo byli oba velmi dobře napsané hlavní postavy. A ano, na nich to samozřejmě primárně stojí, ale je tam až moc věcí, které mi nedovolily si tento manifest na život a sny (přestože je to námět, který už byl viděn všude nesčetněkrát) řádně užít. Jelikož jsem viděla nějakou mladou slečnu anime influencerku na instáči, jak brečí už u traileru, čekala jsem bouři emocí a opět si musím dát jeden ostentativní facepalm nad svou vlastní pošetile optimistickou naivitou. Žádné velké dojímaní se nekonalo. Říkám si, že bych možná měla ocenit, že se film nesnažil na sílu ždímat emoce, ale mám spíš pocit, že se snažil a nějak to na mě nezafungovalo. Asi už jsem uvnitř mrtvá, a nebo jsem si vypěstovala nějaký patos-radar, což je vlastně samo o sobě docela k uzoufání, protože já bych se přece tak strašně ráda nechala dojmout tklivým příběhem o dívence na vozíčku. No nic. Dáme si ještě jeden povzdech - Achjo. Vrcholem filmu je pohádka o Malé mořské víle a zářivém křídlu. Tam to mělo skončit. Zbytek už je prostě jen absurdní a za mě to nejvíc zvedá nádherná animace, práce s metaforami a překrásný (ale proboha, jak překrásný!) hlas Kayi Kiyohary. Jenže, jak říká Marshall: "Not good enough!" *prásknutí bičem*. Jsem překvapená, že na čsfd jsou zatím jen tři hodnocení (ehm, a všechna pětihvězdová) a určitě budu sledovat, jak se to tady nakonec vyvine, protože na anime databázích si zatím Josee vede víc než dobře a nemůžu se tedy zbavit pocitu, že jí musím hrozně moc křivdit. Skoro skoro skoro jsem dala čtyři hvězdy, ale prostě mi to nedá, jsou to tedy jen velmi velmi silné tři.

I hate you, but you slept with Tomoka-chan, so now copulate with me too, Onii-chan.  Musím se přiznat, že jsem tenhle laciný mini zvrhlofilm už jednou viděla (víc než deset let zpět) a vůbec jsem si ho nepamatovala až tak tragický. Ráda bych řekla, že jsem v těch (cca) dvanácti letech nevěděla, o co tam vlastně jde, ale obávám se, že jsem úplně nezasvěcené dítě nebyla, takže jsem prostě jen nebyla tak náročný divák. Zajímavé ale je, že mi na tom ten incest stále nepřijde jako ta nejvíc problematická věc. Že jsou sourozeneckou láskou Japonci nějakým způsobem fascinováni už víme odjinud a že jsem empatická a přeju ten slastný happyend v hodinovém hotelu každému, kdo se nechová jako úplný blb, už si možná někdo stihl všimnout taky. Ale ten jednoduchoučký scénář. Ta špatná animace. Ty bezútěšné, zoufale po dojetí žadonící housle. Ty debilně šablonovité postavy - pomalejší clumsy ségra (the annoyingly cute one); chladný a nechutně agresivní bratr střežící si své malé tajemství v křehké patnáctileté dušičce obklopené hrozně drsňácky sexy dospěláckým tělem (the chad thundercock one); chytrácký, moudrými radami střílející kámoš s brýlemi (the sly one); a na vrch ukňouraná snaživka bez špetičky sebeúcty (the incredibly stupid one), která mě štvala asi ze všeho nejvíc (nebo spíš mi možná bylo líto, že jí nikdo nedal ani jediný pořádný charakterový rys) - a to, s jakou ujetou logikou mezi sebou navzájem interagují. To, že se to všechno odehrává na konci middle school ... Všechno dohromady mě to opravdu hodně láká dát odpad. Jenže. Párkrát mě to mega moc rozesmálo (třeba když kámoška zůstala stát sama u železničního přejezdu, nebo když přišla na scénu legendárně debilní slovní hříčka se čtyřlístkem) a tak jsem si nakonec řekla, že si onii-chan Yori Sněžný s mladší sestrou Iku Sněžnou, která je ve skutečnosti stejně stará (mindblowing, huh), jednu moji hvězdu (plnou naděje, že mimo "kamery" postavy aspoň omylem zavadili i o nějakou hloubku (jinou než tu v klíně své sestry)) asi tak nějak zaslouží, minimálně za good laugh a cringe nostalgii.

Z tohohle anime jsem viděla cute meme a skočila do něj rovnýma nohama, aniž bych si o něm cokoliv přečetla. Začátek byl celkem fajn, i když trošku přecpaný fanservisem a my tady nikdo nejsme, pro animovaná prsa středoškolaček, ale pro ty feelings žejo. Ve třetím díle se z toho ale vyklubal příšerný trash, tak jsem si přišla přečíst komentáře a jelikož důvěřuji zdejším ostříleným pánům, podle kterých to vypadá na uboze bezmeznou ztrátu mého drahoceného času, tak jsem to droppla a ani si netroufám tuto divnosvětskou slátaninku hodnotit hvězdičkami.