alchac

Celkem charóšij velikij otěčestvennyj skorowestěrn o tom, kterak se tlupa ruských takyZtracenců pomuchlovala s rotou Wehrmachtu a Zajcevův strejc vše zpovzdálí pozoroval – skrzevá puškohled. Čtvrtá krasnaja sice tentokrát unikla opravdu těsně (cca o čtvrt Dolfiho kartáčku), a to za ten dementní šouDown, ale předchozí přestřelka v O.K. Děrevně byla fakt pěkná!

Kterak se last minute dovolená v Thajsku pro partičku speleologických podvodníků zvrtla v regulérní thriller při lovu na jeskynní Divočáky. Dobře napsaný, dramatický, silně napínací thriller, v němž se od začátku až neuvěřitelně sere úplně všechno, co se posrat může, nechybí v něm i nějaký ten padlý hrdina, love story či nezbytný hepyj end (tudíž vůbec nepřekvapí, že po právech na popsané události v Holém Údu skočili jako slepice po flusu). Thriller, kterému by se ovšem měli klaustrofobici a neplavci raději vyhnout jak Mel G. synagoze. Třeba takový já splňuji obé, pročež mi nyní nezbývá než před protagonisty v čele s tou grupou platfusáckých britských asociálních magorů smeknout a odejít se pokusit vyhrabat někde po šuplatech zbytky ventolinu.

Celkově spíše poloamatérsky působící a Kozub je na můj fkus občas možná až příliš kulometný (nebo už tehdy frčel na karolínských smrťácích?), nicméně Nedvědi mě vystřelili z pantoflí a Magnusek doufám opravdu jen hrál (...). Ovšem jakákoliv snaha vysmát se onomu zástupu nahých císařů kulturního úpadku, vulgo tytrůberům, se musí ocenit, takže za důstojnou plichtu.

Dokud Řiťly velkolepě historicky kostýmuje a řezničí, potud nemám nejmenších námitek. Jenže poté, co promluvili oba ordálisté, začal tvůrce, ať již z donucení, senility či zcela dobrovolně, platit #Mítné (The truth!), a když už teda, tak nikoliv jako v předešlých případech formou předestření známými fakty a dobovými zvyklostmi podepřené relevantní varianty událostí, ale způsobem jdoucím dosti ahistoricky, hystericky a za vlasy přitaženě nad rámec pro mě akceptovatelné autorské licence (např. stará Karůžová s mladou Karůžovou v kostele), či rovnou si prdel vytírající s tím, co náhodou o tomhle určitě úpa božím rozsudku víme (mladá Karůžová během ordálu), ba i jebaje logiku vlastního vyprávění (sečtělá Karůžová se o trestu za křivé obvinění dozvídá až před královskou stolicí a následně na veřejnosti sprdne despotického mačomanžu, byť pár minut dozadu cvakala prdelí, když jí tento držel pod krkem). A mě už zkrátka tahle prvoplánově agitační kinematografie, byť je zde třeba oděna do vskutku úchvatného hermelínového pláště, pekelně sere. Jo, abych nezapomněl - obsahovalo přítlačná křídla.

Po zhlédnutí tohoto snímku jsem asi konečně v plném rozsahu pochopil, jak je možné, že prapradědové protagonistů zvládli v 19. století sehrát roli tak ostré osiny v zadku Východoindické vykořisťovatelské a.s., že Britové raději začali domorodce verbovat, než by riskovali vzpříčené kukri v hrdle. Nepálci krom toho, že disponují nosností a vytrvalostí mravenců (s trojitými plícemi), jsou zjevně též totální magoři bez pudu sebezáchovy, co si klidně střihnou tři osmitisícovky za 48 hodin, nebo vylezou na jeden zátah nad osm a půl tisíce (a ještě k tomu s hladinkou), nahoře si řeknou „Hm, dobrý,“ udělají čelem dolů a po cestě ještě zachraňují dva jedince bez kyslíku, na něž se kdosi zřejmě vykašlal (stát se to o dva roky později, Hovninky.cz by měly materiál na sólokapra o nejvýše zaznamenaném koronárním úmrtí). A byť jeden u sledování cítí, že občas je to dramatično tlačeno trochu na sílu, tak zdolat v daném čase všechny osmitisícovky i za naprosto ideálních podmínek je výkon z žánru sci-fi patrně i pro nadstandardně zdatného horolezce, natož pak pro vyměklou kancelářskou krysu mého typu. Za takových okolností lze úplně s klidem odpustit tvůrcům i trochu toho patosu, neb pokud někam patří, pak právě sem. No a záběry na majestátní štíty velehor, jakkoliv třeba kýčovité, se prostě neokoukají nikdy. Ergo velmi povedená reklama na slušivé Šerpy, jež ovšem v Říši středu asi skončí na indexu a pro mě zase důvod tiše závidět.

Zhruba úplně to samé jako jednička, tj. v rámci zMrvelovské produkce snesitelnější kus, který hlubšího dojmu nezanechá v pozitivním ani negativním slova smyslu. Tedy s jednou významnou výjimkou – v tomto díle již emzácká kočka Šklíba nedisponuje nejděsivějším xichtem. Majitelkou tohoto primátu je zde jednoznačně Williamska (ono ne že by už minule černý sliz nevyhrál doslova jen o prsa), jíž by napříště měli společně s Plastelínou Želí z humanitárních důvodů obsazovat výhradně do zombí hororů. Mně tu každopádně dost zMrvila veškerý vizuální prožitek, takže máte-li slabší žaludek, nedoporučuji pouštět po večeři či před spaním, neb byste si mohli z utrpěného šoku čistit papuče od natrávených zbytků potravy či se třeba nočně pomočit.

Tak něco mezi Dnem vítězství, Velkou vlasteneckou válkou Z, Rajónem 9 a Prométheem. Na pikniku u Strugackých. Žel po nadějném začátku prudce klesly kvocientní nároky na diváka a celé to vyvrcholilo poněkud bezradně trapným koncem, kde gerojové i trochu nasrali popřením Božské premisy, nicméně za autorovo předchozí obohacení světového kulturního dědictví tentokrát zaokrouhlím nahoru.

Gogol sám je sice v této trilogii možná zbytečně laděn do Deppkoidně Ospalého módu a krom toho, že měl v hlavě i jinak pořádnej Bordell, pro mě zcela nepochopitelně před intenzivně mu nadbíhající lascivní Oksanou (pravda, sice tak trochu a priori nemrtvou, ale kdo je nakonec dokonalý, že?), jíž bych s chutí namočil ztvrdlou skývu do boršče a polil pelmeně smetanou, preferoval pizizubou svíčkovou frigidu Lízu (ehm, muhehe), od níž zády by se sama od sebe otočila a k lesu prchla i chaloupka na kuří nožce. ALE!!! i přes zmíněné drobné preferenční nedostatky na straně hlavní postavy a hrubé estetické u hlavní hrdinky jde v případě všech tří dílů o z kvalitních základů výtečně adaptovanou zábavu prefíkaně balancující mezi temnou fantasy, hororem, detektivkou, klasickou pohádkou a sem tam komedií, se skvěle napsanými, s výše uvedenou výhradou trefně obsazenými a solidně zahranými postavami odříkávajícími smysluplné dialogy, z níž, aspoň dle mně doposud známých částí předloh (a ty neznámé na základě zhlédnutí intenzivně doháním!), se Nikolaj Vasiljevič rozhodně nyní nemusí měnit v dynamo. Snad jen Šerloka Helsingoviče Tarasova nemuseli na druhou třetinu poslat ze střídačky baskervillsky bloumat po ukrajinských hvozdech, kór když to Vilo přímo v dědině – docela mi tam chyběl, ovšem v závěru dle předpokladu nezklamal. Samostatnou kapitolou je pak působivý atmosferický vizuál, nad nímž sice nejeden milovník kýčovitě přeplácané bombastičnosti a la Avangejs patrně ohrne nos, kterýžto ovšem jednoho mě v souhrnu s výše uvedenými superlativy nutí na tomto místě pronést takřka heretické prohlášení, že toto dílo místy směle dýchá na paty i prvním čtyřem výletům do Středozemě Jackova syna (což v praxi znamená, že si hravě maže na pirohy drtivou většinu toho, co bylo ve fantasy žánru za poslední cca čtvrtstoletí vyprodukováno). Až jsem po zhlédnutí posledního dílu chvíli dumal, zda kvůli této chvályhodné bratrské filmové pomoci zase něco nevykosit ze své filmové topky. Panu Baranovovi pak okamžitě píšu zvací dopis pro jeho další počiny, přičemž za tohle bych mu snad prominul i jeden dva Zašitnické přešlapy. P.S.: Doufám, že úplným závěrem si tvůrci nabili na pokračování a již nyní extaticky vyhlížím Alexandra Sergejeviče Batmana, kterak s Robinem Lermontovem v závěsu nahání po střechách nočního Pitěru kikimory a baby Jagy!

Bylo asi jen otázkou času, kdy Mítů potká BLM, aby ruku v ruce ta bílá sechcuální hovada zLynchovala pěkně po bolševicku. Ale zase jako bál jsem se, to nemohu říct. Nejvíc teda asi toho, zda, byv za poslední měsíc stižen již druhým brutálně angažovaným rádobyhororem, mě nějaká ex neproklela a já budu tímto způsobem trpět již na věky věků, ámen. A v neposlední řadě též slečny gamblitové a toho Ronaldýňa v roli prvního milovníka, jejichž děsivostní potenciál je neoddiskutovatelný. Jo a jinak asi nic pro epileptiky.

Magnum opus světové sci-fi Villně znásilněný, nemilosrdně lobotomizovaný, přepečlivě vykostěný a pomletý do hambáčů za účelem dosažení chutnosti a snadné stravitelnosti i pro naprosté dementy, což je samo o sobě těžko slučitelné s cca 90 % obsahu knihy, pročež z mnoha jejích faset zůstala jen nepříliš smysluplná a subjektivně ani příliš oku lahodící vizuální onanie nad torzem hlavní dějové linky. Docela průser, když si člověk uvědomí, jaký potenciál zde byl k dispozici, jenže to by jej Denis namísto svého malého skorojmenovce musel uchopit do ruky alespoň stejně pevně, jako před drahnou dobou Lynč (který sice jinak nesnáším, ale nyní bych jej autorům této novoty silně přál). Nezdrhnout ze sálu po cca 3 minutách jsem zvládl zejména díky paní Džesice, kterou, ač také často směšně přehrávající, jsem měl neodolatelnou chuť posypat kořením a lascivně modulovaným Hlasem jí poručit „Saj-hul úd!“ Normálně bych dával asi dvě, ale až takto brutální zmrzačení nejlepčí existující knihy evr (diskuzi na toto téma absolutně nepři pouštím) si zasluhuje přiblížit k hladině septiku daleko těsněji. Na druhou stranu mě aspoň nesralo, že tato síčovina skončila někde před půlkou.